28 Cdo 2271/2003
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání
H. Z., zastoupené advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze z
22.4.2003, sp. zn. 17 Co 149/2003, vydanému v právní věci vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 14 C 338/2000 (žalobkyně H. Z., zastoupené
advokátkou, proti žalovanému Bytovému podniku v P., zastoupenému advokátkou,
za účasti vedlejších účastníků na straně žalované: 1. Sdružení nájemníků domu
čp.1419 v katastrálním území H., a 2. Sdružení nájemníků domu čp. 424 v P.,
zastoupeného advokátem, o uložení povinnosti k uzavření dohody o vydání věci),
I. Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze z
22.4.2003, sp. zn. 17 Co 149/2003, i rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 7 ze 6.9.2002, čj. 14 C 338/2000-446.
II. Věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení.
Žalobou, podanou u soudu 25.3.1992 (doplněnou 12.2.1993), se žalobkyně
domáhala, aby žalovanému bytovému podniku byla uložena povinnost uzavřít s ní
dohodu o vydání domu čp. 1419 a poloviny domu čp. 424 v P., a to podle
ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. Žalobkyně uváděla, že je dcerou původního
vlastníka uvedených nemovitostí A. M. Jeho majetek byl konfiskován rozhodnutím
Magistrátu h. m. P. ze 7.8.1948 podle dekretu č. 108/1945 Sb.; proti tomuto
rozhodnutí se A. M. odvolal, ale přípisem finančního odboru rady bývalého
Ústředního národního výboru h. m. P. ze dne 11.1.1956 bylo konstatováno, že
odvolání A. M. je bezpředmětné, neboť podle výměru bývalého Krajského národního
výboru B. z 20.3.1951 byl majetek původního vlastníka konfiskován a toto
rozhodnutí nabylo právní moci.
Žaloba žalobkyně byla zamítnuta rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 z
24.11.1993, čj. 14 C 90/92-38. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému
podniku na náhradu nákladů řízení 690,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. K
odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze 16.12.1994, sp. zn. 23 Co
235/94, zrušil uvedený rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Podle názoru odvolacího soudu bylo třeba v řízení bezpečně zjistit, zda
a kdy bylo pravomocně vydáno rozhodnutí o určení podmínek pro konfiskaci
majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb., když otec žalobkyně A. M. údajně podal
proti výměru bývalého Ústředního národního výboru B. ze 14.11.1945 odvolání a
rozhodnutí o tomto odvolání mělo být také A. M. doručeno podle ustanovení § 72
odst. 2 vládního nařízení č. 8/1928; dále měl odvolací soud za to, že je třeba
zjistit, zda v daném případě bylo v rozhodné době (25.2.1948 – 1.1.1990) vydáno
rozhodnutí správního orgánu za podmínek, které má na zřeteli ustanovení § 2
odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb.
V dalším průběhu řízení byla připuštěna změna žalobního návrhu žalobkyně, jímž
změněnou žalobou požadovala uložení povinnosti žalovaného podniku k uzavření
dohody se žalobkyní o vydání domu čp. 424 se stavební parcelou č. 1290 (o
výměře 507 m2) v katastrálním území H. – B., jakož i vydání ideálních 30/48
domu čp. 1419 se stavební parcelou čp. 1459 (o výměře 409 m2) v katastrálním
území H.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 z 28.4.1998, čj. 14 C 90/92 – 193 byla
však žaloba žalobkyně opět zamítnuta. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit
žalovanému podniku na náhradu nákladů řízení 5.950,- Kč do 3 dnů od právní moci
rozsudku. Žalobkyni bylo také uloženo zaplatit vedlejšímu účastníku řízení
(Sdružení nájemníků domu čp. 1419 v katastrálním území H.) 4.300,- Kč do 3 dnů
do právní moci tohoto rozsudku.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením z
26.10.1998, sp. zn. 17 Co 505/98, zrušil uvedený rozsudek
soudu prvního stupně z 28.4.1998 a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu
řízení. Odvolací soud ukládal soudu prvního stupně provést v dalším řízení
důkazy směřující ke zjištění toho, zda existovala smlouva mezi žalobkyní a Dr.
K. o zmocnění k podání výzvy žalobkyně o vydání věcí, tedy nemovitostí
uvedených pak v žalobě žalobkyně.
Také rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 z
26.2.1999, čj. 14 C 90/92 – 230, byla
žaloba žalobkyně zamítnuta a tento rozsudek byl potvrzen i rozsudkem
Městského soudu v Praze z 2.11.1999, sp. zn. 17 Co 394/99.
K dovolání žalobkyně byl rozsudkem Nejvyššího soudu z
28.6.2000, 28 Cdo 331/2000, zrušen jak rozsudek Městského
soudu v Praze z 2.11.1999, sp. zn. 17 Co 384/99, tak i
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 z 26.2.1999, čj. 14
C 90/92 – 236; věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení.
Dovolací soud byl toho názoru, že za situace, kdy správní rozhodnutí,
zabývající se tím, zda tu byly dány podmínky kofiskace majetku u osoby
původního vlastníka a bylo vydáno rozhodnutí v období po 25.2.1948, bylo také
na místě, aby soudy obou stupňů věnovaly pozornost důsledků vyplývajícím z
tohoto rozhodnutí a aby se soustředily na zjištění toho, zda rozhodnutí v
obnoveném správním řízení představovalo postup, který by bylo možné podřadit
pod ustanovení § 6 odst. 2 ve spojení s ustanovením §
2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. V této souvislosti dovolací soud
upozorňoval na potřebu objasnění skutečnosti, jaký význam a vliv na uvedenou
obnovu správního řízení měla zpráva Ředitelství národní bezpečnosti RD č. 5556
ze dne 21.2.1947, která podle tvrzení žalobkyně neodpovídala pravdě ohledně
osoby původního vlastníka A. M.
Obvodní soud pro Prahu 7 pak vynesl rozsudek ze
6.9.2002, čj. 14 C 338/2000 – 466, kterým byla
zamítnuta žaloba žalobkyně o vydání ideální poloviny domu čp. 424 se stavební
parcelou č. 1290 (v celkové výměře 507 m2) v katastrálním území H., jakož o
vydání ideálních 30/48 domu čp. 1419 se stavební parcelou č. 1459 (o výměře 409
m2) v katastrálním území H.
Žalobkyni bylo uloženo zaplatiti žalovanému podniku 18.350,- Kč na náhradu
nákladů řízení do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobkyni bylo také uloženo
zaplatit vedlejšímu účastníku řízení – Sdružení nájemníků domu čp. 1419 v
katastrálním území H. 7. 525,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Posléze
bylo žalobkyni uloženo zaplatit vedlejšímu účastníku řízení – Sdružení
nájemníků domu čp. 424 v P. 6.350,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Také
bylo žalobkyni uloženo zaplatit státu na náhradu zálohovaných nákladů řízení
7.862,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uváděl, že mezi účastníky
tohoto řízení „nebylo sporu“ o tom, že nemovitosti původního vlastníka A. M.
byly konfiskovány podle dekretu č. 108/1945 Sb. O tom, že tento původní
vlastník byl osobou spadající pod uvedený dekret, bylo vydáno radou bývalého
Národního výboru v B. z 11.2.1947 rozhodnutí, které bylo k odvolání A. M.
zrušeno bývalým Povereníctvem vnútra z 12.9.1947. Potom dne 25.5.1951 byla
výměrem Národního výboru v B. povolena obnova uvedeného správního řízení a v
obnoveném řízení bylo výměrem Ústředního národního výboru v B. ze 14.11.1949
rozhodnuto, že v případě původního vlastníka nemovitostí jsou dány podmínky
konfiskace majetku. K odvolání původního vlastníka proti tomuto výměru bylo
rozhodnuto bývalým Krajským národním výborem v B. z 20.3.1951, a
to potvrzujícím rozhodnutím, což bylo až po smrti A. M., který zemřel
10.1.1951. Soud prvního stupně při posouzení toho, zda rozhodnutí vydané v
obnoveném správním řízení představovalo postup, který by bylo možné podřadit
pod ustanovení § 6 odst. 2 a 3 a § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb.,
soud prvního stupně zdůrazňoval, že se žalobkyni nepodařilo předložit soudu
věrohodný důkaz toho, že tu skutečně došlo k přechodu věcí na stát ve smyslu
těchto ustanovení zákona č. 87/1999 Sb. Naopak bylo v řízení
doloženo, že důvodem uváděné obnovy správního řízení bylo to, že původní
vlastník nemovitostí byl říšskoněmekým státním příslušníkem, hlásil se k
německé národnosti a konal službu v německé armádě. Také v občanském soudním
řízení byly tyto údaje potvrzeny a bylo také prokázáno, že
původní vlastník požádal o členství v nacistické NSDAP, i když nebyl přijat.
Nebylo proto možné dovozovat, že rozhodnutí vydané v obnoveném správním řízení
by bylo důsledkem politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná
lidská práva a svobody, jak to má na zřeteli ustanovení § 2 odst. 1 písm. c)
zákona č. 87/1991 Sb. Žalobě žalobkyně proto nebylo vyhověno a o nákladech
řízení bylo soudem prvního stupně rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1
občanského soudního řádu.
O odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze 6.9.2002,
čj. 14 C 338/2000 – 466, rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z
22.4.2003, sp. zn. 17 Co 149/2003. Rozsudek soudu prvního
stupně byl odvolacím soudem potvrzen. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit
žalovanému bytovému podniku na náhradu nákladů řízení 3.175,- Kč a vedlejšímu
účastníku řízení – Sdružení nájemníků domu čp. 424 v P. 6.350,- Kč,
vše do 3 dnů od právní moci rozsudku. Ve vztahu mezi žalobkyní a
dalším vedlejším účastníkem řízení (Sdružení nájemníků domu čp. 424 v P.) bylo
rozhodnuto, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyně
nebylo shledáno důvodným. Odvolací soud poukazoval na to, že výsledky řízení
před soudy obou stupňů vedly k závěru, že původní vlastník nemovitostí, o něž
v tomto řízení jde, A. M. byl osobou spadající pod ustanovení § 1 odst. 1
dekretu č. 108/1945 Sb., když u něho, jako u osoby německé národnosti
nebyly dány předpoklady výjimky podle citovaného ustanovení dekretu č. 108/1945
Sb., tj. že by patřil mezi účastníky boje za osvobození proti nacistické
okupaci z období 1939 – 1945, nebo mezi osoby, které trpěly pod nacistickým
terorem (§ 1 odst. 1 dekretu č. 108/1945 Sb.). Ani v dalším průběhu řízení po
zrušujícím rozhodnutí dovolacího soudu z 28.6.2000 (28 Cdo 331/2000 Nejvyššího
soudu) nebyly v řízení doloženy, podle názoru odvolacího soudu, žádné
okolnosti, které by nasvědčovaly tomu, že rozhodnutí o
konfiskaci majetku A. M. bylo vydáno v důsledku politické perzekuce nebo
porušení základních politických práv; důvodem obnovy konfiskačního řízení byly
okolnosti týkající se národnosti a státní příslušnosti A. M. v době války. Tyto
okolnosti se ukázaly správně zjištěnými i v průběhu občanského soudního řízení.
Na tohoto původního vlastníka nemovitostí tedy dopadaly podmínky podle
dekretu č. 108/1945 Sb., důvod konfiskace jeho majetku byl
prokázán a nebylo u něho doložena výjimka podle ustanovení § 1 odst. 1 dekretu
č. 108/1945 Sb. a nebylo rovněž doloženo, že by tu k vydání rozhodnutí o
konfiskaci majetku bylo přikročeno z důvodů, které má na zřeteli ustanovení § 2
odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. Nebylo také v řízení zjištěno, že by
rozhodnutí o konfiskaci nenabylo právní moci a že by v tomto konfiskačním
řízení došlo k záměně osob.
Proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle
ustanovení § 219 občanského soudního řádu jako věcně správný a o
nákladech odvolacího řízení rozhodl podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142
odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobkyni v řízení
zastupovala, dne 10.7.2003 a dovolání ze strany žalobkyně bylo předáno dne
3.9.2003 na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 7, tedy ve lhůtě
stanovení v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka navrhovala, aby rozsudek odvolacího soudu z 22.4.2003 i rozsudek
soudu prvního stupně ze 6.9.2002 (čj. 14 C 338/2000 – 466) byly zrušeny a aby
věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatelka byla toho názoru, že je její dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu; z
obsahu dovolání dovolatelky vyplývalo, že jako dovolací důvod uplatňuje, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka zdůrazňovala především, že správní řízení, které předcházelo
konfiskaci majetku zemřelého otce žalobkyně – A. M., nebylo
řádně a pravomocně skončeno a nemohlo tedy dojít k jeho
završení konfiskací majetku. Rozhodnutí o zamítnutí odvolání A. M. bylo vydáno
dne 20.3.1951, ale tento odvolatel zemřel již 10.1.1951,
přičemž toto správní rozhodnutí nebylo ústně vyhlášeno, ani doručeno v písemném
vyhotovení, jak to tehdy ukládalo vládní nařízení č. 8/1928 Sb., o správním
řízení.
Dovolatelka i v dovolacím řízení uplatňovala svůj názor, že z
okolnosti, že v konfiskačním správním řízení nebyly
předloženy archivní materiály o státním občanství původního vlastníka A. M.,
ani o jeho přihlášce do NSDAP, přesto, že existovaly a Ministerstvo vnitra je
mělo k dispozici, vyplývá vysvětlení, že „zemřelý otec žalobkyně
prokazoval Československé republice dobré služby a jeho přihláška k
říšskoněmeckému občanství i přihláška ke vstupu do NSDP byly určitou
kamufláží“. Dovolatelka ovšem v dovolání přiznávala, že „toto jsou
skutečnosti, které dnes po odstupu mnoha desetiletí již nelze
prokázat“.
Na uvedený případ se, podle názoru dovolatelky, vztahuje zákon č. 87/1991 Sb.,
neboť tu nebylo možné pokládat majetek A. M., otce
žalobkyně, za zkonfiskovaný a smrtí tohoto zůstavitele
přešel uvedený majetek podle tehdejšího občanského zákoníku (zákona č. 141/1950
Sb.) bez dalšího na jeho právní nástupce. Dekret č. 108/1945 Sb. tu byl
uplatněn, podle názoru dovolatelky, protiprávně a stalo se tak i za okolností,
na které pamatuje ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. i
ustanovení § 6 odst. 2 téhož zákona.
Ke svému dovolání dovolatelka připojila stejnopis rozsudku Krajského soudu v
Bratislavě (Slovenská republika) z 1.10.2003, sp. zn. 11 Co 149/01, vydaného v
právní věci vedené u Okresního soudu Bratislava 1 pod sp. zn. 13 C 184/92. V
tomto občanském soudním řízení dospěl uvedený odvolací soud k závěru, že „na
A. M. se vztahovala výjimka z konfiskace majetku podle
ustanovení § 1 odst. 1 bod 2 dekretu č. 108/1945
Sb. a když na základě rozhodnutí konfiskačního, které nenabylo právní moci,
stát převzal věci (nemovitosti) bez právního důvodu a v
rozporu se zásadami demokratické společnosti, byly tu splněny podmínky pro
vydání věci podle ustanovení § 1 odst. 1 a § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o
mimosoudních rehabilitacích“. V tomto řízení vycházel uvedený odvolací soud
kromě jiného zejména z obsahu spisů Mimořádného lidového soudu v Praze sp. zn.
Ls XV 325/48 i Krajského soudu trestního v Praze sp. zn. Tk XXIX 15020/48.
Při posuzování tohoto dovolání dovolatelky vycházel dovolací soud z ustanovení
dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož
ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon
č. 99/1963 Sb.), platí i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti zákona
č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001).
Dovolání dovolatelky směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání
dovolatelky bylo tu možné posoudit jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
občanského soudního řádu, když tu nešlo o potvrzení (odvolacím soudem)
rozhodnutí soudu prvního stupně, který by tento soud rozhodl ve věci samé jinak
než ve svém dřívějším rozsudku proto, že by byl vázán právním názorem
odvolacího soudu, který by dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil (jak
to má na zřeteli ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu).
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu je přípustné
dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním
napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci má po právní stránce zásadní
význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena, nebo která je odvolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Podle názoru dovolacího soudu je nutné uvedené ustanovení § 237 odst.
1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu použít i na daný
případ, v němž má dovolací soud k dispozici jednak rozsudek Městského soudu v
Praze z 22.4.2003, sp. zn. 17 Co 149/2003,
jako soudu odvolacího, a dále rozsudek Krajského soudu v Bratislavě (Slovenská
republika) z 1.10.2003, sp. zn. 14 Co 149/01, rovněž jako soudu odvolacího; v
těchto rozsudcích uvedených odvolacích soudů dospěly tyto soudy při posuzování
projednávaných právních věcí podle téhož právního předpisu –
zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, když
vycházely v podstatě z týchž důkazů, které tu byly k dispozici (včetně soudních
spisů z poválečného období, a to spisů vedených u soudů na
území České republiky), k rozdílným právním závěrům. Městský soud v Praze ve
svém rozsudku z 22.4.2003, sp. zn. 17 Co 149/2003, dospěl k závěru, že „z
žádného důkazu nevyplynulo, že by v řízení o konfiskaci uplatnil původní
vlastník A. M. tvrzení o tom, že je výjimkou ve smyslu
ustanovení § 1 odst. 1 dekretu č. 108/1945 Sb“. Krajský
soud v Bratislavě (Slovenská republika) ve svém rozsudku z 1.10.2003, sp. zn.
14 Co 149/01, dospěl naproti tomu k závěru, že „na A. M. se
vztahovala výjimka z konfiskace majetku podle ustanovení § 1 odst. 1 bod 2
dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb.“, takže „nebyly proto splněny
podmínky pro konfiskaci jeho majetku podle dekretu č.
108/1945 Sb.“.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem dospěl dovolací soud proto k závěru, že za
uvedené situace je tu dána přípustnost dovolání ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3
občanského soudního řádu.
Dovolatelky uplatňovala ve svém dovolání, které bylo nutno pokládat za
přípustné, jeko dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž
směřuje její dovolání, spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a
odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu).
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud použije na
projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo si použitý právní
předpis nesprávně vyloží (viz z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem ČR, text na str. 13
/45/ ).
V daném případě odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání
dovolatelky, posoudil projednávanou právní věc podle
ustanovení § 6 a § 2 odst. 1 písm. c) zákona č.
87/1991 Sb. v souvislosti s ustanoveními dekretu č. 108/1945 Sb.
Tato ustanovení se nepochybně projednávané právní věci týkala a
účastníci řízení na ně v průběhu řízení také poukazovali. V dovolacím řízení
bylo ještě třeba posoudit, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně
vyložil např. i s využitím uveřejněné judikatury soudů.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 16/1994 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že splnění
zákonných předpokladů přechodu věci na stát ve smyslu ustanovení § 6 odst. 2 a
§ 2 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. může soud posuzovat v případech konfiskace
majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb. tehdy, jestliže správní orgán rozhodoval
po 25.2.1948 o tom, jsou-li splněny podmínky podle dekretu
č. 108/1945 Sb., za nichž pak došlo ze zákona ke konfiskaci majetku, stanovené
tímto dekretem.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 9/1998 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek byl zaujat právní názor, že o
převzetí věci státem bez právního důvodu (§ 6 odst. 2 zákona č.
87/1991 Sb.) jde tehdy, jestliže stát převzal věc, aniž k tomu existoval právní
důvod; citované ustanovení nedopadá na případy, kdy stát převzal věc na základě
existujícího právního úkonu.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 19.11.1996, IV. ÚS 279/95, uveřejněném pod č.
121 ve svazku 6 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl zaujat právní
názor, že podmínka nabytí vlastnictví státem je nezbytná pro úspěšnost
uplatněného nároku podle zákona č. 87/1991 Sb. ze strany oprávněné osoby (při
splnění ostatních zákonných podmínek) v případech jmenovitě uvedených v § 6
odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.; nemusí však být uplatněn v případech uvedených v
odstavci 2 tohoto ustanovení.
Podle ustanovení § 1 odst. 1 bod 2 dekretu č. 108/1945 Sb. jsou výjimkou z
konfiskace movitého i nemovitého majetku bez náhrady, který ke dni skončení
německé a maďarské okupace byl ve vlastnictví fyzických osob německé nebo
maďarské národnosti, tj. osob, které prokážou, že zůstaly věrny Československé
republice, nikdy se neprovinili proti českému a slovenskému národu, nebo se
činně (aktivně) zúčastnili boje za osvobození od okupace, anebo trpěli pod
nacistickým nebo fašistickým terorem.
V nálezu Ústavního soudu ČR ze 16.1.1999, IV. ÚS 439/98, uveřejněném
pod č. 8 ve svazku 13 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR,
byl zaujat i právní názor, že ve smyslu ustanovní § 1 odst. 4 ústavního dekretu
presidenta republiky č. 33/1945 Sb. také osoby, které se
přihlásí za Němce a Maďary, donuceny nátlakem nebo okolnostmi zvláštního
zřetele hodnými, neposuzují se podle tohoto dekretu jako Němci nebo Maďaři,
schválilo-li Ministerstvo vnitra osvědčení o národní spolehlivosti, které vydal
příslušný bývalý okresní národní výbor (okresní správní komise) po přezkoumání
uvedených skutečností. Osob takto za Němce nebo Maďary nepovažovaných se tedy
nemohla týkat konfiskace jejich majetku podle dekretů č.
108/1945 Sb. a č. 12/1945 Sb. (viz i nález Ústavního soudu ČR z
12.10.1995, III. ÚS 39/95, uveřejněný pod č. 60 ve svazku 4
Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
V daném případě tedy soudy obou stupňů správně využily své možnosti posoudit
splnění zákonných předpokladů přechodu věcí (nemovitostí uvedených v žalobě
žalobkyně) na stát při splnění podmínek podle dekretu č. 108/1945 Sb., když tu
správní orgán rozhodoval o splnění podmínek konfiskace majetku i po 25.2.1948
(srov. k tomu shora již citované rozhodnutí uveřejněné pod č. 16/1994 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Při posuzování této právní
otázky však odvolací soud dospěl k zužujícímu výkladu ohledně možnosti rozsahu
uvedeného posouzení a přezkoumání a měl za to, že „soud nemůže
přezkoumávat správnost jednotlivých správních rozhodnutí a ani skutečnost, že v
jiném správním řízení bylo rozhodnuto o českém občanství“. Tento právní názor
odvolacího soudu se promítl i v tom, že tu bylo, podle názoru odvolacího soudu,
rozhodné, že „ve správním řízení o konfiskaci nebylo uplatněno tvrzení o
tom, že je výjimkou ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 dekretu č. 108/1945
Sb.“ původním vlastníkem nemovitostí, o něž v tomto řízení šlo, tedy A. M.,
otcem žalobkyně H. Z.
Nemohl tedy dovolací soud, který pokládá shora citované právní závěry z
uveřejněné judikatury soudů za použitelné i v tomto případě, dospět přesvědčivě
k závěru, že je rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání
dovolatelky, správné jak to má na zřeteli ustanovení § 243b odst. 2 občanského
soudního řádu. Přikročil tedy dovolací soud ke zrušení dovoláním napadaného
rozhodnutí odvolacího soudu podle téhož ustanovení občanského soudního řádu.
Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na
rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a
vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243 b odst. 3, věta druhá,
občanského soudního řádu). V tomto dalším řízení bude účelné, aby se soud
prvního stupně zaměřil na objasnění a posouzení jmenovitě těch okolností a
skutečností, které byly podkladem pro posouzení obdobného nároku žalobkyně
jiným odvolacím soudem v jeho rozhodnutí z 1.10.2003, které je nyní po sdělení
žalobkyně ze 17.2.2004 (viz čl. 1.512 spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn.
14 C 338/2000) založeno i ve spise soudu prvního stupně, ale zároveň i na další
a zevrubnější objasnění a posouzení okolností a
skutečností, na které bylo poukazováno ze strany žalovaného podniku a obou
vedlejších účastníků řízení (viz čl. 1.513 až 517 téhož spisu) v písemných
vyjádřeních. Pouze tímto postupem v dalším řízení bude bezpečně doloženo, zda
po objasnění a posouzení této právní věci (sp. zn. 14 C
338/2000 Obvodního soudu pro Prahu 7), zda a kterým rozhodnutím bylo správně
rozhodnuto ve věci, když zatím bylo ve dvou obdobných případech odvolacími
soudy, ale i soudy prvního stupně, rozhodnuto rozdílně, a to i na podkladě řady
totožných skutkových zjištění, která ovšem v celém rozsahu nebyla úplně stejná.
V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu
(viz § 243d odst. 1 a § 226 občanského soudního řádu). V tomto dalším řízení
rozhodne soud prvního stupně také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení
odvolacího a dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 7. dubna 2004
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu