U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobkyně: a) JUDr. Stanislava Bednářová, správkyně konkursní podstaty INTER
MODEX, spol. s r. o. v likvidaci, adresa pro doručování Praha 2, Uruguayská
178/5, b) M. S., zastoupena Mgr. Janem Vodičkou, advokátem v Kladně, Váňova
3180, c) Ředitelství silnic a dálnic ČR, se sídlem Praha 4, Na Pankráci 546/56,
za účasti: 1) V. K., zastoupen JUDr. Vladimírou Šaškovou, advokátkou v Praze 3,
Vinohradská 92/268, 2) Pozemkový fond ČR, se sídlem Praha 3, Husinecká
1024/11a, o určení vlastnictví podle zákona o půdě, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 5 pod sp.zn. 15 C 463/2003, o dovolání proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 18. 9. 2008, č. j. 24 Co 40/2008-411, takto:
I. Dovolání žalobkyně b) Marie Stříbrné se odmítá.
II. Žalobkyně b) je povinna uhradit V. K. (účastníku 1/) náklady
dovolacího řízení ve výši 6.360,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku k rukám jeho právní zástupkyně JUDr. Vladimíry Šaškové.
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl ve výroku I. potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se původní
žalobci domáhali nahrazení napadeného rozhodnutí Ministerstva zemědělství –
Pozemkového úřadu Praha ze dne 9.9.2003, č.j. PÚ 3578/02, tak, že účastník V.
K. není vlastníkem předmětných nemovitostí (podle evidence Katastrálního úřadu
Praha - město se jedná o parc. č. 391/3, parc. č. 391/11, podle PK parc. č. 81
a 86) zapsaných na LV č. 346 a 371 pro obec hl. m. Praha – katastrální území T.
Ve výroku II. rozsudku rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího
řízení tak, že povinnost k jejich úhradě uložil M. S., JUDr. B. a Ředitelství
silnic a dálnic ČR. Ve výroku III. rozsudku odvolací soud určil, že mezi M. S.,
JUDr. B., Ředitelstvím silnic a dálnic ČR a Pozemkovým fondem ČR nemá žádný z
účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Ve věci se tedy žalobci domáhali nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství
– Pozemkového úřadu Praha ze dne 9.9.2003, č.j. PÚ 3578/02, tak, že V. K. není
vlastníkem předmětných nemovitostí (viz výše). V tomto rozhodnutí totiž dospěl
správní orgán k opačnému závěru, že byl naplněn restituční titul podle § 6
odst. 1 písm. h) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a
jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě), ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o půdě“), tj. že došlo k darování nemovitostí v tísni. Pozemkový
úřad poukázal na výsledky řízení vyplývající z jeho předchozích rozhodnutí,
podle nichž V. K. je osobou oprávněnou podle § 4 odst. 2 písm. e) zákona o
půdě. Dále se pozemkový úřad zabýval otázkou povinné osoby ke dni 24.6.1991 (§
5 zákona o půdě) a dovodil, že postavení osoby povinné má Pozemkový fond ČR
(posledním známým držitelem pozemku za čs. stát byl finanční odbor rady
Okresního národního výboru Praha – západ). Pozemkový úřad rovněž zjistil, že v
době jeho rozhodování byly pozemky vedeny jako vlastnictví Ředitelství silnic a
dálnic a též jako vlastnictví společnosti INTER MODEX, spol. s r.o.; oba
účastníci však nabyli pozemky po dni účinnosti zákona o půdě. Pozemkový úřad se
zabýval i otázkou případného vydání pozemků s ohledem na § 11 odst. 1 písm. c)
zákona o půdě, protože jejich část byla zastavěna silničním okruhem kolem
Prahy. Okruh byl budován od r. 1995, tj. po účinnosti zákona o půdě, a s
ohledem na tuto skutečnost Pozemkový úřad dovodil, že lze vydat i pozemky pod
silničním okruhem; ke stavbám zahájeným po 24.6.1991 se nepřihlíží.
Soud prvního stupně se na základě podané žaloby zabýval rovněž posouzením, zda
byly splněny podmínky pro určení vlastnictví oprávněné osoby ve smyslu zákona o
půdě. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že V. K. je oprávněnou osobou
ve smyslu zákona o půdě, když nárok na vydání předmětných pozemků uplatnil
řádně a včas. Předmětné pozemky nebyly ke dni úmrtí S. S. (tj. 3.2.1986) –
právní předchůdkyně V. K. - v jejím vlastnictví. Jejich vlastníkem se stal stát
na základě přijetí nabídky bezplatného odevzdání majetku ze dne
18.2.1961.Vzhledem k tomu, že ke dni úmrtí nebyly předmětné pozemky ve
vlastnictví S. S., nemohly se stát předmětem dědického řízení, resp. předmětem
dodatečného projednání dědictví. Soud prvního stupně se dále zabýval i otázkou,
zda došlo k bezplatnému odevzdání předmětných pozemků státu a v tomto směru
dovodil, že předmětné pozemky byly na stát převedeny. Poté, co stát přijal
nabídku S. S., se darovaných nemovitostí ujal jako svého majetku a tak s nimi i
nakládal. Námitku ohledně (ne)včasnosti přijetí nabídky státem shledal jako
nedůvodnou, protože žádný právní předpis, v rozhodné době platný, podrobně
neupravoval způsob bezplatného odevzdání majetku do vlastnictví státu. Jediná
zákonná podmínka, tj. písemná forma nabídky a její akceptace, splněna byla.
Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný,
jelikož došel ke stejným skutkovým i právním závěrům jako soud prvního stupně.
V rozsudku se zabýval mimo jiné posouzením otázek přechodu nemovitostí na stát,
určení lhůty k přijetí nabídky, nabytí nemovitostí od nepravého dědice a
ochrany nabyvatele.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně b) M. S. dovolání. V něm
uvedla, že soudy obou stupňů věc po právní stránce posoudily nesprávně, když
uzavřely, že k přechodu vlastnictví k předmětným pozemkům na stát došlo na
základě nabídky k bezplatnému darování ze dne 18.2.1961. Podle názoru žalobkyně
soudy rovněž nerespektovaly ustanovení § 486 obč. zák., přičemž správní orgán
si měl přisvojit v rozporu s pravomocným a vykonatelným rozhodnutím o dědictví
a právní úpravou konkursního řízení pravomoc, která mu v dané věci nenáležela.
Za právní otázky zásadního významu označila aspekt pozdního přijetí nabídky
státem (po více než čtyřech letech a bez doručení akceptace) a též nezbytnost
ochrany dědice v důvěře v pravomocné a vykonatelné soudní rozhodnutí o dědictví
(i v případě nabytí od nepravého dědice). Na závěr žalobkyně b) navrhla zrušit
rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátit posledně
jmenovanému soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se prostřednictvím advokátky vyjádřil účastník 1). V podaném
vyjádření se plně ztotožnil se závěry a rozhodnutími soudů obou stupňů a navrhl
dovolání zamítnout.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobkyně b), zastoupená advokátem, podala dovolání
včas (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání žalobkyně
dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (otázka zásadního
právního významu napadeného rozhodnutí). Dovolací důvod byl uplatněn podle §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tvrzené nesprávné právní posouzení věci).
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže
nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna
rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně
předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní
význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Dovolání není přípustné.
Podle § 6 odst. 1 písm. h) zákona o půdě budou oprávněným osobám vydány
nemovitosti, které přešly na stát v důsledku smlouvy o darování nemovitostí
uzavřené dárcem v tísni.
Podle § 43 vyhlášky ministerstva financí č. 117/1964 Sb., o správě národního
majetku, se musí nabídka i přijetí nabídky bezplatného převodu majetku do
státního socialistického vlastnictví stát v písemné formě.
Podle § 486 obč. zák. v platném znění ten, kdo v dobré víře něco nabyl od
nepravého dědice, jemuž bylo dědictví potvrzeno, je chráněn tak, jako by to
nabyl od oprávněného dědice.
Vzhledem tomu, že dovolací soud je soudem právního přezkumu a nikoliv soudem
nalézacím (srov. Rc 8/1994), je povinen respektovat důkazní zjištění odvolacího
soudu, kterými je vázán.
Dovolací soud vzal v souladu se zjištěními obou soudů nižších instancí za
prokázané, že účastník 1) V. K. je osobou oprávněnou ve smyslu § 4 zákona o
půdě, že restituční nárok uplatnil řádně a včas a že pozemkový úřad určil jeho
vlastnictví k nemovitostem (viz výše).
Stran otázky platnosti převodu nemovitostí S. S. na stát se dovolací soud
shoduje se závěry učiněnými odvolacím soudem. Vyhláška ministerstva financí č
117/1964 Sb. neobsahuje ustanovení, které by předepisovalo lhůtu k přijetí
nabídky. Dovolatelka ve svém dovolání namítá, že na nabídku se podle jejího
názoru vztahovala obecná pravidla uvedená v občanském zákoníku v tehdy platném
znění, tj. § 214 odst. 1 obč. zák. (č. 141/1950 Sb.). Avšak ani případná
aplikace uvedeného ustanovení by nijak nezměnila závěr, že lhůta k přijetí
nabídky nebyla v tehdy platných právních předpisech stanovena exaktně; otázku
přijetí nabídky bez zbytečného odkladu je nutné posuzovat podle konkrétních
okolností (viz níže).
Dovolatelka nebere dostatečně v úvahu, že se v posuzovaném případě nejednalo o
nabídku učiněnou mezi osobami přítomnými či osobami jinak přímo jednajícími.
Jak vyplývá z prokázaných skutečností i z povahy věci, bylo třeba nabídku
přijmout nejdéle do doby, do níž nabízející mohl očekávat odpověď. Stát se k
předmětným nemovitostem v mezidobí choval jako k věcem náležejícím do jeho
vlastnictví a S. S. tento stav nenarušovala. Bylo rovněž prokázáno, že stát
uhradil za jmenovanou pohledávku, která byla darovanými nemovitostmi zajištěna,
a došlo tak ke splnění podmínky v nabídce vymíněné. I když mezi návrhem S. S.,
učiněným v roce 1961, a jeho akceptací státem v roce 1965 uplynuly čtyři roky,
žalobkyně neprokázala, že by S. S. akceptaci nabídky odmítla s odkazem na její
opožděnost.
Současně je nutné poukázat na zjištění odvolacího soudu, že posledně jmenovaná
ohledně svého majetku pořídila závěť, do které předmětné nemovitosti nezahrnula
a ty byly jako dědictví projednány až dodatečně. Stalo se tak v rámci dědění po
A. S. a též znovuprojednáním dědictví po S. S., viz sp. zn. D 423/2000 a D
526/95 u Okresních soudů Praha – západ a Beroun. Skutečnost, že nemovitosti
byly v mezidobí v evidenci nemovitostí vedeny jako vlastnictví S. S., není
rozhodná, jelikož zápisy měly charakter pouze evidenční.
Pokud jde o dědické řízení, které dodatečně ohledně předmětných pozemků
proběhlo, pak v případě aplikace § 486 obč. zák. se váže k nabytí věci od
nepravého dědice v dobré víře. Dobrou víru musí prokázat nabyvatel (srov.
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 21 Cdo 1465/1998). Žalobkyně však v řízení
před soudy nižších instancí neprokázala, že byla v dobré víře, že pozemky
vlastní. Dovolací soud sdílí závěry soudů nižších instancí ohledně povahy
ustanovení § 486 obč. zák. v tom směru, že nepravým dědicem je osoba, která
podle rozhodnutí soudu o dědictví nabyla majetek zůstavitele, ačkoli jej neměla
nabýt buď vůbec, nebo ne v takovém rozsahu, v jakém jej nabyla. Z uvedeného
vyplývá, že se jedná o věci, které zůstavitel ke dni úmrtí vlastnil; nikoli o
věci, které v jeho vlastnictví nebyly. Jinak by nešlo o nabytí věcí
zůstavitele, které byly po jeho úmrtí soudem přiřčeny neoprávněnému dědici, ale
jednalo by se o věci osoby třetí. Takovou ochranu osobě, která by nabyla
vlastnické právo k věcem nepatřícím zůstaviteli, a přesto byly tyto věci
projednány v rámci dědického řízení, občanský zákoník neposkytuje; k tomu srov.
popis skutkového stavu výše.
Na základě výše uvedených skutečností Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl
(§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto v souladu s § 243c odst. 1,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., podle nichž má účastník 1) právo na
náhradu nákladů řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k dovolání. Za
tento úkon náleží podle § 5 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb. v platném znění
částka ve výši 20.000,- Kč, dvakrát krácená o polovinu na částku 5.000,- Kč
(§14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 téže vyhlášky), paušální náhrada hotových
výdajů advokáta 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a částka
1.060,- odpovídající 20% DPH, celkem 6.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. března 2011
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu