28 Cdo 2272/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Milana
Pokorného, CSc., v právní věci žalobce Ing. I. G., zastoupeného advokátkou,
proti žalovanému L. B., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 34 C 23/99, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11.6.2002, č.j. 15 Co 455/99-57, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Žalobce se domáhal žalobou podanou dne 25.1.1999 vydání rozsudku,
jímž měla být žalovanému uložena povinnost vyklidit byt blíže popsaný v petitu
žaloby a vyklizený žalobci předat, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.
Tvrdil, že je na základě kupní smlouvy ze dne 17.9.1993 vlastníkem nemovitosti,
v níž se nachází předmětný byt. Dne 28.12.1993 byla mezi žalobcem jako
vlastníkem domu a současně pronajímatelem a žalovaným, jako nájemcem, uzavřena
nájemní smlouva na dobu určitou od 1.1.1993 do 31.12.1997. Touto smlouvou
přenechal žalobce žalovanému do nájmu předmětný byt. Dnem 31.12.1997 tak
zaniklo žalovanému právo nájmu k předmětnému bytu. Přestože byl žalovaný
několikrát vyzván k vyklizení bytu, doposud zde bydlí a to od 1.1.1998 bez
právního důvodu.
Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
3.6.1999, č.j. 34 C 23/99-26, žalobě vyhověl. Vyšel ze zjištění, že žalobce je
vlastníkem předmětného bytu a mezi účastníky řízení byla uzavřena nájemní
smlouva, na základě níž žalobce jako pronajímatel poskytl do nájmu žalovanému
předmětný byt. Dospěl k závěru, že s odkazem na ustanovení § 710 odst. 1 a 2
o.z. nájemní vztah k předmětnému bytu zanikl žalovanému dnem 31.12.1997. Věc
posoudil ve smyslu § 126 odst. 1 o.z. a lhůtu k plnění určil v trvání 1 měsíce
ve smyslu § 160 o.s.ř. s ohledem na předmět sporu a omezené možnosti ubytování
žalovaného. Nepřihlédl k námitkám žalovaného, že v předmětném bytě bydlí od
roku 1961, neboť nepředložil žádné doklady o uzavření jiné nájemní smlouvy.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne
11.6.2002, č.j. 15 Co 455/99-57, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
žalobu zamítl. Odvolací soud řízení doplnil a vyšel z odlišného zjištění a tím
i právního posouzení. Vzal za prokázáno, že žalovaný v předmětném bytě bydlí od
července roku 1961, kdy se do bytu nastěhoval společně s otčímem K. P. a matkou
M. P. Rodiče bydleli v předmětném bytě několik let a spolu s nimi ve společné
domácnosti bydlel i žalovaný. Rovněž vzal za prokázané, že rodiče se v roce
1971 odstěhovali do P. a v předmětném bytě zůstal a dosud bydlí žalovaný. Dále
odvolací soud vycházel ze zprávy města B., že již nejsou k dispozici rozhodnutí
o přidělení bytu z roku 1961. Dovodil, že žalovaný užíval byt po odstěhování
svých rodičů do P. z titulu přechodu práva užívání bytu podle § 181, § 179
odst. 1 tehdy platného o.z. Takže toto právo konvertovalo do nového nájemního
vztahu, který mohl být změněn, avšak nemohla být ohledně téhož uzavřena nová
nájemní smlouva. Dospěl k závěru, že uzavření nájemní smlouvy ze dne 28.12.1993
je neplatným právním úkonem podle § 39 o.z.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost
dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Tvrdil existenci
dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že nájemní smlouva je
neplatná ve smyslu § 39 o.z. Namítal, že vůlí účastníků řízení bylo uzavřít
novou nájemní smlouvu, kterou měl být sjednán nájem na dobu určitou. Navrhl
proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Žalovaný vyslovil, že dovolání nebylo podáno po právu a uplatněný dovolací
důvod není případný s odůvodněním, že za platnosti existující nájemní smlouvy
nemůže být bez zrušení této smlouvy uzavřena nová nájemní smlouva.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto
dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č.
30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným
přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném
podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle
dosavadních předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení
občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č.
30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.“). Zjistil dále, že dovolání bylo podáno
včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným
advokátem ( §240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a)
o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto dovoláním napadený
rozsudek odvolacího soudu v rozsahu vyplývajícím z podaného dovolání ve smyslu
ustanovení § 242 odst. 1 odst. 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není
opodstatněné.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241 odst. 3 písm. d)
o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle
nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží
(viz k tomu rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, text na str. 13/45).
S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d)
o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci je předmětem dovolacího přezkumu posouzení
správnosti závěrů odvolacího soudu podle nichž předmětná smlouva uzavřená dne
28.12.1993 mezi žalobcem a žalovaným je smlouvou absolutně neplatnou ve smyslu
§ 39 o.z.
Podle § 39 o.z. byl neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem
odporoval zákonu nebo jej obcházel nebo se příčil zájmům společnosti.
Podle § 685 odst.1. věty prvé o.z. nájem bytu vzniká nájemní smlouvou, kterou
pronajímatel přenechává nájemci za nájemné byt do užívání, a to na dobu určitou
nebo bez určení doby užívání. Nájemní smlouva je dvoustranným právním úkonem,
který musí splňovat mj. zejména základní náležitosti právních úkonů dle
ustanovení § 37 a násl. o.z. Odvolací soud správně poukázal na skutečnost, že v
dané věci nešlo o změnu původního nájemního vztahu a uzavření nové nájemní
smlouvy mezi žalobcem a žalovaným dne 28.12.1993 odporovalo zákonu ve smyslu §
39 o.z. Lze proto přisvědčit odvolacímu soudu pokud dovodil, že skutečně nebyl
prokázán úmysl žalovaného o ukončení nájmu bytu a jeho vůle nesměřovala k
uzavření nové nájemní smlouvy na uvedenou dobu určitou.
Dovolací soud se shoduje s názorem odvolacího soudu, že nájemní smlouva ze dne
28.12.1993 je ve smyslu ustanovení § 39 o.z. neplatným právním úkonem.
Pro úplnost nutno uvést, že vzhledem k vázanosti dovoláním dovolací soud
ponechává stranou, že soud prvního stupně nevyvodil důsledky z ustanovení § 676
odst. 2 o.z., pokud mínil projednávanou věc hodnotit při platnosti nájemní
smlouvy na dobu určitou.
Z uvedeného tak vyplývá, že dovolací soud nemohl dospět k závěru, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V mezích dovolacího přezkumu je proto rozhodnutí odvolacího soudu správné.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 1 o.s.ř. dovolání žalobce zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 o.s.ř. za
použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř.
Žalobce neměl se svým dovoláním úspěch a žalovanému v souvislosti s podaným
dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 18. prosince 2002
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu