28 Cdo 2216/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského
a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání
dovolatele D. s., zastoupeného advokátem, a také dovolávající se ČR – Ú. pro z.
s. ve v. m., proti rozsudku Městského soudu v Praze z 9. 10. 2008, sp. zn. 20
Co 298/2008, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod
sp. zn. 30 C 18/2006 (žalobce D. s., zastoupeného advokátem, proti žalovanému
Hl. m. P., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, za
účasti vedlejšího účastníka řízení /na straně žalobce/ ČR – Ú. pro z. s. ve v.
m.), takto:
I. Zrušuje se rozsudek Městského soudu v Praze z 9. 10. 2008, sp. zn.
20 Co 298/2008, vydaný v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod
sp. zn. 30 C 18/2006.
II. Věc se vrací k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze.
O žalobě žalobce, podané u soudu 1. 2. 2006, bylo rozhodnuto rozsudkem
Obvodního soudu pro Prahu 10 ze 7. 2. 2008, čj. 30 C 18/2006-98. Tímto
rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že Česká republika je vlastníkem
budovy čp. 153
a pozemků parc. č. 629 (o výměře 8164 m2) a parc. č. 630 (o výměře 1814 m2) v
katastrálním území M. S. (obec Hl. m. P.). Žalovanému městu bylo uloženo
nahradit žalujícímu D. s. náklady řízení částkou 13.399,40 Kč do 3 dnů od
právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že žalovaný a vedlejší účastník
řízení nemají vůči sobě navzájem právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalovaného Hl. m. P. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně
bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 9. 10. 2008, sp. zn. 20 Co
298/2008. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 1 ze 7. 2. 2008, čj. 30 C 18/2006-98, změněn tak, že žaloba o určení
vlastnictví České republiky ohledně budovy čp. 153 a pozemku parc. č. 630 v
katastrálním území M. S. (obec P.) byla zamítnuta. Dále bylo rozhodnuto, že se
uvedený rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ohledně pozemku parc. č. 629
v katastrálním území M. S. (obec P.) zrušuje a v tomto rozsahu byla tato právní
věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (včetně i zrušeného výroku o
nákladech řízení).
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud po
přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu daném ustanoveními § 212
a § 212a občanského soudního řádu shledal odvolání žalovaného města
opodstatněným, když dospěl k závěru, že soud prvního stupně jednak věc
nesprávně posoudil a rovněž (ohledně pozemku parc. č. 629 v katastrálním území
M. S.) nedostatečně zjistil skutkový stav.
Odvolací soud konstatoval, že ohledně pozemku parc. č. 630 s budovou čp. 153 v
katastrálním území M. S. bylo zjištěno, že tyto nemovitosti, konfiskované
původně podle dekretu č. 108/1945 Sb. (výměrem Obvodního národního výboru v P.
1 z 10. 10. 1949), byly pak rozhodnutím Osídlovacího úřadu a Fondu národní
obnovy v P. z 30. 12. 1949 vyňaty z přídělového řízení a byly odevzdány Obci P.
Šlo
o postup podle vyhlášky č. 1584/1966 Úředního listu, kterou byl vyhlášen
rámcový plán pro způsob naložení s určitou částí konfiskovaného majetku ve
prospěch veřejných úkolů nebo pro hospodářskou výstavbu státu; šlo podle názoru
odvolacího soudu o rozhodnutí přídělové. Odvolací soud dovozoval, že se
žalované město stalo vlastníkem uvedených nemovitostí, které tvoří jeden
funkční celek (ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2 písm. c/ zákona č. 172/1991
Sb.) dnem 31. 12. 1949. Odvolací soud dospěl tedy k závěru, že dům čp. 153 a
pozemek parc. č. 630 v katastrálním území M. S. jsou nemovitostmi jmenovanými v
§ 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z
majetku České republiky do vlastnictví obcí, a tyto nemovitosti byly přiděleny
obci ve smyslu ustanovení § 2a odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb.
Odvolací soud byl (na rozdíl od soudu prvního stupně) toho názoru, že v daném
případě došlo na základě ustanovení § 2a odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. k
rozšíření majetku, převáděného obcím (tedy majetku dříve ustanovením § 2 zákona
č. 172/1991 nepostihnutého); podle ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb.
přecházejí tedy do vlastnictví obcí dnem 1. 7. 2000 zmíněné další nemovitosti,
pokud jsou majetkem České republiky, a to bez ohledu na to, zda tak nebylo do
zániku bývalé ČSFR ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb.; to odpovídá účelu
sledovanému zákonem č. 114/2000 Sb., jímž byl novelizován zákon č. 172/1991
Sb., tj. i obnovení historického majetku obcí.
Protože tedy dům čp. 153 a pozemek parc. č. 630 v katastrálním území M. S.
přešly, podle názoru odvolacího soudu, do majetku Hl. m. P. na podkladě
ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb. ke dni 1. 7. 2000, změnil odvolací soud
podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu rozsudek soudu
prvního stupně tak, že žaloba žalujícího D. s. byla ohledně těchto dvou
nemovitostí zamítnuta jako nedůvodná.
Pokud pak šlo o pozemek parc. č. 629 v katastrálním území M. S., měl odvolací
soud za to, že nebyla soudem prvního stupně učiněna dostatečná zjištění, na
jejímž základě by bylo vlastnické právo k němu možno bezpečně posoudit; podle
názoru odvolacího soudu se zatím spíše z dosavadních kusých zjištění jeví, že
právní režim tohoto pozemku byl odlišný, než tomu bylo u domu čp. 153 a
pozemkem parc. č. 630 v katastrálním území M. S. Z uvedených důvodů odvolací
soud výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně pozemku parc. č. 629 zrušil (§
219a odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu) a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 29. 10. 2008 doručen advokátu, který žalující
Diplomatický servis v řízení zastupoval, a dovolání ze strany tohoto žalobce
bylo dne 16. 12. 2008 podáno u Obvodního soudu pro Prahu 1, tedy ve lhůtě
stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Uvedený dovolatel
navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku o
zamítnutí žaloby ohledně určení vlastnictví k domu čp. 153 a k pozemku parc. č.
630 v katastrálním území M. S.
a aby věc byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatel co do přípustnosti svého dovolání poukazoval na ustanovení § 237
odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňoval, že
řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu)
a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci
(§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolávající se D. s. je přesvědčen, že jeho dovoláním napadený rozsudek
odvolacího soudu „odporuje hmotnému právu, přičemž odvolací soud neučinil za
základ svého rozhodnutí všechna potřebná skutková zjištění a nevypořádal se s
argumentací vyjádřenou žalobcem v této právní věci.
Uvedený dovolatel s poukazem na plně citovaná znění ustanovení § 2 odst. 1
a § 2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. o jmenovitém vymezení toho, které
nemovitosti (pokud jsou ve vlastnictví České republiky) přecházejí do
vlastnictví obcí, zdůrazňoval, že podle jeho názoru bylo účelem zákona č.
172/1991 Sb. (spolu s obnovením obecního řízení) obnovit majetkovou podstatu
nově vzniklých obcí, a to i historického majetku obcí, ale tak, aby nebylo
ohroženo nebo narušeno plnění úkolů státu. Nelze souhlasit s názorem odvolacího
soudu, že novelizací zákona č. 172/1991 Sb. zákonem č. 114/2000 Sb. měl být
„rozdán státní majetek nad rámec účelu zákona č. 172/1991 Sb.“, není správný a
„neguje v uvedeném kontextu povinnost orgánů státní moci a státních organizací
být dobrým hospodářem“. Dovolatel zdůrazňuje, že ustanovení § 2 zákona č.
172/1991 Sb. obsahuje dva atributy nemovitostí definovaných v tomto ustanovení,
že totiž ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (tj. ke dni 24. 5. 1991) byly
ve vlastnictví České republiky a že obce je vlastnily ke dni 31. 12. 1949; z
aplikace ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb. byly tedy vyloučeny
nemovitosti, které ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (k 24. 5. 1991)
nebyly majetkem České republiky, takže není správné, podle názoru dovolatele,
že je tu irelevantní, jaký byl majetkový režim nemovitostí před zánikem ČSFR
ústavním zákonem č. 542/1992 Sb. Dovolatel má tedy za to, že ustanovení § 2a
zákona č. 172/1991 Sb. (ve znění zákona č. 114/2000 Sb.) znamená to, že
majetek, jehož se toto ustanovení týká, musel být ještě ke dni účinnosti zákona
č. 114/2000 Sb. ve vlastnictví České republiky. Pokud jde o nemovitosti
konfiskované na základě dekretu č. 108/1945 Sb., je dovolávající se D. s. toho
názoru, že „vyčlenění nemovitostí z přídělového řízení a jejich odevzdání obcím
mimo toto řízení, mohlo být obecně důvodem pro přechod tohoto majetku do
vlastnictví obcí podle ustanovení § 2 zákona č. 172/1991 Sb., a nikoliv již
podle § 2a novelizovaného zákona č. 172/1991 Sb.“.
Rozsudek odvolacího soudu z 9. 10. 2008 (sp. zn. 20 Co 298/20008 Městského
soudu v Praze) byl dne 28. 10. 2008 doručen také vedlejšímu účastníku tohoto
řízení – ČR-Ú. pro z. s. ve v. m. Dovolání ze strany tohoto vedlejšího
účastníka řízení bylo dne 25. 11. 2008 předáno na poště k doručení Obvodnímu
soudu pro Prahu 1, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního
řádu.
V dovolání ČR – Ú. pro z. s. ve v. m. bylo navrhováno, aby dovolací soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Uvedený
dovolatel měl za to, že je jeho dovolání, jako vedlejšího účastníka řízení,
přípustné, a to i podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního
řádu, a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského
soudního řádu).
Dovolávající se Česká republika – Ú. pro z. s. ve v. m. uváděla, že je
přesvědčena, že odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, tuto právní
věc nesprávně právně posoudil, neboť nesprávně vyložil právní předpis, podle
něhož tuto právní věc posuzoval. Podle názoru uvedeného dovolatel nelze
souhlasit s názorem odvolacího soudu, že cílem ustanovení § 2a odst. 1 zákona
č. 172/1991 Sb. (ve znění zákona č. 114/2000 Sb.) bylo „aby se obcím dostal ten
historický majetek, u něhož nebylo ještě dokončeno přídělové řízení a tedy se
vlastníky v době do 31. 12. 1949 formálně nestali; s tímto názorem nelze
souhlasit zejména v tom, že by se tu „zároveň rozšiřovala majetková podstata,
kterou měl na zřeteli zákon č. 172/1991 Sb. v původním znění“. Dovolávající se
ČR – Ú. pro z. s. ve v. m. je toho názoru, že pokud šlo o majetek bývalé ČSFR,
je nad vší pochybnost, že tento majetek nebyl majetkem České republiky, takže
už pojmově z elementárního slovního výkladu je tu vyloučena možnost, aby tento
majetek přicházel v úvahu pro přechod tohoto majetku do vlastnictví obcí.
Uvedený dovolatel je i toho názoru, že kontraverzní názor odvolacího soudu,
obsažený v jeho rozhodnutí z 9. 10. 2008 (sp. zn. 20 Co 298/2008 Městského
soudu v Praze) není ve shodě ani s dosavadní judikaturou dovolacího soudu
(např. lze poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu 28 Cdo 1743/2006).
Dovolání žalujícího D. s. i vedlejšího účastníka řízení – České republiky – Ú.
pro z. s. ve v. m. shledává dovolací soud přípustnými ve smyslu ustanovení §
236 odst. 1, § 240 odst. 1 i § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu.
V přípustných dovoláních obou dovolatelů byly uplatněny dovolací důvody, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§
241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu) a také, že řízení v této právní
věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci (§ 241a odst. 1 písm. a / občanského osudního řádu.
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud posoudí
projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu, anebo si použitý
právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č.
3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem text
na str. 13 /45/).
Odvolací soud posoudil tuto projednávanou právní věc podle ustanovení § 2 odst.
1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky
do vlastnictví obcí, i také podle ustanovení § 2a odst. 1 zákona č. 172/1991
Sb. (ve znění zákona č. 114/2000 Sb.).
Podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. přecházejí do vlastnictví
obcí dnem účinnosti tohoto zákona (24. 5. 1991): a/ nezastavěné pozemky, b/
pozemky zastavěné stavbami ve vlastnictví fyzických osob, c/ stavby a pozemky
tvořícími se stavbou jeden funkční celek a pozemky zastavěné stavbami
přecházejícími do vlastnictví obcí podle ustanovení § 2 odst. 4 a 5 zákona č.
172/1991 Sb., které obce vlastnily ke dni 31. 2. 1949, pokud jsou ve
vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle ustanovení
§ 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.
Podle ustanovení § 2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. (ve znění zákona č.
114/2000 Sb.) dnem 1. 7. 2000 přecházejí do vlastnictví obcí i nemovitosti
vyjmenované v § 2 odst. 1 písm. a) až d), které: a/ byly obcím předěleny jako
přídělcům rozhodnutím příslušného státního orgánu o přídělu, vydaným podle
dekretu č. 12/1945 nebo dekretu č. 108/1945 Sb. anebo dekretu č. 28/1945 Sb.,
nebo byly vydání obcím podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi právní pozemkové
reformy, nebo podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé
úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), b/ byly schváleny příslušným
státním orgánem pro obce jako přídělce přídělovým plánem podle dekretu č.
12/1945 Sb., pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí podle §
1a § 2 zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí.
V usnesení Ústavního soudu Čr z 22. 3. 2007, III. ÚS 630/66, uveřejněném pod č.
4 (usnesení) ve svazku 44 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR bylo
uvedeno: „Ústavní soud ČR připomíná svou ustálenou judikaturu vztahující se k
aplikaci ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých
věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (ve znění pozdějších
předpisů), dle níž obec nemůže své vlastnické právo odvozovat podle zákona č.
172/1991 Sb., pokud předmětné nemovitosti v majetku České republiky
nepředstavují tzv. historické vlastnictví obce“.
V rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 2850/2004 dospěl již senát dovolacího
soudu rovněž k těmto právním závěrům (na něž poukazuje v dovolacím řízení o
této právní věci Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových): Rozhodující
pro posouzení správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem je okolnost
plynoucí ze skutkových zjištění, podle nichž v době nabytí účinnosti zákona
č. 172/1991 Sb. předmětné nemovitosti nebyly majetkem České republiky. Šlo
o majetek bývalé ČSFR, což pojmově z hlediska elementárního slovního výkladu
vylučuje možnost, aby tu šlo o platný přechod do majetku obce.
Z těchto citovaných právní závěrů vychází dovolací soud i v daném případě.
Nemohl proto dospět k závěru, že by odvolací soud, který ve svém rozsudku z 9.
10. 2008 (sp. zn. 20 Co 298/2008 Městského soudu v Praze) vycházel z odlišného
právního názoru při výkladu ustanovení § 2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. (ve
znění zákona
č. 114/2000 Sb.), si při projednávání odvolání proti rozsudku soudu prvního
stupně a při rozhodování o této právní věci s aplikací ustanovení zákona č.
172/1991 Sb. (ve znění zákona č. 114/2000 Sb.) vyložil jmenovitě ustanovení §
2a tohoto zákona v rozporu s tímto hmotněprávním ustanovením, tedy v rozporu s
hmotným právem.
Nedospěl proto dovolací soud (ve smyslu ustanovení § 243b odst. 2 občanského
soudního řádu) k závěru, že je uvedený rozsudek odvolacího soudu z 9. 10. 2008
správný, a nezbylo mu proto než přikročit k jeho zrušení rozsudkem dovolacího
soudu (viz § 243b odst. 2 a odst. 6 občanského soudního řádu). Rozsudek
odvolacího soudu byl zrušen v celém rozsahu, protože nesprávné právní posouzení
věci odvolacím soudem se projevuje i v jeho zrušovacím výroku ve věci samé.
V dalším řízení u odvolacího soudu po zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu
bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (viz § 243d odst. 1,
věta první, občanského soudního řádu).
V dalším řízení bude rozhodováno o nákladech řízení i včetně nákladů řízení
dovolacího (viz § 243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 1. července 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu