28 Cdo 2309/2004
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha
Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce Č. r. s.,
zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ V. D., a 2/ M. K., správci konkursní
podstaty úpadce S., spol. s r.o. zastoupenému advokátkou, o určení vlastnického
práva a výpůjčky, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 6 C 106/99, o
dovolání žalovaného Václava Douchy proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 25.11.2003, čj. 15 Co 623/2003-340, takto:
I. Dovolání, pokud směřuje proti výroku rozsudku Krajského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 25. listopadu 2003, čj. 15 Co 623/2003-340, jímž
byl potvrzen výrok rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 10. července 2003,
čj. 6 C 106/99-302, že žalobce je vlastníkem budovy na parcele č.1825/3, budovy
na pozemku č. 1825/5, a budovy na pozemku č.1827/2 v
katastrálním území S., se odmítá.
II. Ve zbývající části se oba rozsudky zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v
Táboře k dalšímu řízení
Okresní soud v Táboře původně rozsudkem ze dne 2.7.2002, čj. 6 C
106/99-198, zamítl jednak žalobu o určení, že Česká republika je vlastníkem a
žalobce má ve výpůjčce blíže specifikované pozemky v S., jednak žalobu na
určení, že žalobce je vlastníkem stavebních objektů na uvedených parcelách.
Vyslovil názor, že žalobce není aktivně legitimován v řízení o určení
vlastnického práva jiného subjektu k pozemkům, které byly P. f. Č. r. (dále jen
„P. f.“) převedeny do vlastnictví žalovaného V. D., a že stavby nejsou ve
vlastnictví žalobce, ale jiného subjektu – S. s.r.o.
Poté, co tento rozsudek byl v odvolacím řízení rozsudkem Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 12.12.2002, čj. 15 Co 497/2002-221, zrušen
(s výjimkou výroku o zamítnutí návrhu na určení vlastnictví k pozemkům, který
byl potvrzen), soud prvního stupně řízení doplnil řízení podle pokynů
odvolacího soudu a rozhodl znovu rozsudkem ze dne 10.7.2003, čj. 6 C
106/99-302. Žalobě tentokrát vyhověl - určil, že žalobce má předmětné pozemky
ve výpůjčce, a že je vlastníkem staveb na nich vybudovaných. Dospěl k závěru,
že P. f. nebyl oprávněn s pozemky nakládat, protože ke dni účinnosti zákona č.
229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), nešlo o
pozemky zemědělsky obhospodařované, tedy tvořící zemědělský půdní fondy, ale o
pozemky s výjimkou dvou zahrad zastavěné, nebo tvořící vodní plochu, konkrétně
umělou nádrž – sádku), přístupovou cestu a manipulační plochu. Uvedené
nemovitosti žalobce užíval k plnění úkolů rybářského revíru, nikoli k
výdělečným účelům. K pozemkům měl žalobce původně právo trvalého užívání, a to
i ke dni 24.6.1991. Pozemky byly rozhodnutím odboru lesního a vodního
hospodářství ONV v T. ze dne 4.3.1981 odňaty zemědělské výrobě z důvodu
výstavby sádek a zpevněných ploch, přičemž část pozemků, zarostlá stromy,
neslouží zemědělské výrobě a není ji možno pro zemědělskou výrobu využít.
Závěr o neplatnosti převodu staveb učinil soud prvního stupně na základě úvahy,
že převod byl proveden osobami, které nebyly v té době oprávněny za žalobce
jednat.
Na základě odvolání obou žalovaných rozhodoval ve věci Krajský soud v
Českých Budějovicích, který rozsudkem ze dne 25.11.2003, čj. 15 Co
623/2003-340, rozsudek soudu prvního stupně v plném rozsahu potvrdil. Pokud jde
o povahu pozemků, jež jsou v současné době ve vlastnictví prvního žalovaného,
ztotožnil se s právním závěrem soudu prvního stupně při výkladu ustanovení § 1
zákona o půdě. Stavbu sádky nepovažuje s ohledem na znění předpisů o
zemědělském půdním fondu a o rybářství za stavbu, protože je uměle vytvořena a
není umístěna na vodním toku, nejedná se o rybník zásobovaný vodním tokem nebo
povrchovou vodou. Rovněž nejde o pozemek na němž je zařízení, jež je
nepostradatelné pro zemědělskou výrobu, jako jsou zařízení pro polní závlahu,
polní cesty, vodní nádrže a rybníky. Vycházel i z toho, že pozemky byly v roce
1981 vyjmuty ze zemědělského půdního fondu a nepovažoval proto za nutné zabývat
se dále otázkou, zda žalobce je podnikatelským subjektem či nikoliv.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání prvý žalovaný, a to v
celém rozsahu. Namítá nesprávné právní posouzení věci, dané závěrem odvolacího
soudu o tom, že předmětné pozemky, ohledně nichž se žalobce domáhá určení práva
výpůjčky, nepodléhají právnímu režimu zákona o půdě. To vedlo k nesprávnému
závěru, že nezaniklo právo trvalého užívání pozemků, jež žalobci příslušelo, a
P. f. nebyl oprávněn s nimi nakládat. Dovolatel uplatňuje, že stavby na
předmětných pozemcích byly desítky let užívány k provozování rybničního
hospodářství (rybářství). Rybářství je podle zákona č. 102/1963 Sb., o
rybářství, odvětvím zemědělské výroby. Režimu zákona o půdě jsou podřízeny i
pozemky, na nichž stojí stavby sloužící zemědělské výrobě a s ní souvisejícímu
vodnímu hospodářství. V řízení bylo prokázáno, že stavby byly uvedeny do
trvalého užívání jako zemědělské objekty a sloužily k uvedenému účelu i ke dni
účinnosti zákona o půdě. Ke stejnému účelu sloužily i ostatní plochy
bezprostředně funkčně související se stavbami a zahrady v areálu rybničního
hospodářství N. B., jehož se spor týká. Dle dovolatele nebrání takovému
posouzení ani zákon č. 53/1966 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve
znění pozdějších předpisů, protože pojem zemědělská půda vymezuje tak, že
zahrnuje i nezemědělské pozemky, které jsou pro zajišťování zemědělské výroby
nezbytné. Pojem „zemědělský půdní fond“ je tak širší než pojem „zemědělské
pozemky“. Dovolatel rovněž připomíná, že soud se dostatečně nevypořádal s
právním názorem P. f., že uvedené pozemky jsou podřízeny zákonu o půdě. Navrhl,
aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce vyslovil názor, že dovolání není přípustné, protože soud
prvního stupně sice původně rozhodl zamítnutím žaloby a druhým rozsudkem jí
vyhověl, nestalo se tak ale z důvodu odlišného právního názoru odvolacího
soudu, ale za účelem doplnění řízení. Skutkový stav, z něhož potom vycházel,
byl odlišný než jaký byl v době jeho předchozího rozhodování. Dovolání proto
není dle žalobce přípustné podle § 231 odst. 1 písm. b) (správně zřejmě § 237
odst. 1 písm. b/ o.s.ř.). Napadené rozhodnutí nemá podle jeho názoru zásadní
právní význam, protože neřeší ve vztahu k dovolateli žádnou otázku, která
nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu řešena, nebo byla odvolacími soudy
či dovolacím soudem řešena rozdílně. Stejně tak nejde o právní otázku, která by
byla řešena v rozporu s hmotným právem. S názory správního orgánu a P. f. se
soudy dle jeho názoru vyrovnaly. Žalobce proto navrhl, aby dovolání bylo
odmítnuto.
Dovolání bylo podáno včas a splňuje náležitosti stanovené v § 241 a
241a o.s.ř. Dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
V prvé řadě konstatoval, že dovolání není přípustné proti té části
rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v
části II., tj. ve výroku, že žalobce je vlastníkem staveb ve výroku
specifikovaných. V této části totiž není žalovaný věcně legitimován v řízení, a
tedy ani v dovolacím řízení, protože jí byl řešen právní vztah mezi jinými
účastníky, t.j. mezi žalobcem a konkursním správcem s.r.o. S. Protože však
dovolatel výslovně uvedl, že dovolání podává do rozsudku odvolacího soudu v
plném rozsahu, bylo třeba v této části jeho dovolání odmítnout (§ 243b odst. 1,
§ 218 písm. b/ o.s.ř.).
Naproti tomu dovolací soud neshledává správným názor žalobce, že
dovolání není přípustné ani ve zbývající části. Má zato, že odvolací soud svým
rozsudkem z 12.12.2002, čj. 15 Co 497/2002-212, dal dostatečně najevo, že
pokud jde o zemědělský charakter předmětných pozemků, soud prvního stupně
dostatečně neřešil, zda mohly přejít do správy P. f. a zda je možno je zařadit
mezi pozemky, které souvisely se zemědělskou výrobou, nebo s ní souvisely.
Právě z těchto důvodů pak soud prvního stupně věc posoudil po doplnění řízení
jinak než ve svém prvém rozsudku. Dovolání proto dovolací soud považuje za
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. I kdyby tomu tak nebylo, shledává
rozhodnutí odvolacího soudu za zásadně významné po právní stránce jak pro
rozpor s dosavadní judikaturou, tak pro rozpor s hmotným právem, ve smyslu §
237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolací soud proto věcně přezkoumal rozsudek
odvolacího řízení v mezích podaného dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Jím je
posouzení otázky, zda odvolací soud správně aplikoval na danou věc příslušné
právní předpisy. Přitom dospěl k závěru, že tento soud sice vyšel ze zákona o
půdě, nesprávně jej však vyložil.
Dovolací soud nesdílí právní názor odvolacího soudu, který stavby
sloužící k chovu ryb nepovažuje za stavby na něž se vztahuje zákon o půdě. Chov
ryb je bezpochyby odvětvím spadajícím pod pojem zemědělské výroby, kterou je v
zásadě pěstování rostlin a chov zvířat, přesahující hranice drobné osobní péče
(např. v domácnosti). Pojem zemědělská výroba se nekryje s pojmem podnikatelské
činnosti v zemědělství, jak je definován např. v § 12a zákona č. 105/1990 Sb.,
o soukromém podnikání občanů a jejím znakem není proto hledisko trvalého zdroje
příjmů. Zákon č. 102/1962 Sb., o rybářství, stanovil v § 1 zcela jednoznačně,
že rybářství je odvětvím zemědělské výroby, zajišťující řádný chov,
zušlechťování, ochranu a lov ryb. Sledoval co nejširší zapojení občanů do této
činnosti, zahrnující výkon rybářského práva, a pro tento účel počítal s jejich
sdružováním do Č. r. s. a M. r. s. Není tedy pochyb o tom, že rybářské svazy
zajišťovaly jako nepodnikatelské subjekty výkon, který zahrnoval např. i
rozmnožování a chov ryb v sádkách. Sádky a související hospodářské stavby jsou
tak nesporně stavbami spadajícími pod zemědělskou výrobu, na něž se vztahuje
ustanovení § 1 odst. 1 písm. c) jako na stavby, soužící zemědělské výrobě a s
ní souvisejícímu vodnímu hospodářství, včetně jimi zastavěných pozemků. Mezi ně
je třeba zahrnout i nutné cesty a manipulační plochy, bez nichž nemohou uvedené
stavby sloužit svému účelu. Nejde sice o přímo zastavené pozemky, ale o pozemky
náležející mezi pozemky zemědělské ve smyslu § 1 odst. 2 a 3 zákona č. 53/1966
Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění platném ke dni účinnosti
zákona o půdě. Pokud jde o zahrady, jejich charakter jako zemědělské půdy je
dán ustanovením § 1 odst. 2 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu
platného v době účinnosti zákona o půdě.
S ohledem na tyto skutečnosti není podstatné, že správní orgán rozhodl
v roce 1981 o vynětí pozemků ze zemědělského půdního fondu – šlo o splnění
požadavku pro účely stavebního řízení, jejímž předmětem ovšem byly stavby
sloužící rybářství, tedy účelům zemědělským.
Dovolací soud proto uzavírá, že v dané věci je třeba režim předmětných
pozemků podřídit pod zákon o půdě, a to včetně závěru, že P. F. byl oprávněn
tyto pozemky ve vlastnictví státu spravovat. Z jiných hledisek, včetně práva
nájmu vzniklého ze zákona podle § 22 odst. 1 a 3 zákona o půdě, nebyla věc
posuzována, ani dovolatelem zmiňována, takže se dovolací soud dalšími aspekty
věci nemohl zabývat.
V části, týkající se práva žalobce užívat předmětné pozemky, proto
dovolací soud zrušil příslušnou část rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního
stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V něm je soud vázán
právním názorem dovolacího soudu. Rozhodne též nově o nákladech řízení, včetně
řízení dovolacího (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, § 243d odst. 1
o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. prosince 2004
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu