28 Cdo 2209/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců A/ Ing. K. P., B/ J. P., C/ Z. P., D/ J. P., E/ H. Ž., zastoupených advokátkou, a F/ Ing. A. P., proti žalovaným 1/ D. d. L., zastoupenému advokátem, a 2/ P. f. České republiky, o náhradu mrtvého inventáře a zásob, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp.zn. 6 C 712/96, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 30.4.2003. čj. 15 Co 196/2003-432, takto:
I. Dovolání, pokud směřuje proti části rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, ze dne 30. dubna 2003, čj. 15 Co 196/2003-432, jímž byl potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalovanému D. d. L., se zamítá.
II. V části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalovanému P. f. České republiky a ve výrocích o nákladech řízení mezi žalobci (s výjimkou žlaobce Ing. A. P.) a tímto žalovaným se rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. dubna 2003,čj. 15 Co 196/2003-432 zrušuje.
III. Rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 17. ledna 2003, čj. 6 C 712/96-405, se zrušuje v části, kterou byla zamítnuta žaloba proti P. f. České republiky a bylo rozhodnuto o nákladech řízení mezi žalobci (s výjimkou žalobce Ing. A. P.) a tímto žalovaným. V uvedeném rozsahu se věc vrací Okresnímu soudu v Pelhřimově k dalšímu řízení.
Žalobci se domáhají náhrady za mrtvý inventář a zásoby, které v době jejich odnětí sloužily lesní výrobě. Okresní soud v Pelhřimově jejich návrh zamítl poprvé rozsudkem ze dne 7.10.1999, čj. 6 C 712/96-184, s odůvodněním, že věci, za něž žalobci požadují náhradu, byly vnitřním vybavením pily a bednárny a nešlo proto o mrtvý inventář ve smyslu § 20 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě\").Tento rozsudek byl zrušen usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře z 10.2.2000.Soudu prvního stupně uložil odvolací soud doplnit řízení zjištěním, zda některé věci, za něž je požadována náhrada, nemohly sloužit lesní výrobě, a zabývat se i jinými stránkami věci, jakými je pasivní i aktivní věcná legitimace účastníků v řízení, včasnost výzvy k poskytnutí náhrady, a upřesnění petitu.
Soud prvního stupně pak rozhodl znovu rozsudkem z 17.1.2003, čj. 6 C 712/96-405, a návrh opětovně zamítl. Náhradu nákladů řízení žalovanému nepřiznal. Prvého žalovaného shledal pasivně legitimovaným proto, že věci, které byly odňaty, koupil. Z toho důvodu neshledal důvodnou žalobu proti P. f. Žalobu však zamítl i proti prvému žalovanému, protože dospěl k závěru, že žalobci neprokázali včasné podání výzvy žalovanému k náhradě.
Odvolací soud pak rozsudkem, jenž je napaden dovoláním, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a náhradu nákladů odvolacího řízení žalovanému nepřiznal. Včasností výzvy k náhradě inventáře se nezabýval, protože dospěl k závěru, že žádný z žalovaných není ve věci pasivně legitimován. Druhý žalovaný proto, že není povinnou osobou, a náhrady oprávněným osobám poskytuje jen ve vymezených případech, jak to plyne z ustanovení § 18a odst. 1 zákona o půdě, tj. v případě, kdy povinnou osobou je obec nebo krajský úřad, přičemž tato situace v projednávané věci nenastala. Za nesprávný považuje odvolací soud závěr soudu prvního stupně, že prvý žalovaný je povinnou osobou proto, že k věcem uvedeným v petitu žaloby nabyl právo kupní smlouvou z 22.11.1954. Už z porovnání tohoto seznamu s přílohou kupní smlouvy je zřejmé, že chybí jakákoli jednoznačná identifikace těchto věcí. Zejména však žalovaný nemůže být povinnou osobou proto, že nezískal věci bezúplatně tak, jak má na mysli § 20 zákona o půdě, ani není právním nástupcem osoby, jež odňaté věci takto převzala, protože takové nástupnictví nelze dovozovat z kupní smlouvy. Další osud věcí, které převzala právnická osoba ve smyslu § 20 zákona o půdě, již tento zákon nesleduje.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci A/ až E/.Přípustnost
dovolání dovozují z § 237 odst.1 písm. c/ OSŘ a uplatňují nesprávné právní posouzení věci a vadu řízení.Podle dovolatelů se odvolací soud nezabýval důvody, pro něž by druhý žalovaný nemohl být ve věci pasivně legitimován, přičemž ani soud prvního stupně se touto otázkou nezbýval, protože dospěl k závěru, že pasivně legitimován je první žalovaný. Odvolací soud také pochybil, když neprovedl důkaz seznamy odňatých věcí a kupní smlouvou, když se od skutkových závěrů soudu prvního stupně v tomto směru odchýlil. Nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu spatřuje zejména v tom, že opomenul ustanovení § 20 odst. 2 zákona o půdě, a vycházel pouze z § 18a tohoto zákona. Žalobci uvedli, že navrhli provedení důkazů o tom, že P. f. je pasivně legitimován podle § 20 odst. 2 zákona o půdě, důkazy však provedeny nebyly. Navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byl zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil druhý žalovaný. Za správný považuje závěr soudu, že podle § 20 odst. 2 zákona o půdě je povinnou osobou k náhradě za inventář právnická osoba, která jej jako první převzala a měla z nich užitek, nebo její právní nástupce. Stěží by povinnost mohla nést jiná osoba, která si věci později v dobré víře koupila.Povinnou osobou proto nemůže být prvý žalovaný. Není jí však ani druhý žalovaný, a to ani podle § 20 odst. 2 zákona o půdě, protože nenastala situace tímto ustanovením předvídaná. Celý velkostatek L., včetně předmětného inventáře, převzal totiž podnik S. l. a s., o čemž byl sepsán zápis a vyhotoveny seznamy inventáře a zásob. To je patrno i z rozhodnutí Ministerstva zemědělství, jež bylo vydáno v roce 1994 z podnětu právní zástupkyně žalobců. Právním nástupcem přebírajícího podniku k lesnímu majetku byl národní podnik Č. s. l., nyní podnik L. České republiky, který toto nástupnictví nepopírá a náhrady oprávněným osobám v analogických případech poskytuje. Právní nástupce povinné osoby tedy existuje a P. f. ČR není proto osobou povinnou k poskytnutí náhrady. Neexistuje ani předpis, podle něhož by náhradu lesního inventáře (na rozdíl od zemědělského inventáře) mohl poskytnout.
Dovolání splňuje formální náležitosti dle § 241 a 241a OSŘ a dovolací soud je považuje za přípustné, protože napadený rozsudek má zásadní právní význam (§ 237 odst.1 písm. c/ OSŘ.) Řeší totiž danou problematiku částečně v rozporu s hmotným právem, a to s ustanovením § 20 odst.2, věta třetí zákona o půdě. Tento závěr se netýká právního posouzení pasivní věcné legitimace prvého žalovaného - Dřevozpracujícího družstva L., jejíž nedostatek odvolací soud správně dovodil z ustanovení § 20 odst. 2 věta prvá zákona o půdě. Z obsahu spisu vyplývá, že prvý žalovaný nebyl právnickou osobou, která majetek velkostatku, včetně inventáře, bez úplaty převzala tak, jak má na mysli ustanovení § 20 odst. 2 věta prvá zákona o půdě, přičemž okolnost, že si později část majetku v rámci své hospodářské činnosti odkoupil od přebírající právnické osoby, nezakládá jeho postavení povinné osoby. Rovněž nebylo tvrzeno, že by byl prvý žalovaný právním nástupcem bývalých S. l. a s., jež inventář převzaly. S ohledem na správnost právního názoru odvolacího soudu, že prvý žalovaný nebyl právním nástupcem právnické osoby, která inventář převzala ve smyslu § 20 odst. 2 zákona o půdě, není třeba se zabývat otázkou, zda věci z tohoto inventáře jsou totožné s těmi, které prvý žalovaný od ní odkoupil - i kdyby tomu tak bylo, šlo by zjištění irelevantní pro právní posouzení pasivní legitimace prvého žalovaného.
Dovolací soud se však neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že poskytování náhrady za živý a mrtvý inventář a zásoby P. f. ČR upravuje pouze ustanovení § 18a odst. 1 zákona o půdě, podle něhož P. f. poskytuje vždy náhrady zásoby za obce a za místní orgány státní správy, a může poskytovat náhrady i za státní podniky a právnické osoby, jejichž zakladatelem je stát, jestliže náhrady nebyly vypořádány před privatizací či likvidací takové právnické osoby. Vedle tohoto ustanovení (které se týká náhrad, u nichž povinná osoba je známa), totiž zvláštní ustanovení § 20 odst. 2 věta třetí zákona o půdě stanoví přímou povinnost P. f. ČR k náhradě živého a mrtvého inventáře v případech, kdy povinnou osobu nebo jejího právního nástupce nelze zjistit, nebo zanikla bez právního nástupce. Toto ustanovení neodkazuje proto na § 18a odst.1, ale na jeho odstavec 2, který stanoví způsob vypořádání náhrady. Jde tedy o naprosto odlišné právní vztahy, než které jsou upraveny v § 18a odst. 1 zákona o půdě.
Odvolací soud při závěru o nedostatku pasivní legitimace žalovaného P. f. ČR se těmito hledisky nezabýval a nevysvětlil, proč nepřichází v úvahu pasivní legitimace druhého žalovaného z hlediska § 20 odst. 2 věta třetí OSŘ. Jeho rozhodnutí nelze proto shledat v části, týkající se tohoto žalovaného, správným, a dovolací soud je proto v uvedené části zrušil. Protože důvody zrušení se týkají i soudu prvního stupně, byl v uvedené části zrušen i jeho rozsudek a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem OSŘ, § 243d odst. 1 OSŘ), v němž bude třeba zjistit, kdo se stal právním nástupcem právnické osoby, jež inventář převzala v souvislosti s jeho odnětím tehdejším vlastníkům. O nákladech řízení ve vztahu mezi žalobci a druhým žalovaným, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud nově (§ 243d odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. ledna 2004
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu