28 Cdo 2198/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr.
Petra Krause ve věci žalobce M. K., zastoupeného JUDr. Miroslavem Zemanem,
advokátem se sídlem v Praze 5, Lidická 28, proti žalovanému Státnímu statku
Jeneč, státnímu podniku v likvidaci, IČ: 00016918, se sídlem v Jenči,
Karlovarská 7, zastoupenému JUDr. Martinem Purkyrtem, advokátem se sídlem v
Praze 5, Arbesovo náměstí 257/7, o zaplacení 721.316,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu Praha–západ pod sp. zn. 18 C 79/2009, o dovolání
žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2010, č. j. 21
Co 12/2010-42, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
(výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Ztotožnil se závěrem
soudu prvního stupně, že projednání věci brání překážka věci pravomocně
rozhodnuté podle § 159a odst. 5 občanského soudního řádu (o. s. ř.), jež
představuje neodstranitelný nedostatek jedné z podmínek řízení (§ 104 odst. 1,
věta první, o. s. ř.). Konstatoval, že předmětem řízení je tentýž nárok na
náhradu živého a mrtvého inventáře (§ 20 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších
předpisů) vyplývající ze stejných skutečností, jež vznikl původní oprávněné
osobě M. D.; ta jej smlouvou o postoupení pohledávky uzavřenou dne 24. 9. 2004
postoupila společnosti PREMIO INVEST s. r. o., jíž byl přiznán vůči žalované
již rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. 9. 2008, č. j. 9 C
232/2008-38. Aktivní legitimaci k uplatnění práva odvozuje žalobce ze smlouvy o
postoupení pohledávky, kterou uzavřel dne 10. 6. 2009 s postupitelem J. J.,
jemuž byla sporná část pohledávky postoupena společností PREMIO INVEST s. r.
o., smlouvou o postoupení pohledávky uzavřenou těmito subjekty dne 1. 12. 2004.
Odvolací soud tudíž uzavřel, že ačkoliv žalobce není totožným subjektem s
žalobcem podle shora označeného rozsudku, jako postupník pohledávky je právním
nástupcem společnosti PREMIO INVEST s. r. o. a i vůči němu je rozsudek závazný
ve smyslu § 159a odst. 1 o. s. ř.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež
označil za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a ve
kterém namítal, že usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Pokládal za ně řešení otázky totožnosti věci
odvolacím soudem, namítaje, že předměty obou řízení se liší, jelikož v nyní
posuzovaném případě tvrdí další skutečnosti o postoupení pohledávky. Dovozoval,
že není splněn ani předpoklad totožnosti osob, jelikož k postoupení pohledávky
ze strany společnosti PREMIO INVEST s. r. o. došlo ještě před vydáním rozsudku,
ba dokonce před zahájením řízení, z něhož rozsudek vzešel, ačkoliv tato
společnost postoupením pohledávky ztratila věcnou legitimaci k uplatňování
práva. Navrhl, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla tomuto
soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1.
7. 2009, neboť dovoláním bylo napadeno rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo
vydáno po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a
další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou
advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a
že jde o usnesení, proti němuž je dovolání přípustné podle ustanovení § 239
odst. 2 písm. a) o. s. ř., přezkoumal usnesení bez nařízení jednání (§ 243a
odst. 1 věty první o. s. ř.) a shledal, že dovolání není opodstatněné.
Jelikož vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání
přihlíží z povinnosti úřední (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním
namítány a z obsahu spisu se nepodávají, zabýval se Nejvyšší soud tím, zda je
dán důvod uplatněný žalobcem v dovolání, tedy prověřením správnosti právního
závěru odvolacího soudu o existenci překážky věci pravomocně rozhodnuté a o
procesních důsledcích z ní vyplývajících.
Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu
závaznosti výroku rozsudku, usnesení nebo platebního rozkazu pro účastníky a
popřípadě jiné osoby, vyplývající z ustanovení § 159a odst.1, 2 a 3 o. s. ř.,
věc projednávána znovu (srov. § 159a odst. 5, § 167 odst. 2 a § 174 odst.1 o.
s. ř.). Překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae) patří mezi tzv.
negativní podmínky řízení. Jakmile vyjde najevo, je soud povinen řízení v
kterékoliv jeho fázi zastavit (§ 104 odst.1 o. s. ř.).
Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává tehdy, jde-li v novém
řízení o projednání stejné věci. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém
řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-
li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán
tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze
stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Řízení se
týká týchž osob rovněž v případě, jestliže v novém řízení vystupují právní
nástupci (z důvodu univerzální nebo singulární sukcese) osob, které byly
účastníky pravomocně skončeného řízení (srov. právní závěry formulované v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. dubna 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2001, pod číslem 113).
Z porovnání skutkových tvrzení a uplatněného nároku v nyní
projednávané věci s tvrzeními a nárokem, jež tvořily předmět původního řízení
(ukončeného rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. 9. 2008, č.j. 9 C
232/2008-38), vyplývá, že předmět obou těchto řízení je totožný. Je jím právo
na uspokojení totožné (části) pohledávky na náhradu za vnesený živý a mrtvý
inventář (§ 20 zákona o půdě), jež původně náležela oprávněné osobě M. D. a jíž
dlužníkem je žalovaný.
Správný je i závěr odvolacího soudu, že žalobce je právním
nástupcem účastníka původního řízení, společnosti PREMIO INVEST s. r. o.,
jestliže tvrdí, že tato společnost postoupila pohledávku jiné osobě (J. J.), od
níž ji jako postupník získal žalobce. Smlouva o postoupení pohledávky (§ 524 a
násl. obč. zák.) patří k právním skutečnostem, jež mají za následek převod
práva na jinou osobou.
O překážku věci pravomocně rozhodnuté by se nejednalo pouze v
případě, že by v tomto řízení šlo sice o tentýž právní vztah mezi týmiž
účastníky, ale nově uplatněný nárok by se opíral o jiné skutečnosti vážící se k
věci, které tu nebyly v době původního řízení a k nimž došlo až později (srov.
rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 22. května 1987, sp. zn. 2 Cz
12/87, uveřejněný pod č. R 39/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ani tvrzení o postoupení pohledávky, k níž došlo až po skončení původního
řízení, z nyní projednávané věci ovšem „jinou věc“ nečiní, neboť jde o okolnost
významnou pro posouzení totožnosti účastníků řízení (žalobce jako právního
nástupce původní žalobkyně, společnosti PREMIO INVEST s. r. o.), nikoliv
předmětu řízení. A i kdyby rozhodnutí o žalobě vydané v původním řízení
spočívalo – jak žalobce namítá - na nesprávném právním posouzení otázky věcné
legitimace subjektů k uplatnění práva, jde o rozhodnutí, jež je pro účastníky
řízení (a jejich právní nástupce) závazné i v novém řízení a v tomto rozsahu
je jím vázán i soud (srov. § 159a odst. 4 o. s. ř.).
Jelikož se žalobci prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu
správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud -
při absenci jiných vad, k nimž u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti - dovolání zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před středníkem, o.
s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle
ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace,
kdy v dovolacím řízení plně úspěšnému žalovanému náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. června 2010
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu