28 Cdo 2252/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc.
v právní věci žalobce B. N. proti žalované M. M., zastoupené advokátem, o
vyklizení nemovitosti a vydání věci, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod
sp. zn. 6 C 41/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze
ze dne 16.7.2002, č.j. 22 Co 212/2002-106, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobou, podanou u Okresního soudu v Příbrami dne 29.3.2001, se domáhal žalobce
uložení povinnosti žalované vyklidit nemovitosti a bývalou bažantnici, vše
blíže popsané v žalobě, a vyklizené předat žalobci do 15 dnů od právní moci
rozsudku.Tvrdil, že je vlastníkem domu, v němž žalovaná užívá předmětné
prostory bez právního důvodu a též vlastníkem bývalé bažantnice, kterou
žalovaná neoprávněně užívá. Návrh ohledně vyklizení dřevěné kůlny vzal žalobce
zpět, a to z důvodu vyklizení předmětné kůlny žalovanou v průběhu řízení.
Okresní soud v Příbrami jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19.11.2001,
č.j. 6 C 41/2001-74, žalobě vyhověl a řízení o vyklizení dřevěné kůlny v
odstavci III. zastavil. Vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem domu, v
němž se nacházejí předmětné prostory a též vlastníkem bývalé dřevěné
bažantnice. Vzal za prokázáno, že dům čp. 25 v M. je stavebně určen k
provozování ozdravovny, přičemž ONV P. dne 22.8.1969 vydal stavební povolení k
rekonstrukci uvedeného objektu na byty. V roce 1971 bylo zahájeno kolaudační
řízení, avšak s ohledem na zjištěné závady nebyla stavba zotavovny na byty
zkolaudována. Rovněž vzal za prokázáno, že dne 22.9.2000 uzavřela žalovaná se
žalobcem smlouvu o budoucí smlouvě nájemní a dohodu o vyklizení nemovitosti, na
základě které se zavázala žalovaná vyklidit a vyklizený odevzdat byt dosud
užívající, a to do šesti týdnů ode dne uzavření budoucí smlouvy o nájmu.
Dovodil, že s ohledem na kolaudační stav domu čp. 25 se nejedná o dům s byty,
nemohla být tudíž nikdy platně uzavřena nájemní smlouva na byt. Dále vyslovil
závěr, že i v případě existence bytu by žalované svědčilo pouze odvozené právo
bydlení, jelikož vlastník pronajímal předmětné místnosti jako byty služební,
přičemž nájem pana E. k služebnímu bytu zanikl dne 29.5.1992 tím, že byt
pronajímateli předal. Uzavřel, že žalovaná se práva na užívání nemovitosti
vzdala, a to smlouvou ze dne 22.9.2000 dle § 710 odst. 1 o.z. Dospěl k závěru,
že žalovaná užívá předmětné prostory a rovněž i objekt bývalé bažantnice,
který je movitou věcí, bez právního důvodu a neoprávněně tak zasahuje do
vlastnického práva žalobce podle § 126 o.z.
Na základě odvolání žalované Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem
ze dne 16.7.2002, č.j. 22 Co 212/2002-106, potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně. Ztotožnil se i s jeho
právním posouzením s tím, že žalované nesvědčí žádný právní důvod k užívání
předmětných nemovitostí ani k užívání objektu bývalé bažantnice. Odvolací soud
vyslovil závěr, že rozhodující je kolaudační stav podle § 118 odst. 2 o.z. a
nikoliv faktický způsob užívání. Uzavřel, že pokud jsou předmětné prostory
nebytovými, nelze k takto vymezenému předmětu platně uzavřít nájemní smlouvy k
bytu a žalované tak nemohl od 1.1.1992 vzniknout nájem bytu. Rozsudek
odvolacího soudu nabyl právní moci dne 7.8.2002.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dne 26.8.2002,
doplněné dne 19.9.2002 dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolací soudu má po právní
stránce zásadní právní význam. Tvrdila, že předmětné místnosti užívá jako byt
po dlouhou dobu, pronajímatel s ní jako s nájemcem bytu jednal a skutečnost, že
užívá místnosti nezkolaudované jako byt jí nemůže být dávána za vinu. Zde
poukazovala na rozpor s dobrými mravy. Dovolatelka odkazovala na rozhodnutí
Krajského soudu v Praze ze dne 4.7.2001, sp.zn. 26 Co 88/2001 s tím, že pokud
nebylo vyhledáno kolaudační rozhodnutí týkající se prováděné přestavby
předmětného domku, je třeba vycházet z ustanovení § 104 odst. 1 č. 50/1979 Sb.
Rovněž poukazovala na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15.7.1999, sp.
zn. 29 Co 187/99, s odůvodněním přiznání bytové náhrady pro rozpor s dobrými
mravy. Navrhla proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a současně odklad
vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 19.11.2001, tedy za účinnosti
o.s.ř. ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Odvolací soud proto
důsledně postupoval rovněž podle ustanovení tohoto předpisu. Tomu odpovídá, že
i Nejvyšší soud jako soud dovolací posuzoval přípustnost dovolání podle těchto
předpisů.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Samozřejmým předpokladem pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu
dále je, aby otázka, o níž se dovolatel domnívá, že je otázkou zásadního
právního významu, byla vůbec pro rozhodnutí odvolacího soudu významná, jinak
vyjádřeno, aby na ní rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo.
Jak je patrno z obsahu odůvodnění odvolacího soudu, posouzení důvodnosti žaloby
v této věci bylo závislé na zjištění, zda žalované přísluší právní titul k
užívání předmětných místností. Z nesporných skutkových zjištění učiněných již
soudem prvního stupně, z nichž odvolací soud vycházel, vyplývá přitom
dostatečný srozumitelný závěr odvolacího soudu, že pro posouzení, zda se jedná
o byt je rozhodující kolaudační stav podle § 118 odst. 2 o.z. Lze přisvědčit
odvolacímu soudu, pokud uzavřel, že žalovaná užívá předmětné místnosti domu bez
právního důvodu, protože ji k nim, jako k místnostem nebytovým, nemohlo
vzniknout právo osobního užívání bytu, a tedy ve smyslu § 871 odst. 1 o.z. ani
právo nájemní. Dovolací soud nemá důvodu se odchýlit ani od závěru odvolacího
soudu, podle něhož i objekt bývalé bažantnice užívá žalovaná bez právního
důvodu. Okolnost, že žalovaná byla subjektivně přesvědčena o jiném právním
stavu věci, nelze přičítat k tíži žalobce, a to i s přihlédnutím k § 3 odst. 1
o.z.
Lze proto konstatovat, že v této věci odvolací soud rozhodl v souladu s
ustálenou výkladovou praxí. Rozhodnutí odvolacího soudu tak neřeší otázku,
která by z pohledu dovolacího soudu činila jeho rozhodnutí, které by mělo po
právní stránce zásadní význam. Pro úplnost nutno uvést, že odkaz dovolatelky na
jí uváděné rozsudky v dovolání je nepřípadný.
Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání nelze dovodit z žádného
ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle §
243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 o.s.ř. za
použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 ost. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř.
Žalovaná neměla v dovolacím řízení úspěch a žalobci v souvislosti s podaným
dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. prosince 2002
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu