28 Cdo 2210/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky,
CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Milana Pokorného, CSc., o
dovolání 1/ MVDr. V. V., 2/ Mgr. J. Ř., 3/ L. H. a 4/ V. B., zast. advokátem
podaném proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 25.11.1999, sp.zn. 24 Co
391/97 (v právní věci žalobců 1/ MVDr. V. V., 2/ Mgr. J. Ř., 3/ L. H. a 4/ V.
B., zast. advokátem, proti žalovanému A. P., státnímu podniku v likvidaci,
zast. likvidátorem Ing. S. B., právně zast. advokátem, o stanovení povinnosti
uzavřít dohodu o vydání věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp.zn. 14 C
45/92), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 28. března l997 pod č. j. 14 C 45/92-169
tak ve věci rozhodl, že odpůrce je povinen s navrhovateli uzavřít dohodu o
vydání předmětných nemovitostí s příslušenstvím a součástmi, tj. ostatní plochu
739/5 o výměře 4.468 m2, továrnu se stavební parcelou 724/8 o výměře 4.360 m2 v
obci S., kat. území S. každému z žalobců 1/4 k celku.
K odvolání žalovaného se věcí zabýval Krajský soud v Praze, který rozsudkem ze
dne 25. listopadu 1999 napadené rozhodnutí tak změnil, že žalobu na stanovení
povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci ohledně skladu hořlavin (st. č. 3324),
vrátnice (st. p. č. 3325) a ostatní plochy parc. č. 739/5 o výměře 5.829 m2
zamítl. Jinak byl rozsudek soudu I. stupně v napadeném výroku o věci samé
potvrzen.
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu I. stupně stran postavení žalobců
jako osob oprávněných ve smyslu § 3 odst. 2 písm. e) zákona č. 87/1991 Sb.,
žalovaného jako osoby povinné dle § 4 odst. 1 cit. zák a náležitostí a
včasnosti výzvy k vydání věci. Rovněž včas byl u soudu uplatněn nárok poté, co
žalovaný výzvě na vydání věci nevyhověl (§ 5 odst. 4 cit. zák.). Splnění těchto
zákonných předpokladů otevřelo cestu k dalšímu přezkoumání oprávněnosti
sporného restitučního nároku. Odvolací soud shledal také v podstatě správným
závěr okresního soudu, že sporné nemovitosti v rozhodném období přešly na stát
způsobem upraveným v § 6 odst. 1 písm. k) restitučního zákona, tedy znárodněním
vykonaným v rozporu s tehdy platnými předpisy. Podle názoru soudu I. stupně
přešla věc na stát v rozporu s ustanovením § 4 odst. 8 zákona č. 121/48 Sb. o
znárodnění ve stavebnictví, neboť tehdejším příslušným ministrem nebyl vydán
výměr, vymezující rozsah znárodnění podniku V. H., stavitel se sídlem ve S.
Odvolací soud oproti tomu zjistil, že výměrem ministerstva stavebního průmyslu
ze dne 4. 12. 1951 čj. 115/143-Správ.2-1951 byl vymezen rozsah znárodnění,
neboť je v něm uveden výčet nemovitostí, na které se znárodnění vztahuje. Ani
soud II. stupně však nedává za pravdu žalované, že o rozsahu znárodnění bylo
rozhodnuto v souladu s příslušnými právními předpisy. Rozhodovací pravomoc ve
věci znárodnění v oboru stavebnictví byla svěřena výlučně do rukou ministra.
Daný výměr však byl vydán někým jiným, jenž byl pravděpodobně k vydání výměru
zmocněn. Otázkou existence zmocnění se nebylo třeba zabývat, neboť tím, že
rozsah znárodnění nebyl stanoven ministrem, který za znárodnění nesl ústavní a
politickou odpovědnost, byl porušen zákon č. 121/48 Sb.
Při posuzování správnosti závěru soudu I. stupně, zda vydání pozemku č. 739/5
brání stavby na něm zřízené až po převzetí státem (§ 8 odst. 3 zák. č. 87/1991
Sb.), doplnil odvolací soud dokazování povolením Městského úřadu S., odboru
výstavby a životního prostředí ze dne 23. 11. 1995 č.j. Výst: 2752/95. Je sice
pravda, že na základě tohoto povolení byl zhotoven geometrický plán, kterým
byly nové objekty odděleny. Jak ovšem vyplynulo z dalšího řízení, výše zmíněné
povolení na dělení pozemku parc. č. 739/5 v k. ú. S. bylo uděleno na dobu
jednoho roku. Jelikož v této lhůtě nedošlo k uzavření dohody o vydání zmenšené
parcely č. 739/5, pozbyl uvedený geometrický plán platnost. I nadále tedy
platí, že na parcele 739/5 byla po převzetí státem vybudována vrátnice a sklad
hořlavin. Jsou to stavby spojené se zemí pevným základem, jež nelze bez
nežádoucích obtíží přemístit z pozemku na němž stojí na jiné místo. Přitom se
jedná o stavby, které mohou mít svůj samostatný právní osud. Vzhledem k tomu,
že byly zřízeny jednoznačně až po převzetí pozemku státem a ke dni uplatnění
nároku žalobci se také na pozemku nacházely, je podle odvolacího soudu založena
překážka bránící vydání tohoto pozemku ve smyslu § 8 odst. 3 zák. č. 87/1991
Sb. Za použití § 220 o.s.ř. byl proto rozsudek I. stupně ve výroku o věci samé
změněn tak, že žaloba ohledně parcely č. 739/5 a souvisejících nemovitostí byla
zamítnuta.
Další otázkou, kterou bylo nutno přezkoumat, byla námitka žalovaného
spočívající v tvrzení, že objekt nacházející se na pozemku č. 724/8 v k. ú. S.,
ztratil v důsledku zásadní přestavby svůj původní stavebně technický charakter
ve smyslu § 8 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. Podle uvedeného zákonného ustanovení
se nevydávají stavby, které zásadní přestavbou ztratily svůj stavebnětechnický
charakter. Na ztrátu původně stavebnětechnického charakteru stavby lze usuzovat
tam, kde při zásadní stavební změně dojde k obměně tzv. prvků dlouhodobé
životnosti v takovém rozsahu, že alespoň u některého z těchto prvků jde o změnu
reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvku
objektu. Prvky dlouhodobé životnosti stavby jsou zejména hlavní svislé a
vodorovné nosné konstrukce, konstrukce střechy a v některých případech
konstrukce schodiště. Ztráta původního stavebnětechnického charakteru nemusí
být vždy změnou její podstaty, tj. účelu, kterému stavba slouží. Ve spise
shromážděnou dokumentaci doplnil odvolací soud znaleckým posudkem z oboru
stavebnictví znalce Ing. I. B., CSc. Bylo zjištěno, že na pozemku č. 724/8 v k.
ú. S. se nachází provozní stavba (výrobní a skladová hala), vystavěna před
rokem 1951. Jedná se o jediný objekt, který byl postupně přistavován. Po roce
1951 byla provedena vestavba s nástavbou tzv. mlýnice, která zahrnuje jedno
podzemní a čtyři nadzemní podlaží, dále vestavba sociálního zařízení,
kanceláře, skladu a kotelny. Současně s vestavbou mlýnice byla provedena
vestavba výtahové šachty nákladního výtahu. Z dispozičního hlediska je nástavba
a vestavba mlýnice od původního objektu neoddělitelná. Kromě toho je s původní
stavbou propojena inženýrskými sítěmi. Na základě těchto skutečností soud
dovodil, že tzv. mlýnice se stala součástí původní provozní stavby ve smyslu §
120 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož je součástí věci vše, co k ní
podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc
znehodnotila. Jakožto součást věci tvoří s původní stavbou jedinou věc a sdílí
s ní i její právní osudy. Pokud jde o obměnu prvků dlouhodobé životnosti, která
je relevantní z pohledu § 8 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., bylo při vyjádření
objemu obměny jednotlivých prvků správně uvažováno o provozní stavbě společně s
provedenými rekonstrukcemi jako o celku, neboť tvoří jednu věc. Bylo zjištěno,
že v důsledku stavební činnosti nedošlo u stávajících prvků dlouhodobé
životnosti k takové obměně, jež by alespoň u některého z těchto prvků
reprezentovala nadpoloviční objem všech konstrukcí daného prvku. Pouze
vodorovné nosné konstrukce, které nebyly na původní stavbě vůbec zastoupeny
(stropy vestavby), byly po roce 1951 dobudovány v rozsahu 100%. V tomto případě
ovšem odvolací soud s přihlédnutím k výraznému nepoměru rozlohy plochy
zastavěné původní stavbou k rozloze plochy zastavěné vestavbou (která je
přibližně sedmkrát menší), naznal, že nově vybudované konstrukce nelze
považovat za zásadní přestavbu celého objektu.
Proti rozsudku krajského soudu podali žalobci včas dovolání, ve kterém se
domáhají zrušení tohoto rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení. Dovolatelé
vytýkali jednak to, že rozhodnutí vychází ze zjištění, která nemají oporu v
provedeném dokazování a především, že spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Dále připomínají, že v průběhu jednání u odvolacího soudu byl vypracován
posudek ze dne 27. 5. 1999 znalcem v oboru ekonomika, ceny a odhady
nemovitostí, ze kterého vyplynulo, že v průběhu let došlo ke značnému
znehodnocení průmyslového objektu se st. p. č. 724/8 a příslušenství p. č.
739/5 ostatní plocha a to zejména vlečky a rampy. Z těchto důvodů se žalobci ve
smyslu ustanovení § 7 odst. 4 a 5 zák. č. 87/1991 Sb. rozhodli požadovat o
vydání i nově postavených nemovitostí. Fakt, že tyto stavby byly zřízeny po
převzetí státem podle dovolatelů nebrání jejich vydání, neboť jejich nevydáním
by došlo ke znehodnocení celého hospodářského areálu. V obou případech se jedná
o tzv. příslušenství věci ve smyslu ust. § 121 odst. 1 občanského zákoníku, v
daném případě hlavního objektu. Zároveň nevydáním p. č. 739/5 dochází ke
znehodnocení celého hospodářského areálu a to zejména průmyslového objektu se
st. p. č. 739/8, který není ani samostatně přístupný z veřejné komunikace.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobami k tomu
oprávněnými, řádně zastoupenými advokátem (§ 240 odst. l o.s.ř., § 24l odst. l
o.s.ř.), je přípustné (§ 238 odst. l písm. a/ o.s.ř.) a opírá se o zákonem
stanovený dovolací důvod (§ 24l odst. 3, písm. d/ o.s.ř.). Přezkoumal proto
napadené rozhodnutí v rozsahu plynoucím z podaného dovolání (§ 242 odst. l, 3
o.s.ř.), když nezjistil žádné takové vady předchozího řízení, které by
odůvodňovaly postup podle § 237 odst. l o.s.ř.
Po projednání věci soud dospěl k přesvědčení, že dovolání není důvodné.
V ustanovení § 7 odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb., zmiňovaném dovolateli, se uvádí :
"jde-li o nemovitost zhodnocenou tak, že její cena určená ke dni podání písemné
výzvy oprávněnou osobou podstatně převyšuje cenu původní věci, je na vůli
oprávněné osoby, zda bude požadovat finanční náhradu podle § 13 nebo zda bude
požadovat vydání nemovitosti". Je to ustanovení upravující vznik nároku v
případě zhodnocení nemovitosti, nikoliv znehodnocení, a to ještě ve prospěch
osoby povinné, která nemovitost vydává. V dané věci je tovární komplex rozdělen
na dvě části se samostatným právním osudem. Nevydání druhé části věci nelze
považovat za znehodnocení části první.
Zákon stranám umožňuje oddělit geometrickým plánem zastavěnou část pozemku a
dohodnout se na vydání zbývající části. V souzené věci se však tento způsob
vypořádání vzájemných práv a povinností finalizovat nepodařilo. Vydání pozemku
vedeného pod parc. č. 739/5 v k.ú. a obci S. tak nadále brání zákonná překážka
"zastavěnosti" ve smyslu
§ 8 odst. 3 cit zák.
Stejně tak správně odvolací soud posoudil právní režim nově zřízených staveb.
Tyto stavby jsou příslušenstvím věci hlavní - továrního objektu. Mají v souladu
s § 121 občanského zákoníku povahu samostatných věcí a lze je proto převádět,
tedy i vydávat ve smyslu restitučního zákona, nezávisle na věci hlavní, i bez
přihlížení k hospodářské účelnosti či neúčelnosti. Naproti tomu z definice
součásti věci (§ 120 obč. zák.) vyplývá, že vlastnictví k součásti věci
přechází na nabyvatele vždy současně s věcí, uvedené stavby však součástí
továrního objektu nejsou.
Nemohl proto dovolací soud dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je
nesprávné (§ 243b odst. l o.s.ř.); nezbylo proto, než podle citovaného
ustanovení dovolání žalovaných zamítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 o.s.ř. za
použití § 224 odst. l o.s.ř., § l5l odst. l o.s.ř. a § l42 odst. l o.s.ř.
Žalobci neměli v dovolacím řízení úspěch a žalovanému v souvislosti s podaným
dovoláním výdaje nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 30. listopadu 2000
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová