28 Cdo 2161/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce P. f. ČR, zastoupeného advokátem, proti
žalovanému
T. G., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 127/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 14.2.2008, č. j. 20 Co 459/2007-145, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14.2.2008, č. j. 20 Co
459/2007-145, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 6 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7.3.2007, č.
j. 13 C 127/2006-108, rozhodl, že Česká republika je vlastnicí a žalobce
správcem pozemků blíže specifikovaných ve výroku I. rozsudku soudu prvního
stupně. Současně v odstavci II. zastavil řízení v části, v níž se žalobce
domáhal určení, že smlouva
o převodu pozemků č. 1701 PR 05/54 uzavřená dne 24.6.2005 mezi žalobcem
a žalovaným je neplatná. Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 24.6.2005
smlouvu o převodu pozemků č. 1701 PR 05/54, na základě které převedl žalobce do
vlastnictví žalovaného předmětné pozemky ve smyslu § 11 odst. 2 zákona č.
229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku
(dále jen ,,zákon o půdě“). Věc posoudil podle § 80 písm. c) o.s.ř. s tím, že
žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Dovodil, že žalobce měl
při převodu postupovat podle zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu
zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby, v jehož § 7
byl stanoven princip tzv. veřejné nabídky, který nebyl v daném případě dodržen
a nebyly zohledněny nároky dalších oprávněných osob, jejichž původní pozemky se
nacházely v katastrálním území Š. M. Vyslovil závěr, že většinu nároku
žalovaného představoval smluvně postoupený nárok, přičemž účel zákona o půdě se
na postupníky nároku nevztahuje. Uzavřel, že smlouva obchází zákon o půdě,
neboť ve svém důsledku omezuje možnost uspokojení restitučních nároků, a proto
je neplatná podle § 39 o.z.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14.2.2008, č. j. 20 Co 459/2007-145,
změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalobu zamítl.
Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně ohledně § 80 písm. c) o.s.ř. a
rovněž se závěrem, že vztah účastníků na podkladě § 11 odst. 2 zákona o půdě je
vztahem občanskoprávním. Podle odvolacího soudu zásadní právní otázkou v dané
věci je posouzení, zda postup podle zákona č. 95/1999 Sb. byl v rozhodné době
nezbytnou podmínkou uspokojení restitučního nároku podle § 11 odst. 2 zákona o
půdě a zda je smlouva o převodu pozemků neplatná pro rozpor se zákonem. Zaujal
názor, že zákon č. 95/1999 Sb. upravuje výslovně úplatný převod pozemků, resp.
prodej pozemků ve vlastnictví státu prostřednictvím obchodní veřejné soutěže,
přičemž osoby oprávněné podle restitučního zákona (zákona o půdě) se mohou této
soutěže zúčastnit s možností určitého upřednostnění ve smyslu § 7 odst. 5
zákona č. 95/1999 Sb. Odkazoval na rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp.zn. III. ÚS
495/02 s tím, že nároky vzniklé podle zákona o půdě mají prioritu a pozemkový
fond nesmí fakticky upřednostňovat postup podle zákona o převodu pozemků před
uspokojováním závazků státu podle § 11 odst. 2 zákona
o půdě. Podle odvolacího soudu postup podle zákona č. 95/1999 Sb. se nemůže
obecně vztahovat na nároky podle § 11 odst. 2 zákona o půdě, přičemž je nutné
zjevně rozlišit bezúplatné uspokojení restitučního nároku a úplatný převod.
Vyslovil závěr, že postup podle zákona č. 95/1999 Sb. se na uspokojení
restitučního nároku smlouvou uzavřenou dne 24.6.2005 nevztahoval, neboť
oprávněná osoba nevstoupila ze své vůle do veřejné soutěže. Dospěl k závěru, že
předmětná smlouva nemůže být tedy pro jeho nedodržení neplatná podle § 39 o.z.
ani nelze dovodit, že zákon obchází. Odvolací soud poznamenal, že Nejvyšší soud
ČR se ve svém rozhodnutí ze dne 11.6.2007, sp.zn.
28 Cdo 3042/2006 nevypořádal se závěry obsaženými v rozhodnutí Ústavního soudu
ČR sp.zn. III. ÚS 495/02. Uzavřel, že závěr soudu prvního stupně, že se na
nárok postupníka nevztahuje účel restitučního zákona, nemá oporu v zákoně ani v
judikatuře. Konstatoval, že v případě žalovaného se nejednalo o spekulanta s
pozemky, nýbrž o restituenta, který převzetím dalších restitučních nároků chtěl
pouze dosáhnout uspokojení svého nároku vydáním náhradního pozemku za pozemek
nevydaný.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož
přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Tvrdil
existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítal, že smlouva ze dne 24.6.2005 je absolutně
neplatná, a to pro rozpor s § 1 odst. 2 písm. a) zákona č. 95/1999 Sb. nebo pro
obcházení zákona či pro rozpor s dobrými mravy. Nesouhlasil s právními závěry
odvolacího soudu a v této souvislosti poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu
sp.zn. 28 Cdo 3042/2006 a 28 Cdo 3993/2007. Vytýkal odvolacímu soudu, že odmítl
respektovat zákonné ustanovení § 1 odst. 2 písm. a) zákona č. 95/1999 Sb. a
nesprávně dovodil, že veřejná nabídka
a závaznost postupu podle zákona č. 95/1999 Sb. nemá oporu v žádném ustanovení
zákona o půdě. Podle dovolatele ve smyslu § 7 zákona č. 95/1999 Sb. nejde
o upřednostňování jiných osob před oprávněnými osobami, ale naopak jde o
spravedlivé vypořádání nároků mezi oprávněnými osobami navzájem. Dále
poznamenal, že odvolací soud se nedostatečně vypořádal se stanovisky Ústavního
soudu ČR v předmětné věci. Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a
vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl odmítnutí, popřípadě zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání splňuje
formální náležitosti vyžadované zákonem, a že přípustnost dovolání v této věci
vyplývá z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., když směřuje proti
rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve
věci samé. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a
dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatnění.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm.
b) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle
nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží
(viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, text na str. 13/45).
S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení především o
posouzení, zda postup podle zákona č. 95/1999 Sb. byl nezbytnou podmínkou
uspokojení restitučního nároku podle § 11 odst. 2 zákona o půdě a zda tedy
smlouva o převodu pozemků uzavřená mezi účastníky dne 24.6.2005 může být pro
jeho nedodržení neplatná podle § 39 o.z.
Dovolací soud se již ve více svých rozhodnutích zabýval tím, zda postup P. f.
při poskytování náhradních pozemků byl upraven zákonem, či zda bylo dáno na
jeho libovůli, který pozemek a komu převede, či zda mu bylo uloženo sledovat i
zájmy dalších oprávněných osob. V rozsudku ze dne 11. 6. 2007, sp. zn.
28 Cdo 3042/2006, uzavřel, že od 25. 5. 1999 vstoupil v účinnost zákon č.
95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků ve vlastnictví
státu na jiné osoby, který začlenil poskytování náhradních pozemků do systému
převodů, upravených tímto zákonem. Oznámení o vyhlášení prodeje konkrétního
pozemku byl P. f. povinen učinit určeným způsobem, a upraven byl i postup P. f.
v případech, kdy o pozemek měly zájem oprávněné osoby. Nutným předpokladem pro
vypořádání nároků oprávněných osob bylo proto zveřejnění pozemků, které měly
být převedeny. Obdobnou problematikou se dovolací soud zabýval též ve svém
rozhodnutí ze dne 11.6.2007, sp.zn. 28 Cdo 3042/2006 a v rozhodnutí ze dne
5.9.2007, sp.zn. 28 Cdo 1224/2007. Dovolací soud tedy neshledává důvod pro
odklon od právních závěrů obsažených v jeho dřívějších rozhodnutích, v nichž
vyslovil, že nebyl-li při uzavření smluv o převodu náhradních pozemků, které
byly sjednány v době od 1.1.2003 do 14.4.2006 dodržen P. f. ČR postup
vyplývající z § 7 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb., jsou takové smlouvy absolutně
neplatné.
S přihlédnutím k výše uvedenému tak lze přisvědčit argumentaci dovolatele, že
smlouvu o převodu předmětných pozemků č. 1701 PR 05/54 uzavřenou dne 24.6.2005
nelze považovat za platnou.
Dovolací soud nemohl tedy dospět jednoznačně k závěru, že rozhodnutí odvolacího
soudu je správné, jak to má na zřeteli ustanovení § 243b odst. 2 o.s.ř.
Přikročil proto ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu v plném rozsahu podle
ustanovení § 243b odst. 2 a 6 o.s.ř. a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V dalším řízení bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243d odst. 1, věta za středníkem o.s.ř.), přičemž rozhodne také o
dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§ 243d
odst. 1, věta třetí, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. října 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu