28 Cdo 2183/2003
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida,
CSc., v právní věci žalobce Z. K., proti žalovanému Zemědělskému obchodnímu
družstvu K. n. H., družstvo, zastoupenému advokátem, o náhradu živého a
mrtvého inventáře, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp.zn. 4 C 67/95
a 4 C 526/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 18.6.2003, čj. 19 Co 175/2001- 165, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. června
2003, čj. 19 Co 175/2001-165, se ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně tak, že žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci 236.430,- Kč
zamítá co do výše 117.000,- Kč.
II. Ve zbývající části výroku, tj. pokud jde o uložení povinnosti
zaplatit žalobci 119.430 Kč, a ve výrocích o nákladech řízení, se rozsudek
zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Ve sporu o náhradu živého a mrtvého inventáře, kterou požaduje žalobce podle §
20 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě\"),
je mezi účastníky nesporné, že žalobce je oprávněnou osobou k poskytnutí této
náhrady v hodnotě 236.430,- Kč. Žalobce původně požadoval v žalobě ze dne
23.3.1995 náhradu živého inventáře vydáním tří krav, jedné jalovice, tří telat
a dvou prasnic, a náhradu mrtvého inventáře zaplacením strojů a nářadí v
účetních cenách platných k 24.6.1991. V průběhu řízení změnil návrh tak, že
požadoval proplacení i živého inventáře.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací změnil rozsudkem ze dne
7.5.1997, čj. 19 Co 235/96-57, první, zamítavý rozsudek soudu prvního stupně
tak, že náhradu žalobci přiznal v plné výši formou peněžité platby. K dovolání
žalovaného byl tento jeho rozsudek zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu z
27.5.1997, čj. 26 Cdo 850/98-80 s tím, že peněžitá forma plnění nebyla
odvolacím soudem zdůvodněna.
V dalším řízení odvolací soud zrušil první rozsudek soudu prvního
stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení s pokynem, aby zkoumal možnost
uspokojení nároku žalobce na náhradu živého a mrtvého inventáře ve věcech,
případně ve službách, nebo podílem na jmění povinné osoby s tím, že teprve
nebude-li možný žádný z uvedených způsobů vypořádání, je možno uspokojit
nároky žalobce i finančním plněním.
Po doplnění řízení naznačeným směrem Okresní soud v Prostějově
rozsudkem ze 17.7.2000, čj. 4 C 526/99-112, rozhodl, že žalobce je povinen
vydat žalobci 5 krav a dvě prasnice, a ve zbývající části nároku v hodnotě
117.000,- Kč mu poskytovat polní mechanizované práce. Tento rozsudek byl
napaden žalobcem, který ve svém odvolání zdůvodňoval svůj požadavek na
peněžitou formu plnění situací, v níž se ocitl v posledních letech v důsledku
nedostatku finančních prostředků, jež mu znemožňuje v současné době samostatně
provozovat zemědělskou výrobu. Odvolací soud pak shora uvedeným rozsudkem
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil zaplatit
žalobci náhradu v plné výši 236.430,- Kč. Výrok soudu prvního
stupně o povinnosti plnit vydáním hospodářských zvířat považoval za neurčitý
a nevykonatelný, avšak nezrušil jej a věc tomuto soudu nevrátil, protože dospěl
k závěru, že nelze požadovat na žalobci, aby převzal na částečné plnění svého
nároku hospodářská zvířata. Žalobce totiž původně hodlal provozovat živočišnou
výrobu, byl zapsán do evidence soukromě hospodařících rolníků, s výrobou však
nezapočal údajně pro nedostatek finančních prostředků. Pokud do dnešního dne
zemědělskou výrobu neprovozuje, nelze po něm dle závěru odvolacího soudu
požadovat, aby převzal hospodářská zvířata, která nepochybně potřebují určité
zázemí. V případě přijetí hospodářských zvířat bez odpovídajícího zajištění
by byl žalobce je nucen prodat, \"což by neodpovídalo institutu náhrady za živý
a mrtvý inventář, která má sloužit především k zajištění zemědělské výroby\".
Odvolací soud považuje za významné i to, že žalobce svůj původní souhlas s
převzetím hospodářských zvířat podmiňoval tím, že mu zbývající část jeho
nároku bude proplacena v penězích, aby mohl vůbec začít provozovat zemědělskou
výrobu. Pokud jde o náhradu formou mechanizačních prací, odvolací soud uvážil,
že žalobce rostlinnou výrobu neprovozuje, zemědělskou výrobu zajišťuje formou
pronájmu své půdy nájemci, který má vlastní stroje. Stejně nelze po žalobci
požadovat převzetí zemědělských strojů za stavu, kdy pro ně nemá vlastní
použití.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, z jehož
obsahu lze dovodit, že uplatňuje dovolací důvod, jímž je nesprávné právní
posouzení věci odvolacím soudem. Vytýká mu, že nevzal v úvahu, že mezi
stranami došlo k dohodě o formě plnění náhrady za živý inventář, a to dne
15.6.1995. Dohoda je založena ve spisu. Dle jeho názoru mělo být proto
žalováno na plnění ze smlouvy, nikoli na plnění živého inventáře. Soud proto
jednal o jiném nároku, než jaký žalobci vznikl. Nebylo prokázáno, že by došlo
ke zrušení této dohody projevem vůle obou stran, a odstoupit od ní dle názoru
žalovaného nelze. V dohodě nebyl určen termín plnění, takže se žalobce mohl
plnění z ní domáhat neprodleně po jejím uzavření. Dovolatel uvádí, že z
opatrnosti vznáší ve vztahu k tomuto plnění námitku promlčení. Dodává, že pokud
byla dohodnuta forma plnění, a nárok na toto plnění byl promlčen, nelze
rozhodovat o nároku vzneseném v obecné rovině náhrady živého inventáře se všemi
možnostmi plnění. Okolnosti, které se týkají tvrzení, že žalobce neprovozoval
a neprovozuje zemědělskou výrobu, žalobce neprokázal, naopak žalovaný
prokázal, že je schopen plnit náhradu věcmi srovnatelného druhu a množství,
jakož i ve službách a výkonech. Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího
soudu byl v plném rozsahu zrušen. Současně navrhl odložení vykonatelnosti
napadeného rozsudku.
Za žalovaného se k dovolání vyjádřil J. K., který jej zastupoval v
řízení před soudem prvního stupně jako obecný zmocněnec. Vyjadřuje názor, že
mezi účastníky nedošlo 15.6.1995 k uzavření dohody, ale byl pouze sepsán zápis,
podle něhož byly projednány návrhy žalovaného, které následně nebyly žalobcem
akceptovány, o čemž byl žalovaný uvědoměn. Z toho důvodu považuje žalobce
námitky žalovaného, týkající se promlčení, za nesmyslné.Navrhl, aby dovolací
soud rozsudek odvolacího soudu potvrdil.
Dovolání splňuje formální náležitosti stanovené v § 241 a § 241a OSŘ a
je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ OSŘ. Dovolací soud proto přezkoumal
napadený rozsudek odvolacího soudu po věcné stránce, přičemž dospěl k závěru,
že dovolání je opodstatněné jen zčásti.
V prvé řadě se dovolací soud nezabýval námitkou promlčení, vznesenou v
dovolání, protože v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti ve věci samé (§
241a odst. 4 OSŘ).
Předmětem přezkumu je tak závěr odvolacího soudu, že s ohledem na
okolnosti daného případu je namístě poskytnout náhradu živého a mrtvého
inventáře podle § 20 zákona o půdě formou peněžitého plnění. Dovolací
soud má zato, že skutkové závěry o tom, že žalobce neprovozuje zemědělskou
výrobu, odpovídají obsahu spisu a ani žalovaný v průběhu řízení, jež trvá od
roku 1995, netvrdil opak. To by samo o sobě ovšem nebylo důvodem pro přiznání
finanční náhrady, protože by to automaticky vedlo k obecnému závěru, že osoby,
které zajišťují zemědělskou výrobu jen formou pronájmu své půdy, mají nárok na
plnění finanční. Soud proto musí zvážit i další aspekty na straně obou
účastníků. V daném případě lze dle názoru dovolacího soudu akceptovat argumenty
odvolacího soudu při rozhodování o formě náhrady za mrtvý inventář. Ze spisu
je zřejmé, že žalovaný neumožnil žalobci zahájit zemědělskou výrobu tím, že mu
včas neposkytl náhrady podle zákona o půdě, a zejména i podle zákona č.
42/1992 Sb., o vypořádání majetkových vztahů v družstvech, takže forma
finančního plnění náhrady za mrtvý inventář je z tohoto hlediska odůvodnitelná.
Jiná je ovšem situace pokud jde o náhradu za živý inventář. Žalovaný se
dovolává toho, že o formě této náhrady se účastníky dohodli, a dokazuje
to zápisem o jednání mezi žalovaným a zástupcem žalobce. Uvedený zápis je
obsažen ve spisu např. na čl. 44 a je z něj zcela jednoznačně patrné, že o
formě náhrady za živý inventář se účastníci již po podání žaloby dohodli. Podle
bodu I. a bodu 4 tohoto zápisu bylo dohodnuto, že živý inventář bude se
strany žalovaného plněn hovězím dobytkem … a že žalovaný nabídne seznam
zvířat, určených k porážce, do 60 dnů od podpisu tohoto zápisu. Body 2 a 4
zápisu obsahují nikoli dohodu, ale pouze nabídky náhrady mrtvého inventáře
jinými formami,tj. vydáním traktoru a dalších věcí a majetkového podílu. K
těmto bodům se měla oprávněná osoba (žalobce) vyjádřit. To se stalo dopisem
tehdejšího právního zástupce žalobce JUDr. O. ze 17.7.1995; v něm se žalobce
vyjádřil tak, že s náhradou dle bodů 2 a 3 zápisu nesouhlasí, a doporučuje je
realizovat po vyřízení bodů 1 a 4. Skutečnosti, které by dokazovaly zrušení
dohody o formě plnění za živý inventář prokazovány nebyly, a ještě v přípisu
Okresnímu soudu v Prostějově z 14.7.2000 žalobce v rámci pokusu o smírné
vyřešení případu navrhl, že převezme pět krav a dvě prasnice za předpokladu, že
zbytek náhrady v hodnotě 117.000,- Kč bude poskytnut v penězích.
Dovolací soud nemá pochyby o tom, že dohoda uzavřená podle bodu 1 a 5
zápisu z 15.6.1995 není dohodou o plnění náhrady za živý inventář, neboť chybí
bližší specifikace hospodářských zvířat, kterými mělo být plněno, včetně jejich
ceny, a chybí i doba plnění, případně další konkrétní údaje, např. jak budou
zvířata předána. (Už z tohoto důvodu jsou úvahy žalovaného o promlčení nároku
žalobce bezpředmětné). Na druhé straně tato dohoda splňuje požadavky ve smyslu
§ 20 odst. 3 zákona o půdě ve smyslu dohody mezi oprávněnou osobou a povinnou
osobou o formě náhrad. Navíc lze uvážit, že vydání jatečných zvířat má i
přímou finanční hodnotu bez potřeby dalšího chovu. Z tohoto hlediska odvolací
soud věc neposoudil, a uvedenou dohodou se nezabýval. V této části je proto i
jeho nové rozhodnutí ve věci náhrady za živý inventář nepřezkoumatelné a soud
je proto v této části neshledal správným. Podle § 243b odst. 2 je proto v
uvedené části zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V novém rozhodnutí soud rozhodne nově i o nákladech řízení před soudy
obou stupňů a soudu dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá OSŘ). Přitom vezme v
úvahu, že hodnota předmětu sporu činila ode dne právní moci rozsudku
odvolacího soudu ze dne 7.10.1997 236.430 Kč, že v této výši byl žalobci
nárok přiznán, a že v první fázi řízení zastupoval právní zástupce
žalovaného dvě osoby, přičemž náhrada nákladů za druhého žalovaného mu byla
již přiznána v souvislosti se zastavením řízení proti němu.
S ohledem na výsledek sporu nerozhodoval dovolací soud zvlášť o návrhu
žalovaného na odložení vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. ledna 2004
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu