28 Cdo 2260/2003

28 Cdo 2260/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. v právní věci žalobkyně Z. B., zastoupené advokátem, proti žalovanému JUDr. L. T., o zaplacení částky 1.352.250,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp.zn. 6 C 52/98, o dovolání MUDr. P. B., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2003, č. j. 25 Co 170/2003-168, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2003, č. j. 25 Co 170/2003-168, a rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 30. 10. 2002, č. j. 6 C 52/98-140, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Praha-východ k dalšímu řízení.

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ve výše označeným byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha-východ, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobkyni 1.352.250,- Kč s 16 % úrokem z prodlení od 12. 10. 1995 do zaplacení. Žádný z účastníků nebyl zavázán k náhradě nákladů řízení před některou z obou instancí.

Odvolací soud, po doplnění dokazování čtením listin, přisvědčil vedle skutkových závěrů i právnímu závěru soudu prvního stupně, že žalovaný, který jako obecný zmocněnec žalobkyně podal výzvu k vydání nemovitostí po prekluzivní lhůtě podle zák. č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „zákon o mimosoudních rehabilitacích“), neodpovídá za případnou škodu takto vzniklou podle § 420 odst. 1 občanského zákoníku. Restituční nárok žalobkyně by totiž nemohl být úspěšně uplatněn; žalobkyně sice byla potenciálně oprávněnou osobou a za povinnou osobu bylo možno považovat Jednotu SD M., ale nebyl naplněn restituční důvod podle § 6 odst. 1 písm. g/ zákona o mimosoudních rehabilitacích. Pozemek parc. č. 481 v k. ú. B. totiž žalobkyně převedla na stát sice v tísni, ale nikoli za nápadně nevýhodných podmínek. Bylo nutno vzít v úvahu, že s převodem bylo spojeno převzetí dřívějšího dluhu, který vázl na nemovitosti a který představoval částku 151. 738,20 Kč – tedy částku přesahující hodnotu převáděné nemovitosti.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání syn žalobkyně, jenž po jejím úmrtí osvědčil své dosavadní postavení právního nástupce. V dovolání se

vytýká odvolacímu soudu jak nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“), tak i procesní vada řízení; ta měla spočívat v tom, že rozhodnutí vyšlo ze skutkového zjištění, nemajícího podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (odst. 3 výše citovaného ustanovení). Dovolatel namítl, že jeho matka převedla pozemek na stát nikoli kupní, ale darovací smlouvou, a že předmětem převodu byly v celku nemovitosti, přesahující svou hodnotou dluhy na nich váznoucí. K darování spoluvlastnického podílu žalobkyně, včetně předmětného pozemku, tedy došlo i za nápadně nevýhodných podmínek; je nutno vzít v úvahu, že žalobkyně již od uvalení národní správy v roce 1945 nemohla nemovitosti nijak využívat a dříve vzniklé dluhy splácet. Dovolatel navrhl, aby byla rozhodnutí obou instancí zrušena a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo ze strany žalovaného podáno.

Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání podala k němu oprávněná a právně zastoupená osoba včas (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že předchozí kasační usnesení odvolacího soudu ze dne 18. 7. 2001 nebylo motivováno odlišným právním názorem na věc, ale procesními pokyny, přicházelo při konformitě rozsudků nižších instancí v úvahu připustit dovolání jen podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř., tedy pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí. Tato eventualita přípustnosti dovolání také vyloučila, aby byly posouzeny ty námitky vznesené v dovolání, které jsou procesního charakteru (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.). V případě kladného závěru o přípustnosti dovolání tedy mohl být posouzen pouze dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolání je přípustné i důvodné.

Dovolací soud se, při jinak správných závěrech odvolacího soudu o povaze případné odpovědnosti žalovaného i o osobách potenciálně oprávněné resp. povinné v restituci, zabýval výhradně otázkou existence restitučních titulů podle § 6 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích (a následnými právními konsekvencemi).

Žalobkyně sice nabídla nemovitosti v k. ú. B. (domy a pozemky – ideální ¾ spoluvlastnického podílu k cihelně) státu formou darování dopisem datovaným 28. 5. 1963, avšak s ohledem na skutečnost, že součástí státem dne 15. 9. 1964 akceptované nabídky byla i povinnost státu zaplatit zbylé dluhy vůči Státní spořitelně v M., váznoucí na nemovitostech, lze souhlasit se závěrem, že šlo podle obsahu právního úkonu nikoli o smlouvu darovací, ale o smlouvu kupní. Dovolací soud zde odkazuje na odůvodnění – v související věci žalobkyně - rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 1998, sp.zn. 2 Cdon 984/97. Zbývá dodat, že „nabídka daru“ žalobkyní, která měla směřovat k uzavření darovací smlouvy podle § 383 a násl. zákona č. 141/1950 Sb., skutečně obsahovala protihodnotu a nešlo tedy o dar. Stát resp. jeho orgán (finanční odbor Okresního národního výboru v M.) pak přijal nabídku žalobkyně až za účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., a vzhledem ke zmíněným okolnostem spojeným s nabídkou nedošlo k uzavření smlouvy darovací, ale smlouvy kupní (§ 35 odst. 2, § 399 a násl. občanského zákoníku).

Správný byl též závěr odvolacího soudu, že kupní smlouva mezi žalobkyní a státem, tvořící potenciální restituční titul podle § 6 odst. 1 písm. g/ zákona o mimosoudních rehabilitacích, byla uzavřena za stavu obecné tísně i individuální tísně na straně žalobkyně.

Dovolací soud však nemohl souhlasit s právním názorem, že žalobkyně nepřevedla nemovitosti, včetně předmětného pozemku, za nápadně nevýhodných podmínek.

Nemá-li jít o nápadně nevýhodné podmínky, pak musí při kupní smlouvě existovat ekvivalence vzájemných plnění, tedy jak hmotného, tak i peněžního (srov. R 36/93). Tato rovnost plnění a návazně i jeho podmínek však v posuzované věci neexistovala.

Právní předchůdci žalobkyně ve vlastnictví nemovitostí, tedy E. W. a B. W., kteří svými půjčkami u spořitelny dluh váznoucí na nemovitostech založili, zemřeli v koncentračním táboře Osvětim; nemohli tedy dluh dále splácet a vzniklo prodlení s placením s narůstajícími úroky. Bezprostředně po skončení II. světové války byla na nemovitosti uvalena národní správa, která dlouhodobě znamenala, že ani žalobkyně, jež po jmenovaných většinový podíl na nemovitostech v roce 1949 zdědila, nemohla s nemovitostmi hospodařit a tím dosáhnout případného zisku, který by pomohl dluhy splácet.

Odvolací soud se při svém negativním závěru o existenci nápadně nevýhodných podmínek opřel o ocenění nemovitostí ke dni přijetí nabídky žalobkyně státem, které mělo představovat – oproti váznoucím dluhům v částce 151.738,20 Kč – částku 90.000,- Kč v nové měně (450.000,- Kč ve staré měně). Tuto částku zjistil odvolací soud na základě doplnění dokazování, a to čtením vyjádření majetkového oddělení ONV v P. z dubna 1993. Byla-li však hodnota nemovitostí v době, kdy je žalobkyně zdědila, tedy ke dni 23. 12. 1949 (tímto dnem jsou datovány odevzdací listiny po obou právních předchůdcích), vyjádřena v celkovém součtu ve vztahu ke spoluvlastnickému podílu žalobkyně částkou 816.960,60 Kč, pak není jasné, jak dospěl správní orgán k částce 450.000,- Kč ve staré měně, která měla být výchozí pro přepočet hodnoty nemovitostí v době jejich převodu na stát. Ostatní zjištěné skutečnosti přitom vedou k závěru, že hodnota těchto nemovitostí byla podstatně vyšší. Nelze též opomenout, že k tíži žalobkyně není spravedlivé započíst případné zhoršení stavu nemovitostí, ke kterému mohlo dojít v období od jejich zdědění žalobkyní do data převodu na stát.

K převodu pozemku parc. č. 483/1 v k. ú. N. (později B.) na stát tedy došlo ke dni 15. 9. 1964 za podmínek, které byly pro žalobkyni nápadně nevýhodné ve smyslu § 6 odst. 1 písm. g/ zákona o mimosoudních rehabilitacích.

Jestliže soudy obou nižších stupňů vyřešily tuto právní otázku odlišně, pak postupovaly v rozporu s hmotným právem a zatížily svá rozhodnutí vadou, spočívající v nesprávném právním posouzení věci. Jak přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř., tak i dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byly tedy naplněny.

Dovolací soud proto rozsudky obou instancí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 o. s. ř.).

Při rozhodování ve věci, při němž platí ve smyslu § 243d odst. 1 o. s. ř. vázanost nižších instancí právním názorem dovolacího soudu, shrne soud prvního stupně všechny okolnosti relevantní pro posouzení nápadně nevýhodných podmínek. Jinou otázkou je však stav pozemku, který mohl být rozhodný pro jeho vydání (§ 8 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích). Dosavadní důkazní zjištění nasvědčují závěru, že předmětný pozemek tvořil funkční celek s pozemky zastavěnými. V roce 1970 na něm měly být zbudovány zpevněné plochy, přičemž ještě dříve, dne 12. 12. 1968, byla ukončena kolaudace cestmistrovského střediska, v jehož areálu má pozemek být. Za takové situace není dost dobře možné abstrahovat od zmíněné funkční souvislosti předmětného pozemku s pozemky sousedícími (srov. některé části R 16/99 a další související judikaturu dovolacího či též Ústavního soudu). Opětovný závěr o potencionalitě vydání či nevydání pozemku, pokud by řízení o jeho restituci bylo proběhlo, má zásadní význam pro výši nároku, který připadá v úvahu přisoudit žalobkyni vůči žalovanému.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 25. března 2004

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.

předseda senátu