28 Cdo 2191/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha
Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně A. J.,
zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) Městu M., zastoupenému advokátem, 2)
A. H., 3) K. L. a 4) M. L., o určení neplatnosti prohlášení vlastníků budovy ze
dne 2. února 1999 o vymezení bytových jednotek podle zákona č. 72/1994 Sb., o
vlastnictví bytů, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 15 C 99/2003, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3.3.2004, č.j.
18 Co 35/2004-108, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobou podanou dne 20.3.2003 u Okresního soudu v Chebu domáhala se žalobkyně
vydání rozsudku, kterým se určuje, že prohlášení vlastníků budovy o vymezení
bytových jednotek podle zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, blíže
popsané v petitu žaloby, je neplatné.
Okresní soud v Chebu jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7.10.2003, č.j.
15 C 99/2003-61, zamítl žalobu na určení, že prohlášení vlastníků budovy o
vymezení bytových jednotek podle zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů ze
dne 2. února, blíže specifikované ve výroku rozsudku soudu prvního
stupně, je neplatné. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně a první, třetí a čtvrtý
žalovaný jako spoluvlastníci domu č.p. 178 v Ú. ulici v M., dne 2.2.1999
vymezili pět bytových jednotek v domě a společné části domu. Vzal za prokázáno,
že nedílnou součástí prohlášení vlastníků byla podle bodu IV. prohlášení
příloha č. 1, stanovující spoluvlastnické podíly vlastníků bytových jednotek na
společných částech budovy a podle bodu V. i schémata všech podlaží, určující
polohy jednotek a společných částí domu spolu s údaji o podlahové ploše. Dále
zjistil, že právní účinky vkladu prohlášení vlastníků do katastru nemovitostí
vznikly dnem 18.5.1999. Vyslovil, že podle § 80 písm. c) o.s.ř. je dán naléhavý
právní zájem na řešení otázky neplatnosti prohlášení vlastníků, neboť na
základě tohoto prohlášení již došlo k uzavření kupních smluv na jednotlivé byty
v předmětném domě, k převodu těchto bytů do osobního vlastnictví fyzických osob
a tato otázka tak má zásadní význam pro případné dosažení shody mezi stavem
právním a stavem zapsaným v katastru nemovitostí. Věc posoudil podle ustanovení
§ 37 odst. 1, § 39 a § 40 odst. 1 o.z. Zdůraznil, že prohlášení vlastníka je
podle § 4 zákona č. 72/1994 Sb. právním úkonem jednostranným, t.j. úkonem, na
který je třeba pohlížet jakoby jej učinila výlučně žalobkyně sama. Dovodil, že
napadené prohlášení má veškeré náležitosti ve smyslu § 4 odst. 2 zákona č.
72/1994 Sb. Dále zaujal názor, že se nelze ztotožnit s námitkou žalobkyně
ohledně absence stanovení spoluvlastnických podílů vlastníků jednotek na
společných částech budovy ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 písm. d) zákona č.
72/1994 Sb., neboť podíly jsou vymezeny v příloze č. 1, která je nedílnou
součástí prohlášení. Dále nepovažoval za podstatné pro posouzení věci tvrzení
žalobkyně v tom směru, že při podpisu prohlášení neměla k dispozici jeho
přílohy. Uzavřel, že nejde ani úkon učiněný v rozporu s dobrými mravy. Dospěl
tedy k závěru, že v projednávané věci není dán žádný důvod, který by způsoboval
neplatnost předmětného prohlášení.
K odvolání žalobkyně, třetího a čtvrtého žalovaného Krajský soud v Plzni jako
soud odvolací rozsudkem ze dne 3.3.2004, č.j. 18 Co 35/2004-108, potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně v odstavcích I., II. a III. Převzal skutková
zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením.
Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobkyně osvědčila naléhavý právní
zájem na určovací žalobě, když kladné rozhodnutí soudu by mělo zásadní význam
pro případné dosažení shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v katastru
nemovitostí a způsobilo by tak žalobkyní zamýšlené následky. Ztotožnil se
rovněž s právním závěrem soudu prvního stupně s tím, že prohlášení vlastníka
budovy o vymezení bytových jednotek ze dne 2.2.1999 je po obsahové stránce
bezvadné, neboť obsahuje náležitosti uvedené v § 4 zákona č. 72/1994 Sb. ve
znění ke dni sepisu prohlášení, přičemž byla dodržena požadovaná písemná forma
úkonu. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že případný nedostatek příloh
potřebných k vymezení jednotek či případná absence některé z náležitostí
prohlášení podle § 4 zákona č. 72/1994 Sb. by měla za následek již neúspěch v
řízení o vkladu před příslušným katastrálním úřadem. Odvolací soud se dále
neztotožnil s námitkou žalobkyně, že předmětné prohlášení podepsala v omylu a
byla krácena na svých právech, neboť dané prohlášení nemohlo založit
spoluvlastnictví žalobkyně ke společným částem domu ve vyšším podílu, než měla
dosud.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dne 2.7.2004 dovolání,
jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Namítala, že odvolací soud řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem a
napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Vytýkala odvolacímu
soudu, že se nevypořádal s chybným stanovením spoluvlastnických podílů
vlastníků jednotek na společných částech budovy ve smyslu § 4 odst. 2 písm. d)
s použitím § 8 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb. Podle dovolatelky v dané věci se
jedná o absolutní neplatnost prohlášení vlastníka budovy podle § 39 o.z. pro
rozpor se zákonem. Dále tvrdila, že odvolací soud nepřezkoumal právní úkon
učiněný žalobkyní ani z pohledu § 37 o.z., neboť podpis smlouvy byl učiněn bez
příloh, které žalobkyně získala až při doručení smlouvy z katastrálního úřadu.
Poukazovala rovněž na skutečnost, že prohlášení vlastníků podepsala 2.2.1999,
ale podpis byl ověřen 12.4.1999 a není z něj jasné, zda listina byla před
ověřující osobou podepsána vlastnoručně nebo zda byl podpis uznán za vlastní.
Konstatovala též, že soudy obou stupňů se nezabývaly ani důkazem – dopisem
advokáta JUDr. L. S., přičemž z jeho znění vyplývá, že prohlášení vlastníků
nemohla podepsat 2.2.1999 z důvodu nesouhlasu s jeho zněním. Navrhla proto
zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Žalovaní navrhli potvrzení rozhodnutí odvolacího soudu.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání
vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č.
30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna
2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu
ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.“).
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
O takový případ v posuzované věci nejde.
S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady
uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto
nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení.
To se týká v této věci námitek skutkové povahy, které dovolatelka opakovaně
(shodně jako v odvolání) vznáší k otázce své nevědomosti o obsahu prohlášení a
pochybností o tom, kdy bylo prohlášení podepsáno a následně ověřeno. Jde ovšem
o okruh skutečností vymykajících se z rozsahu dovolacího přezkumu.
Jak je patrno z obsahu odůvodnění odvolacího soudu, posouzení důvodnosti žaloby
na určení v této věci bylo závislé na zjištění, zda je v projednávané věci dán
naléhavý právní zájem na určení neplatnosti předmětného prohlášení vlastníků
budovy ze dne 2.2.1999. Odvolací soud správně aplikoval v úvahu přicházející
ustanovení zákona, jmenovitě § 80 písm. c) o.z. Je nutno přisvědčit odvolacímu
soudu, pokud uzavřel, že řešená otázka má zásadní význam pro případné dosažení
shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v katastru nemovitostí. Dovolací
soud nemá důvodu se odchýlit ani od právního závěru odvolacího soudu, že
prohlášení vlastníka budovy o vymezení bytových jednotek ze dne 2.2.1999
splňuje náležitosti ve smyslu § 4 zákona č. 72/1994 Sb. ve znění ke dni sepisu
prohlášení a byla dodržena též požadovaná písemná forma úkonu. Dovolací soud se
ztotožnil i s právním závěrem odvolacího soudu o tom, že případná absence
některé z náležitostí podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb. by
měla za následek již neúspěch v řízení o vkladu vedeném před příslušným
katastrálním úřadem.
Posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní
judikatury. Nelze proto přisvědčit žalobkyni, že by přípustnost dovolání byla
založena v této věci posouzením otázky zásadního právního významu.
Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání nelze dovodit z žádného
ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle §
243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 o.s.ř. za
použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř.
Dovolatka sice neměla se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalovaných k podanému
dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu
ustanovení § 11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. prosince 2005
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu