28 Cdo 2200/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve
věci žalobkyň a) Ing. H. K., a b) M. P., obou zastoupených advokátem, proti
žalovaným 1) Z. d. B. n.L., zastoupenému advokátem, a 2) V. M., o určení
vlastnictví k nemovitostem a určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u
Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 6 C 56/2001, o dovolání žalobkyň proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2006, č. j. 24 Co 370/2006-196,
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2006, č. j. 24 Co 370/2006-196,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8.
9. 2005, č. j. 6 C 56/2001-156, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhaly
určení, že žalovaný 1/ je vlastníkem zemědělské hospodářské budovy na pozemku
parc. č. 213 v obci a katastrálním území Z., dříve označené jako „stavba dvou
hal na klíčení brambor, kotelny s uhelnou a kanceláří na pozemku parc. č.
217“ (výrok I), eventuelně určení neúčinnosti kupní smlouvy, jíž mělo dojít k
převodu vlastnického práva ke shora označené stavbě z žalovaného 1/ na
žalovaného 2/ (výrok II); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III)
a o vyloučení věci, v níž se žalobkyně domáhají zaplacení 800.000,- Kč, k
samostatnému projednání a rozhodnutí (výrok IV). Vycházel ze zjištění, že
žalobkyně jsou podílové spoluvlastnice pozemku parc. č. 213 a jako vlastník na
něm stojící stavby, zemědělské hospodářské budovy, je zapsán žalovaný 2/;
vlastnické právo ke stavbě měl nabýt na základě kupní smlouvy, kterou uzavřel
jako kupující dne 1. 7. 1999 s žalovaným 1/ jako prodávajícím. Platnost,
eventuelně účinnost této smlouvy žalobkyně v řízení zpochybňují. Podle závěru
soudu prvního stupně mají proto naléhavý právní zájem na žádaném určení
existence vlastnického práva žalovaného 1/ ve smyslu § 80 písm. c) občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jelikož tvrdí, že tím je ohrožena
realizace jejich práva na převod stavby do vlastnictví podle § 22 odst. 8
zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě majetkových vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). K
věci samé vzal soud prvního stupně za prokázané, že rozsudkem Okresního soudu
Praha-východ ze dne 14. 12. 1995, č. j. 6 C 209/94-39, byla žalovanému 1/
uložena povinnost převést předmětnou stavbu do vlastnictví žalobkyň, k
uspokojení nevypořádaných nároků na poskytnutí náhrad podle zákona o půdě a
zákona č. 42/1992 Sb., podle ustanovené § 22 odst. 8 zákona o půdě. Na základě
kupní smlouvy, uzavřené účastníky dne 1. 7. 1999, došlo k převodu vlastnického
práva k předmětné stavbě z žalovaného 1/ na žalovaného 2/. Rozsudkem Krajského
soudu v Praze ze dne 11. 1. 2001, č. j. 27 Co 509/2000-103, byl rozsudek
Okresního soudu Praha-východ ze dne 14. 12. 1995, č. j. 6 C 209/94-39, potvrzen
a nabyl právní moci dne 19. 2. 2001. Na základě zjištěného skutkového stavu
věci soud prvního stupně dovodil, že k 1. 7. 1999 - v době uzavření kupní
smlouvy - nebyl žalovaný 1/ v nakládání s předmětnou stavbou omezen. Kupní
smlouva nebyla uzavřena v rozporu se zákonem, jak žalobkyně tvrdí, ani zákon
neobchází, ačkoli návrh na vklad vlastnického práva byl podán příslušnému
katastrálnímu úřadu až 16. 2. 2001; není proto neplatná (§ 39 zákona č. 40/1964
Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „obč. zák.“).
Kupní smlouvu neshledal soud prvního stupně ani neúčinnou podle § 42a obč.
zák., s odůvodněním, že žalobkyně neprokázaly vědomost žalovaného 2/ o
případném úmyslu žalovaného 1/ jako dlužníka zkrátit žalobkyně (věřitele).
K odvolání žalobkyň Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
19. 10. 2006, č. j. 24 Co 370/2006-196, rozsudek soudu prvního stupně v
napadených výrocích I, II a III potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (výrok II). Se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně se
ztotožnil, nikoliv však s právním posouzením věci. Na rozdíl od soudu prvního
stupně uzavřel, že na žádaném určení vlastnického práva žalovaného 1/ k
předmětné stavbě nemají žalobkyně naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c)
o. s. ř. Dovodil, že k přechodu vlastnického práva na žalobkyně podle § 22
odst. 8 zákona o půdě došlo již rozhodnutím Okresního soudu Praha-východ ze dne
14. 12. 1995, č. j. 6 C 209/94-34, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v
Praze ze dne 11. 1. 2001, č. j. 27 Co 509/2000-103, které nabylo právní moci
19. 2. 2001; tímto okamžikem žalovaný 1/ vlastnické právo ztratil. Již
rozhodnutí soudu o přechodu vlastnictví může být podkladem pro zápis práva do
katastru nemovitostí, formou záznamu podle § 7 zákona č. 265/1992 Sb. Okolnost,
že zápis do katastru nemovitostí proveden nebyl, nemá na vlastnické právo
žalobkyň žádný vliv. Současně odvolací soud uzavřel, že žalobkyně nemohou podle
§ 42a obč. zák. úspěšně odporovat úkonům, jimž vytýkají, že zkracují uspokojení
jejich pohledávky podle ustanovení § 22 odst. 8 zákona o půdě. Podle názoru
odvolacího soudu toto ustanovení zákona právním důvodem vzniku pohledávky není,
ale poskytuje oprávněným osobám (vlastníkům pozemku) k uspokojení
nevypořádaných nároků možnost domoci se vůči povinné osobě vydání
konstitutivního rozhodnutí soudu o přechodu vlastnictví ke stavbě na pozemku
postavené. Odvolací soud dospěl proto k závěru, že ačkoliv právní posouzení
věci soudem prvního stupně správné není, ve výroku, jímž byla žaloba zamítnuta,
je rozsudek věcně správný (§ 219 o. s. ř.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost
dovozovaly z ust. § 237 odst. 1 písm. c), tvrdíc, že napadený rozsudek má ve
věci samé zásadní právní význam, neboť právní otázku řeší v rozporu s hmotným
právem. Dovolání odůvodnily odkazem na dovolací důvody uvedené v ustanovení §
241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Konkrétně odvolacímu soudu vytýkaly, že
nesprávně posoudil otázku naléhavého právního zájmu na žádaném určení
vlastnického práva. Namítaly, že bez žádaného určení je ohroženo i jejich
vlastnické právo, pokud odvolací soud dovodil, že jej nabyly již na základě
konstitutivního rozhodnutí soudu o přechodu vlastnictví ke stavbě podle § 22
odst. 8 zákona o půdě. Tvrdily, že bez určení, že „žalovaný 2/ není vlastníkem
předmětných nemovitostí“, nemůže být jejich vlastnické právo zaznamenáno do
katastru nemovitostí. Se svými návrhy na zápis vlastnického práva do katastru
nemovitostí na podkladě odvolacím soudem citovaných rozhodnutí nebyly u
příslušného katastrálního úřadu úspěšné. Pokládá-li odvolací soud žalobkyně za
vlastnice stavby, je nepochopitelné, že nepřipustil změnu žaloby, jíž se
domáhaly i určení svého vlastnického práva. Svůj odlišný právní názor
žalobkyním nezpřístupnil, nepřistoupil ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně
ani žalobkyně nevyzval, aby svá tvrzení k otázce naléhavého právního zájmu v
potřebném rozsahu doplnily. Žalobkyně navrhly, aby byl rozsudek odvolacího
soudu zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný 1/ označil rozsudek odvolacího soudu za správný. Dodal, že dovolání
žalobkyň nepokládá za přípustné ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a v
jeho obsahu nenalézá, čeho se jím žalobkyně domáhají. Podle názoru žalovaného
1/ řízení vadami netrpí. Výsledky řízení neodůvodňovaly, aby soud připustil
změnu žaloby, která v odvolacím řízení možná není. Projednání věci o určení
vlastnického práva žalobkyň k předmětné stavbě - pokud podle názoru odvolacího
soudu vlastnické právo na žalobkyně přešlo již na základě dříve vydaného
soudního rozhodnutí - brání podle žalovaného 1/ překážka věci pravomocně
rozhodnuté. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Žalovaný 2/ se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), se zřetelem k době vydání
rozsudku odvolacího soudu, postupoval v dovolacím řízení podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009
Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami (účastnicemi
řízení), zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §
240 odst. 1 o. s. ř., zabýval se tím, zda je přípustné.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písm. b a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Pro úvahu, je-li rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím potvrzujícím či měnícím,
je rozhodující nikoliv to, jak jej odvolací soud označil a zda formálně rozhodl
podle ustanovení § 219 o. s. ř. nebo zda postupoval podle § 220 o. s. ř., nýbrž
to, zda posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků po obsahové
stránce jinak než soud prvního stupně (srov. též odůvodnění rozhodnutí
Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 47/1998 a 27/1999 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně o zamítnutí žaloby o určení vlastnického práva proto, že na
rozdíl od soudu prvního stupně, který se věcí zabýval meritorně, dospěl k
závěru, že žalobkyně nemají na žádaném určení naléhavý právní zájem (§ 80 písm.
c) o. s. ř.), je po obsahové stránce měnícím rozsudkem odvolacího soudu (k tomu
srovnej i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Cdo
224/2001, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 12/2003, pod pořadovým
číslem 210). Dovolání proti takovému rozsudku je tudíž přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 242 o. s. ř., které
provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), Nejvyšší soud
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Rozsudek odvolacího soudu je založen na právním závěru o absenci naléhavého
právního zájmu žalobkyň na žádaném určení vlastnického práva žalovaného 1/ k
předmětným nemovitostem, ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř.
Ustálená judikatura obecných soudů vychází ze závěrů, podle nichž naléhavý
právní zájem žalobce na žádaném určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto
určení bylo právo nebo právní vztah, na kterém je účasten, ohroženo, popřípadě
tam, kde by se bez tohoto určení jeho postavení stalo nejistým. Určovací žaloba
má povahu preventivní; jejím účelem je poskytnout ochranu právnímu postavení
(právu) žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva, a
naopak, není namístě tam, kde právní vztah nebo právo již porušeny byly, a kde
je žalobci k dispozici žaloba o splnění povinnosti podle § 80 písm. b) o. s. ř.
Avšak i v případě, že lze žalovat o splnění povinnosti, připouští soudní praxe,
že je naléhavý právní zájem na určení ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. dán,
jestliže rozhodnutí o určovací žalobě je způsobilé vytvořit pevný základ pro
právní vztahy účastníků sporu a svými důsledky předejít případným dalším
žalobám na plnění, anebo jestliže případná žaloba o splnění povinnosti
nevystihuje (nemůže vystihnout) celý obsah a dosah sporného právního vztahu
nebo práva (a naopak určovací žaloba tak činí účinněji než jiné procesní
prostředky). Jestliže požadované určení stav ohrožení práva neodstraní nebo
nezjedná efektivně jistotu v dotčeném právním vztahu, nebude podmínka
naléhavého právního zájmu splněna a soud - aniž by se mohl zabývat věcí samou,
tedy otázkami věcné legitimace a opodstatněností nároku podle hmotného práva -
žalobu o určení zamítne (srov. shodně nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995,
sp. zn. III. ÚS 17/95, uveřejněný pod č. 35 Sbírky nálezů a stanovisek
Ústavního soudu, svazek 3, ročník 1995 - I. díl; rozsudek Vrchního soudu v
Praze ze dne 30. 11. 1993, sp. zn. 7 Cdo 63/92, uveřejněný v Bulletinu Vrchního
soudu v Praze, sešit č. 3, ročník 1994, pod č. 11; popřípadě rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1097/96, a ze dne 27. 3.
1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č.
3, ročník 1997, pod pořadovými čísly 20 a 21).
Úvahám odvolacího soudu lze přisvědčit potud, že určovací žaloba má preventivní
povahu a směřuje k ochraně ohroženého práva či právního vztahu. Tato žaloba
však může mít své procesní oprávnění i v případě tvrzeného porušení práva,
domáhají-li se žalobkyně toho, aby byl právní stav mezi účastníky, jde-li o
spornou otázku vlastnictví, autoritativně posouzen a deklarován a tím mohl být
vytvořen pevný právní základ v právních vztazích účastníků, v situaci, kdy
žalobkyně tvrdí, že realizaci jejich práva podle § 22 odst. 8 zákona o půdě
brání stav zápisu v katastru nemovitostí, ve kterém je jako vlastník
nemovitostí zapsán žalovaný 2/, ač vlastnické právo (podle jejich tvrzení)
patří žalovanému 1/. Rozsudek vzešlý z řízení, jehož účastníkem ji i žalovaný
2/, který je zapsán v katastru jako vlastník nemovitosti, může být podkladem
pro provedení změny zápisu v katastru nemovitostí, formou záznamu podle § 7
zák. č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k
nemovitostem. Otázky, zda vlastnické právo k předmětné stavbě dosud svědčí
žalovanému 1/ (jak tvrdí žalobkyně, které pokládají za neplatnou, eventuelně
„neúčinnou“ kupní smlouvu uzavřenou žalovanými dne 1. 7. 1999) nebo žalovanému
2/ (který je na základě této smlouvy jako vlastník zapsán v katastru
nemovitostí), popřípadě jiným osobám (uvažujíce i osoby žalobkyň, pokud se
úspěšně domohly vydání rozsudku o přechodu vlastnického práva podle § 22 odst.
8 zákona o půdě), jsou nikoliv otázkami naléhavého právního zájmu na žádaném
určení ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř., nýbrž již věcným posouzením v řízení
tvrzených a prokazovaných skutečností. Přitom, zamítá-li soud žalobu na určení,
zda tu právo nebo právní vztah je či není, pro nedostatek naléhavého právního
zájmu na takovém určení, je vyloučeno, aby současně žalobu přezkoumal pro
stránce věcné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3
Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 1997, pod
pořadovým číslem 21).
Dovolací soud bezezbytku nesdílí ani závěry odvolacího soudu o účincích
rozsudku o přechodu vlastnického práva podle § 22 odst. 8 zákona o půdě na
vlastnická práva třetích osob a pokládá je v tomto směru za přinejmenším
předčasné. Ačkoliv má jít o rozsudek konstitutivní (právotvorný), za který jej
pokládá odvolací soud, jehož smyslem je realizace náhrad za nevypořádané nároky
oprávněných osob, na jejichž pozemcích byly v dřívějších letech vybudovány
stavby povinných osob (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1997, sp.
zn. 3 Cdon 1176/96), může jím dojít k přechodu vlastnického práva pouze za
předpokladu, že toto právo v době vydání rozsudku svědčilo povinné osobě,
nikoliv jiné (třetí) osobě. I v případě tohoto rozsudku se uplatní ustanovení §
159a odst. 1 o. s. ř., podle něhož „nestanoví-li zákon jinak, je výrok
pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení“ (a v tomto rozsahu též
pro všechny orgány; § 159a odst. 4 o. s. ř.). V právních poměrech jiné osoby,
jež účastníkem řízení nebyla (zde žalovaného 2/), se proto účinky rozsudku o
přechodu vlastnického práva ke stavbě podle § 22 odst. 8 zákona o půdě
neprojeví (k otázce vlivu rozhodnutí, které zakládá vlastnické právo, na práva
osoby, která nebyla účastníkem restitučního řízení, v obecné rovině srovnej
kupříkladu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo
89/2002, uveřejněný v Souboru (civilních) rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C
1837, svazek 25). Proto se v posuzovaném případě stává významnou i otázka
platnosti kupní smlouvy, kterou před skončením řízení o přechodu vlastnického
práva podle § 22 odst. 8 zákona o půdě uzavřeli žalovaní, a jejích věcně
právních účinků, tj. zda a k jakému okamžiku přešlo vlastnické právo z
žalovaného 1/ na žalovaného 2/). Při řešení této otázky musí soud hodnotit i
to, zda uzavřením smlouvy její účastníci nesledovali obcházení smyslu zákona,
ustanovení § 22 odst. 8 zákona o půdě (k tomu srovnej zejména důvody nálezu
Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. IV. ÚS 319/05). Řešení těchto
otázek rozsudek odvolacího soudu - jež se omezil na závěr o absenci
naléhavého právního zájmu na žádaném určení vlastnického práva - postrádá.
K procesnímu postupu odvolacího soudu dovolací soud poznamenává, že i pro
odvolací řízení platí ust. § 95 o. s. ř., podle něhož žalobkyně mohou i během
tohoto řízení měnit žalobu (srovnej § 216 odst. 1 o. s. ř.), pokud tím
neuplatňují nový nárok (§ 216 odst. 2 o. s. ř.). Při rozhodování o případné
změně žaloby měl by mít soud na zřeteli zásadu hospodárnosti řízení (§ 95 odst.
2 o. s. ř.) a povahu uplatněného nároku, který má v posuzované věci dílem svůj
původ v předpisu restitučním, jež sleduje alespoň částečnou kompenzaci následků
minulých majetkových křivd a ukládá státu a jeho orgánům v řízení o těchto
nárocích postupovat nikoliv nevstřícně a formálně, nýbrž s respektem k zákonným
zájmům osob, jejichž újma na právech má být alespoň částečně odčiněna (k tomu
srovnej kupříkladu nález Ústavního soudu ze dne 29. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS
74/94, popřípadě nález ze dne 6. 11. 1996, sp. zn. I. ÚS 289/95, řešící též
otázku rozhodování o navržených změnách žaloby v průběhu řízení). K námitce
žalovaného 1/, že projednání žaloby o určení vlastnického práva – pokud o jeho
přechodu bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu Praha–východ ze dne 14. 12.
1995, č. j. 6 C 209/94-34, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze
dne 11. 1. 2001, č. j. 27 Co 509/2000-103 – brání překážka věci pravomocně
rozhodnuté (§ 159a odst. 5 o. s. ř.), sluší se uvést, že tato překážka nastává
tehdy, má-li být projednána stejná (totožná) věc. Totožnost věci je dána
totožností účastníků řízení a totožností předmětu řízení; o totožnost předmětu
řízení jde v případě, že v novém řízení se jedná o tentýž nárok, opírající se o
tentýž právní důvod, a to za podmínky, že tento důvod plyne ze stejného
skutkového stavu jako v předchozím řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 5. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura pod číslem 113, ročník 2001). Domáhají-li se tudíž žalobkyně v tomto
řízení deklarování existence vlastnického práva k předmětné stavbě, zatímco
předmětem řízení, jež bylo vedeno před Okresnímu soudem Praha-východ pod sp.
zn. 6 C 209/94, bylo vydání rozhodnutí o přechodu vlastnického práva ke stavbě
podle § 22 odst. 8 zákona o půdě, na základě jiného skutkového stavu, nejsou
předměty těchto řízení totožné, nehledě k odlišnému okruhu účastníků, směřuje-
li nyní podaná žaloba i vůči žalovanému 2/, který nebyl účastníkem předchozího
řízení.
Rozsudek odvolacího soudu, který je založen na závěru o absenci naléhavého
právního zájmu na žádaném určení vlastnického práva, neshledává tudíž Nejvyšší
soud správným. Proto jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení
(§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, § 243b odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Právním názorem dovolacího soudu je odvolací soud v dalším řízení vázán. V
novém rozhodnutí o věci rozhodne i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§ 243d
odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 15. prosince 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.