U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobkyně: Tizia spol. s r.o., se sídlem v Praze 3, Štítného 388/18, IČ:
25797654, zastoupena JUDr. Petrem Balcarem, advokátem v Praze 1, Revoluční 15,
proti žalovanému: Česká republika – Český úřad zeměměřičský a katastrální, se
sídlem v Praze 8, Pod sídlištěm 9, o zaplacení 3.150.000,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 23 C 143/2009, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2011, č. j. 25
Co 396/2010-196, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl ve výroku I.
potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 29. 7. 2010, č. j. 23 C
143/2009-157, kterým byla žaloba s návrhem, aby žalovaný byl povinen zaplatit
žalobkyni částku ve výši 3.150.000,- Kč s příslušenstvím, zamítnuta. Ve výroku
II. rozsudku odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že k
jejich náhradě nemá právo žádný z účastníků.
Ve věci se žalobkyně domáhala zaplacení výše uvedené částky jako
náhrady škody, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem
žalovaného, když Katastrální úřad Praha – město neprovedl zápis zástavního
práva (vzniklého na základě zástavní smlouvy k nemovitostem dne 22. 7. 1992) k
pozemku parc. č. 265/8 v kat. úz. Modřany, obec Praha, který se stal
vlastnictvím žalobkyně 30. 5. 2003.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Podle ní má
rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam; konkrétně má jít o právní
otázku související se způsobením škody nesprávným úředním postupem žalovaného,
spočívající v absenci zápisu zástavního práva v katastru nemovitostí. Při
následné koupi nemovitosti se žalobkyně jako nový vlastník o existenci
zástavního práva nemohla dozvědět. Tvrzená škoda u žalobkyně měla vzniknout
tím, že musela uhradit obvyklou cenu zástavy zástavnímu věřiteli, aby zástavní
právo váznoucí na nemovitosti zaniklo ve smyslu ustanovení § 170 odst. 1 písm. e) obč. zák. V dalším textu žalobkyně zrekapitulovala skutkový stav věci, a to
včetně namítaných pochybení soudů nižších instancí. Na závěr navrhla zrušení
rozhodnutí soudů obou nižších instancí a následné vrácení věci soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Žalovaný se k podanému dovolání vyjádřil a navrhl dovolání žalobkyně
odmítnout, popř. zamítnout. Nejvyšší soud shledal, že žalobkyně, zastoupená advokátkou, podala
dovolání včas (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání
spatřovala v zásadním právním významu napadeného rozhodnutí podle § 237 odst. 1
písm. c), odst. 3 o. s. ř., dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána,
jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má
po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud vzal za prokázané, že mezi účastníky byl zápis zástavního
práva k předmětnému pozemku proveden příslušným Katastrálním úřadem 16. 11. 2004 a dne 14. 4. 2006 došlo k jeho výmazu. Žalobkyně, jak sama v dovolání
uvádí, uhradila Ing. Š. (správci konkurzní podstaty společnosti Mikrona Týn
a.s.) částku ve výši 3.150.000,- Kč dne 21. 3. 2007 - tedy v době, kdy již v
katastru nemovitostí nebylo k předmětnému pozemku zástavní právo evidováno. Dovolací soud věc posoudil též podle ustanovení § 157 odst. 1 obč. zák. Podle něj zástavní právo k nemovitým věcem vzniká vkladem do katastru
nemovitostí, nestanoví-li zákon jinak. K tomu per analogiam Nejvyšší soud
dodává, že zánik zástavního práva je spojován s jeho výmazem z katastru
nemovitostí, přičemž v kontextu projednávané věci je zapotřebí vzít v úvahu i
princip publicity, tj. dobré víry účastníků v zápis v katastru nemovitostí. Dovolací soud upozorňuje na skutečnost, že ze smlouvy o narovnání,
uzavřené mezi žalobkyní a Ing. Š., dostatečně jasně nevyplývá tvrzený důvod
plnění ze strany žalobkyně, tj. úhrada ceny zástavy váznoucí na předmětném
pozemku. Ve smlouvě použitá formulace, podle které Ing. Š. předá žalované
písemné prohlášení o úhradě ceny věci a zániku zástavního práva, které by mělo
váznout na nemovitosti (č. l. 150, str. 2, čl. I. odst.
3 smlouvy o narovnání
ze dne 21. 3. 2007), dostatečně nedokládá existenci zástavního práva váznoucího
na pozemku v okamžiku plnění. Za této situace není možné nijak dovodit ani
existenci příčinné souvislosti mezi případným pochybením žalovaného a vznikem
škody na straně žalobkyně. V případě, že by dovolací instance snad měla dovolacím tvrzením přiznat
příslušnou právní relevanci, bylo by současně nutné zohlednit i přiléhavou,
ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu. Podle ní nárok na náhradu škody
způsobené výkonem veřejné moci může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze
tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči
dlužníku, který je mu povinen plnit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, sv. 4/2011, č. 48). Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud uzavírá, že soud nižší instance
věc posoudil správně, v souladu s platnou právní úpravou i ustálenou
judikaturou (totéž platí i pro postup a rozhodnutí soudu prvního stupně). Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5
věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.). Oproti žalobkyni byl žalovaný v řízení úspěšný a podle § 243b odst. 5 a
návazných ustanovení o. s. ř. vzniká straně, která dosáhla v dovolacím řízení
úspěchu, právo na náhradu nákladů řízení. Vyjádření za stranu žalovanou však
bylo sepsáno Ing. V., předsedou jednajícím jménem žalovaného a nikoliv
prostřednictvím zástupce, žádné náklady řízení nebyly vyčísleny, a proto bylo o
nákladech tohoto řízení rozhodnuto tak, jak ve výroku II. rozsudku uvedeno. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.