Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně P. K., zastoupené JUDr. Štěpánem Kratěnou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Lazarská 1719/5, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení projevu vůle, eventuálně o 69.000.000 Kč, o žalobě na obnovu řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 27 C 175/2018, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2024, č. j. 30 Co 94/2024-221, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 9. 1. 2024, č. j. 27 C 175/2018-201, zamítl žalobu na obnovu řízení vedeného u daného soudu pod sp. zn. 27 C 175/2018 (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok II). Žalobkyně se domáhala obnovy výše specifikovaného řízení s odůvodněním, že při dohledávání listin potřebných pro jiná řízení náhodně dne 6. 3. 2023 našla v Archivu hlavního města Prahy listinu Místní rolnické komise v Praze ze dne 27. 12. 1949, kterou bylo zahájeno výkupní řízení podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě).
Tato listina je tak novým důkazem, jejž bez své viny nemohla použít v původním řízení a jenž může pro žalobkyni přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Obvodní soud naznal, že z tvrzení žalobkyně neplyne objektivní nemožnost obstarat danou listinu v původním řízení (stejně jako žalobkyní předložené doplnění znaleckého posudku), tyto skutečnosti tedy nejsou způsobilým důvodem pro povolení obnovy původního řízení. Dodal též, že žalobkyně přehlíží, že v původním řízení byla její žaloba zamítnuta ze dvou důvodů, a to (krom výrazného nepoměru mezi hodnotami restitučního nároku a požadované nemovitosti), že pozemek, jehož vydání se domáhá, není možno převést dle § 18a odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), neboť s ním není příslušný hospodařit pozemkový úřad.
Dovodil proto, že není naplněna ani další nezbytná podmínka povolení obnovy řízení, jíž je předpoklad příznivějšího rozhodnutí v dalším případném řízení. K poslednímu žalobkyní zmíněnému důvodu pro obnovu řízení, jejž specifikovala jako „neúčinnou právní pomoc“ ze strany jejího předchozího právního zástupce trpícího opakovanými zdravotními potížemi, soud uzavřel, že tento důvod nepožívá žádné zákonné opory. Žalobu na obnovu řízení tedy zamítl.
2. Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 4. 2024, č. j. 30 Co 94/2024-221, k odvolání žalobkyně usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že žádné z tvrzení uvedených žalobkyní nemůže obstát jako důvod obnovy řízení. Uvedl, že v původním řízení nebyl vyslyšen požadavek žalobkyně na vydání konkrétní nemovitosti ze dvou relativně samostatných důvodů: s žalobkyní žádanou nemovitostí nehospodaří Státní pozemkový úřad (dále jen „SPÚ“), jak vyžaduje § 18a odst. 2 zákona o půdě, a žalobkyni svědčí restituční nárok ve výši toliko 26.119,04 Kč, již hodnota žádané nemovitosti mnohonásobně převyšuje. K eventuálně uplatněnému požadavku na vydání finanční náhrady za nevydanou nemovitost, která se váže k tržní hodnotě požadované nemovitosti, bylo vysloveno, že nemá-li žalobkyně nárok na vydání žádané nemovitosti dle § 18a odst. 2 zákona o půdě, není dán ani nárok na jakousi „náhradu za neposkytnutou náhradu“. Odvolací soud zdůraznil, že v žalobě na obnovu řízení tvrzené nové důkazy se vztahují toliko k jednomu ze dvou popsaných důvodů pro zamítnutí žaloby (k hodnotě nároku žalobkyně), přičemž naplnění i jen jednoho z nich postačuje pro zamítnutí žaloby, již z řečeného lze tedy jednoznačně usoudit na nemožnost přivození příznivějšího rozhodnutí v případně obnoveném řízení. Soud též poukázal na skutečnost, že hodnota restitučního nároku byla závazně určena dohodou o uznání nároku ze dne 27. 1. 2016, uzavřenou mezi žalobkyní (spolu s jejími příbuznými) a SPÚ. Uzavřel tak, že ani při posouzení druhého z důvodů pro zamítnutí žaloby v původním řízení by nebylo možno usoudit na případné příznivější rozhodnutí pro žalobkyni. Usnesení obvodního soudu tedy potvrdil.
3. Proti usnesení Městského soudu v Praze v celém jeho rozsahu podala žalobkyně dovolání, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu co do řešení otázky „možnosti přivodit příznivější rozhodnutí ve věci“ ve smyslu § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dále předestírá otázku, jež nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena, jíž je otázka povahy výčtu způsobů náhrad uvedených v § 18a odst. 2 zákona o půdě. Uvádí též otázku významu konsenzu pro účely uspokojování restitučních nároků, jež je dle jejího mínění rozhodována v judikatuře dovolacího soudu rozdílně. V posledním zmiňuje domnělé recentní judikatorní trendy, za něž považuje, aby náhrady byly co nejvíce ekvivalentní tomu, co je nahrazováno, a aby se snížily nároky na důkazní povinnost toho, jenž se domáhá náhrady ze strany státu. Navrhuje proto zrušení rozhodnutí soudů nižších stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. K dovolání se vyjádřila žalovaná, jež je považuje za nepřípustné a navrhuje jeho odmítnutí. Ztotožňuje se se závěry nalézacích soudů o tom, že návrhu žalobkyně na obnovu řízení není možno vyhovět pro nesplnění podmínek obnovy řízení dle § 228 a násl. o. s. ř., neboť o nároku žalobkyně již bylo pravomocně rozhodnuto a nově předložené důkazy nesvědčí tomu, že by po jejich případném provedení došlo k jinému rozhodnutí.
5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání žalobkyně není přípustné.
9. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu pro účely povolení obnovy řízení považuje skutečnosti a důkazy za nové, pakliže v době původního řízení objektivně vzato existovaly, účastník je však nemohl bez své viny (proto, že o nich nevěděl a ani jinak z procesního hlediska nezavinil nesplnění své povinnosti tvrzení či povinnosti důkazní) v původním řízení použít (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 669/2009, či ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 352/2012), přičemž je nutno zohlednit, zda se v konkrétním případě účastník mohl, vyvinul-li by aktivitu, kterou od něj při uplatňování jeho práv bylo lze spravedlivě očekávat, o příslušném důkazním prostředku dozvědět (srov. namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4503/2011, nebo ze dne 25. 3. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1616/2023). Pro povolení obnovy řízení přitom postačí, že se jeví pravděpodobným, že nové skutečnosti nebo důkazy mohou přivodit pro tohoto účastníka příznivější rozhodnutí ve věci, ať již samy o sobě či ve spojení s již známými skutečnostmi nebo důkazy (viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4012/2014, a v něm citovaná rozhodnutí). Institut žaloby na obnovu řízení ovšem představuje výjimečné prolomení účinků právní moci rozhodnutí, a tedy i právní jistoty účastníků a často i třetích osob; proto ustanovení jej upravující nelze vykládat extenzivně (srovnej za všechny usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2792/2020).
10. V nyní projednávaném dovolání přitom nejsou nastíněny argumenty, jež by umožňovaly učinit závěr, že odvolací soud naznačené kritérium aplikoval nesprávně. Úsudku, že žalobkyně by nemohla v obnoveném řízení očekávat příznivější rozhodnutí, a to ani ve sféře pravděpodobnosti, neboť dle § 18a odst. 2 zákona o půdě není poskytnutí nemovitosti, s níž není oprávněn hospodařit SPÚ, možné, nelze ničeho vytknout (podrobnosti ke zmíněnému ustanovení viz níže) za situace, v níž nově navržené důkazy se nevztahují k předestřenému závěru, přičemž dovolatelkou citovaná judikatura se dle obsahu dovolání výslovně nezabývá v obecné rovině situací, v níž žaloba byla zamítnuta ze dvou relativně samostatných důvodů, avšak v dovolání je zpochybněn pouze jeden z nich.
11. Argumentaci dovolatelky, že odvolací soud § 18a odst. 2 zákona o půdě nesprávně interpretoval, jestliže pokládal v daném ustanovení uvedený výčet bezdůvodně za taxativní, nelze než označit za lichou. Závěr, že je výčet způsobů náhrad v daném ustanovení taxativní, plyne nejen z jeho jazykového vyjádření (tři možnosti jsou pevně stanoveny bez užití výrazů „například“, „zejména“, „a další“ a jiných, z nichž by bylo lze usuzovat na demonstrativnost výčtu), ale i ze smyslu a účelu samotného zákona o půdě, k čemuž lze ocitovat například pasáž z důvodové zprávu k zákonu č. 229/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, vztahující se k § 11b zákona o půdě: „Zákon o půdě, který představuje základní právní normu upravující problematiku restitucí půdy, deklaruje své základní cíle jako zmírnění následků některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 – 1989, zlepšení péče o zemědělskou a lesní půdu obnovením původních vlastnických vztahů k půdě, a úpravu vlastnických vztahů k půdě v souladu se zájmy hospodářského rozvoje venkova i v souladu s požadavky na tvorbu krajiny a životního prostředí. Z této formulace lze pregnantně dovodit, že naplnění cílů zákona o půdě lze zabezpečit pouze v rámci pozemků, s nimiž má příslušnost hospodařit Státní pozemkový úřad. Pokud by tento základní princip nebyl respektován a bylo by v krajním případě možno vytvořit konstrukci, na základě níž by bylo možno nárokovat jako náhradní pozemek, k němuž má příslušnost hospodařit jiný subjekt než Státní pozemkový úřad, nebyly by plněny cíle zákona o půdě. Takový postup by byl v rozporu s jeho účelem.“ Skutečnost, že dle § 18a odst. 2 zákona o půdě se lze domáhat toliko nemovitostí, s nimiž je příslušný hospodařit SPÚ, byla již ostatně v judikatuře dovolacího soudu potvrzena (viz za všechny rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2002/2007, či jeho usnesení ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 306/2021). Nesouhlas dovolatelky se zněním zákona a domněnky o jeho protiústavnosti, s nimiž Nejvyšší soud nesouzní, pak též nejsou způsobilé přivodit přípustnost dovolání v nynější věci.
12. Dovolatelka dále upozorňuje, že se v původním řízení domáhala vydání nemovitosti, či in eventum peněžitého plnění ve výši tržní hodnoty požadované nemovitosti. K tomu nezbývá než přisvědčit nalézacím soudům, že tím uplatnila požadavek na jakousi „náhradu za náhradu“, jejž však zákon nezná, nikoliv nárok na poskytnutí hotovosti ve smyslu § 18a odst. 2 zákona o půdě, s čímž se ostatně vypořádal již odvolací soud v původním řízení (viz bod 21 rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2020, č. j. 30 Co 240/2020-144).
13. Pokud se žalobkyně dovolává domnělého rozporu v judikatuře dovolacího soudu týkající se přisuzování významu konsensu v restitučních kauzách, nezbývá než dodat, že na vyřešení této otázky usnesení odvolacího soudu nezávisí. Odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvého stupně o zamítnutí žaloby na obnovu řízení z důvodu, že se v původním řízení žalobkyně domáhala plnění, jež zákon nepřipouští (viz výše body 10 – 12), tudíž by ani nové důkazy, vztahující se pouze k druhému důvodu zamítnutí žaloby v původním řízení, nemohly přivodit pro ni příznivější rozhodnutí ve věci. Závěr o nemožnosti přehodnocování výše nároku žalobkyně, určené dohodou o uznání nároku ze dne 27. 1. 2016, byl odvolacím soudem vysloven toliko nad rámec již řečeného, a ani jiné řešení této otázky by nemohlo zvrátit výsledek popsaný výše.
14. Podobně neuspěje ani lamentace dovolatelky v závěru jejího mimořádného opravného prostředku nad dlouhodobou neefektivitou restitučního procesu, v rámci níž uvádí domnělé judikatorní tendence, aniž by však bylo patrné, v čem má ona argumentace zakládat přípustnost dovolání.
15. Výrok o nákladech řízení dovolatelka napadá zřejmě jen jako výrok akcesorický; dovolání by ostatně proti němu ani nebylo přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
16. Z vylíčeného je zjevné, že na předmětné dovolání nelze pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
17. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 3 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, v níž dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a k nákladům žalované, jež podala vyjádření k dovolání, patří paušální náhrada režijních nákladů za jeden úkon ve výši 300 Kč (§ 1 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 1. 2025
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu