28 Cdo 2259/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky,
CSc., a soudců JUDr. Josef Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání
společnosti s ručením omezeným C., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
16.4.2002, sp.zn. 1 Co 54/2002, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu
v Praze pod sp.zn. 32 C 14/2001 (žalující společnosti s ručením omezeným F.,
zastoupené advokátem, proti žalované společnosti s ručením omezeným C., o
uveřejnění odpovědi na zpravodajství televize), takto:
I. Zrušuje se rozsudek Vrchního soudu v Praze ze 16.4.2002, sp.zn. 1 Co
54/2002, vydaný v právní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 32 C
14/2001.
II. Věc se vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení o odvolání
žalobce F., s.r.o., proti rozsudku Městského soudu v Praze z 2.11.2001, čj. 37
C 14/2001-51.
Žalující společnost s ručením omezeným se domáhala, aby žalované společnosti s
r.o., která provozuje televizi N., bylo uloženo uveřejnit v hlavním
zpravodajství této televize „odpověď“ (sdělení) ve znění: „Dne 26.1.2001 byla v
hlavním zpravodajství televize N. odvysílána reportáž, z níž vyplývalo, že v
letecké společnosti F., s.r.o., působící na letišti B., která se zabývá
pilotním výcvikem, dochází k tomu, že letadla jsou řízena nezletilým dítětem. Z
reportáže dále vyplývalo, že desetiletý chlapec jménem H. S. se v letecké škole
této společnosti učí létat, přičemž řídí letadla a dokonce přímo v reportáži
bylo možné spatřit tohoto chlapce, jak pilotuje letadlo Cessna 172 při
přistávacím manévru. Reportáž vyzněla tak, že tímto neodpovědným jednáním
letecké společnosti F., s.r.o., která řízení letadla nezletilým umožňuje a
schvaluje, jsou ohrožováni občané města B., v jehož blízkosti se letiště
nalézá, a dokonce tak, že takové počínání je příčinou stále se zvyšujícího
počtu leteckých nehod. Televize N. prohlašuje, že tato reportáž obsahovala
nepravdivá tvrzení, která se dotýkají dobré pověsti letecké společnosti F.,
s.r.o. Televize prohlašuje, že „se žádný H. S. se neučí létat v letecké škole
F., s.r.o. Žádný nezletilý chlapec neřídil letadlo společnosti F., s.r.o., a
neohrožoval občany města B. u B. Společnost F., s.r.o., se nechová
nezodpovědným způsobem, který by vedl ke zvýšení nehodovosti v letectví“.
Žalovaná společnost C. navrhla zamítnutí žaloby s tím, že žaloba byla v této
právní věci podána po marném uplynutí lhůty podle ustanovení § 5e odst. 2
zákona č. 468/1991 Sb. Žalovaná poukazovala na to, že žádost žalující
společnosti byla jí doručena ve lhůtě stanovené v § 5c odst. 3 zákona č.
468/1991 Sb., a to dne 31.1.2001. Lhůta k uveřejnění odpovědi podle ustanovení
§ 5d odst. 2 zákona č. 468/1991 Sb. činila 8 dnů od doručení žádosti o
uveřejnění odpovědi a uplynula dnem 8.2.2001; lhůta k podání žaloby o
uveřejnění odpovědi stanovená v § 5c odst. 2 zákona č. 468/1991 Sb. činila 15
dní a začala běžet dnem následujícím po uplynutí lhůty stanovené pro uveřejnění
odpovědi, tedy dne 9.2.2001. Podle názoru žalované tedy žaloba, která byla
doručena soudu 27.2.2001, došla soudu po lhůtě, neboť lhůta k podání žaloby tu
uplynula dnem 23.2.2001; došlo tedy k zániku práva žalobkyně.
Soud prvního stupně vyslechl v řízení svědky M. S., Ing. P. B., M. R., M. S.,
Ing. M. M., Ing. P. Z., V. D. a JUDr. J. C.
Rozsudkem Městského soudu v Praze z 2.11.2001, čj. 37 C 14/2001-51, byla žaloba
žalobkyně o uveřejnění „odpovědi“ v jí navrženém znění zamítnuta. Bylo také
rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně konstatoval, že dne 26.1.2001
byla ve zpravodajském vysílání v 19.30 hodin odvysílána reportáž televize N.,
jejímž provozovatelem je žalovaná společnost C., z níž vyplývalo, že v letecké
společnosti F., s.r.o., působící na letišti B. (v B. u B.) je letadlo
pilotováno nezletilým dítětem – desetiletým chlapcem jménem H., který řídil a
pilotoval letadlo Cessna 172. Vysílaná reportáž působila tak, že chlapec
(zabíraný v pořadu kamerou zezadu) provádí manévry na pilotní desce. Chlapec se
jmenuje H. B. a jeho otec je reklamní fotograf S., který seznámil redaktora S.
se svým synem a oba mužové se dohodli o natočení reportáže, která měla působit
jako kuriozita; reportáž později dodělával redaktor D. a reportáž byla zařazena
do zpravodajské relace, kam se nezařazují žádné hrané reportáže; nabídka na
reportáž zněla tak, že malý H. má zájem o letectví a jednou by chtěl být
pilotem stíhačky.
Na základě těchto zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba
nebyla podána po právu. Soud měl za to, že žádost žalobkyně neodpovídá
požadavkům kladeným na odpověď ve smyslu ustanovení § 5a zákona č. 468/1991
Sb.; v žádosti nejsou uváděna skutková tvrzení k uvedení příspěvku na pravou
míru a není jí zkreslující tvrzení doplňována nebo zpřesňována; požadovaná
odpověď není také přiměřená rozsahu napadeného sdělení. Soud prvního stupně měl
za to, že byla odvysílána pravda; nebylo prokázáno, že by tu šlo o zařazení
„hrané reportáže“. Ze žádosti o odpověď není patrno, kdo odpověď činí; odpověď
je nepřiléhavá a obsahuje hodnocení, které do odpovědi nepatří. Žalobkyně také
netvrdila, ani neprokázala, že by mu vznikla nějaká újma odvysíláním v žalobě
uvedeného šotu. Proto soud prvního stupně žalobu žalobkyně zamítl.
O odvolání žalující společnosti proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze 16.4.2002, sp.zn. 1 Co 54/2002. Rozsudek soudu
prvního stupně byl změněn tak, že žalovaná společnost je povinna do 15 dnů od
právní moci rozsudku odvysílat v hlavním zpravodajství televize N. (v čase od
19.30 hodin) následující odpověď: „Dne 26.1.2001 byla v hlavním zpravodajství
televize N. odvysílána reportáž, že v letecké škole společnosti F., s.r.o.,
působící na letišti B., se desetiletý chlapec jménem H. S. učí létat, přičemž
řídí letadlo a dokonce přímo v reportáži bylo možné spatřit chlapce, jak
pilotuje letadlo Cessna 172 při přistávacím manévru. Reportáž vyzněla tak, že
tímto neodpovědným jednáním letecké společnosti F., s.r.o., která řízení
letadla nezletilým umožňuje a schvaluje, jsou ohroženi občané města B., v jehož
blízkosti se letiště nalézá, a že takovéto jednání je příčinou stále se
zvyšujícího počtu leteckých nehod. Tato reportáž obsahovala nepravdivá tvrzení,
která se dotýkají společnosti F., s.r.o.“. Jinak byl rozsudek soudu prvního
stupně potvrzen. Žalované společnosti bylo uloženo zaplatit žalující
společnosti na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 7.500,- Kč a
na náhradu nákladů odvolacího řízení 7.350,- Kč do tří dnů od právní moci
rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že po doplnění dokazování
zejména obsahem videokazety nahrávané M. S. a videokazety s reportáží
zveřejněnou ve zpravodajské relaci televize N. dne 21.6.2001, dospěl odvolací
soud k závěru, že odvolání žalující společnosti je důvodné.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, že
„reportáž měla být kuriozitou, na jejímž vzniku se podílel redaktor M. S. a
reklamní fotograf M. S., který chtěl medializovat svého syna“. Avšak odvolací
soud nesdílel právní závěr soudu prvního stupně.
Odvolací soud na rozdíl od názoru soudu prvního stupně dospěl k závěru, že
žádost žalující společnosti F., s.r.o., splňuje předpoklady kladené na takovou
žádost v ustanovení § 5e zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a
televizního vysílání. Žádost má písemnou formu, byla doručena v zákonné
třicetidenní lhůtě ode dne uveřejnění napadeného sdělení, je z ní zřejmé, v čem
se skutkové tvrzení obsažené v uveřejněném sdělení dotýká žalující společnosti
(jsou v ní označena jako nepravdivá konkrétní tvrzení) a obsahuje rovněž i
návrh znění odpovědi. Odvolací soud poukazoval na ustanovení § 5a odst. 2
zákona č. 468/1991 Sb., podle něhož se odpověď musí omezit pouze na skutková
tvrzení, jímž se tvrzení, které se dotýká jména a dobré pověsti právnické
osoby, uvádí na pravou míru, nebo se neúplné či jinak zkreslující tvrzení
doplňuje anebo zpřesňuje; odpověď musí být přiměřená rozsahu napadeného sdělení
a musí z ní být patrno, kdo ji činí.
Odvolací soud konstatoval, že dne 26.1.2001 byla ve zpravodajství televize N.
odvysílána reportáž o pilotování letadla nezletilým chlapcem, obsahující závěry
na označení města B., na označení společnosti F., s.r.o., na nezletilého
chlapce držícího řízení letadla, přičemž reportáž byla uvozena slovy
moderátorky o nerespektování předpisů o zábraně ohrožení obyvatel v okolí
letišť a zakončena byla reportáž slovy reportéra o tom, že vloni došlo na
českých sportovních letištích k deseti vážným haváriím, při nichž byli i mrtví.
Jestliže údaj o pilotování letadla nezletilým nebyl pravdivý, což jednoznačně
již z dokazování před soudem prvního stupně vyplynulo, jsou podle názoru
odvolacího soudu dány předpoklady uvedené v ustanovení § 5a odst. 1 zákona č.
468/1991 Sb. pro právo žalobce na uveřejnění odpovědi a pro povinnost žalované
společnosti odpověď uveřejnit. Odvolací soud byl i toho názoru, že žalující
společnost se určitým způsobem podílela na vytvoření „kuriózní reportáže“,
jestliže umožnila její natočení redaktorem S..
Odvolací soud byl také na rozdíl od soudu prvního stupně i toho názoru, že se
uveřejněné skutkové tvrzení dotýká jména nebo dobré pověsti žalobkyně; jméno
žalující společnosti bylo objektivně poškozeno tvrzením, že vědomě umožňuje
pilotování letadla nezletilým, a to před veřejností nebo před kompetentními
orgány.
Z uvedených důvodů proto odvolací soud změnil odvoláním napadený rozsudek soudu
prvního stupně podle ustanovení § 220 občanského soudního řádu a výrokem svého
rozsudku uložil povinnost žalované společnosti tak, aby stanovená odpověď
odpovídala požadavkům stanoveným v § 5a odst. 2 zákona č. 468/1991 Sb. (uvedení
uveřejněného tvrzení na pravou míru) a aby ve stanovené odpovědi nebyly
obsaženy části textu, které těmto požadavkům neodpovídají. Výroky o nákladech
řízení byly odvolacím soudem odůvodněny ustanoveními vyhlášek č. 177/1996 Sb. a
č. 484/2000 Sb.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalované společnosti s ručením omezeným
17.5.2002 a dovolání z její strany bylo podáno u Městského soudu v Praze dne
10.7.2002, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka navrhovala, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla
vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že její dovolání je přípustné
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu, protože
směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně. Jako dovolací důvody uplatňovala dovolatelka, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že toto
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatelka má za to, že soud tu mohl rozhodovat o tom, zda žalovaná byla
povinna uveřejnit odpověď v požadovaném znění či nikoli, nemohl však rozhodovat
o znění odpovědi, nýbrž pouze o tom, zda byly splněny zákonné předpoklady pro
uveřejnění odpovědi; nemohl proto soud měnit znění původně navržené odpovědi.
Dovolatelka měla dále za to, že odpověď ve znění obsaženém ve výroku rozsudku
odvolacího soudu nesplňuje předpoklady kladené na odpověď v § 5a zákona č.
468/1991 Sb.; nejde o skutkové tvrzení, kterým se uveřejněné tvrzení uvádí na
pravou míru nebo neúplné či jinak zkreslující tvrzení se doplňuje a nebo
upřesňuje a není z této odpovědi zřejmé, která tvrzení byla nepravdivá, ani
nedochází k uvedení nepravdivých údajů na pravou míru či k jejich doplnění a
upřesnění.
Dovolatelka je toho názoru, že odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění,
která nemají oporu v provedeném dokazování; ani hodnocení těchto skutkových
zjištění neodpovídá ustanovení § 132 občanského soudního řádu. Dovolatelka
vyslovovala názor, že „důkazem provedeným hrubým materiálem předmětné reportáže
při jednání před soudem prvního stupně dne 2.11.2001 bylo prokázáno, že
nezletilý v daném případě letadlo pilotoval a že tedy uveřejněný údaj byl
pravdivý. Nebyly tedy splněny podmínky pro uveřejnění odpovědi, jak jsou tyto
podmínky stanoveny v § 5a zákona č. 468/1991 Sb.“ . Dovolatelka také má za to,
že žalobce neprokázal, že by mu odvysíláním reportáže z 26.1.2001 vznikla
nějaká újma.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení bodu 1 hlavy
první dvanácté části zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto
zákona platí i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona,
není-li v tomtéž zákoně stanoveno jinak (jako např. v bodech 15 a 17
přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb.).
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení § 237 odst. 3 písm. a/ občanského
soudního řádu, protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ občanského
soudního řádu, lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování.
Dovolatelka uplatňovala, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu) a že
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 občanského soudního řádu).
Nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že soud použije na
projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo že si použitý právní
předpis nesprávně vyloží (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 3/1998 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13 /45/).
Skutkové zjištění nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování,
jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže
soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu
spisu naopak vyplývá; musí jít o zjištění právně významné. Dovolacím důvodem
nemohou být vady a omyly při hodnocení důkazů podle ustanovení § 132 občanského
soudního řádu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1994 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
V daném případě posoudil odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) věc
podle ustanovení § 5a odst. 2 a § 5c zákona č. 468/1991 Sb., o provozování
rozhlasového a televizního vysílání, která se na projednávanou právní věc
nepochybně vztahovala. V dovolacím řízení bylo nutno ještě posoudit, zda si
odvolací soud uvedená ustanovení správně vyložil.
Soud prvního stupně dospěl v daném případě k závěru, že uplatněná žádost
žalující společnosti s ručením omezeným neodpovídá požadavkům kladeným na
odpověď ve smyslu ustanovení § 5a zákona č. 468/1991 Sb. Podle názoru soudu
prvního stupně „touto odpovědí se neuváděla skutková tvrzení k uvedení věci na
pravou míru to, co bylo odvysíláno, a nebylo doplňováno a upřesněno tvrzení
nepravdivé nebo pravdu zkreslující. Požadovaná odpověď není přiměřená rozsahu
napadeného sdělení. Dále měl soud prvního stupně za to, že to, co bylo
odvysíláno, byla pravda, neboť reportáž nebyla objednána a přijata tak, jako
něco, co nemá být pravdivé, co má být fabulováno a že neexistují hrané
reportáže. Zpravodajství je zpravodajstvím, jež má poskytovat pravdivé
informace a nebylo prokázáno, že by tam byly zařazovány hrané reportáže“.
Naproti tomu odvolací soud dospěl k tomuto závěru: „Jestliže údaj o pilotování
letadla nezletilým nebyl pravdivý, což jednoznačně vyplynulo již z dokazování
před soudem prvního stupně, jsou podle názoru odvolacího soudu dány předpoklady
uvedené v § 5a odst. 1 zákona č. 468/1991 Sb. pro právo žalobce na uveřejnění
odpovědi pro povinnost žalovaného odpověď uveřejnit. Tento závěr zastává
odvolací soud i za situace, kdy bylo v řízení prokázáno, že žalobce se určitým
způsobem podílel na vytvoření kuriózní reportáže, jestliže umožnil její
natočení redaktorem M. S. Přestože i z této reportáže, jak bylo v odvolacím
řízení prokázáno opakováním důkazu obsahem videokazety, je zřejmé, že nezletilý
má sice v ruce řízení letadla a že měl s letadlem přistát, ale neobsahuje
komentáře, které pak byly v reportáži odvysílány ve zpravodajství a byly
komentovány jiným reportérem“.
Ze srovnání citovaných skutkových závěrů soudu prvního stupně a odvolacího
soudu je patrno, že v tomto případě nešlo o shodné skutkové zjištění, které
učinil soud prvního stupně, a o skutkové zjištění, které učinil odvolací soud,
při němž by šlo jen o rozdílnost právního posouzení věci podle ustanovení
zákona č. 468/1991 Sb. Šlo tedy o rozhodnutí odvolacího soudu, v němž se
odvolací soud odchýlil od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně
na základě před ním provedených důkazů, jež také soud prvního stupně ve svém
rozsudku z 2.11.2001 uváděl (např. výslech svědků Ing. P. Z., V. D., M. S., M.
R. a M. S.) a vyvozoval z nich také své hodnotící závěry (srov. stranu 3,
odstavec 4 rozsudku Městského soudu v Praze z 2.11.2001, čj. 37 C 14/2001-51).
Dovolací soud však, na rozdíl od závěrů odvolacího soudu, pokládá za potřebné
vycházet z právních závěrů dále uváděných, převzatých z uveřejněné soudní
judikatury.
V rozhodnutí uveřejněném již pod č. 64/1966 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů,
vydávané dříve Nejvyšším soudem, bylo zdůrazněno, že chce-li se odvolací soud
odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě
bezprostředně provedených důkazů, je nutno, aby svědecké důkazy sám opakoval a
zjednal si tak rovnocenný podklad pro jejich případné odlišné hodnocení.
Také v rozhodnutí uveřejněném pod č. 92/1958 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů
bylo vyloženo, že „odvolací soud se nemůže bez dalšího odchýlit od skutkového
zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z výpovědí účastníků řízení a svědků,
kteří byli slyšeni při jednání. Jestliže o tom uvažuje, musí důkazy přímo
provedené soudem prvního stupně opakovat, popřípadě doplnit. To platí v případě
účastníků řízení a svědků především proto, že při hodnocení těchto důkazů
spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti, které ač nejsou
bez vlivu na hodnocení důkazů, nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání.
Vycházeje z těchto citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury dovolací
soud shledal ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 občanského soudního řádu, že
řízení před odvolacím soudem trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Přikročil proto dovolací soud ke zrušení rozsudku
odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolávající se společnosti s
ručením omezeným, podle ustanovení § 243b odst. 2 a odst. 5 občanského soudního
řádu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V tomto dalším řízení bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243d a § 226 odst. 1 občanského soudního řádu) a rozhodne také o dosavadních
nákladech řízení včetně řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 28. ledna 2003
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu