U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl s senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věcí
žalobce: MUDr. P. Ř., zastoupený JUDr. Vladimírem Papežem, advokátem v Českých
Budějovicích, Nám. Přemysla Otakara II. č. 32, proti žalovaným: 1) Česká
republika – Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha, Nad Štolou 3 a 2) Pozemkový
fond České republiky, se sídlem Praha 3, Husinecká 1024/11a, o určení
vlastnictví k nemovitosti (řízení podle části páté o. s. ř.), vedené o
Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 14 C 103/2006, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 2.
2009, č. j. 8 Co 2105/2008-170, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem Krajského soudu výše označeným byl v prvním výroku potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně, kterým byla žalobcem podaná žaloba zamítnuta. Ve druhém
výroku odvolací soud uložil žalobci povinnost uhradit žalované 1) náklady
odvolacího řízení ve výši 1.824,- Kč. Ve třetím výroku svého rozsudku odvolací
soud stanovil, že žalovaný 2) nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Ve věci, v níž bylo rozhodováno o žalobě podané poté, co Pozemkový úřad v
Českých Budějovicích rozhodnutím ze dne 7. 4. 2006 žalobci (a dalším osobám
uplatňujícím nárok) stran tvrzeného restitučního nároku nevyhověl, se žalobce
domáhal určení, že je v rozsahu ideálních ? podílovým spoluvlastníkem pozemku
parc. č. 315/1 (zahrada), nacházejícího se v kat. úz. České Budějovice 6, obec
České Budějovice, zapsaného na LV č. 525 v katastru nemovitostí u Katastrálního
úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště České Budějovice. Žaloba byla
žalobcem podána k Okresnímu soudu v Českých Budějovicích v roce 2006 v době,
kdy na straně žalobce vystupovaly další tři osoby. O žalobě bylo soudem prvního
stupně rozhodnuto tak, že byla ve vztahu k osobě žalobce zamítnuta; vůči
ostatním žalobcům pak odmítnuta. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání,
o němž rozhodl odvolací soud tak, že byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a
věc mu vrácena k dalšímu řízení; odvolací soud dospěl k závěru o včasnosti
podané žaloby z hlediska zákonné lhůty. Žalobce tvrdil, že správní orgán
rozhodl ve věci nesprávně, dovodil-li, že žalobce není (spolu)vlastníkem
předmětného pozemku. Žalobce své vlastnické právo odvozoval z ustanovení § 6
odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a
jinému zemědělskému majetku (dále „zákon o půdě“). Tíseň spatřoval v nátlaku,
který byl tehdejšími pracovníky státu – ministerstva vnitra činěn na jeho
rodinné příslušníky, až došlo k prodeji pozemku dne 26. 3. 1984 za kupní cenu
8.683,- Kč. Nápadně nevýhodné podmínky shledával v nepřiměřeně nízké ceně, za
kterou byla nemovitost na základě kupní smlouvy prodána. Pozemek se navíc
nacházel v lukrativní lokalitě v centru města.
Soud prvního stupně posoudil věc tak, že by musely být splněny obě podmínky
podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě – jak tíseň, tak i nápadně nevýhodné
podmínky. Tyto podmínky však bylo nutné posuzovat v podle doby, kdy byl právní
úkon učiněn, a jako takové byly stanoveny cenovými předpisy platnými v době
prodeje (vyhláška č. 43/1969 Sb.). Správnost stanovení kupní ceny – překročení
by znamenalo její neplatnost podle § 399 odst. 2 tehdy platného znění
občanského zákoníku – potvrdil důkaz znaleckým posudkem v řízení. Žalobcem
popsaný psychický nátlak při prodeji se vztahoval k tísni. Soud se však
nezabýval naplněním zákonného znaku tísně (neprováděl tedy k ní žalobcem
navržené důkazy), neboť již neexistence nápadně nevýhodných podmínek při
prodeji znamenala, že restituční důvod podle § 6 odst. 1 písm. k) nemohl být
dán.
Odvolací soud přisvědčil skutkovým zjištěním i právním závěrům soudu prvního
stupně. Uvedl, že tíseň i nápadně nevýhodné podmínky musí být splněny
kumulativně a jsou navzájem provázané. Tíseň se však váže k subjektu, zatímco
nápadně nevýhodné podmínky jsou kategorií objektivní. Jiné nápadně nevýhodné
podmínky než výše kupní ceny nebyly žalobcem prokázány a u ceny bylo znalecky
prokázáno, že byla stanovena v souladu s tehdy platnými cenovými předpisy.
Prokazování samotné tísně by proto bylo nadbytečné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Otázku zásadního
právního významu spatřoval v tom, zda je možné v řízení zkoumat existenci pouze
jednoho předpokladu v restitučním důvodu podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona o
půdě, a to nápadně nevýhodných podmínek. Podle žalobce nelze bez dalšího
upustit od zkoumání existence tísně. Žalobce byl toho názoru, že soud musí
zkoumat existenci stavu tísně a jeho možného dopadu na existenci nápadně
nevýhodných podmínek. Ta by měla být hodnocena v kontextu se skutkovými
okolnostmi v době prodeje pozemku. Nápadně nevýhodné podmínky nespočívají jen
ve výši kupní ceny, ale i v tom, že k prodeji pozemku, majícího výhodnou polohu
v centru města, vůbec došlo. Dovolatel žádal, aby byl rozsudek odvolacího soudu
zrušen a věc tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
K dovolání se žádný ze žalovaných nevyjádřil.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání včas (§
240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání žalobce je možné
dovodit jen podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., neboť přes
předchozí kasaci odvolacím soudem nebyla splněna alternativa tzv. skryté
diformity rozhodnutí nižších instancí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) o. s.
ř.; k vrácení věci došlo z jiného právního důvodu, než o který se nyní opírají
nižší instance (včasnost žaloby). Dovolací soud tedy musel odpovědět na právní
otázku formulovanou žalobcem, aby mohl dojít k závěru o tom, zda je dovolání
přípustné. Teprve v případě kladné odpovědi by se mohl zabývat dovolacím
důvodem – ten byl zjevně tvrzen podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť
odvolacímu soudu se v kontextu dovolacích tvrzení vytýká i nesprávné právní
posouzení věci.
Dovolání však není přípustné.
Podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě budou oprávněným osobám vydány
nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku
kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.
Toto zákonné ustanovení tak určuje dvě podmínky, které musí být splněny
kumulativně, aby mohla být fyzické osobě věc vydána. Musí být naplněna jak
podmínka existence tísně, tak i nápadně nevýhodných podmínek (viz Rc 36/1993,
jeho závěry se vztahují též k právním aspektům věci popsaným níže).
Z judikatury k výše zmíněné kumulaci předpokladů restitučního důvodu nelze
„automaticky“ dovodit, že by důkazní zjišťování, zda byly splněny nápadně
nevýhodné podmínky, vylučovalo – v případě negativního závěru – další
dokazování k předpokladu tísně. Dokazování, resp. jeho rozsah k oběma
předpokladům podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, lze zajisté provádět v
celém rozsahu zákonné skutkové podstaty.
Záleží však též na tom, zda či nakolik jsou skutečnosti tvrzené žalobcem, které
se vztahují k tísni a nápadně nevýhodným podmínkám, skutkově provázány – či
naopak odděleny. Jestliže existuje vzájemná vazba mezi nimi, pak by dokazování
mělo být komplexní. Pokud nikoli, pak zásada procesní ekonomie může vést
nalézací soud k závěru, že při prokázaném nenaplnění jednoho restitučního
předpokladu není již třeba provádět dokazování k předpokladu druhému.
U splnění předpokladu tísně je v posuzované věci nutné vycházet z individuálně
určených okolností; ač se jednalo o prodej zemědělské půdy, nešlo o takový
stav, který by byl podřaditelné pod závěr o „obecné“ tísni ohledně zemědělských
pozemků ve smyslu stávající judikatury (nález ÚS sp. zn. II. ÚS 53/95 in SbÚS
č. 53/sv. 4, k povaze a intenzitě tísně obecně). Prodána byla zahrada v
intravilánu; pro prodej mohlo být skutečně rozhodné, zda a jakým způsobem byl
na právní předchůdce žalobce vyvíjen psychický nátlak, aby k prodeji došlo.
Tíseň zde tedy spočívala v (tvrzených) subjektivních pohnutkách na straně
prodávajícího.
Naproti tomu nápadně nevýhodné podmínky zpravidla nespočívají v subjektivních
pocitech (pohnutkách) na straně dotčené osoby. Zda jde o nápadně nevýhodné
podmínky, je nutno posuzovat vždy podle okolností jednotlivého konkrétního
případu, a to většinou okolností objektivní povahy. U úplatných smluv jde
především o posuzování toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených
vzájemných plnění. Jinou relevantní skutečností by mohly být - pro kupní
smlouvou dotčenou osobu – jiné značně nevýhodné smluvní podmínky či vedlejší
ujednání souvisící s předmětem plnění, které by ji ve svých důsledcích významně
a zjevně znevýhodňovala v porovnání s předsmluvním vztahem. Podle ustálené
judikatury nelze bez dalšího usoudit na neadekvátnost peněžitého plnění ze
smlouvy (a tedy na nápadně nevýhodné podmínky), jestliže kupní cena v době
uzavření kupní smlouvy byla smluvními stranami dohodnuta na základě tehdy
platných cenových předpisů (srov. nálezy Ústavního soudu České republiky ze dne
16. 11. 1994, sp. zn. I. ÚS 139/93, a ze dne 6. 1. 1998, sp. zn. I. ÚS 257/96).
V nyní posuzované věci nemohou splnit předpoklad nápadně nevýhodných podmínek
okolnosti, spočívající ve výši sjednané kupní ceny. V tomto ohledu lze jen
poukázat na právní závěry nižších soudů, jak byly výše rekapitulovány; cena
byla stanovena podle platného cenového předpisu (vyhlášky č. 43/1969 Sb.) a
samotná skutečnost, že šlo o tehdejší cenu pro prodávajícího nízko právním
předpisem stanovenou, ještě splnění předpokladu podle ustanovení § 6 odst. 1
písm. k) neznamená.
Podle tvrzení dovolatele je možné k nápadně nevýhodným podmínkám přiřadit i
okolnost, že k prodeji pozemku – jinak výhodně umístěného – vůbec došlo. Toto
tvrzení je však nutné posuzovat v relaci k dalším skutečnostem, které se
podávají z odůvodnění rozsudků nižších instancí. Nelze opomenout, že nebyl
prodáván pozemek jediný, i když byl podle všeho první (viz dále). Za účelem
dostavby areálu tehdejší Krajské správy SNB došlo k převodu též dalších pozemků
a nepochybně by byl shledán i zákonný důvod pro vyvlastnění, jak byl právním
předchůdcům žalobce předestírán. Podle názoru dovolacího soudu by zde žalobce
mohl se svou argumentací uspět jen v případě, že by byl konstruován stav
„hromadných“ nápadně nevýhodných podmínek pro další vlastníky pozemků (srov. z
rozsudku soudu prvního stupně „ prodej předmětného pozemku předcházel prodeji
ostatních nemovitostí“). To se však nejeví jako přiléhavé.
Odvolací soud ani soud prvního stupně tedy nepochybily, jestliže v této věci
oddělily skutkové okolnosti vážící se k tísni a k nápadně nevýhodným podmínkám.
Právní otázku žalobce proto nelze zodpovědět kladně; nejde navíc o otázku
vážící se ke konstantní (či snad rozkolísané) judikatuře, jako spíše o otázku,
závisející na zhodnocení specifických skutečností (od něhož se odvíjí právní
posouzení celé věci).
Ze všech uvedených důvodů bylo žalobcovo dovolání odmítnuto podle § 243b odst.
5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.
I když žalovaní byli v řízení úspěšní, žádné náklady jim ve smyslu § 243b odst.
5 a návazných ustanovení o. s. ř. nevznikly. Žádný z účastníků tedy nemá právo
na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. března 2011
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu