28 Cdo 2183/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Julie Muránské o dovolání J. L., zast. obecným zmocněncem, podaném proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 27. 1. 2000, sp.zn. 27 Co 593/99 (v právní věci navrhovatele J. L., zast. obecným zmocněncem, proti odpůrci J. S., zast. advokátem, o uzavření dohody o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb. vedené u Okresního soudu pro Prahu-východ pod sp.zn. 4 C 117/95), takto:
I. Zrušuje se rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2000, sp. zn.
27 Co 593/99 a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Okresní soud pro Prahu - východ rozsudkem ze dne 15. června l998 pod č. j. 4 C 117/95-58 uznal odpůrce povinným uzavřít s navrhovatelem dohodu o vydání sporných nemovitostí. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že odpůrce je povinnou osobou podle § 20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., neboť nemovitosti na něho byly převedeny osobou jemu blízkou, která nabyla nemovitosti na základě protiprávního zvýhodnění své osoby podle § 4 odst. 2 cit. zák. Soud prvního stupně přitom vycházel z toho, že Místní národní výbor ve S., který zastupoval československý stát jakožto vlastníka zkonfiskovaných nemovitostí, nedodržel při prodeji tehdy platné předpisy, když nemovitosti nenabídl dosavadnímu uživateli, neupozornil veřejnost na možnost odkoupení a jednal přímo s právními předchůdci odpůrce, kterým navíc prodal související pozemek o výměře převyšující limit daný tehdy platným občanským zákoníkem.
Tento rozsudek Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. ledna 2000 pod č. j. 27 Co 593/99-87 tak změnil, že návrh na uzavření dohody o vydání nemovitostí zamítl. Odvolací soud své rozhodnutí zdůvodnil nedostatkem aktivní legitimace na straně navrhovatele. Podle § 12 odst. 1 zák. č. 40/1993 Sb. fyzická osoba starší 15 let, které bylo uděleno státní občanství České republiky, nabývá státní občanství podle § 7 zákona dnem složení státoobčanského slibu. Navrhovatel tento slib složil dne 25. 4. 1995, je tedy státním občanem až od tohoto dne. Oprávněnou osobou je osoba rehabilitovaná podle zák. č. 119/90 Sb., splňuje-li podmínky dané v ustanovení § 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Aby byl navrhovatel oprávněnou osobou, musel by splňovat podmínku státního občanství a podmínku zrušení trestu propadnutí majetku podle § 119/90 Sb. Obě podmínky však musel splňovat k poslednímu dni prekluzivní lhůty pro uplatnění nároku podle zák. č. 87/1991 Sb. U navrhovatele by se lhůta pro uplatnění nároku řídila § 20 odst. 3 a § 5 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. a skončila by 1. 10. 1991. Navrhovatel se však stal státním občanem až 24. 5. 1995. Proto není podle názoru odvolacího soudu aktivně legitimován k podání návrhu na uzavření dohody o vydání nemovitostí podle zák. č. 87/1991 Sb. a nezbylo než rozsudek soudu I. stupně ve výroku o věci samé změnit a návrh zamítnout.
Do rozsudku Krajského soudu v Praze podal navrhovatel dovolání, ve kterém zpochybňuje závěr soudu stanovující poslední den prekluzivní lhůty, v níž měl navrhovatel splnit podmínku státního občanství. Podle navrhovatele není tímto dnem 1. říjen 1991, nýbrž 30. duben 1995. Navrhovatel totiž ve lhůtě dané původně zákonem ještě neměl trvalé bydliště v ČR. Využil proto k uplatnění svého nároku lhůtu, která vyplynula z ustanovení Nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. Podle té byl posledním dnem lhůty pro uplatnění jeho nároku 30. duben 1995. Navrhovatel uplatnil uvedený nárok dne 25. dubna 1995, t.j. v den, kdy už splňoval podmínku státního občanství ČR.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a dále se zabýval splněním podmínky povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 o.s.ř.). V daném případě nebylo nutné trvat na zastoupení advokátem, neboť dovolatel sám má právnické vzdělání a ověřeným prohlášením se ztotožnil s obsahem dovolání
učiněným jeho obecným zmocněncem. Dovolání je přípustné (§ 238 odst. l písm. a) o.s.ř.) a opírá se o zákonem stanovený dovolací důvod (§ 24l odst. 3, písm. d/ o.s.ř.). Nejvyšší soud ČR proto přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu plynoucím z podaného dovolání (§ 242 odst. l, 3 o.s.ř.), když nezjistil žádné takové vady předchozího řízení, které by odůvodňovaly postup podle § 237 odst. l o.s.ř.
Restituční legislativa byla do československého, ev. českého právního řádu vložena za účelem zmírnění některých křivd spáchaných v době nesvobody. Bylo by v rozporu s tímto cílem posuzovat tuto problematiku restriktivně a neumožnit tím meritorní přezkoumání oprávněnosti restitučního nároku. V souzené věci jsou podmínky pro stanovení oprávněné osoby ve smyslu zákona o mimosoudních rehabilitacích závislé na důsledcích Nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., podle něhož lhůty k podání výzvy či uplatnění nároku u soudu neplynou od účinnosti restitučního zákona, ale od vykonatelnosti tohoto nálezu, který nově otevřel lhůtu pro další skupinu oprávněných osob. Navrhovatel se podle těchto lhůt zařídil; výzvu podal do 30. dubna 1995 a návrh na nahražení projevu vůle v dohodě o vydání věci byl doručen dne 4. srpna 1995. Je skutečností, že navrhovatel nežádal o vydání věci již po své rehabilitaci usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. Rt 262/90, které nabylo právní moci dne 25. 10. 1990. V té době však nesplňoval zákonnou podmínku trvalého pobytu ani podmínku československého (později českého) občanství. Sotva by však bylo možné vyvozovat, že pokud ani nevyzval k vydání věci ani nepodal žalobu na vydání věci (popř. žalobu na nahrazení projevu vůle), zbavil se jakýchkoliv možností uplatnění nároku na základě pozdějšího nálezu Ústavního soudu.
Z těchto důvodů neshledal dovolací soud, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné (§ 243b odst. l o.s.ř.); nezbylo proto, než podle citovaného ustanovení rozhodnutí soudu druhého stupně zrušit. Věc se vrací k dalšímu řízení soudu druhého stupně na jehož půdě bude třeba přezkoumat po skutkové stránce všechny námitky, které k rozhodnutí soudu I. instance vznesl odpůrce, a ke kterým zatím nebylo po skutkové stránce zaujato stanovisko.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 o.s.ř. za použití § 224 odst. l o.s.ř., § l5l odst. l o.s.ř., § 150 o.s.ř. a § l42 odst. l o.s.ř.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 31. října 2000
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová