28 Cdo 2207/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause, v právní věci
žalobkyně TEAMONT s.r.o., IČ 26853337, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 95/74,
zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 39/2,
proti žalované MULTI CONTROL s.r.o., IČ 43965679, se sídlem v Ostravě, Mírová
97/24, o osvobození od soudních poplatků, vedené u Okresního soudu v Ostravě
pod sp. zn. 154 C 115/2012, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu
v Ostravě ze dne 16. února 2016, č. j. 8 Co 87/2016-157, takto:
Dovolání se odmítá.
Shora označeným usnesením odvolací soud potvrdil usnesení Okresního soudu v
Ostravě ze dne 18. prosince 2015, č. j. 154 C 115/2012-151, kterým soud prvního
stupně zastavil řízení o osvobození od soudních poplatků z žaloby podané dne 7. 9. 2012. Z odůvodnění je zřejmé, že o návrhu na osvobození od soudních poplatků bylo
rozhodováno opakovaně. Soud prvního stupně o návrhu na osvobození od soudních
poplatků rozhodl již usnesením ze dne 30. 10. 2014, č. j. 154 C 115/2012-113,
tak, že je žalobkyni nepřiznal s tím, že daňové přiznání za rok 2013
neprokazuje faktické poměry žalobkyně a aktuální majetkové poměry za rok 2014
doloženy také nebyly. Toto usnesení bylo potvrzeno usnesením odvolacího soudu
ze dne 12. 3. 2015, č. j. 8 Co 94/2015-131, které nabylo právní moci dne 17. 4. 2015. Odvolací soud v nyní napadeném usnesení vyslovil, že v situaci, kdy
žalobkyně ve své nové žádosti o osvobození od soudních poplatků neuvádí žádné
nové skutečnosti ohledně svých majetkových poměrů a kdy opětovně zakládá do
spisu přiznání k dani z příjmu za rok 2013, správně soud prvního stupně
považoval předchozí rozhodnutí za překážku věci pravomocně rozhodnuté a řízení
o nové žádosti žalobkyně ze dne 9. 12. 2015 podle § 104 odst. 1, věty první, o. s. ř. zastavil pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení. Usnesení odvolacího soudu napadla dovoláním žalobkyně, která namítá, že jí soud
nezaslal formulář o majetkových poměrech (kvůli tomu nemohla sdělit aktuální
majetkové poměry) a že nezohlednil, že oproti předchozí žádosti bylo
předkládáno daňové přiznání za rok 2013. Odvolací soud chybně vyhodnotil
splnění podmínek pro zastavení řízení (aniž byl zaslán zmíněný formulář), čímž
věc nesprávně právně posoudil v otázce dosud dovolacím soudem neřešené. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013,
které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací
přezkum. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1
o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V daném případě ovšem dovolání nelze mít za přípustné ve smyslu § 237 o. s.
ř.,
neboť polemika dovolatelky s rozhodnutím odvolacího soudu se zakládá především
na tvrzeních nastiňujících odlišné pojetí skutkového stavu - nesouhlasí se
zjištěními odvolacího soudu - aniž by však předestírala právní otázku, jejímž
zodpovězením by se měl Nejvyšší soud zabývat. Zásadně musí jít o řešení právní
otázky, na které soud vystavěl své rozhodnutí. Posouzení toho, že nejsou
sděleny ani doloženy žádné nové skutečnosti, ze kterých by bylo možno učinit
odlišné skutkové závěry o majetkových poměrech žalobkyně, jest posuzováním
otázek výlučně skutkových, přičemž dovolací soud je skutkovými zjištěními soudů
nižších stupňů vázán, aniž by jako pouze přezkumná instance (srov. zejména §
241a a § 242 o. s. ř.) mohl skutkové závěry soudů nalézacích korigovat a činit
odlišné úsudky o skutkovém stavu. Nad rámec uvedeného lze poukázat na to, že odvolací soud v tomto řízení, ve
svém předposledním rozhodnutí shledal v souladu s tím, co bylo tvrzeno a
dokládáno, že daňové přiznání za rok 2013, které oproti dovolacím tvrzením již
soud měl k dispozici (viz č. l. 120 spisu), neprokazuje faktické majetkové
poměry žalobkyně (soud podrobněji rozebral jeho obsah). Lze tedy mimo jiné
postavit na jisto, že daňové přiznání za rok 2013 není novou skutečností, která
by soudu při posuzování předchozí žádosti nebyla známa, a fakt, že soudu nebylo
opakovaně předloženo Prohlášení právnické osoby o majetkových poměrech (jako
jeden z možných důkazních prostředků) ničeho nemění na tom, že případné nové
okolnosti dokládající změnu majetkových poměrů mohla žalobkyně doložit i bez
tohoto formuláře, který je toliko pomůckou při zjišťování majetkových poměrů,
nikoli podmínkou, bez které by soud tyto poměry nemohl posoudit a o nich
rozhodnout. Z uvedeného je zřejmé, že dovolatelka svou toliko skutkovou argumentací
nepoukázala na právní otázku, pro niž by bylo možno na dovolání pohlížet jako
na přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., pročež je Nejvyšší soud postupem podle §
243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
konečného rozhodnutí o věci (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. listopadu 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu