28 Cdo 2154/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně
B. M., zastoupené advokátem, proti žalované Č. k. u., zastoupené advokátem, o
povinnost vydat průkaz původu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp.zn.
31 C 28/99, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
21. 12. 2005, č.j. 11 Co 455/2005-105, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2005, č. j. 11 Co 455/2005-105,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7. 6. 2005, č. j. 31 C 28/99-89,
se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem výše označeným potvrdil – se shodným právním
posouzením věci - rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 (též viz výše), že
žalovaná je povinna zapsat štěňata plemene Yorkshire, vrh C z chovné stanice M.
A., narozená dne 22. 2. 1999 (chovatelky B. M., tj. žalobkyně), do plemenné
knihy Českomoravské kynologické unie a každému z těchto štěňat vydat průkaz
původu, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku. Odvolací soud žalobkyni
přiznal též náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 8.475,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž
brojila jak proti nesprávnému posouzení chovatelských předpisů žalované i
mezinárodní kynologické organizace, tak i proti oprávnění soudu zasahovat do
těchto otázek činnosti unie. Žádala, aby dovolací soud rozsudky obou nižších
instancí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání nevyhověl.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaná, zastoupená advokátem, podala
dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 občanského soudního řádu
– dále „o. s. ř.“). Dovolání byla přiznána přípustnost podle § 237 odst. 1
písm. c/, odst. 3 o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu má zásadní význam
po právní stránce – právní otázka, nastolená v dovolání a spočívající v
oprávnění soudu zasahovat do činnosti zájmového sdružení právnických osob
cestou uložení povinnosti vyhovět požadavkům fyzické osoby, nebyla dosud
dovolacím soudem řešena. Dovolání bylo posouzeno podle dovolacího důvodu
upraveného v § 241a odst. 2 písm. b/, tedy podle tvrzeného nesprávného právního
posouzení věci.
Dovolání je důvodné.
Ve věci se jednalo o žalobě chovatelky, požadující po žalované
provedení konkrétního úkonu, jenž měl spadat do jeho aktivit. Jak bylo zjištěno
v řízení, žalovaná je registrována jako zájmové sdružení právnických osob (viz
rozhodnutí Obvodního úřadu Městské části Praha 7 ze dne 20. 11. 1995), tedy
jako právní subjekt, jehož status se opírá o § 20f - § 20j občanského zákoníku
(dále „o. z.“).
Podle § 20f o. z. mohou být členy zájmových sdružení právnických
osob jen právnické osoby, které se k ochraně svých zájmů nebo dosažení jiného
účelu sdružují.
Tento zákonný postulát respektují i stanovy Českomoravské
kynologické unie (ČMKU), které, jak to vyplývá zejména z jejich článků 2 a 3,
považují za členy resp. přijímají jako členy pouze právnické osoby; těm také v
souvislosti s přijetím za člena ukládají splnění určitých náležitostí (žádost
doložená stanovami popř. zakladatelskou smlouvou, chovnými řády atd. – viz
článek 3.4 stanov ČMKU). Z článku 2.2 stanov ČMKU je zřejmé, že členy tohoto
subjektu jsou občanská sdružení (pozn. – založená podle zákona č. 83/1990 Sb.,
o sdružování občanů) a teprve členy těchto občanských sdružení mohou být
fyzické osoby. Stanovy ČMKU neupravují žádné povinnosti této unie přímo ve
vztahu k fyzickým osobám, tvořícím členskou základnu v unii sdružených
občanských sdružení (žalobkyně tvrdila, že je členkou Č. k. ch. Y. t. – člena
ČMKU).
Z obecně závazné právní úpravy i interní úpravy žalovaného právního
subjektu je tedy zřejmé, že žalobkyně není v právním vztahu k žalované a nemůže
být tedy aktivně věcně legitimována ani k vyslovení toho požadavku, který
zformulovala v žalobním petitu. Z tohoto hmotněprávního závěru pak vyplývá
další postup v řízení, jenž musí vést k zamítnutí žaloby. Poněvadž Nejvyšší
soud je nadán ve vztahu k rozhodnutí o meritu věci jen kasačním oprávněním,
musí tak učinit nižší instance.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem a odst.
3 věty druhé o. s. ř. zrušil rozsudky obou nižších instancí a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení resp. postupu, který výše popsal a jímž jsou
podle § 243d odst. 1 o. s. ř. soud prvního stupně i případně soud odvolací
vázány.
Soud prvního stupně rozhodne v novém rozhodnutí o věci též o
nákladech řízení o dovolání.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 27. března 2007
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu