28 Cdo 2143/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelky
PaedDr. R. P., zastoupené JUDr. Martinem Purkytem, advokátem, 150 00 Praha 5,
Štěfánikova 18/25, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2013,
sp. zn. 72 Co 427/2013, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 74/2012 (žalobkyně PaedDr. R. P. Praha 4,
Konstantinova 1471/4, zastoupené JUDr. Martinem Purkytem, advokátem, 150 00
Praha 5, Štěfánikova 18/25, proti žalované České republice – Státnímu
pozemkovému úřadu, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, o uložení povinnosti
uzavřít smlouvu o převodu pozemků, za účasti vedlejšího účastníka řízení
Hlavního města Prahy, IČ 0006 4581, 110 01 Praha 1, Mariánské náměstí č. 2), t
a k t o:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o
dovolání.
O žalobě žalobkyně, podané u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C
74/2012, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 7.
2013, č. j. 13 C 74/2012-224. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla
zamítnuta žaloba žalobkyně, domáhající se, aby žalované České republice –
Státnímu pozemkovému úřadu bylo uloženo uzavřít se žalobkyní smlouvu o
bezúplatném převodu parc. č. 715, zapsaného na listu vlastnictví č. 10002 pro
katastrální území L. u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu (katastrální
pracoviště Praha). O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že ve vztahu mezi
žalobkyní a žalovaným nemá žádný z nich právo na náhradu těchto nákladů;
žalobkyni však bylo uloženo zaplatit vedlejšímu účastníku řízení (na straně
žalované) Hlavnímu městu Praze na náhradu nákladů řízení 13.552,- Kč do tří dnů
od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo
rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 72 Co
427/2013. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 5 ze dne 26. 7. 2013, č. j. 13 C 71/2013-224, potvrzen. O nákladech
odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobkyní
a žalovaným nemá žádný z nich právo na náhradu těchto nákladů; žalobkyni bylo
uloženo zaplatit vedlejšímu účastníku řízení Hlavnímu městu Praha náhradu
nákladů odvolacího řízení 6.776,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku
odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud
přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení,
které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a, odst. 1 a 5 občanského soudního
řádu), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.
Odvolací soud konstatoval, že předmětem tohoto řízení byl žalobní návrh
žalobkyně, aby bylo soudem uloženo žalované ČR – Státnímu pozemkovému úřadu
uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. 715 v
katastrálním území L. (obec P.), „in eventum pozemku parc. č. 715/6 v tomtéž
katastrálním území, jenž byl od pozemku parc. č. 715 oddělen geometrickým
plánem č. 459-70/2012 ze dne 20. 8. 2012, potvrzeným příslušným katastrálním
úřadem dne 7. 9. 2012“, tedy náhradního pozemku, který si žalobkyně sama
vybrala (který tedy nebyl zahrnut do veřejné nabídky adresované oprávněným
osobám), a to k uspokojení jejich restitučních nároků na vydání pozemku, který
však nebylo možné vydat podle zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) pro
zastavěnost pozemku. Podle názoru žalobkyně byla při uspokojování restitučního
nároku (opírajícího se o rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy –
pozemkového úřadu ze dne 5. 4. 2000, č. j. PÚ 3784/92/5 a ze dne 6. 4. 2000, č.
j. PÚ 3784/92/6, jakož i o rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového
úřadu Praha ze dne 21. 5. 2007, č. j. PÚ 3784/92/9) vystavena libovůli a
liknavosti Pozemkového fondu ČR (nyní Státního pozemkového úřadu), v důsledku
čehož nebyl tento její nárok uspokojen po dobu několika let.
Odvolací soud poukazoval zároveň na závěr soudu prvního stupně o tom, že
žalobkyně neusilovala o získání některého z veřejně nabízených pozemků zákonem
předepsaným způsobem, třebaže jí nic nebránilo v tom, aby alespoň část svého
nároku uspokojila odpovídajícím náhradním pozemkem ve Středočeském kraji
(zejména v okresech Mělník a Mladá Boleslav) a nikoliv výhradně na území
Hlavního města Prahy, jak o to usilovala.
Odvolací soud uváděl s poukazem na vyjádření vedlejšího účastníka řízení na
straně žalované, t. j. Hlavního města Prahy, že „žalobkyně byla jen
spoluvlastnicí (z jedné ideální osminy) nevydaných pozemků o celkové výměře
15.000 m2„ zatím co pozemek, o který žalobkyně žalobou usiluje je o rozloze
74.007 m2, což je ve zřejmém nepoměru k jejímu skutečnému nároku a případné
rozdělení pozemku tu, podle mého názoru uvedeného vedlejšího účastníka řízení,
(jež žalobkyně rovněž navrhuje) postrádá zákonnou oporu.
Odvolací soud vycházel z toho, že uspokojení nároků oprávněných osob ve smyslu
zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), jimž nemohl být odňatý pozemek vydán
pro tímto zákonem stanovenou překážku, je s účinností od 14. 4. 2006 upraven v
§ 11a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. jenž ve větě první tohoto ustanovení
uvádí, že oprávněným osobám uvedeným v § 4 zákona č. 229/1991 Sb., kterým nelze
vydat pozemek odňatý způsobem uvedeným v § 4 zákona č. 229/1991 Sb., kterým
nelze vydat pozemek odňatý způsobem uvedeným v § 6 odst. 1 a 2 zákona č.
229/1991 Sb., převáděl Pozemkový fond (a od 1. 1. 2013 nyní Státní pozemkový
úřad) jiné pozemky na základě veřejných nabídek. V této souvislosti pak
odvolací soud poukazoval na to, že sama žalobkyně se v tomto řízení netajila
tím, že postup, upravený v § 11a zákona č. 229/1991 Sb., co do uplatnění nároku
na získání náhradního pozemku zahrnutého do veřejných nabídek, neuplatnila,
neboť je přesvědčena o dlouhodobě nevyhovujícím charakteru a rozsahu náhradních
pozemků nabízených ve veřejných nabídkách. Odvolací soud však (ve shodě s
názorem soudu prvního stupně) dospěl k názoru, že „takovýto obecný závěr
přijmout nelze, a to tím spíše, že by vedl i ke zvýhodnění těch oprávněných
osob, které žádnou aktivitu v uvedeném směru dosud nevyvinuly, na úkor těch
oprávněných osob, které uspokojení svých nároků nedosáhly, třebaže za tím
účelem zákonem upravené prostředky k získání náhradního pozemku využily, ale
bez úspěchu. Žalobkyně i v tomto řízení zpochybnila (ale nijak své pochybnosti
nedoložila) správnost ocenění svého restitučního nároku, třebaže od vydání
posledního rozhodnutí pozemkového úřadu, uvádějící oceněné pozemku, uplynulo
již více jak šest roků. Odvolací soud proto tu neshledal výjimečnost situace,
jejíž naplnění je podmínkou úspěchu žaloby žalobkyně o vydání náhradního
pozemku nezařazeného do veřejné nabídky. Odvolací soud (ve shodě se soudem
prvního stupně) proto dospěl k výslednému závěru, že žalobkyni právo na
bezplatný převod náhradního pozemku nezařazeného do veřejné nabídky, tedy
pozemku, který si žalobkyně sama vybrala,“dosud nesvědčí“.
Odvolací soud proto rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žalobkyně
potvrdil jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu, a
to včetně nákladových výroků ohledně řízení před soudem prvního stupně.
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud a poukazem na ustanovení §
224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu ze dne 4. 12. 2013 (sp. zn. 12 Co 427/2013 Městského
soudu v Praze) byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne
9. 1. 2014 a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno u soudu prvního stupně ve
lhůtě stanovené § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Uvedená dovolatelka
navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 4. 12.
2013 i rozsudek soudu prvního stupně ze dne 26. 7. 2013, č. j. 13 C 74/2012-224
Obvodního soudu pro Prahu 5, a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Dovolatelka má za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení § 237
občanského soudního řádu, a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozsudek
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1
občanského soudního řádu). Podle názoru dovolatelky odvolací soud „nevzal v
potaz veškeré důkazy předložené žalobkyní, nezhodnotil veškeré důkazy s ohledem
na jejich obsah a jejich vzájemnou souvztažnost a nesprávně si při svém
rozhodování vyložil zákon č. 229/1991 Sb. (zákon o půdě).
Dovolatelka je přesvědčena, že z jí předložených důkazů jednoznačně vyplývá
závěr o liknavosti a svévoli žalovaného při plnění jeho závazku uspokojit
restituční nárok žalobkyně, když od samotného uplatnění restitučního nároku
(tj. od roku 1992) dosud nedošlo ze strany Pozemkového fondu ČR (a nyní od
Státního pozemkového úřadu) k žádnému uspokojení nároku žalobkyně, a to bez
zbytečného odkladu; také počet vhodných pozemků, které byly nabídnuty ve
veřejné nabídce jako náhradní pozemky oprávněným osobám za pozemky, které jim
nemohly být vydány pro překážky stanovené v zákoně č. 229/1991 Sb. byl rok od
roku snižován a do veřejných nabídek nebyly zařazovány takové pozemky, které by
odpovídaly vlastnostem nevydaným (sám žalovaný ve svém vyjádření ze dne 21. 11.
2012 v tomto řízení uvedl, že veřejné nabídky takových pozemků jsou „skutečně
malé“), takže ve veřejných nabídkách nešlo o pozemky, jež by odpovídaly
vlastnostem pozemků nevydaných a byly vhodné pro uspokojení nároku žalobkyně.
Žalobkyni nikdy nebyl nabídnut pozemek odpovídající pozemkům nevydaným a
žalobkyně byla nabádána, aby svůj nárok uspokojila z nabídky pozemků mimo území
Hlavního města Prahy z toho důvodu, že na území hlavního města je k dispozici
omezené množství pozemků vhodných pro vypořádání nároků na náhradní pozemky.
Dovolatelka poukazovala zároveň na skutečnost, že „ze strany žalovaného
dlouhodobě docházelo k nedůvodnému a neopodstatněnému neocenění restitučního
nároku, provedeného nezávislým soudním znalcem na základě podkladů vystavených
Útvarem rozvoje hlavního města Prahy (a později Institutem plánování a rozvoje
hlavního města Prahy), čímž byla žalobkyni de facto znemožněna účast ve
veřejných nabídkách; oprávněnost potřebného přecenění nároku žalobkyně Státní
pozemkový úřad uznal až v přípisu ze dne 29. 1. 2014 SPU 5029 59/2014/01/La,
podle něhož část pozemku žalobkyni nevydaných pozemků měla být oceněna jako
pozemek stavební.
Dovolatelka má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu v daném případě je
závislé na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla jednoznačně vyřešena co do výkladu pojmů
liknavosti a svévolnosti jednání žalovaného (povinné osoby) při vypořádání
restitučních nároků podle zákona o půdě, zejména z hlediska délky doby
neuspokojení restitučního nároku oprávněn osoby, dále z hlediska reálné
možnosti uspokojení konkrétního restitučního nároku oprávněné osoby (co do
velikosti, lokalizace, kvality, stanovení výše restitučního nároku i současné
hodnoty převáděného pozemku).
Ve vyjádření vedlejšího účastníka řízení – Hlavního města Prahy k
dovolání žalobkyně bylo uvedeno, že podle názoru vedlejšího účastníka soudy
obou stupňů věc správně posoudily a o věci rozhodly. V řízení bylo prokázáno,
že se žalobkyně nezúčastnila veřejných nabídek pozemků na území Hlavního města
Prahy, ani jinde, aniž by jí v tom bránila nějaká závažná překážka. Nelze
přisvědčit názoru žalobkyně, že by „vlastní zjištění o dlouhodobě nevyhovujícím
charakteru a rozsahu nabízených náhradních pozemků odůvodňovalo závěr, že
žalovaný postupoval liknavým a svévolným postupem při uspokojování nároku na
náhradní pozemky“; tímto vlastním zjišťováním by vlastně docházelo ke
zvýhodnění těch oprávněných osob, které žádnou aktivitu při veřejných nabídkách
náhradních pozemků nikdy nevyvinuly, a naopak by to bylo diskriminací vůči těm
oprávněným osobám, které se domáhaly a domáhají svých nároků zákonem výslovně
stanovenými prostředky. Uvedený vedlejší účastník řízení má za to, že
dovolatelkou tvrzené skutečnosti, uváděné v jejím dovolání, jsou nedůvodné.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 30. 12. 2013, které je podle
čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Přípustnost dovolání dovolatelky proti rozsudku odvolacího soudu ze dne
4. 12. 2013 (sp. zn. 72 Co 427/2013 Městského soudu v Praze) bylo třeba
posoudit podle ustanovení § 237 občanského soudního řádu, podle něhož je
dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se
odvolací řízení končí (není-li v § 238 občanského soudního řádu stanoveno
jinak), jestliže dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
má-li být dovolacím soudem již vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Bylo třeba mít rovněž na zřeteli, že podle ustanovením § 241a odst. 1
občanského soudního řádu lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V daném případě odvolací soud vycházel při posouzení projednávané
právní věci ze znění ustanovení § 11a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění
zákona č. 131/2006 Sb., účinném od 14. 4. 2006) podle něhož pokud oprávněným
osobám nelze vydat odňatý pozemek způsobem stanoveným v zákoně o půdě, převádí
pozemkový fond jim jiné pozemky na základě veřejných nabídek.
Podle ustanovení § 11a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona
č. 131/2006 Sb.) oprávněným osobám uvedeným v § 4 zákona č. 229/1991 Sb.,
kterým podle tohoto zákona nelze vydat pozemek, odňatý způsobem uvedeným v § 6
odst. 1 a 2 zákona č. 229/1991 Sb., převádí pozemkový fond jiné pozemky na
základě veřejných nabídek, není-li dále stanoveno jinak.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že i právo osoby na
převod náhradního pozemku ve smyslu ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991
Sb. (ve znění pozdějších předpisů) lze realizovat prostřednictvím žaloby na
vydání konkrétního náhradního pozemku, ovšem jde-li o pozemek v h o d n ý,
který byl nabídnut k převodu ve veřejné nabídce.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek byl zaujat právní názor, že důvodnost žaloby na uložení povinnosti
Pozemkového fondu ČR uzavřít, smlouvu o bezúplatném převodu konkrétního
náhradního pozemku podle § 11odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění
pozdějších předpisů) není třeba – při liknavém postupu fondu- vázat na podmínku
předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky.
Vzhledem k těmto uvedeným právním předpisům a vzhledem k citovaným
právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), jakož i ke zjištěním vyplývajícím v
daném případě z obsahu soudního spisu (sp. zn. 13 C 74/2012 Obvodního soudu pro
Prahu 5), nebylo tu možné pokládat výsledný právní závěr odvolacího soudu
(uvedený v jeho rozsudku), že v přípustném dovolání dovolatelky, uplatňujícím
poukaz na dílčí odchýlení se odvolacího soudu od rozhodování dovolacího soudu,
že tu nebyla doložena liknavost a svévole na straně žalovaného (původně
Pozemkového fondu ČR a nyní ČR – Státního pozemkového úřadu) za nesprávný.
Odvolací soud tu totiž věcně odůvodnil svůj závěr, že tu nepostačovalo jen
sledování veřejných nabídek náhradních pozemků, aniž by se žalobkyně do některé
z nich přihlásila a aniž by si včas opatřila i podklady pro ocenění svého
restitučního nároku po dobu více než šest roků, a měl tedy za to (podle názoru
dovolacího soudu přesvědčivě), že „žalobkyni právo na bezúplatný převod
samostatně vybraného pozemku, nezařazeného do veřejné nabídky dosud nesvědčí“.
Přikročil tedy dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218
písm. c) občanského soudního řádu svým usnesením (§ 243b odst. 6 o. s. ř.) k
odmítnutí dovolání dovolatelky jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů
řízení, vynaložených vedlejším účastníkem řízení na vyjádření k dovolání
dovolatelky použil dovolací soud ustanovení § 150 občanského soudního řádu,
umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku
řízení, a náhradu těchto nákladů řízení vedlejšímu účastníku tohoto řízení
nepřiznal; dovolací soud tu přihlížel jednak k právní povaze projednávané věci
a jednak k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání dovolatelky,
rekapitulujícímu v podstatě to, co již bylo vedlejším účastníkem tohoto řízení
uplatněné v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 16. července 2014
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu