28 Cdo 2173/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra
Krause a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci
žalobkyně M. W., bytem v P., zast. JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem se sídlem
v Praze 1, Štěpánská 17, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 641.066,54 Kč s
příslušenstvím a 69.550,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn.
20 C 48/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 1. února 2011, č. j. 55 Co 309/2010-89, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2011, č. j. 55 Co
309/2010-89, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhá náhrady škody ve shora uvedené výši, která jí měla
být způsobena nesprávným úředním postupem Obvodního soudu pro Prahu 10, jenž v
nalézacím řízení vedeném pod sp. zn. 7 C 152/2001 o zaplacení 650.000,- Kč v
zákonné lhůtě nenařídil předběžné opatření, jímž se žalobkyně domáhala uložit
své dlužnici zákaz nakládání s bytovou jednotkou v jejím vlastnictví. V
důsledku prodlení s nařízením předběžného opatření dlužnice bytovou jednotku
převedla na třetí osobu a žalobkyni se posléze přisouzený nárok pro nemajetnost
dlužnice nepodařilo vymoci. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 4. 2010, č. j. 20 C
48/2009-47, žalobě vyhověl. Vyšel přitom ze zjištění, že žalobkyně dne 13. 6. 2001 podala u Obvodního soudu pro Prahu 10 vůči své dlužnici M. W. žalobu o
zaplacení 650.000,- Kč s příslušenstvím. Dne 7. 9. 2001 žalobkyně soudu navrhla
nařízení předběžného opatření spočívajícího v uložení zákazu nakládání s
bytovou jednotkou vlastněnou dlužnicí. O předběžném opatření bylo rozhodnuto
teprve usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 3. 2002, sp. zn. 7 C
152/2001, které bylo potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2002. Mezitím však dlužnice kupní smlouvou uzavřenou dne 19. 2. 2002 předmětnou
bytovou jednotku včetně spoluvlastnických podílů na společných částech domu a
pozemku prodala třetí osobě za kupní cenu 1.330.000,- Kč. Žalobě o zaplacení
650.000,- Kč s příslušenstvím bylo následně vyhověno rozsudkem Obvodního soudu
pro Prahu 10 ze dne 30. 6. 2003, sp. zn. 7 C 152/2001, jenž nabyl právní moci
dne 19. 9. 2006. Žalobkyni jím byla vůči dlužnici přisouzena i náhrada nákladů
řízení ve výši 69.550,- Kč. Vymožení částek přisouzených uvedeným rozsudkem se
žalobkyně vůči své dlužnici domáhá v exekuci nařízené usnesením Obvodního soudu
pro Prahu 4 ze dne 7. 7. 2008, č. j. 65 Nc 1141/2008-8. Pověřený soudní
exekutor Mgr. Petr Polanský pro žalobkyni dosud vymohl pouze částku 8.933,46
Kč, o kterou byla žaloba vzata zpět. Vzhledem k tomu, že dlužnice nedisponuje
majetkem, který by bylo lze úspěšně zpeněžit, a jejím jediným příjmem je
invalidní důchod vyplácený ve výši 8.894,- Kč měsíčně, nebude dle názoru
pověřeného soudního exekutora majetek povinné postačovat k vymožení povinností
uložených exekučním titulem. Na základě těchto skutkových závěrů soud prvního
stupně dovodil, že v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 10 o nároku
žalobkyně na zaplacení 650.000,- Kč s příslušenstvím vůči dlužnici M. W. došlo
k nesprávnému úřednímu postupu (§ 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti /notářský řád/ – dále jen „zák. č. 82/1998
Sb.“), když o návrhu žalobkyně na nařízení předběžného opatření spočívajícího v
zákazu nakládání s bytovou jednotkou ve vlastnictví dlužnice bylo rozhodnuto až
po uplynutí sedmidenní zákonné lhůty.
V příčinné souvislosti s tímto postupem
pak žalobkyni vznikla škoda v uplatňované výši 641.066,54 Kč s příslušenstvím a
ve výši 69.550,- Kč, neboť poté, co dlužnice před nařízením navrhovaného
předběžného opatření převedla bytovou jednotku na třetí osobu, se v uvedeném
rozsahu částky přisouzené exekučním titulem nepodařilo vymoci ani v exekučním
řízení. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v
celém rozsahu zamítl (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení před soudy
obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního
stupně. Přisvědčil rovněž právnímu závěru, že opožděné nařízení předběžného
opatření představuje nesprávný úřední postup. Dovodil však, že nesprávný úřední
postup dosud neměl dopad do majetkové sféry žalobkyně. Exekuce na majetek
dlužnice M. W. nařízená k vymožení pohledávky žalobkyně totiž dosud nebyla
skončena. Nelze tedy postavit najisto, v jakém rozsahu pohledávka žalobkyně
zůstane neuspokojena, zvláště, může-li být alespoň v malém rozsahu uspokojena
srážkami z invalidního důchodu dlužnice. Do skončení předmětného exekučního
řízení tak odvolací soud považuje vznik škody na straně žalobkyně za
neprokázaný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Co do jeho
přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů měla za to, že rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.
s. ř.) a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s.
ř.). Konkrétně namítala, že v posuzovaném případě se její pohledávka za
dlužnicí M. W. stala nedobytnou, neboť se zřetelem na její věk, nedostatek
majetku a jediný zdroj příjmů (invalidní důchod), nelze uplatňovanou pohledávku
vzhledem k její výši a příslušenství reálně exekučně vymoci. Vznik škody je dle
názoru dovolatelky třeba spojovat s okamžikem, kdy je vzhledem k okolnostem
případu nepochybné, že pohledávka poškozeného za jeho dlužníkem je již
nevymahatelná, a nikoliv až s okamžikem, kdy dojde kupř. k zastavení exekučního
řízení pro nemajetnost. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle
občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl
napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek
II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu je přípustné
(§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) a bylo podáno oprávněnou fyzickou osobou
(účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě
stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal, aniž nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1 věty prvé o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu. Dovolání shledal
opodstatněným.
Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají. Nejvyšší
soud se proto zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný v dovolání.
Ke vzniku objektivní odpovědnosti státu za škodu, jíž se nelze zprostit (§ 2
zák. č. 82/1998 Sb.), je zapotřebí současné splnění tří podmínek: 1) nesprávný
úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním
postupem a vznikem škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6.
1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník
2000, č. 5). Protože zákon č. 82/1998 Sb. obsahující zvláštní úpravu
odpovědnosti za škodu způsobenou orgánem státu blíže nedefinuje pojem škody ani
neupravuje rozsah její náhrady, je třeba v této otázce vycházet z ustanovení
občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění
pozdějších předpisů, dále jen – “obč. zák.”). Škodou zákon (§ 442 odst. 1 obč.
zák.) míní újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného
(spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně vyjádřitelná
všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím
majetkového plnění, především penězi. Skutečnou škodou je nutno rozumět takovou
újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před
škodnou událostí. Ušlý zisk je v podstatě ušlým majetkovým prospěchem a spočívá
v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno -
kdyby nebylo škodné události - důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh
věcí (stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpj 87/70, publikované pod č. 55 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971). Poškozený je povinen
vznik škody na své straně prokázat. V řízení o nároku na náhradu škody tak na
žalobci leží důkazní břemeno o tom, že škoda vznikla. Aby byl splněn tento
zákonný předpoklad, musí škoda existovat nejpozději v době, kdy soud o
uplatněném nároku rozhoduje. Nárok na náhradu škody způsobené nesprávným
úředním postupem, který měl vést ke zmaření uspokojení pohledávky poškozeného
věřitele, pak může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li
poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je
povinen mu plnit. Za nedobytnou lze přitom pohledávku považovat např. již ke
dni, kdy věřitel obdržel plnění na základě pravomocného rozvrhového usnesení v
konkurzním řízení, bez ohledu na to, zda došlo k vydání rozhodnutí o zrušení
konkurzu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25
Cdo 2601/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R
48/2011). Pro závěr o tom, zda v důsledku nesprávného úředního postupu nastala
majetková újma v podobě zkrácení majetkového stavu poškozeného (neuspokojení
pohledávky za dlužníkem), přitom není podstatné, zda konkurzní či exekuční
řízení vedené vůči dlužníkovi bylo již formálně skončeno, nýbrž okolnost, zda
poškozený na základě zjištěného skutkového stavu prokazatelně může dosáhnout
při pravidelném běhu událostí (v přiměřené době) uspokojení své pohledávky či
nikoliv (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 21
Cdo 480/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R
77/2008).
V posuzovaném případě tedy pro závěr o tom, zda v důsledku opožděného vydání
předběžného opatření nastala na straně žalobkyně majetková újma v podobě
zkrácení uspokojení uplatňované pohledávky, není podstatné toliko zjištění, zda
a s jakým výsledkem exekuční řízení směřující k vymožení této pohledávky již
pravomocně skončilo, nýbrž zjištění skutkových okolností (např. věk dlužnice,
dostatek zpeněžitelného majetku, zdroj jejích příjmů, výše uplatňované
pohledávky a jejího příslušenství apod.) umožňujících učinit závěr o tom, zda
žalobkyně prokazatelně bude moci dosáhnout při pravidelném běhu událostí (v
přiměřené době) uspokojení své pohledávky či nikoliv. Závěr odvolacího soudu,
že do skončení exekučního řízení vznik škody na straně žalobkyně prokázat
nelze, tudíž neobstojí.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem správné není, Nejvyšší soud,
aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), rozsudek
odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 in fine o. s. ř.) a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy
nižších stupňů v dalším řízení závazný (§ 243d odst. 1, § 226 odst. 1 o. s.
ř.). V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího
řízení (§ 243d odst. 1 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. září 2012
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu