28 Cdo 2209/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida,
CSc., v právní věci žalobců A/ Ing. K. P., B/ J. P., C/ Z. P., D/ J. P., E/
H. Ž., zastoupených advokátkou, a F/ Ing. A. P., proti žalovaným 1/ D. d. L.,
zastoupenému advokátem, a 2/ P. f. České republiky, o náhradu mrtvého inventáře
a zásob, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp.zn. 6 C 712/96, o
dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích -
pobočka v Táboře ze dne 30.4.2003. čj. 15 Co 196/2003-432, takto:
I. Dovolání, pokud směřuje proti části rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích - pobočka v Táboře, ze dne 30. dubna 2003, čj. 15 Co 196/2003-432,
jímž byl potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalovanému
D. d. L., se zamítá.
II. V části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k
žalovanému P. f. České republiky a ve výrocích o nákladech řízení mezi žalobci
(s výjimkou žlaobce Ing. A. P.) a tímto žalovaným se rozsudek Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. dubna 2003,čj. 15 Co 196/2003-432
zrušuje.
III. Rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 17. ledna 2003, čj. 6 C
712/96-405, se zrušuje v části, kterou byla zamítnuta žaloba proti P. f.
České republiky a bylo rozhodnuto o nákladech řízení mezi žalobci (s výjimkou
žalobce Ing. A. P.) a tímto žalovaným. V uvedeném rozsahu se věc vrací
Okresnímu soudu v Pelhřimově k dalšímu řízení.
Žalobci se domáhají náhrady za mrtvý inventář a zásoby, které v době jejich
odnětí sloužily lesní výrobě. Okresní soud v Pelhřimově jejich návrh zamítl
poprvé rozsudkem ze dne 7.10.1999, čj. 6 C 712/96-184, s odůvodněním, že věci,
za něž žalobci požadují náhradu, byly vnitřním vybavením pily a
bednárny a nešlo proto o mrtvý inventář ve smyslu § 20 zákona č. 229/1991
Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě\").Tento rozsudek byl zrušen
usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře z
10.2.2000.Soudu prvního stupně uložil odvolací soud doplnit řízení zjištěním,
zda některé věci, za něž je požadována náhrada, nemohly sloužit lesní výrobě, a
zabývat se i jinými stránkami věci, jakými je pasivní i aktivní věcná
legitimace účastníků v řízení, včasnost výzvy k poskytnutí náhrady, a
upřesnění petitu.
Soud prvního stupně pak rozhodl znovu rozsudkem z 17.1.2003, čj. 6 C
712/96-405, a návrh opětovně zamítl. Náhradu nákladů řízení žalovanému
nepřiznal. Prvého žalovaného shledal pasivně legitimovaným proto, že věci,
které byly odňaty, koupil. Z toho důvodu neshledal důvodnou žalobu proti P. f.
Žalobu však zamítl i proti prvému žalovanému, protože dospěl k závěru, že
žalobci neprokázali včasné podání výzvy žalovanému k náhradě.
Odvolací soud pak rozsudkem, jenž je napaden dovoláním, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil a náhradu nákladů odvolacího řízení žalovanému nepřiznal.
Včasností výzvy k náhradě inventáře se nezabýval, protože dospěl k závěru, že
žádný z žalovaných není ve věci pasivně legitimován. Druhý žalovaný proto, že
není povinnou osobou, a náhrady oprávněným osobám poskytuje jen ve vymezených
případech, jak to plyne z ustanovení § 18a odst. 1 zákona o půdě, tj. v
případě, kdy povinnou osobou je obec nebo krajský úřad, přičemž tato situace v
projednávané věci nenastala. Za nesprávný považuje odvolací soud závěr soudu
prvního stupně, že prvý žalovaný je povinnou osobou proto, že k věcem uvedeným
v petitu žaloby nabyl právo kupní smlouvou z 22.11.1954. Už z porovnání
tohoto seznamu s přílohou kupní smlouvy je zřejmé, že chybí jakákoli
jednoznačná identifikace těchto věcí. Zejména však žalovaný nemůže být
povinnou osobou proto, že nezískal věci bezúplatně tak, jak má na mysli § 20
zákona o půdě, ani není právním nástupcem osoby, jež odňaté věci takto
převzala, protože takové nástupnictví nelze dovozovat z kupní smlouvy. Další
osud věcí, které převzala právnická osoba ve smyslu § 20 zákona o půdě, již
tento zákon nesleduje.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci A/ až E/.Přípustnost
dovolání dovozují z § 237 odst.1 písm. c/ OSŘ a uplatňují nesprávné právní
posouzení věci a vadu řízení.Podle dovolatelů se odvolací soud nezabýval
důvody, pro něž by druhý žalovaný nemohl být ve věci pasivně legitimován,
přičemž ani soud prvního stupně se touto otázkou nezbýval, protože dospěl k
závěru, že pasivně legitimován je první žalovaný. Odvolací soud také pochybil,
když neprovedl důkaz seznamy odňatých věcí a kupní smlouvou, když se od
skutkových závěrů soudu prvního stupně v tomto směru odchýlil. Nesprávnost
právního posouzení odvolacího soudu spatřuje zejména v tom, že opomenul
ustanovení § 20 odst. 2 zákona o půdě, a vycházel pouze z § 18a tohoto zákona.
Žalobci uvedli, že navrhli provedení důkazů o tom, že P. f. je pasivně
legitimován podle § 20 odst. 2 zákona o půdě, důkazy však provedeny nebyly.
Navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byl zrušeny a věc byla vrácena soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil druhý žalovaný. Za správný považuje závěr soudu, že
podle § 20 odst. 2 zákona o půdě je povinnou osobou k náhradě za inventář
právnická osoba, která jej jako první převzala a měla z nich užitek, nebo
její právní nástupce. Stěží by povinnost mohla nést jiná osoba, která si
věci později v dobré víře koupila.Povinnou osobou proto nemůže být prvý
žalovaný. Není jí však ani druhý žalovaný, a to ani podle § 20 odst. 2 zákona
o půdě, protože nenastala situace tímto ustanovením předvídaná. Celý
velkostatek L., včetně předmětného inventáře, převzal totiž podnik S. l. a s.,
o čemž byl sepsán zápis a vyhotoveny seznamy inventáře a zásob. To je patrno
i z rozhodnutí Ministerstva zemědělství, jež bylo vydáno v roce 1994 z
podnětu právní zástupkyně žalobců. Právním nástupcem přebírajícího podniku k
lesnímu majetku byl národní podnik Č. s. l., nyní podnik L. České republiky,
který toto nástupnictví nepopírá a náhrady oprávněným osobám v analogických
případech poskytuje. Právní nástupce povinné osoby tedy existuje a P. f. ČR
není proto osobou povinnou k poskytnutí náhrady. Neexistuje ani předpis, podle
něhož by náhradu lesního inventáře (na rozdíl od zemědělského inventáře) mohl
poskytnout.
Dovolání splňuje formální náležitosti dle § 241 a 241a OSŘ a
dovolací soud je považuje za přípustné, protože napadený rozsudek má zásadní
právní význam (§ 237 odst.1 písm. c/ OSŘ.) Řeší totiž danou problematiku
částečně v rozporu s hmotným právem, a to s ustanovením § 20 odst.2, věta
třetí zákona o půdě. Tento závěr se netýká právního posouzení pasivní věcné
legitimace prvého žalovaného - Dřevozpracujícího družstva L., jejíž nedostatek
odvolací soud správně dovodil z ustanovení § 20 odst. 2 věta prvá zákona o
půdě. Z obsahu spisu vyplývá, že prvý žalovaný nebyl právnickou osobou, která
majetek velkostatku, včetně inventáře, bez úplaty převzala tak, jak má na
mysli ustanovení § 20 odst. 2 věta prvá zákona o půdě, přičemž okolnost, že si
později část majetku v rámci své hospodářské činnosti odkoupil od přebírající
právnické osoby, nezakládá jeho postavení povinné osoby. Rovněž nebylo tvrzeno,
že by byl prvý žalovaný právním nástupcem bývalých S. l. a s., jež inventář
převzaly. S ohledem na správnost právního názoru odvolacího soudu, že prvý
žalovaný nebyl právním nástupcem právnické osoby, která inventář převzala ve
smyslu § 20 odst. 2 zákona o půdě, není třeba se zabývat otázkou, zda věci z
tohoto inventáře jsou totožné s těmi, které prvý žalovaný od ní odkoupil - i
kdyby tomu tak bylo, šlo by zjištění irelevantní pro právní posouzení pasivní
legitimace prvého žalovaného.
Dovolací soud se však neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že
poskytování náhrady za živý a mrtvý inventář a zásoby P. f. ČR upravuje pouze
ustanovení § 18a odst. 1 zákona o půdě, podle něhož P. f. poskytuje vždy
náhrady zásoby za obce a za místní orgány státní správy, a může poskytovat
náhrady i za státní podniky a právnické osoby, jejichž zakladatelem je stát,
jestliže náhrady nebyly vypořádány před privatizací či likvidací takové
právnické osoby. Vedle tohoto ustanovení (které se týká náhrad, u nichž
povinná osoba je známa), totiž zvláštní ustanovení § 20 odst. 2 věta třetí
zákona o půdě stanoví přímou povinnost P. f. ČR k náhradě živého a mrtvého
inventáře v případech, kdy povinnou osobu nebo jejího právního nástupce nelze
zjistit, nebo zanikla bez právního nástupce. Toto ustanovení neodkazuje proto
na § 18a odst.1, ale na jeho odstavec 2, který stanoví způsob vypořádání
náhrady. Jde tedy o naprosto odlišné právní vztahy, než které jsou upraveny v §
18a odst. 1 zákona o půdě.
Odvolací soud při závěru o nedostatku pasivní legitimace žalovaného P.
f. ČR se těmito hledisky nezabýval a nevysvětlil, proč nepřichází v úvahu
pasivní legitimace druhého žalovaného z hlediska § 20 odst. 2 věta třetí OSŘ.
Jeho rozhodnutí nelze proto shledat v části, týkající se tohoto žalovaného,
správným, a dovolací soud je proto v uvedené části zrušil. Protože důvody
zrušení se týkají i soudu prvního stupně, byl v uvedené části zrušen i jeho
rozsudek a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za
středníkem OSŘ, § 243d odst. 1 OSŘ), v němž bude třeba zjistit, kdo se stal
právním nástupcem právnické osoby, jež inventář převzala v souvislosti s jeho
odnětím tehdejším vlastníkům. O nákladech řízení ve vztahu mezi žalobci a
druhým žalovaným, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud nově (§ 243d
odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. ledna 2004
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu