28 Cdo 2265/2024-868
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce Jaroslava Chalupníčka, IČO 68256442, se sídlem v Nové Pace, K Hájku 1709, zastoupeného Mgr. Michaelou Zelinkovou Opršalovou, advokátkou se sídlem v Semilech, Nádražní 24, proti žalované Poliklinice Železný Brod, společnost s ručením omezeným, IČO 49098306, se sídlem v Praze 3, Jeseniova 2852/16, zastoupené JUDr. Bc. Milanem Čmelíkem, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Lidická 405/3, o zaplacení 671 079 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C 317/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2024, č. j. 36 Co 94, 95/2023-837, takto:
I Dovolání se odmítá. II Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 826 Kč k rukám advokáta JUDr. Bc. Milana Čmelíka, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 1. 2024, č. j. 36 Co 94, 95/2023-837, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně) ze dne 26. 10. 2022, č. j. 17 C 317/2014-728, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 28. 12. 2022, č. j. 17 C 317/2014-735, ve výroku I změnil tak, že žalobu o zaplacení 495 306,90 Kč s příslušenstvím zamítl, a potvrdil jej ve výroku II, jímž byla žaloba o zaplacení dalších 175 772,10 Kč s příslušenstvím rovněž zamítnuta (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Nevymezil žel žádnou konkrétní otázku práva procesního nebo hmotného, ohledně které by ohlašoval, že na jejím posouzení rozsudek odvolacího soudu závisel a odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být oproti dosavadní judikatuře posouzena jinak.
3. Nejvyšší soud předložené dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „o. s. ř.“), odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
4. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
5. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jak je tomu i v posuzované věci – viz § 238a o. s. ř.), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva podle dovolatele jde. Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit.
6. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
7. K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 51/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3446/2018; v rovině ústavněprávní k tomu srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, obdobně též důvody vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, či v jeho usnesení ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 14/18.
8. Chybějící údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (absence vymezení otázky procesního nebo hmotného práva, o které by dovolatel ohlašoval, že na jejím posouzení rozsudek odvolacího soudu závisel a odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být oproti dosavadní judikatuře posouzena jinak), je tedy vadou dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. Uvedeným požadavkům na specifikaci předpokladů přípustnosti dovolání (které lze uvést toliko po dobu trvání lhůty k dovolání; § 241b odst. 3 věty první o. s. ř.) dovolatel v posuzovaném případě přitom nedostál, neboť ani jeden ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. řádně nevymezil, když zejména neoznačil žádnou konkrétní otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Z uvedeného důvodu shledává Nejvyšší soud podané dovolání neprojednatelným (způsobilým vymezením předpokladů přípustnosti dovolaní není pouhá citace znění ustanovení § 237 o. s. ř.).
9. Vymezení předpokladů přípustnosti dovolání přitom nepředstavuje ani dovolatelem předestřená argumentace postrádající zobecnění právních otázek (otázek hmotného či procesního práva) majících vztah ke konkluzím, na nichž odvolací soud založil své rozhodnutí. Jeho polemika se závěry odvolacího soudu o hodnocení provedených důkazů (kritika hodnocení znaleckých posudků vyhotovených za účelem posouzení pravosti podpisu na smlouvě o pronájmu lešení či výtky, že nebyly zohledněny některé důkazy) je pak zjevně kritikou skutkových, a nikoliv právních konkluzí tohoto soudu (jejím prostřednictvím by tudíž na přípustnost dovolání ani nebylo lze usuzovat; srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolatel ve své argumentaci konečně zcela pomíjí, že rozsudek odvolacího soudu je založen na závěru o absenci rozhodných skutkových tvrzení (s nímž nikterak nepolemizuje). Ani z obsahu dovolání tedy nelze dovodit vymezení právních otázek (otázek hmotného nebo procesního práva), jejichž prostřednictvím by snad bylo lze usuzovat na jeho přípustnost; uvádí-li dovolatel v obecné rovině, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, není ani s přihlédnutím k obsahu dovolání patrno, jakou konkrétní otázku hmotného či procesního práva má tímto na mysli.
10. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalované patří odměna advokáta ve výši 10 300 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 6., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 12 826 Kč.
11. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz. Rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz . Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 10. 2024
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu