28 Cdo 2161/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky,
CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání
dovolatelů: 1. H. Ž., 2. P. N. a 3. J. N., zastoupených advokátem, proti
rozsudku Krajského soudu v Praze z 27. 4. 2004, sp. zn. 22 Co 63, 64/2004,
vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 C 364/92
(žalobců H. Ž., P. N. a J. N., zastoupených advokátem, proti žalovanému
Regionálnímu museu K., zastoupenému advokátem, o vydání věci), takto:
I. Dovolání dovolatelů se zamítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Žalobou, podanou u soudu 27. 3. 1992, se žalobci domáhali, aby žalovanému museu
bylo uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání domu čp. 27 v K., B. ulice, s
pozemkem parc. č. 90, zapsaných na listu vlastnictví č. 27 pro katastrální
území K., a to žalobkyni H. Ž. z jedné ideální poloviny a žalobcům P. N. a J.
N. každému z jedné ideální čtvrtiny. V žalobě bylo uvedeno, že původním
vlastníkem uvedených nemovitostí byl J. N., který zemřel 2. 3. 1983; jeho
dědici se stali H. Ž., dcera J. N., a P. N. i J. N., vnuci původního vlastníka
J. N. Uvedení právní nástupci původního vlastníka vyzvali žalované museum k
vydání nemovitostí, jež byly odňaty původnímu vlastníku J. N. rozhodnutím
finančního odboru Okresního národního výboru v K. z 28. 1. 1960, čj. 803,
vydaným podle § 5 vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a § 11 vyhlášky č. 88/1959
Úředního listu. Žalované museum odmítlo uzavřít se žalobci dohodu o vydání
nemovitostí.
Žalované museum navrhlo zamítnutí žaloby s tím, že dům čp. 27 v K.. byl zásadně
přestavěn a tento dům se stal součástí jiné nemovitosti, která byla postavena
na pozemku parc. č. 91 v K. Původní dům čp. 27 byl převzat v roce 1966 v
havarijním stavu a jeho rekonstrukce trvala téměř 10 let; tento původní dům
stál v ulici K., nyní má však hlavní vchod z ulice B. Vyčíslit zhodnocení
původní nemovitosti náleží Ministerstvu pro správu národního majetku a jeho
privatizaci.
Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze 4. 10. 1995, čj. 8 C 364/92-50, bylo
žalovanému museu uloženo vydat žalobcům do jejich podílového spoluvlastnictví
(z jedné ideální poloviny žalobkyni H. Ž. a z ideálních čtvrtin žalobcům P. N.
a J. N.) dům čp. 27 v B. ulici v K. spolu se stavební parcelou č. 90, zapsané
na listu vlastnictví č. 1430 pro katastrální území K. u Katastrálního úřadu v
K. Žalovanému museu bylo uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení
7.260,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému museu bylo dále uloženo
zaplatit do poklady Okresního soudu v Kolíně 1.000,- Kč na úhradu soudního
poplatku a 4.336,- Kč na úhradu zálohovaného znalečného rovněž do 3 dnů od
právní moci rozsudku.
K odvolání žalovaného musea byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen usnesením
Krajského soudu v Praze z 28. 3. 1997, sp. zn. 28 Cdo 465/96, a věc byla
vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že
nepostupoval v tomto řízení s ohledem na ustanovení § 10 odst. 3 zákona č.
403/1990 Sb., pokud šlo o zhodnocení nemovitosti částkou cca 800.000,- Kč a
pokud šlo o objasnění toho, zda jsou žalobci ochotni částku odpovídající
zhodnocení nemovitosti zaplatit Ministerstvu pro správu národního majetku a
jeho privatizaci a zda nadále trvají na vydání nemovitostí. Žalobci rozšířili v
tomto smyslu žalobu podáním došlým soudu 5. 11. 1996. Soudu prvního stupně
odvolací soud ukládal doručit žalovanému toto rozšíření žaloby po vyčkání
vyčíslení částky představující zhodnocení stavby ve smyslu ustanovení § 10
odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb.
Okresní soud v Kolíně usnesením z 30. 6. 1997, čj. 6 C 364/92-78, připustil
změnu žaloby žalobců zejména ohledně povinnosti žalobců zaplatit společně a
nerozdílně Ministerstvu pro správu národního majetku a jeho privatizaci částku
280.181,- Kč (souvisící se zhodnocením nemovitosti) do 3 měsíců od právní moci
rozsudku.
Poté vynesl Okresní soud v Kolíně rozsudek z 25. 3. 1998, čj. 8 C 364/92-91,
jímž uložil žalovanému museu vydat žalobcům do jejich podílového
spoluvlastnictví (žalobkyni H. Ž. jednou ideální polovinou a žalobcům P. N. a
J. N. po jedné ideální čtvrtině) dům čp. 27 v B. ulici v K. spolu se stavební
parcelou č. 90 v katastrálním území K. do 3 dnů od právní moci rozsudku. Dalším
výrokem tohoto rozsudku bylo uloženo žalobcům, aby zaplatili společně a
nerozdílně Ministerstvu financí ČR 474.894,- Kč do 6 měsíců od právní moci
rozsudku. Bylo také tímto rozsudkem vysloveno, že „do zaplacení částky
474.894,- Kč vázne pro Ministerstvo financí ČR na uvedených vydávaných
nemovitostech zástavní právo“. Žalovanému museu bylo uloženo zaplatit žalobcům
na náhradu nákladů řízení 12.498,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Žalovanému museu bylo také uloženo zaplatit do pokladny Okresního soudu v
Kolíně do 3 dnů od právní moci rozsudku 19.996,- Kč na úhradu soudního poplatku
a 4.336,- Kč na úhradu vyplaceného znalečného.
K odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně z 25. 3. 1998,
čj. 8 C 364/92-91, Krajský soud v Praze usnesením z 9. 2. 1999, sp. zn. 22 Co
44/99, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. V odůvodnění tohoto usnesení bylo uvedeno, že základním
problémem, který musí soud prvního stupně pro posouzení věci vyřešit, je
otázka, co lze považovat za stavbu, která tu v daném případě byla demolována,
tedy zda v souvislosti se stavbou muzejní budovy dům čp. 27 v K. zanikl, nebo
zda výsledkem stavebních prací byla jen změna tohoto domu, který však jako věc
ve smyslu práva nepřestal existovat. V této souvislosti vyslovoval odvolací
soud názor, že „stavba zaniká a přestala být věcí ve smyslu práva tehdy, není-
li již patrno dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží“. Protože dosud v
řízení provedený znalecký posudek znalce A. Z. „nevycházel ze zadání, které by
odpovídalo právnímu názoru vyslovenému“ odvolacím soudem, měl odvolací soudu za
to, že bude v řízení nezbyté ustanovit dalšího znalce, který by se vyjádřil,
zda stavba domu čp. 27 v B. ulici v K. je novou stavbou a zda původní dům čp.
27 byl demolován.
V dalším průběhu řízení po doplnění dokazování posudkem znalce Ing. I. B.,
CSc., rozhodl Okresní soud v Kolíně rozsudkem z 28. 12. 2000, čj. 8 C
364/92-172, opět tak, že uložil žalovanému museu vydat žalobcům dům čp. 27 v B.
ulici v K., a pozemek parc. č. 90 v katastrálním území K. (a to žalobkyni H. Ž.
z jedné ideální poloviny a žalobcům P. N. a J. N. každému po jedné ideální
čtvrtině). Zároveň bylo žalobcům uloženo zaplatit společně a nerozdílně
Ministerstvu financí ČR 474.894,- Kč do 6 měsíců od právní moci rozsudku. Bylo
také vysloveno, že do zaplacení částky 474.894,- Kč vázne pro Ministerstvo
financí ČR na vydávaných nemovitostech zástavní právo. Žalovanému bylo uloženo
zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení 23.731,- Kč do 3 dnů od právní moci
rozsudku. Žalovanému bylo také uloženo zaplatit do pokladny Okresního soudu v
Kolíně soudní poplatek 19.172,40 Kč a na úhradu zálohovaného znalečného
10.172,40 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
K odvolání žalovaného Regionálního musea v K. proti rozsudku Okresního soudu v
Kolíně z 28. 12. 2001, čj. 8 C 364/92-172, Krajský soud v Praze rozsudkem z 9.
10. 2001, sp. zn. 22 Co 325/2001, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud konstatoval,
že v nově vypracovaném posudku znalce Ing. B., CSc., se tento znalec nemohl
vyjádřit k závažné otázce, zda dispoziční řešení prvního podlaží domu čp. 27 v
K. bylo zachováno i po stavebních úpravách, které probíhaly na domě čp. 27 v
roce 1978 až roce 1983. Odvolací soud připomínal, že teprve po doplnění
znaleckého posudku v uvedeném smyslu bude mít soud prvního stupně podklad pro
posouzení toho, zda původní stavba domu zanikla a zda vznikla nová stavba a zda
je tedy na místě vydání nemovitostí podle ustanovení § 10 zákona č. 403/1990
Sb. nebo peněžní náhrada podle ustanovení § 14 zákona č. 403/1990 Sb.
V dalším průběhu řízení rozhodl Okresní soud v Kolíně rozsudkem z 21. 2. 2003,
čj. 8 C 364/92-240 (ve znění doplňujícího usnesení Okresního soudu v Kolíně z
29. 10. 2003, čj. 8 C 364/92-257). Tímto rozsudkem byla žaloba žalobců
zamítnuta jak co do žalobního návrhu, aby bylo žalovanému uloženo vydat
žalobcům do 3 dnů od právní moci rozsudku do jejich podílového spoluvlastnictví
(žalobkyni H. Ž. z jedné ideální poloviny, žalobcům P. N. a J. N. po jedné
ideální čtvrtině) dům čp. 27 v B. ulici v K. a pozemek parc. č. 90 v
katastrálním území K., i co do žalobního návrhu, aby žalobcům bylo uloženo
zaplatit společně a nerozdílně Ministerstvu financí ČR 474.894,- Kč do 6 měsíců
od právní moci rozsudku. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu
nákladů řízení 20.270,- Kč do 1 měsíce od právní moci rozsudku. Také bylo
žalobcům uloženo zaplatit společně a nerozdílně na účet Okresního soudu v
Kolíně na úhradu placeného znalečného 22.803,- Kč do 30 dnů od právní moci
rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně z 21. 2. 2003 bylo uvedeno, že
žalobkyně H. Ž. je dcerou původního vlastníka nemovitostí, o něž v tomto řízení
jde, J. N. (zemřelého v roce 1983), jehož vnuky jsou i žalobci P. N. a J. N.
(synové MUDr. J. N., který zemřel v roce 1990). Dům čp. 27 v K. ulici v K. a
pozemek parc. č. 90 v katastrálním území K. byly předány do vlastnictví státu
rozhodnutím finančního odboru rady Okresního národního výboru v K. z 28. 1.
1960, čj. 803, ve spojení s rozhodnutím finančního odboru rady Krajského
národního výboru v P. z 24. 2. 1960, čj. Fin.944/60-72/6, a to podle ustanovení
§ 5 vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a § 11 vyhlášky č. 88/1959 Úředního listu.
Dům čp. 27 v K. byl po převzetí státem zrekonstruován; zprávou Ministerstva
financí ČR ze 6. 3. 1998 bylo ve smyslu ustanovení § 10 odst. 3 a § 19 zákona
č. 403/1990 Sb. doloženo, že výše zhodnocení uvedené nemovitosti činí 474.894,-
Kč. Výzva k vydání uvedených nemovitostí byla učiněna dne 11. 4. 1991 vůči
Regionálnímu museu v K.; v katastru nemovitostí je jako vlastník uvedených
nemovitostí zapsána Česká republika – Regionální museum v K.
Ze znaleckých posudků, provedených v tomto soudním řízením, vyplývalo,
že při přestavbě domu čp. 27 v K.. v letech 1978 – 1983 nedošlo k zachování
dispozičního řešení prvního nadzemního podlaží; dům přestal mít charakter domu
činžovního; pokud jde o prvky dlouhodobé životnosti, zachovalo se 90 % základů,
60 % svislých nosných stěn, u schodiště šlo o 100 % novou konstrukci, u stropů
bylo zachováno 20 % původních konstrukcí a krov je 100 % nový. Z toho soud
prvního stupně dovodil výsledný závěr, že ke dni uplatnění výzvy k vydání
nemovitosti tu už nešlo o stejnou domovní nemovitost, která podle rozhodnutí z
roku 1960 přešla na stát; v souvislosti se stavbou muzejní budovy původní dům
čp. 27 v K.. zanikl, přestal existovat a dům, který na jeho místě vznikl, je
novou nemovitou věcí.
Z uvedených důvodů soud prvního stupně s poukazem na ustanovení § 10
odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. žalobu žalobců zamítl a o nákladech řízení
rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 a § 148 odst. občanského soudního řádu.
O odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně z 21. 2.
2003, čj. 8 C 364/92-257 (ve znění doplňujícího usnesení z 29. 10. 2003, čj. 8
C 364/92-257) rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem z 27. 4. 2004, sp. zn. 22
Co 63, 64/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního
stupně změněn jen ve výrocích o nákladech řízení, a to tak, že žalovanému
nebyla přiznána náhrada nákladů řízení a rovněž státu nebyla přiznána náhrada
jím placených nákladů tohoto řízení; v dalším byl rozsudek soudu prvního stupně
potvrzen. Žalovanému nebyla přiznána ani náhrada nákladů řízení odvolacího.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že ve věci samé
nebylo odvolání žalobců shledáno důvodným, nýbrž jen ohledně nákladů řízení.
Odvolací soud uváděl, že tu bylo nutno posoudit, zda je dům čp. 27 na
stavební parcele č. 90 v katastrálním území K. stavbou zřízenou až po převzetí
pozemku státem, zda je tedy věcí novou, vybudovanou poté, co původní (odňatá)
stavba zanikla, a zda tu lze za těchto okolností aplikovat ustanovení § 10
odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. a vydat žalobcům pozemek, na němž je stavba
umístěna. Ze znaleckého posudku znalce Intg. J. je možné, podle názoru
odvolacího soudu, dovodit, že původní dům čp. 27 na stavebním pozemku parc. č.
90 v K. zanikl. V roce 1960, kdy byl dům původnímu vlastníku odňat, byl ve
velmi špatném stavu; šlo o dům nájemní, v němž bylo celkem osm bytů. Dům čp. 26
na sousedním pozemku parc. č. 91 v byl v roce 1946 zcela zbourán. Při
rekonstrukci domu čp. 27 v letech 1978 – 1983 zůstalo zachováno svislé nosné
zdivo se základy pouze v podzemí a rozebrán byl i trámový strop nad zadní
místností. V prvním nadzemní podlaží zůstalo zachováno svislé nosné zdivo
včetně základů u nepodsklepené části ze 60 %; došlo k výměně části svislého
nosného zdiva a bylo rozebráno a znovu vyzděno zdivo směrem do bývalého dvoru,
nebo bylo odstraněno a částečně nově vyzděno. Všechny stropy až na jeden
klenutý strop byly odstraněny a nově provedeny. Byla zrušena dřevěná schodiště
a bylo provedeno nové schodiště; příčky byly odstraněny a nově vyzděny v jiných
místech. V průběhu této rekonstrukce, která probíhala několik roků, dispoziční
řešení prvního nadzemního podlaží budovy domu čp. 27 v K. přestalo být patrno.
Z uvedených rekonstrukčních změn vyplývalo, že původní stavba zanikla a vznikla
stavba nová, tedy nová věc ve smyslu práva; z budovy původního nájemního domu
se stala budova sloužící k muzejním účelům. Tuto novou budovou nelze žalobcům
vydat s ohledem na ustanovení § 10 odst. 4 zákona č. 403/14990 Sb..
Rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby byl tedy dovolacím
soudem potvrzen a ohledně nákladů řízení použil odvolací soud ustanovení § 150
občanského soudního řádu jak ohledně nákladů řízení před soudem prvního stupně,
tak i ohledně nákladů řízení odvolacího.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení
zastupoval, dne 16. 6. 2004 a dovolání ze strany žalobců bylo podáno u
Okresního soudu v Kolíně dne 15. 7. 2004, tedy ve lhůtě stanovené v § 240odst.
1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího
soudu z 27. 4. 2004 (sp. zn. 22 Co 63, 64/2005 Krajského soudu v Praze) i
rozsudek soudu prvního stupně z 21. 2. 2003, čj. 8 C 364/92-24 Okresního soudu
v Kolíně) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že je
jejich dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) i písm. c)
občanského soudního řádu; jako dovolací důvody dovolatelé uplatňovali „všechny
dovolací důvody uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 a 3 občanského soudního
řádu“.
Dovolatelé měli především za to, že řízení v této právní věci je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; tato
vada spočívala „v neprovedení navrženého způsobilého důkazu, a to revizního
znaleckého posudku z oboru stavebnictví“. Žalobci totiž namítali již v průběhu
řízení proti provedenému posudku znalce prof. Ing. J. J., DrSc., že zaměňoval
předpoklady pro vydání nemovitostí podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění
následků některých majetkových křivd, s podmínkami stanovenými zákonem č.
87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, dále že jeho závěry o průběhu
demolice jsou spekulativní a tento znalec neuvedl, jakým způsobem a na základě
jakých skutečností ke svým závěrům dospěl (např. přestože tu došlo pouze k
částečnému zbourání stavby, nebyla posouzena míra těchto zásahů; znalec také
neměl k dispozici stavební deník o rekonstrukci domu čp. 27 v K. v letech 1978
– 1983). Ostatně „jedním z důvodů zrušení předchozího rozhodnutí soudu prvního
stupně bylo odejmutí znaleckého oprávnění znalci, jenž ve věci podával znalecký
posudek, ověření důvodů ukončení znalecké činnosti znalce prof. Ing. J. J.,
DrSc., a tím i použitelnosti jeho posudku pro účely tohoto řízení“.
Dovolatelé zdůrazňovali, že stavební úpravy realizované po převzetí
domu čp. 27 v K. státem, nikdy nedosáhly takového stadia, že by nebylo patrno
dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží budovy domu čp. 27. Ve skutečnosti
došlo, podle názoru dovolatelů, pouze k částečné destrukci obvodových zdí
prvního nadzemního podlaží; zůstaly zachovány příčky (v pěti ze šesti
místností), v převážné míře byly zachovány prvky dlouhodobé životnosti –
zachovalo se asi 90 % základů, 60 % svislých nosných stěn a 20 % stropů. V
řízení nebyl předložen žalovaným muzeem uváděný demoliční výměr, ale je zřejmé,
že se toto rozhodnutí muselo vztahovat ke stavebnímu stavu nemovitosti před
její rekonstrukcí; k rekonstrukci přistoupil stát téměř po 20 letech po
vyvlastnění, když se po celou tuto dobu o nemovitosti nestaral a přivedl ji do
neutěšeného stavu, vyžadujícího nákladné opravy.
Dovolatelé byli toho názoru, že soud měl žalobě při použití ustanovení § 10
odst. 1 zákona č. 403/1990 sb. vyhovět, a to i v případě, že soud vycházel z
posudku znalce Ing. J. J., neboť měl z tohoto posudku učinit jiný závěr, než k
němuž dospěl tento znalec; v daném případě totiž zůstalo zachováno dispoziční
řešení prvního nadzemního podlaží budovy, když částečná destrukce obvodových
zdí tohoto podlaží nemusela znamenat ztrátu dispozičního řešení tohoto podlaží.
Žalované Regionální muzeum K. ve svém vyjádření k dovolání dovolatelů
navrhovalo, aby tomuto dovolání nebylo vyhověno. Námitky dovolatelů proti
posudku znalce prof. Ing. J. J., DrSc., nejsou, podle názoru žalovaného,
důvodné, neboť tento posudek je správný a nebylo tu důvodu nařizovat revizní
znalecký posudek; samotná skutečnost, že dovolatelé nesouhlasí se závěry tohoto
posudku, nemůže být důvodem pro jeho revizi.
Přípustnost dovolání dovolatelů bylo tu možné posoudit podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání
proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším svém
rozsudku, a to proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil. Tak tomu bylo i v daném
případě, v němž bylo rozsudkem Okresního soudu v Kolíně z 21. 2. 2003, čj. 8 C
364/92-240, rozhodnuto jinak než v dřívějším rozsudku téhož soudu (z 28. 12.
2000, čj. 8 C 364/92-172), zrušeném rozsudkem odvolacího soudu (z 9. 10. 2001,
sp. zn. 22 Co 325/2001, Krajského soudu v Praze), přičemž uvedený pozdější
rozsudek soudu prvního stupně byl pak potvrzen odvolacím soudem (rozsudkem z
27. 4. 2004, sp. zn. 22 Co 63, 64/2004 Krajského soudu v Praze).
Dovolatelé ve svém dovolání, které bylo přípustné podle ustanovení § 237 odst.
1 písm. b) občanského soudního řádu, uplatňovali jako dovolací důvody, že
řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu), ale také to, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§
241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolací soud při posuzování dovolateli tvrzené vady řízení vycházel z právního
závěru, vyjádřeného v rozhodnutí uveřejněném pod č. 49/1998 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, podle něhož za vadu řízení je třeba pokládat nesprávný
postup soudu v řízení, který se projevil již v průběhu řízení (např. při
nesprávném obesílání účastníků řízení k jednání u soudu, jímž došlo k
znemožnění jejich účasti na jednání soudu) a nikoli až v rozhodování soudu. O
takový nesprávný postup v řízení v daném případě nedošlo, jak vyplývá z obsahu
soudního spisu i z obsahu dovolání dovolatelů.
Rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci tehdy, jestliže
soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu,
anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí
uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str.
13/45/).
V této projednávané právní věci posoudily soudy obou stupňů žalobní návrhy
žalobců zejména podle ustanovení § 10 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění
následků některých majetkových křivd, které se nároků žalobců nepochybně
týkalo, když tu šlo o nemovitosti, které přešly na stát v roce 1960 rozhodnutím
vydaným podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb.). V řízení o dovolání bylo třeba
ještě posoudit, zda si odvolací soud toto ustanovení také správně vyložil v
souladu s obsahem i účelem tohoto ustanovení i s již v judikatuře zaujatými
závěry, souvisícím s ustanovením zmíněného § 10 zákona č. 403/1990 Sb.
Podle ustanovení § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. se pozemek, na němž je
umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem, nevydává;
oprávněné osobě přísluší peněžní náhrada. Povinná osoba je povinna podle
ustanovení § 10 odst. 5 zákona č. 403/1990 Sb. vydat pozemek, na němž byla
umístěna zaniklá stavba, pokud nejde o případ, který má na zřeteli ustanovení §
10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb.
Stavbou, kterou má na zřeteli ustanovení § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb.,
se rozumí taková stavba, kterou nelze bez nežádoucích obtíží, spočívajících
zejména v nadměrných nákladech, v technické náročnosti, v nebezpečí nadměrného
poškození nebo znehodnocení, přemístit z pozemku, na něž stojí, na jiné místo,
tedy stavba relativně trvalého charakteru (viz k tomu rozhodnutí uveřejněné pod
č. 23/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
O změně stavby bylo v souvislosti s ustanovením § 10 odst. 3 zákona č. 403/1990
Sb. ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vyloženo (na str. 112 /246/), že tu jde o podstatnou změnu stavby z
hlediska jejího rozsahu nebo obsahu.
Při umístění nově zřízené stavby na pozemku se v soudní praxi klade důraz na
vybudování (vznik) stavby minimálně do takového stadia, aby bylo patrno alespoň
dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží (srov. § 27 písm. e/ zákona č.
344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky /katastrální zákon/).
Obdobně se posuzuje i zánik stavby jako věci ve smyslu občanského práva (srov.
§ 119 občanského zákoníku); lze tedy mít za to, že nadzemní stavba zanikne,
jestliže např. po destrukci obvodového zdiva pod úroveň stropu prvního
nadzemního podlaží už věc v tomto smyslu přestává existovat. V tomto smyslu
soud zpravidla vychází z odborných závěrů znaleckého posudku o této stavebně
technické otázky.
V nálezu Ústavního soudu ČR ze 6. 5. 2003, I.ÚS 483/01, uveřejněném pod č. 60
ve svazku 30 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl zaujat i právní
názor, že důkaz znaleckým posudkem (včetně slyšení znalce) je soud oprávněn
hodnotit podle ustanovení § 132 občanského soudního řádu; hodnocení soudu však
nemohou podléhat odborné znalecké závěr ve smyslu jejich správnosti, nýbrž jen
co do úplnosti posudku ve vztahu k zadání daného soudem znalci, a dále co do
logického odůvodnění znaleckého posudku a jeho souladu s ostatními provedenými
důkazy.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
bylo vyloženo, že dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly při hodnocení
důkazů (§ 132 občanského soudního řádu). Bylo tu také vyloženo, že rozhodnutí
soudu vychází ze zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování,
jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není nebo jestliže
naopak nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z
obsahu spisu naopak vyplývá.
Uvedená ustanovení právních předpisů i citované právní závěry z uveřejněné
judikatury soudů (zejména ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané
Nejvyšším soudem) i z nálezů Ústavního soudu ČR měl dovolací soud na zřeteli
při posuzování důvodnosti přípustného dovolání dovolatelů, uplatňujícího, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolací soud však musel zároveň konstatovat, že tato ustanovení právních
předpisů i citované právní závěry měl na zřeteli i odvolací soud a z nich
vycházel ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, a to při
posouzení otázky zániku stavby dřívějšího nájemního domu na jehož místě došlo k
vybudování muzejního objektu.
Nemohl proto dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že je rozhodnutí
odvolacího soudu, napadeného dovoláním, nesprávné, jak to má na zřeteli
ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu.
Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit k zamítnutí dovolání dovolatelů.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání a ohledně nákladů vynaložených žalovaným
muzeem na vyjádření k dovolání dovolatelů použil dovolací soud ve smyslu
ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 občanského soudního řádu ustanovení § 150
téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v
řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze
projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření žalovaného k
dovolání žalobců, rekapitulujícího v podstatě procesní stanoviska žalovaného,
uplatněná již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 26. října 2005
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.
předseda senátu