28 Cdo 220/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka
Ištvánka o dovolání dovolatelů: 1. PhDr. A. S., 2. J. S., 3. K. S., 4. I. Č.,
5. M. P., a 6. M. P., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze 16. 4. 2004, sp. zn. 26 Co 141, 142/2004, vydanému v právní věci
vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 4 C 610/92 (žalobkyň: a/ V.
H., a b/ Ing. V. M., které byly v řízení zastoupeny advokátem, proti žalovaným
PhDr. A. S., J. S., K. S., I. Č., M. P. a M. P., zastoupeným advokátem, o
vydání věci), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
O žalobě, podané v této právní věci 31. 3. 1992, bylo posléze rozhodnuto
rozsudkem Okresního soudu Praha – západ z 31. 10. 2003, čj. 4 C 610/92-470.
Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo uloženo žalovaným A. S., J. S., M.
P., M. P., K. S., I. Č., jakož i dědicům žalovaného K. S. (zemřelého 7. 5.
2003), uzavřít do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku se žalobkyněmi dohodu o
vydání jedné ideální poloviny budovy na pozemku parc. č. 1404 v Katastrálním
území L. (okres P. – z.), a to žalobkyni V. H. jednu ideální čtvrtinu a
žalobkyni V. M. také jednu ideální čtvrtinu. Byl zamítnut vzájemný návrh
žalovaných M. P. a M. P. na uložení povinnosti žalobkyním „zaplatit jim
neurčenou částku za zhodnocení nemovitostí“. Žalovaným A. S., J. S., M. P. a M.
P. bylo uloženo zaplatit žalobkyním na náhradu nákladů řízení každý po 1.418,-
Kč, jako dědicům po původně žalovaném K. S. a po původně žalované L. S. po
2.836,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalobkyním V. H. a V. M. bylo
uloženo zaplatit na účet Okresního soudu Praha – západ na úhradu zálohovaných
nákladů řízení 2.350,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalovaným A. S., J.
S., M. P. a M. P. i žalovaným K. S. ml. a I. Č. (jako dědicům původně
žalovaných L. S., K. S. st.), bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně na
účet Okresního soudu Praha – západ na náhradu nákladů řízení 2.350,- Kč od
právní moci rozsudku.
V tomto rozsudku Okresního soudu Praha – západ z 31. 10. 2003, čj. 4 C
610/92-470, bylo uvedeno, že tento rozsudek navazuje na částečný rozsudek
Okresního soudu Praha – západ z 27. 5. 2003, čj. 4 C 610/92-426. Tímto
částečným rozsudkem bylo rozhodnuto o nároku žalobkyně na vydání jedné ideální
poloviny pozemků parc. č. 1402, 1403, 1404, 1405, 1406, 1407 a stavby bez čísla
popisného a bez evidenčního čísla na pozemku parc. č. 1402 v katastrálním území
L. (okres P. – z.). Tyto podíly na nemovitostech zůstaly předmětem řízení v
této právní věci poté, co byla pravomocně zamítnuta žaloba co do další jedné
ideální poloviny týchž nemovitostí rozsudkem Okresního soudu Praha – západ z
28. 6. 1995, čj. 4 C 610/92-159, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze
ze 3. 7. 1996, sp. zn. 18 Co 432/95. V tomto částečném rozsudku nebylo
rozhodnuto o žalobním návrhu žalobkyně na vydání jedné ideální poloviny budovy
na pozemku parc. č. 1404 a o tomto návrhu tedy soud prvního stupně již rozhodl
a to Okresní soud Praha – západ konečným rozsudkem z 31. 10. 2003, čj. 4 C
610/92-470.
O odvoláních žalovaných proti částečnému rozsudku Okresního soudu Praha – západ
z 27. 5. 2003, čj. 4 C 610/92-426 (ve znění opravného usnesení téhož soudu z
19. 9. 2003, čj. 4 C 610/92-451), a o odvolání žalovaných A. S., J. S., K. S.
ml. a I. Č. proti konečnému rozsudku Okresního soudu Praha – západ z 31. 10.
2003, čj. 4 C 610/92-470, rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze 16. 2.
2004, sp. zn. 26 Co 141, 142/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl
rozsudek Okresního soudu Praha – západ z 27. 5. 2003, čj. 4 C 610/92-426 (ve
znění opravného usnesení z 12. 9. 2003, čj. 4 C 610/92-451), potvrzen s tou
úpravou, že se vypouští text dohody, uvedený pod bodem 3 (který začínal slovy
„Předmětné nemovitosti přešly …“ a končil slovy „…. neodpovídá hodnotě
předmětných nemovitostí ke dni uzavření předmětné kupní smlouvy“). Dílčím
výrokem tohoto rozsudku odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně z
31. 10. 2003, čj. 4 C 610/92-470, zrušen v odvoláním napadeném výroku, pokud
jím bylo rozhodováno o vydání 2/12 nemovitostí, popsaných v tomto výroku,
povinnými K. S. ml. a I. Č., jakož i v dalších výrocích, označených III., IV.,
V. a VI., a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu
řízení; v dalším byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku označeném I.
potvrzen, s tou úpravou, že se vypouští text dohody uvedený pod bodem 3.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud, po
doplnění dokazování dědickým spisem po zemřelé L. S., dospěl k závěru, že
částečně opodstatněná jsou pouze odvolání žalovaných K. S. ml. a I. Č. Částečný
rozsudek z 27. 5. 2003, čj. 4 C 610/92-426, nebyl přezkoumáván v zamítavém
výroku označeném II. a ve výroku označeném III., a konečný rozsudek z 31. 10.
2003, čj. 4 C 610/92-470, ve výroku označeném III., neboť proti těmto výrokům
odvolání žalovaných nesměřovalo a rozsudky soudu prvního stupně v těchto
výrocích nabyly samostatně právní moci (§ 206 odst. 2, věta první, občanského
soudního řádu).
Odvolací soud poukazoval na to, že v průběhu řízení byl prokázán přechod
žalobkyněmi požadovaných nemovitostí na stát za okolností uvedených v
ustanovení § 6 zákona č. 87/1991 Sb., když obě dřevěné chaty čp. 304 a čp. 305
v obci L., okres P. – z., přešly na stát v dražebním řízení provedeném
zkrácenou formou na úhradu pohledávky státu, tedy z důvodů uvedených v § 6
odst. 1 písm. e) zákona č. 87/1991 Sb. Přechod těchto nemovitostí byl prokázán
usnesením bývalého Lidového soudu Praha – západ z 9. 12. 1960, sp. zn. E
1059/60, kterým soud přijal nabídku podanou finančním odborem Okresního
národního výboru Praha – západ, v níž stát, zastoupený uvedeným finančním
odborem prohlásil, že přejímá podle § 481 občanského soudního řádu za odhadní
cenu 26.152,20 Kč nemovité věci, a to chatu čp. 304 a čp. 305 v katastrálním
území L. Protože tímto způsobem nepřešly na stát pozemky, na nichž byly chaty
umístěny (kat. č. 412/3-role, kat. č. 413-les) a tyto pozemky jsou samostatnými
věcmi, nikoli příslušenstvím chat, a protože nebyl prokázán žádný způsob
přechodu těchto pozemků na stát, lze podle názoru odvolacího soudu zaujmout
závěr, že pozemky převzal stát za okolností uvedených v § 6 odst. 2 zákona č.
87/1991 Sb., tedy bez právního důvodu. Odvolací soud dovozoval, že pokud byl v
knihovní vložce č. 173 pozemkové knihy pro katastrální území L. proveden zápis,
jímž bylo k pozemkům č. kat. 412 a č. kat. 413 vloženo vlastnické právo pro Čs.
stát, pak tedy tento zápis je neúčinný, stejně jako usnesení Okresního soudu
Praha – západ ze dne 16. 12. 1961, sp. zn. E 1095/60, na které se usnesení
ze dne 16. 12. 1961 odvolává, jež se týká výlučně chat s příslušenstvím
postavených na těchto pozemcích.
Odvolací soud poukazoval i na to, že obě žalobkyně jsou oprávněnými osobami
podle ustanovení § 3 odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., neboť jde o
manželku a dceru původního vlastníka M. H., který nemovitosti získal
směnnou smlouvou z 8. 1. 1941 a jeho vlastnické právo bylo řádně vloženo v
knihovní vložce č. 173 pozemkové knihy pro katastrální obec L.
Odvolací soud dále dovozoval, že žalovaní jsou osobami povinnými k vydání
nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, a to ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2
zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud pokládal za prokázáno, že žalovaní i jejich
právní předchůdci nemovitosti nabyli v rozporu s platnými předpisy, a to v
rozporu s ustanovením § 16 odst. 1 nařízení vlády č. 81/1958 Sb., o správě
národního majetku, a v rozporu s článkem 24 odst. 1 písm. c), odst. 3, odst. 4
a odst. 6 vyhlášky č. 205/1958 Ú.l., kterou se provádělo vládní nařízení o
správě národního majetku. Podle § 16 odst. 1 vládního nařízení č. 81/1958 Sb.
nesměly být zcizeny základní prostředky, a to ani exekučně, pokud prováděcí
nebo zvláštní předpisy zcizení nedovolovaly. Prováděcím předpisem tu byla
vyhláška č. 205/1958 Sb. a podle článku 24 odst. 1 písm. c) této vyhlášky bylo
možno z národního majetku zcizit jen rodinné domky a podobné drobné stavby
(např. chaty) včetně stavebních pozemků, podíly k nim, pozemky na jejich stavbu
a pro zřízení zahrádky k domku nebo pozemky k odstranění stavebních,
hospodářských nebo zdravotních závad u budov, a to vždy především pracujícím
občanům, i když tento majetek nebyl přebytečný. Podle odstavce třetího téhož
článku uvedené vyhlášky v jiných případech, než uvedených v odstavci 1 a 2,
bylo zcizení národního majetku nepřípustné; podle odstavce čtvrtého téhož
článku bylo možné zcizit pozemky jen v souladu s územním plánem a v rozsahu
nepřesahujícím plochu nezbytně potřebnou. Podle odstavce šestého článku 24
vyhlášky č. 205/1958 Ú.l. se národní majetek směl zcizovat zásadně úplatně, a
to za běžnou cenu; za nižší cenu než běžnou cenu nebo výjimečně bezplatně bylo
možno zcizit národní majetek jen v obecném zájmu. Podle názoru odvolacího soudu
došlo v daném případě při nabytí nemovitostí žalovanými (jejich právními
předchůdci) k porušení uvedených předpisů o správě národního majetku v článku
24 odst. 1 písm. c), odst. 4 a odst. 6, vyhlášky č. 208/1958 Ú.l.; došlo i k
porušení článku 22 odst. 1, článku 29 písm. a), odst. 3 a 4, a článku 30
směrnice Ministerstva financí č. 314/72.500/60 z 13. 12. 1960.
Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně rozhodl správně i o vydání
6/12 pozemku parc. č. 1407 (zahrady) v katastrálním území L., protože to nebude
bránit žalovaným v užívání chaty postavené na tomto pozemku až po převzetí
pozemku státem.
Odvolací soud byl dále toho názoru, že pokud jde o dědice po zemřelých
účastnících řízení – L. S. a K. S., pak tito dědici jsou povinnými osobami z
titulu právního nástupnictví po osobách povinných, které v průběhu řízení
zemřely.
Pokud konečným rozsudkem Okresního soudu Praha – západ z 31. 10.
2003, čj. 4 C 610/92-470, bylo rozhodnuto o vydání jedné poloviny
budovy na pozemku parc. č. 1404 v katastrálním území L., byl odvolací soud toho
názoru, že i ohledně této nemovitosti byly splněny předpoklady pro její vydání
ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., neboť i tato nemovitost přešla na
stát za okolností uvedených v § 6 zákona č. 87/1991 Sb., přičemž žalobkyně tu
jsou osobami oprávněnými a žalovaní K. S. ml. a I. Č. (jako dědici po původních
žalovaných L. S. a K. S. st.) jsou tu osobami povinnými. Protože však dosud
nebylo projednáno dědictví po zemřelé L. S. a po zemřelém K. S. st., je proto
třeba k úplnosti, určitosti a srozumitelnosti výroku o uložení povinnosti
dědiců po těchto zemřelých vyčkat výsledků řízení o dědictví po uvedených
zůstavitelích, aby byla známa výše podílu, který na každého z dědiců připadne v
rámci vypořádání dědictví. Proto odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního
stupně, pokud jím bylo rozhodováno o vydání dvou dvanáctin budovy na pozemku
parc. č. 1404 v katastrálním území L. žalovanými K. S. ml. a I. Č. a v tomto
rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Jinak byl
konečný rozsudek Okresního soudu Praha – západ z 31. 10. 2003, čj. 4 C
610/92-470, potvrzen ohledně žalovaných PhDr. A. S., J. S., M. P. a M. P. (jen
s vypuštěním textu dohody uvedeného pod bodem 3, neboť takový text není
podstatnou náležitostí dohody uzavírané podle ustanovení § 5 odst. 3 zákona č.
87/1991 Sb.).
Rozsudek odvolacího soudu ze 16. 6. 2004 (sp. zn. 26 Co 141, 142/2004 Krajského
soudu v Praze) byl doručen zástupcům žalovaných 29. 7. 2004 a 12. 8. 2004 a
dovolání žalovaných (zastoupených při sepsání a podání dovolání advokátem) bylo
podáno dne 23. 9. 2004 u Okresního soudu Praha – západ, tedy ve lhůtě stanovené
v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího ze 16. 6.
2004 (sp. zn. 26 Co 141, 142/2004 Krajského soudu v Praze), popřípadě i
rozsudek soudu prvního stupně z 31. 10. 2003 (čj. 4 C 610/92-470 Okresního
soudu Praha – západ), a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení, a to pokud jde o
vydání 1/2 pozemku parc. č. 1407 v katastrálním území L. u D., zapsaného na
listu vlastnictví č. 123 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu P. –
z. Dovolatelé pokládají své dovolání za přípustné podle ustanovení § 237 odst.
1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a mají také za to, že je tu dán i
dovolací důvod, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé zdůrazňovali, že odvolací soud na projednávanou právní věc (tj.
vydání ideální poloviny pozemku parc. č. 1407 /1406/ v katastrálním území L.
/obec D./) nesprávně aplikoval ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.,
podle něhož nemá být vydán pozemek, na kterém byla zřízena stavba až po
převzetí pozemku státem. V daném případě byla právě zřízena stavba – chata č.
615 po převzetí pozemku (zahrady) parc. č. 412/3 v katastrálním území L. a je
na tomto pozemku stále umístěna, jen s tou změnou, že tu došlo k novému
číslování parcel, takže jde nyní o pozemek parc. č. 1407; současně byla
vytvořena (uprostřed bývalé zahrady) zastavěná plocha pod stavbou a byla
označena parcelním číslem 1406 v katastrálním území L. Podle názoru dovolatelů
však obě parcely (parc. č. 1407 a parc. č. 1406) tvoří funkční celek a zároveň
zastavěná plocha byla vyznačena samostatným označením jen proto, že při novém
číslování parcel došlo takto k vyjádření změny charakteru pozemku. Chata čp.
615 nebyla zřízena na zastavěné ploše č. 1406, nýbrž na pozemku parc. č. 1407
(původně na pozemku parc. č. 412/3) po převzetí pozemku státem. V souladu s
ustanovením § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. by tedy neměl být pozemek parc.
č. 1406 a pozemek parc. č. 1407 (jež byly původně označeny jako pozemek parc.
č. 412/3 v katastrálním území L.) vydán. Jinak by stavba č. 615 nebyla dostupná
a prakticky by nebylo možné ji řádně užívat; nelze tu vydat jen část pozemku,
jak to rozhodl odvolací soud.
Přípustnost dovolání dovolatelů tu bylo třeba posoudit podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i
proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že
rozhodnutí dovolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li
rozhodnutí odvolacího soudu některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 4 C 610/92
Okresního soudu Praha – západ), ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z
vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud ve svém rozsudku ze
16. 6. 2004 (sp. zn. 26 Co 141, 142/2004 Krajského soudu v Praze)
řešil některou právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy
nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu
odvolací soud ve svém rozhodnutí, napadeném dovoláním, řešil některou právní
otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud
nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V dovolání dovolatelů bylo rozhodnutí soudů obou stupňů vytýkáno jmenovitě, že
v nich došlo k nesprávné aplikaci a interpretaci ustanovení § 8 odst. 3 zákona
č. 87/19991 Sb., podle něhož se pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla
zřízena až po převzetí pozemku státem, nevydává oprávněné osobě (oprávněným
osobám) podle zákona č. 87/1991 Sb.
Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se věc vydá oprávněné osobě
ve stavu, v němž se nalézala ke dni doručení písemné výzvy k vydání věci
povinné osobě.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 14/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní názor: Jde-li o
pozemek s jedním parcelním číslem, je nutno jej považovat za zastavěný tehdy,
je-li stavba umístěna na jeho části.
K posuzování předpokladů pro vydání pozemku se samostatným parcelním číslem
uvedl Ústavní soud ČR v nálezu ze 4. 10. 2000, II. ÚS 42/97, uveřejněném pod č.
141 ve svazku 20 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, že „je nutno
zkoumat předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového
pozemku samostatně, byť s přihlédnutím i k širším souvislostem konkrétní věci.
Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, a část
pozemku s touto stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu
stavby (srov. nález Ústavního soudu ČR z 23. 10. 2003, I ÚS 754/01, uveřejněný
pod č. 123 ve svazku 31 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
V daném případě dovolatelé ve svém dovolání uváděli, že chata čp. 615 stojí na
pozemku parc. č. 1406 (zastavěné ploše) v katastrálním území L., ale pokládali
za rozhodné, že tato chata nebyla po převzetí pozemku státem postavena na
pozemku takto nyní označeném, ale byla postavena na zahradě původně označené
parc. č. 412/3 v katastrálním území L., který později byl rozdělen na pozemek
parc. č. 1406 (zastavěné ploše) a na pozemek parc. č. 1407 (zahrada).
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uváděl, že místním ohledáním v L.,
provedeným soudem prvního stupně dne 27. 3. 2003, bylo prokázáno, že „chata
postavená po převzetí pozemků státem je postavena na pozemku parc. č. 1406
(zastavěná plocha, nádvoří); na pozemku parc. č. 1407 v katastrálním území L.
není umístěna žádná stavba“. Odvolací soud poukazoval i na to, že přečíslování
původního pozemku parc. č. 412/3 na pozemky parc. č. 1406 a parc. č. 1407 byl
proveden před podáním žaloby v této právní věci (sp. zn. 4 C 610/92 Okresního
soudu Praha – západ). Odvolací soud dále poukazoval na to, že „vydání šesti
dvanáctin pozemku parc. č. 1407 žalobkyním nebrání žalovaným v užívání stavby
umístěné na pozemku parc. č. 1406 a nemůže vyvolat nežádoucí důsledky z
hlediska přístupnosti této stavby, neboť žalovaní i nadále zůstávají
spoluvlastníky jedné poloviny i pozemku parc. č. 1407.“
Za těchto uvedených okolností nebylo možné přisvědčit názoru dovolatelů, že tu
je výrok rozsudku odvolacího soudu (potvrzujícího rozsudek soudu prvního
stupně) o vydání jedné poloviny pozemku parc. č. 1407 v katastrálním území L. v
rozporu s ustanovením § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. Nedošlo tu totiž k
řešení právní otázky aplikace a interpretace tohoto ustanovení v rozporu s
hmotným právem. Nedošlo tu také v rozhodnutí odvolacího soudu k řešení právní
otázky, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s
přihlížením i k již citovaným právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou
obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo rovněž shora uvedeno, neřešil
odvolací soud svým rozsudkem, napadeným dovoláním dovolatelů, ani právní
otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem, nebylo možné shledat u dovolání dovolatelů zákonné předpoklady
přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) odst. 3
občanského soudního řádu. Nemohl tedy dovolací soud posoudit dovolání
dovolatelů jako dovolání přípustné podle uvedených ustanovení občanského
soudního řádu, ale ani podle jiných ustanovení tohoto právního předpisu,
kterými je upravena přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutí
odvolacího soudu.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c)
občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelů, a to jako dovolání
nepřípustných.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 o.
s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., § 151 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1
o. s. ř. Žalobci neměli v dovolacím řízení úspěch a žalovaným v souvislosti s
podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. dubna 2007
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu