28 Cdo 2204/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc.
v právní věci žalobce J. K., zastoupeného advokátkou, proti žalované J. P.,
zastoupené advokátem, o vyklizení nebytových prostor, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 184/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 31.1.2002, č.j. 15 Co 336/2001- 77, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobou, podanou u Obvodního soudu pro Prahu 3 dne 27.4.2000, se domáhal
žalobce uložení povinnosti žalované vyklidit a vyklizenou žalobci odevzdat
nebytovou místnost, blíže popsanou v žalobě, a to do 15 dnů od právní moci
rozsudku.
Obvodní soud pro Prahu 3 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6.3.2001,
č.j. 6 C 184/2000-48, žalobě v plném rozsahu vyhověl. Po skutkové stránce vyšel
ze zjištění, že předmětné prostory jsou prostorami nebytovými. Vzal za
prokázáno, že tyto prostory byly přenechány žalované do užívání na základě
rozhodnutí ONV v P. 3 ze dne 2.10.1979, kterým byla schválena dohoda o výměně
bytů a rekolaudace nebytových prostor na byt nebyla doložena. Dovodil, že
výměnu bytu za nebytový prostor je třeba posuzovat jako neplatný právní úkon.
Uzavřel, že žalovaná užívala předmětný nebytový prostor v dobré víře od roku
1979 jako byt, k němuž jí náleží užívací, respektive nájemní právo. Dospěl k
závěru, že žalované nelze uložit povinnost k vyklizení předmětných prostor bez
bytové náhrady. Zde odkazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.9.1998,
sp. zn. 3 Cdon 51/96.
Na základě odvolání žalobce i žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací
rozsudkem ze dne 31.1.2002, č.j. 15 Co 336/2001-77, potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s
jeho právním posouzením. Uzavřel, že povinnost vyklizení předmětných prostor je
nutno vázat s odkazem na § 3 o.z. na přidělení náhradního bytu a to s ohledem
na skutečnost, že žalované je 83 let a ohledně předmětných prostor uzavřela v
roce 1979 dohodu o výměně bytů. Zároveň zaujal názor, že nelze připustit postup
podle § 104 odst. 1 stavebního zákona. Podle odvolacího soudu odkaz na rozsudek
Nejvyššího soudu, uváděný v rozsudku soudu prvního stupně, je nepřípadný, neboť
dopadá jen na případy vyklizení bytu. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní
moci dne 28.3.2002.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 6.5.2002 dovolání,
jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Tvrdil
existenci nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř. a že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam a to v otázce, zda vyklizení nebytového prostoru lze vázat na
zajištění náhradního bytu s odkazem na § 3 o.z. Namítal, že nárok na bytovou
náhradu přichází v úvahu jen při vyklizování bytu a pouze za předpokladu
dřívější existence právního důvodu užívání bytu.V tomto směru poukazoval na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR - R 79/70. Vytýkal odvolacímu soudu, že
pochybil, pokud poskytl právní ochranu žalované. Odkazoval na nález Ústavního
soudu ze dne 20.12.1995, sp. zn. II ÚS 190/94 s tím, že nelze aplikovat
ustanovení § 3 odst. 1 o.z. na případy vyklizení nebytových místností a
podmiňovat jejich vyklizení zajišťováním bytové náhrady. Navrhl proto zrušení
rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 6.3.2001, tedy za účinnosti o.s.ř.
ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Odvolací soud proto
důsledně postupoval rovněž podle ustanovení tohoto předpisu. Tomu odpovídá, že
i Nejvyšší soud jako soud dovolací posuzoval přípustnost dovolání podle těchto
předpisů.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
O takový případ v posuzované věci nejde.
S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady
uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto
nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení.
Dovolací soud tedy svou pozornost soustředil na otázku, zda při rozhodování o
žalobě na vyklizení nebytového prostoru žalovanou, jíž nesvědčí žádný titul k
jeho užívání, lze prostřednictvím ustanovení § 3 odst. 1 o.z. povinnost tento
prostor vyklidit vázat na zajištění bytové náhrady.
Podle ustanovení § 3 odst. 1 o.z. nesmí výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných
zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Podle ustanovení § 126 odst. 1 o.z. má vlastník právo na ochranu proti tomu,
kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat
vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje.
Na základě ustanovení § 3 odst. 1 o.z. lze jen omezit stávající právo, nikoli
založit nové, které jinak z pozitivní právní úpravy nevyplývá. Podle právního
názoru, vyjádřeného v nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 20. 12.
1995, II.ÚS 190/94, uveřejněného pod č. 87 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu ČR, nelze na základě ustanovení § 3 odst. 1 o.z. aktem aplikace
práva konstituovat dosud neexistující povinnosti, jelikož by takový akt vedl k
porušení článku 4 odst. 4 a článku 11 odstavec 4 Listiny základních práv a
svobod.
Jestliže oproti tomu soudní praxe v obdobných vztazích vzhledem k důvodům
zvláštního zřetele hodným na základě ustanovení § 3 odst. 1 o.z. připouští
odepření práva na vyklizení bez náhrady ve lhůtě plynoucí již od právní moci
soudního rozhodnutí ( viz rozhodnutí č. 5/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek ), spojuje realizaci práva na vyklizení se splněním určité podmínky.
Důsledkem takové aplikace citovaného ustanovení není založení nového
subjektivního práva tomu, kdo má byt vyklidit, ale omezení existujícího práva
žalobce, jež vyplývá z ustanovení § 126 odst. 1 o.z., na vyklizení žalované ve
lhůtě plynoucí již od právní moci rozhodnutí.
Lze přisvědčit odvolacímu soudu, pokud uzavřel, že zjištěné okolnosti umožňují
na základě ustanovení § 3 odst. 1 o.z. vázat povinnost žalované vyklidit
předmětný nebytový prostor na zajištění bytové náhrady, neboť vzhledem k
mimořádným okolnostem případu by byl výkon vlastnického práva žalobce v rozporu
s dobrými mravy. Dovolací soud při posuzování důvodnosti aplikace ustanovení §
3 odst. 1 o.z. vzal v úvahu jak okolnosti zjištěné na straně žalobce, tak
okolnosti tkvící v poměrech žalované, u nichž mimo jiné přihlédl k jejímu věku
83 let i užívání předmětných prostor žalovanou v dobré víře jako prostor
bytových a k zjištění, že do bezprávného stavu se žalovaná nedostala vlastní
vinou, nýbrž pochybením příslušných orgánů. Úvaha soudu, zda na věc lze
aplikovat ustanovení § 3 odst. 1 o.z., podle nějž výkon práv a povinností
vyplývající z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do
práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy,
předpokládá spolehlivá konkrétní zjištění, jež opravňují závěr, že výkon práva
je v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud tedy nepochybil, když na podkladě
všech uvedených zjištění dospěl k závěru, že aplikace ustanovení § 3 odst. 1
o.z. na posuzovanou věc je opodstatněna. Dovolací soud nemá důvodu se odchýlit
ani od právního závěru odvolacího soudu, že na projednávanou věc nelze
aplikovat postup ve smyslu § 104 odst. 1 stavebního zákona, jelikož jsou
zachovány doklady, z nichž je možno zjistit účel, pro který byla stavba
povolena a nelze tudíž vycházet z účelu, pro který je svým stavebně technickým
uspořádáním vybavena.
S přihlédnutím k tomu, co bylo dosud uvedeno lze proto konstatovat, že
posouzení věci odvolacím soudem se opírá o dnes již ustálené závěry soudní
praxe. Uvedené právní závěry nelze podřadit pod pojem právních otázek, jejichž
řešení by činilo uvedené rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím, které by mělo
po právní stránce zásadní význam. Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost
dovolání nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1.
2001. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení §
218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 o.s.ř. za
použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř.
Žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch a žalované v souvislosti s podaným
dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. prosince 2002
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu