28 Cdo 217/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše,
PhD., v právní věci žalobce města U. J., zastoupeného advokátkou, proti
žalované M. Š., o zaplacení 47.768,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Jičíně pod sp. zn. 7 C 98/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. října 2007, č. j. 25 Co
127/2007-242, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
47.768,80 Kč za dobu od 4. 12. 2004 do 30. 11. 2005 zamítl a rozhodl o náhradě
nákladů řízení mezi účastníky. Vyšel ze zjištění, že žalovaná získala na
základě kupní smlouvy ze dne 25. 8. 2004 do vlastnictví 4 koně, kteří však byli
na základě rozhodnutí Městského úřadu U. ze dne 19. 12. 2003 prodávajícímu, M.
Š., ve smyslu ust. § 28a odst. 1 zák. č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti
týrání, ve znění účinném do 29. 2. 2004, odebráni a svěřeni na základě
obstaravatelských smluv ze dne 20. 12. 2003 do náhradní péče panu H., Č. a P.
Žalobce až do předání koní žalované hradil náklady spojené s náhradní péčí.
Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná se stala vlastníkem předmětných koní v
době, kdy tito byly v péči třetích osob. Žalobce až do předání koní žalované,
tj. do 3. 12. 2004, platil obstaravatelům cenu za náhradní péči, čímž se
žalovaná na úkor žalobce bezdůvodně obohatila ve smyslu § 451 obč. zák. a je
povinna podle ust. § 456 obč. zák. bezdůvodné obohacení žalobci vydat.
Doplňujícím usnesením ze dne 22. ledna 2007, č. j. 7 C 98/2006-136, soud
prvního stupně žalovanou zavázal zaplatit České republice na náhradu nákladů
řízení 1.690,- Kč.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 17. 10.
2007, č. j. 25 Co 127/2007-242, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném
vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se
skutkovými závěry soudu prvního stupně, nikoliv však s jeho právním posouzením
věci. Uzavřel, že žalovaná se na úkor žalobce bezdůvodně neobohatila, neboť
povinnost nahradit náklady spojené s umístěním týraného zvířete do náhradní
péče a s následnou péčí podle ust. § 28a odst. 3 zák. č. 246/1992 Sb. je vázána
na osobu, jíž bylo týrané zvíře odebráno, nikoliv na jeho vlastníka. Tato
povinnost je příslušným ustanovením ukládána tomu, kdo uvedený stav způsobil,
mimo jiné jako určitý druh postihu za jeho jednání. Nárok na náhradu uhrazených
nákladů spojených s umístěním týraných koní do náhradní péče tak žalobci
nevznikl vůči žalované, nýbrž vůči M. Š. bez ohledu na to, že tento koně prodal
v období jejich umístění v náhradní péči žalované.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a podává je podle §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., když nesouhlasí s výkladem a aplikací ust. §
28a odst. 3 zák. č. 246/1992 Sb. odvolacím soudem, jehož důsledkem by mohlo
docházet k účelovým převodům vlastnictví. Na rozdíl od odvolacího soudu se
nedomnívá, že toto ustanovení představuje postih osoby týrající zvířata, ale
řešení praktické situace náhrady nákladů za péči o odebrané zvíře, když postih
a případný trest je věcí přestupkového nebo jiného správního či trestního
řízení. Namítá, že v daném případě převodem vlastnictví odpadl důvod pro
uložení zvláštního opatření a odebrání zvířat, takže nový vlastník si je mohl
bez zbytečného prodlení převzít, což neučinil nebo učinil až se značným časovým
prodlením. Žalovaná tak byla neoprávněně zvýhodněna a teoreticky by nemusela
zvířata převzít vůbec a nevynaložit na jejich výživu a péči žádné náklady, což
by odporovalo jednak dobrým mravům a dále i obsahu a pojetí vlastnického práva
ve smyslu ust. § 123 a násl. obč. zák. Z těchto důvodů se domnívá, že se
žalovaná na úkor žalobce podle ust. § 451 a násl. obč. zák. bezdůvodně
obohatila a je povinna bezdůvodné obohacení vydat. Navrhuje proto, aby dovolací
soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná podáním ze dne 22. 2. 2008 oznámila dovolacímu soudu zahájení
správního řízení, v němž je navrhováno, aby předmětnou částku uhradil žalobci
M. Š.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s.
ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř., a že je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dospěl po přezkoumání věci
podle § 242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není důvodné.
Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí
obohacení vydat. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení bezdůvodným obohacením je
majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného
právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový
prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Podle § 454 obč. zák. bezdůvodně se obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po
právu měl plnit sám.
Podle § 456 obč. zák. předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat tomu, na
jehož úkor byl získán. Nelze-li toho, na jehož úkor byl získán, zjistit, musí
se vydat státu.
Ustanovení § 451 obč. zák. vyjadřuje obecnou zásadu občanského práva, podle
které se nikdo nesmí bezdůvodně obohacovat na úkor jiného. Bezdůvodné obohacení
je přitom chápáno jako závazek (§ 489 obč. zák.), z něhož vzniká tomu, kdo se
obohatil, povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a tomu, na jehož
úkor k obohacení došlo, právo požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení.
O obohacení jde tehdy, jestliže se plněním někomu dostalo majetkové hodnoty
vyjádřené tím, že v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv (§ 451 odst. 2 obč.
zák.) anebo snížení pasiv (§ 454 obč. zák.). Věcnou legitimací (ať již aktivní
či pasivní) je stav, který vyplývá z hmotného práva. Aktivně legitimovaným
subjektem k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení (§ 456 obč. zák.)
je ten, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno. Kdo je v rámci
odpovědnosti za bezdůvodné obohacení pasivně legitimován, vyplývá z § 451 odst.
1 obč. zák. Je jím ten, jehož majetek se na úkor druhého neoprávněně zvětšil
nebo u koho nedošlo ke zmenšení majetku, ač k tomu mělo v souladu s právem
dojít.
Podle ust. § 28a odst. 3 zák. č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání,
v účinném znění, náklady spojené s umístěním týraného zvířete do náhradní péče
a s následnou péčí o něj hradí osoba, jíž bylo zvíře odebráno.
Odvolací soud postavil své rozhodnutí na právním názoru, že žalovaná, která
získala týrané koně do vlastnictví v období jejich umístění v náhradní péči na
základě kupní smlouvy uzavřené s M. Š., jemuž byly koně rozhodnutím příslušného
městského úřadu odebrány a umístěny do náhradní péče, se na úkor žalobce
bezdůvodně neobohatila, neboť nahradit náklady spojené s umístěním týraného
zvířete do náhradní péče a s následnou péčí podle ust. § 28a odst. 3 zák. č.
246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, v účinném znění, je povinna
osoba, které bylo týrané zvíře odebráno, nikoliv jejich vlastník. Právnímu
závěru odvolacího soudu nelze než přisvědčit. Citované ustanovení zákona č.
246/1992 Sb. výslovně uvádí, koho stíhá povinnost hradit příslušné náklady
spojené s náhradní péčí, a nepřipouští jiný výklad. Zákonodárce se tak zřetelně
výslovnou právní úpravou snažil předejít případným sporům v otázce povinné
osoby k hrazení nákladů v souvislosti s umístěním týraného zvířete do náhradní
péče a s následnou péčí a zakotvil v daném ustanovení (ve znění účinném do 29.
2. 2004 srovnej obdobně § 28a odst. 2) praktické řešení předestřených sporů.
Hradil-li náklady spojené s náhradní péčí po dobu náhradní péče dovolatel, je
to M. Š., komu tím vzniklo bezdůvodné obohacení a nikoliv žalovaná.
Námitka dovolatele ohledně odpadnutí důvodu náhradní péče není relevantní, lze
jí brojit toliko proti rozhodnutí o nařízení zvláštního opatření podle ust. §
28a odst. 1 zák. č. 246/1992 Sb. spočívajícího v odebrání týraných zvířat a
proti trvání důvodu takového opatření.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud dovolání podle
ustanovení § 243b odst. 2, věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b
odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, jak se uvádí
ve výroku, neboť dovolatel neměl ve věci úspěch a ze spisu se nepodává, že by
žalované vznikly náklady dovolacího řízení, o jejichž úhradě by měl soud
rozhodnout.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. prosince 2008
JUDr.
Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu