28 Cdo 2161/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha
Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Milana Pokorného,
CSc., rozhodl o dovolání K. K., zast. advokátem, podaném proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2002 pod sp.zn. 20 Co 230/2002 (v
právní věci žalobkyně K. K., zast. advokátem, proti žalovanému Městská část
P., o určení nájemního práva k bytu, vedené pod sp.zn. 24 C 66/2001 Obvodního
soudu pro Prahu 1), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. června 2002 pod
čj. 20 Co 230/2002-51, ve věci samé potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu
1 ze dne 3. října 2001 pod čj. 24 C 66/2001-34, jímž byla žaloba se žádostí,
aby bylo určeno, že žalobkyně je výlučnou nájemkyní bytu v P., ve 2. podlaží,
sestávajícího ze dvou pokojů a společné předsíně IV. kategorie, zamítnuta.
Odvolací soud potvrdil i výrok soudu prvního stupně o tom, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení a dále vyslovil, že i pokud jde o náklady
odvolacího řízení, žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu; kromě toho
odvolací soud uznal žalobkyni povinnou zaplatit českému státu na náhradě
nákladů řízení 2.416,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a to jako nákladů
svědečného svědka MUDr. R. P. v podobě vynaložených nákladů na cestovném.
Proti tomuto rozsudku podala dovolání žalobkyně.
Vycházejíc z poučení odvolacího soudu, že proti rozsudku lze podat dovolání,
dospěje-li dovolací soud k závěru, že rozhodnutí má po právní stránce zásadní
význam, podala proti rozhodnutí Městského soudu v Praze žalobkyně dovolání, v
němž, pokud jde o podmínku přípustnosti, odkazuje na ustanovení § 241a odst. 2
písm. b/ a odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb. ve znění novely – zákona č. 30/2000 Sb.
Podle obsahu svého dovolání však dovolatelka akcentovala skutečnosti, týkající
se zjištění skutkového stavu a jeho zhodnocení. Polemizuje s obsahem svědeckých
výpovědí i s jejich zhodnocením a posouzením okresním a městským soudem.
Odůvodnění dovolání se vyčerpává nikoliv právní argumentací, sledující řešení
právní otázky, pro které má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam
(srov. ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve znění po novele zákonem č. 30/2000
Sb.), ale úvahami skutkovými, zda totiž stav věci byl prvým a druhým soudem
úplně zjištěn a zda byl správně zhodnocen
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), že
dovolatelka je oprávněnou osobou a byla řádně zastoupena advokátem (§ 241 odst.
1 o.s.ř.); bylo však nezbytné přezkoumat, zda dovolání je vůbec přípustné.
V souzené věci odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně. Protože
nejde o případ podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.(bylo potvrzeno rozhodnutí
soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než
v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu,
který dřívější rozhodnutí zrušil), bylo možné uvažovat jen o důvodu
přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. V tomto případě však
dovolací soud musí dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Zda jde o zásadní právní význam, řeší nyní, po novele uskutečněné zákonem č.
30/2000 Sb., ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Podle tohoto ustanovení rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-
li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ (srov. ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.) však v souzené věci
nejde.
Dovolatelka sice ve svém dovolání podrobně rozvedla důvody dovolání, jimiž
vytýká nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.,
jakož i další důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., že totiž rozhodnutí
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování, ovšem neprokázala, že dovolání je přípustné
podle § 237 o.s.ř.
V souzené věci totiž nejde o řešení otázky, která má po právní stránce zásadní
význam, ale podstata námitek dovolatelky spočívá v tom, že napadá zjištění
stavu věci a jeho zhodnocení soudem.
Zda podle § 706 odst. 1 obč. zák. došlo k přechodu nájmu bytu, nevyžaduje k
posouzení žádné vybočení z dosavadní judikatury obecných soudů. Nejde ani o
řešení otázky nové, nebo o změnu právního názoru již judikaturou zaujatého v
obdobných případech. Nejde ani o otázku, která by vyžadovala sjednocení
rozhodování odvolacích soudů nebo senátů dovolacího soudu. Dovolání vyjadřuje
pouze nespokojenost a námitky proti zjištění skutkového stavu a jeho
zhodnocení, což nezakládá řádný z důvodů přípustnosti dovolání podle ustanovení
§ 237 o.s.ř.
Proto nezbylo než dovolání jako nepřípustné odmítnout podle § 243b odst. 5 a §
218 písm. c/ o.s.ř.
Náhrada nákladů nebyla žádnému z účastníků řízení přiznána, protože dovolatelka
nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalovanému žádné náklady v řízení o
dovolání nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. prosince 2002
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc.
předseda senátu