28 Cdo 2283/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla
ve věci žalobce J. G., zastoupeného JUDr. Jiřím Hřídelem, advokátem se sídlem v
Písku, Fráni Šrámka 136, proti žalovanému F. S., zastoupenému JUDr. Jiřím
Kacafírkem, advokátem se sídlem v Plzni, Škroupova 1981/1, o žalobě na obnovu
řízení, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 6 EC 323/2010, o
dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. ledna 2014,
č. j. 15 Co 540/2013-360, takto:
Dovolání se odmítá.
Okresní soud v Klatovech usnesením ze dne 12. 9. 2013, č. j. 6 EC 323/2010-328,
povolil obnovu řízení vedeného u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 6 EC
323/2010. V původním řízení Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 24. 3.
2011, č. j. 6 EC 323/2010-111, vyhověl žalobě, jíž se žalobce po žalovaném
domáhal zaplacení částky 300.000,- Kč s příslušenstvím, a vyslovil závěr, že
žalobce poskytl žalovanému půjčku v uvedené výši, již je žalovaný povinen
vrátit. V následném odvolacím řízení pak Krajský soud v Plzni v potvrzujícím
rozsudku ze dne 24. 11. 2011, č. j. 13 Co 437/2011-169, shledal, že se žalovaný
na úkor žalobce ve výši sporné částky bezdůvodně obohatil. Žalobou na obnovu
řízení opírající se o ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. žalovaný
poukazoval na nově získané písemné prohlášení svého bratra P. S. osvědčující
telefonické sjednání půjčky mezi ním na straně jedné a žalobcem na straně
druhé, na základě čehož byla žalovanému předána sporná částka. S ohledem na
nedostižnost P. S. v průběhu původního řízení nemohl žalovaný použít jako důkaz
ve svůj prospěch jeho výpověď a zmíněné prohlášení získal až dne 11. 3. 2012.
Okresní soud poté, co se zabýval obsahem čestného prohlášení P. S. a provedl
jeho výslech, shledal, že takto lze doložit skutečnosti, které žalovaný nemohl
bez své viny v původním řízení použít a které jsou způsobilé pro něho přivodit
příznivější rozhodnutí ve věci. Ve světle svědecké výpovědi P. S. nelze
jednoznačně určit, zda se jedná o bezdůvodné obohacení (jak bylo shledáno v
původním řízení), nebo o půjčku či sponzorský dar, jak tvrdí uvedený svědek a
jak se vyjadřovala i jedna ze svědkyň v původním řízení. Pobyt zmiňovaného
svědka přitom v průběhu původního řízení nebyl znám a soudu se mu nedařilo
doručovat, neprovedení důkazu jeho výslechem či prohlášením tedy nezavinil
žalovaný.
K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Plzni, jenž je
usnesením ze dne 20. 1. 2014, č. j. 15 Co 540/2013-360, potvrdil. Lhůta pro
podání žaloby na obnovu řízení byla v projednávané věci zachována, a byť lze
mít pochybnosti o okolnostech vzniku uvedeného čestného prohlášení P. S., nelze
odhlížet od jeho svědecké výpovědi. Pro povolení obnovy řízení je podstatné, že
nyní je možno provést důkaz, který nemohl být proveden v původním řízení, což
odpovídá důvodu obnovy ve smyslu § 228 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Tvrdí-li
žalovaný, že danou skutečnost je možno prokázat čestným prohlášením určité
osoby, je dán důvod obnovy i tehdy, je-li možno provést samotný výslech svědka
a nespoléhat se pouze na jeho čestné prohlášení. Nejedná se přitom o změnu
důvodu navrhované obnovy řízení, neboť právní kvalifikace uplatněného důvodu
obnovy je na úvaze soudu. Vedlo-li k neúspěchu žalovaného v původním řízení
neunesení důkazního břemene ohledně skutečností, o nichž může podat svědeckou
výpověď P. S., pak lze mít za to, že tato výpověď může pro žalovaného přivodit
příznivější rozhodnutí ve věci, aniž by bylo na místě se v této fázi řízení
zabývat hodnocením její pravdivosti a věrohodnosti. Odvolací soud tedy přitakal
rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správnému.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dovolání žalobce, jenž považuje dovolání
za přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. a za důvodné dle § 241a o. s. ř. Žalobce
shrnul základní skutkové okolnosti sporu i dosavadní průběh řízení a vytknul
soudům nižších stupňů pochybení v právních úvahách. Zdůraznil, že v žalobě na
obnovu řízení byl uplatněn důvod dle § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. opírající
se o nově získané čestné prohlášení P. S., zatímco obnova byla připuštěna z
důvodu dle § 228 odst. 1 písm. b) o. s. ř. spočívajícího v možnosti uskutečnit
výslech svědka P. S., jenž doposud nebyl proveditelný s ohledem na nemožnost
svědku doručovat. Dovolatel se domnívá, že důvod obnovy je esenciální
náležitostí žaloby na obnovu řízení a může být měněn jen po dobu lhůty k podání
žaloby. Důvod spočívající ve výslechu P. S. nebyl nikdy uplatněn, pročež pro
něj nelze povolit obnovu řízení. Nové důkazy čestným prohlášením a výslechem
doposud nezastižitelného svědka jsou přitom vzájemně neslučitelné a skutkově
postavené na zcela jiném základě.
Dovolatel vyslovil názor, že účelovostí jednání dvou dlužníků je třeba se
zabývat již v řízení o povolení obnovy, nikoliv až v samotném obnoveném řízení,
a to s ohledem na procesní ekonomii. Dovolatel rovněž poukázal na to, že
zmiňovaný svědek je stále nekontaktní a k soudu přišel pouze na popud
žalovaného, od jehož aktivity se tedy odvíjelo včasné dostavení se onoho
svědka. Vytkl dále odvolacímu soudu neprovedení jím navržených důkazů
dokládajících účelovost jednání žalovaného a jeho bratra a možnost žalovaného
zajistit důkaz výslechem P. S. již v předchozím řízení, což představuje vadu
řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. Mimořádnost žaloby na obnovu řízení
jako opravného prostředku si žádá restriktivní výklad jejích důvodů, přičemž
soudu nepřísluší povolit obnovu řízení z jiného důvodu než z důvodu
uplatňovaného účastníkem. Na prosazování dalšího důvodu v průběhu řízení o
povolení obnovy je pak třeba pohlížet jako na rozšíření (změnu) žaloby. Svou
polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu dovolatel završil návrhem, aby Nejvyšší
soud zrušil usnesení soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání zpochybnil argumenty dovolatele a navrhl,
aby bylo dovolání odmítnuto.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl.
II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující
pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázku ve smyslu citovaného ustanovení dovolatel ovšem nevymezil. Je
třeba připomenout, že právní kvalifikace skutečností uváděných v žalobě na
obnovu řízení a jejich subsumpce pod příslušná zákonná ustanovení je na
posouzení soudu. Jak je zmiňováno i v komentářové literatuře, důvody žaloby na
obnovu řízení jako mimořádného opravného prostředku jsou dány vylíčením
rozhodných skutečností, a nikoliv bez dalšího tím, jak v ní byly kvalifikovány
(Občanský soudní řád § 1- 200za, Praha: C. H. Beck 2009, s. 261). Byť lze
dovolateli přitakat, že soud je v řízení o povolení obnovy vázán vymezenými
důvody (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn.
22 Cdo 1665/2009), není současně na místě vázanost důvody obnovy pojímat jako
bezvýhradnou vázanost formulacemi zvolenými v podané žalobě na obnovu řízení.
Žalovaný v dané věci prostřednictvím sdělení osoby na projednávané záležitosti
bezprostředně zúčastněné usiloval o doložení určení sporné částky pro tuto
osobu. Ač se v žalobě navrhovaný způsob doložení určenosti sporné částky pro
třetí osobu poněkud odlišoval od toho, jak byla posléze v průběhu řízení o
žalobě na obnovu řízení dokládána existence takovéhoto určení, rámcové vymezení
okolností, jejichž prostřednictvím žalovaný zamýšlel zvrátit výsledek původního
řízení - tj. existence svědectví osoby, pro niž byla částka určena, zůstalo
zachováno, přičemž v posuzovaném případě je nutné vnímat provedení důkazu
zmiňovanou svědeckou výpovědí především jako ověření správnosti důkazu čestným
prohlášením téže osoby, a nikoliv jako změnu důvodu povolení obnovy, jak se
mylně domnívá dovolatel, s tím, že obsah obou důkazů je v podstatě totožný (viz
výše). Opřel-li tedy žalovaný svou žalobu na obnovu řízení o možnost prokázání,
že sporná částka směřovala k jeho bratru P. S., podpořenou prohlášením P. S.
jednou ve formě listiny a jednou jeho svědeckou výpovědí, nelze přitakat názoru
dovolatele o neslučitelnosti navrhovaných důkazů a jejich odlišném skutkovém
základě.
Namítá-li dovolatel, že navrhovaný důkaz svědeckou výpovědí bylo možno uplatnit
již v předchozím řízení, a poukazuje-li na účelovost jednání žalovaného a P.
S., zpochybňuje tímto zčásti skutková zjištění soudů nižších stupňů, jejichž
přezkum zákon dovolacímu soudu neumožňuje (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a §
242 odst. 3 o. s. ř.), a částečně nastiňuje existenci vady řízení ve smyslu §
242 odst. 3 o. s. ř., k níž dovolací soud přihlíží, není-li provázána s otázkou
ve smyslu § 237 o. s. ř., pouze v případě přípustného dovolání. Soud prvního
stupně, na jehož zjištění následně navázal i soud odvolací, totiž shledal, že
důkaz výslechem svědka P. S., případně jeho prohlášením, nebylo možné provést v
původním řízení před okresním soudem. Polemizuje-li dovolatel s tímto závěrem,
nelze jeho výtky mít za poukazující na problematickou právní otázku, ale za
směřující k odlišenému hodnocení skutkových okolností, z čehož však není možné
usuzovat na přípustnost dovolání.
Z uvedeného je zřejmé, že na podané dovolání není možno pohlížet jako na
přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, věty první, o. s. ř.
odmítl.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
konečného rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. ledna 2015
JUDr. Jan Eliáš,
Ph.D.
předseda senátu