28 Cdo 231/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Ing. J. T.,
zastoupeného advokátem proti žalovanému Státní památkový ústav S. Č. v P.,
zastoupenému advokátkou, o uzavření dohody o vydání nemovitostí, vedené u
Okresního soudu v Mělníku pod sp.zn. 7 C 836/99, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. října 2001, č.j. 22 Co 103/2001, 22
Co 405/2001- 148, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se žalobou domáhal po žalovaném, aby s ním podle zákona č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č.
87/1991 Sb.“) uzavřel dohodu o vydání nemovitostí, a to pozemku parc. č.
426/2-zahrada, parc. č. 426/3-zahrada, parc. č. 89-stavební parcela a parc. č.
90-stavební parcela, nyní v evidenci nemovitostí označené jako část stavební
parcely č. 89-zastavěná plocha o výměře 502 m2, 426/3 – zahrada o výměře 600
m2, část stavební parcely č. 89-zastavěná plocha s domem č.p. 17 a parc. č.
90-zastavěná plocha o výměře 35 m2 s domem čp. 18 v katastrálním území K.
Žalobce uvedl, že jeho rodiče koupili v roce 1939 od A. P. uvedené nemovitosti
a tyto nemovitosti považovali za vlastní. Rodina žalobce v jednom z domků
bydlela až do začátku 70. let, když v 50. letech došlo ke konfiskaci
předmětných nemovitostí. V současné době je jejich uživatelem žalovaný a matka
žalobce vyzvala jako oprávněná osoba k vydání nemovitostí. Dne 29.12.1991
zemřela, otec žalobce zemřel 24.3.1967. Žalobce se tak stal jako jediný syn a
dědic oprávněnou osobou.
Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 2. května 1995, čj. 6 C 840/93-27,
žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že mezi matkou žalobce a A. P., který byl
posledním knihovním vlastníkem uvedených nemovitostí, nebyla nikdy sepsána
trhová smlouva, na základě které by byl proveden vklad vlastnického práva ve
prospěch matky žalobce do pozemkových knih. Matka žalobce nenabyla vlastnické
právo k předmětným nemovitostem ani v důsledku vydržení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5.
prosince 1995, čj. 17 Co 326/95-50, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně,
když rovněž dovodil, že předložená listina ze dne 2. října 1939 nemohla být
nabývacím titulem z toho důvodu, že smlouvy z doby od 9.10.1938 do 31.12.1950
vyžadovaly ke své platnosti souhlasu okresního úřadu podle vl. nař. č.
218/1938. Navíc k převodu vlastnictví bylo potřeba intabulace, která v dané
věci provedena nebyla. K převodu vlastnictví předmětných nemovitostí za
platnosti o.z.o. tedy nedošlo. Pokud jde o možnost převodu vlastnictví dnem 1.
ledna 1951, kdy nabyl účinnosti občanský zákoník č. 141/1950 Sb., podle kterého
se dovršilo nabytí vlastnictví i podle smluv uzavřených před tímto datem, pak k
převodu také nedošlo, neboť by muselo jít o smlouvy platně uzavřené, mající
náležitosti předepsané platnými právními předpisy v době jejich uzavření.
Odvolací soud rovněž dovodil, že matka žalobce nenabyla vlastnictví k
předmětným nemovitostem ani vydržením, neboť 30letá vydržecí doba podle § l466
o.z.o. splněna nebyla, z důvodu konfiskace předmětných nemovitostí A. P.
výměrem Magistrátu města P., čj. 67632-NS/48/Ziv-Hil ze dne 9. října 1948,
neboť za eventuelní oprávněnou držitelku mohla matka žalobce být posuzována
pouze do vyhlášení citovaného výměru, tj. do 30.10.1949. Stejně tak podle
názoru odvolacího soudu nesplnila matka žalobce desetiletou vydržecí dobu podle
zák. č. 141/1950 Sb., neboť její počátek by se kladl ke dni 2.10.1939, tj. ke
dni sepsání listiny A. P., ale její držba by skončila dnem, kdy nemovitosti
nabyl stát, tj. dnem 30.10.1945. V této souvislosti odvolací soud konstatoval,
že toto datum vybočuje z rozhodného období podle zák. č. 87/1991 Sb.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací přezkoumal podle § 239
odst. 1 o.s.ř. přípustné dovolání a potvrdil závěr odvolacího soudu, že kupní
smlouva ze dne 2.10.1939 je neplatná, neboť k ní nebyl udělen souhlas podle
vl.nař. č. 218/38 s tím, že k převodu vlastnictví nebyla rovněž splněna
podmínka intabulace podle o.z.o. Stejně tak potvrdil závěr odvolacího soudu, že
nedošlo k převodu vlastnictví podle zák. č. 141/1950 Sb., jenž opustil
požadavek intabulace a postavil se na stanovisko, že převod nastává již
perfekcí smlouvy samé, neboť i kdyby listina ze dne 2.10.1939 obsahovala
náležitosti smlouvy o převodu vlastnictví, byla by neplatná pro již zmiňovaný
nedostatek souhlasu podle vl.nař. č. 218/1938 Sb. Navíc pak účinností zák. č.
141/1950 Sb., tj. dnem 1.1.1951 nemohlo dojít k převodu vlastnictví, rovněž
proto, že předmětné nemovitosti byly konfiskovány A. P. podle dekretu č.
108/1945 Sb. Pokud jde o vydržení konstatoval dovolací soud shodně s názorem
soudu odvolacího, že vlastnictví ke sporným nemovitostem nenabyla matka žalobce
ani vydržením podle o.z.o., neboť nesplňovala podmínku řádné držby na základě
platné smlouvy a navíc ani podmínku 30ti let. Na druhé straně však na rozdíl od
soudu odvolacího pokud jde o 10letou vydržecí dobu stanovenou občanským
zákoníkem č. 141/1950 Sb., dovolací soud dospěl k závěru, že je třeba zabývat
se splněním podmínek z pohledu ustanovení § 115 a 116 zák. č. 141/1950 Sb.,
podle nichž vlastnického práva k věci nemovité nabyl ten, kdo ji držel
oprávněně a nepřetržitě po dobu 10ti let. Nejdříve tedy k vydržení mohlo dojít
ke dni 1.1.1961. O oprávněnou držbu šlo potom tehdy, byl-li držitel se zřetelem
ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží a v pochybnostech
se mělo za to, že držba je oprávněná (§ 145). V této souvislosti dovodil, že
pokud by soud dospěl k závěru o tom, že matka žalobce nemovitosti nevydržela,
nemohly ani její věci ve smyslu ustanovení § 6 zák. č. 87/1991 Sb. přejít na
stát, neboť matka žalobce by nenabyla vlastnické právo k předmětným
nemovitostem. Naopak pokud by vlastnické právo ke sporným nemovitostem nabyla
vydržením, musel by soud zkoumat, zda po nabytí vlastnictví došlo v rozhodném
období k přechodu tohoto vlastnictví na stát ve smyslu § 6 zák. č. 87/1991 Sb.,
neboť pouze v tomto případě žalobci vzniklo právo na jejich vydání při splnění
dalších podmínek. Zcela na závěr Nejvyšší soud zjistil, že řízení trpí vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť žalovaný byl
nesprávně označen, s tím, že je v tomto případě na místě postupovat podle § 43
odst. 1 o.s.ř. a vyzvat žalobce, aby nesprávné označení žalovaného opravil. Za
této situace pak dovolací soud rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně
zrušil.
Okresní soud rozsudkem ze dne 22. března 2000, čj. 7 C 836/99-106, ve znění
doplňujícího rozsudku ze dne 10. ledna 2001, čj. 7 C 836/99-133, zamítl návrh
žalobce, aby s ním žalovaný podle zák. č. 87/1991 Sb. uzavřel dohodu o vydání
předmětných nemovitostí, když postupem podle § 43 o.s.ř. upřesnil označení
žalovaného a krajský soud jako soud odvolací poté, co přezkoumal odvoláním
napadený rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 212 odst. 1 věty
první o.s.ř. ve znění do 31.12.2000 s ohledem na ustanovení části dvanácté,
hlavy první, článku 15 zákona č. 30/2000 Sb. dospěl k závěru, že odvolání je
důvodné pouze co do výroku o náhradě nákladů řízení a ve věci samé rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že
podle ustanovení § 3 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. je oprávněnou osobou fyzická
osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu, v případech uvedených v § 6 pokud
je občanem České a Slovenské Federativní Republiky. V případě, že tato osoba
zemřela, upravuje ustanovení § 3 odst. 2 tohoto zákona okruh dalších
oprávněných osob. V dané věci bylo, podle názoru odvolacího soudu, rozhodující
posouzení, zda matka žalobce byla oprávněnou osobou v tom smyslu, že její věc
přešla do vlastnictví státu. V tomto směru žalobce jako další oprávněná osoba v
důsledku smrti své matky neprokázal, že jeho matka se stala vlastnicí
předmětných nemovitostí na základě kupní smlouvy uzavřené dne 2. října 1939 s
A. P. jako prodávajícím příp. na základě vydržení. Pokud jde o nabytí
vlastnictví na základě kupní smlouvy ze dne 2. října 1939, odvolací soud dospěl
k závěru, že předpokladem vzniku vlastnického práva byla podle obecného
občanského zákoníku z roku 1811 intabulace, k níž nedošlo a navíc kupní
smlouva uzavíraná dne 2. října 1939 byla neplatná, neboť vyžadovala podle vl.
nař. 218/1938 Sb. souhlas okresního úřadu. Dále odvolací soud dospěl k závěru,
že k nabytí vlastnictví matkou žalobce nedošlo ani dnem 1.1.1951, kdy nabyl
účinnosti občanský zákoník č. 141/1950 Sb., který opustil požadavek intabulace,
neboť smlouva ze dne 2. října 1939 byla pro nedostatek souhlasu okresního úřadu
neplatná. Rovněž tak vlastnictví ke sporným nemovitostem nenabyla vydržením ve
smyslu ustanovení § 115 a 116 zák. č. 114/1950 Sb., neboť v důsledku rozsudku
Mimořádného lidového soudu v Praze LS VIII. 21583/48 ze dne 2.9.1948, jímž byla
pravomocně společně se svým manželem odsouzena m.j. k trestu propadnutí majetku
ve prospěch státu nemohla nakládat se spornými nemovitostmi jako s věcmi
vlastními, ve smyslu naplnění znaku dobré víry, že jí věc náleží. K 1.1.1961 po
uplynutí 10leté vydržecí doby se tak matka žalobce nemohla stát vlastnictví
sporné nemovitosti na základě vydržení. Pokud jde o otázku vydržení
sporných nemovitostí podle o.z.o. dospěl odvolací soud shodně s názorem soudu
prvního stupně k závěru, že nebyla splněna podmínka řádné držby, neboť držba
nebyla založena na platné smlouvě o převodu nemovitostí a navíc neuplynula ani
30letá vydržecí doba (§ 1460, 1468 a 1470 o.z.o.).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včas podaným dovoláním, jehož
přípustnost odvozoval z dovolání vysloveného rozsudkem Krajského soudu v Praze
ze dne 5.12.1995, čj. 17 Co 326/95-50, a to vzhledem k zásadě jednotnosti
řízení znamenající, že podáním prvního dovolání proti uvedenému rozsudku
nemohla být dovolatelova možnost obrátit se na dovolací soud vyčerpána. Dále
vyslovil názor, že podáním prvního dovolání byla de facto vyslovena žádost o
připuštění dovolání v rámci otázky zásadního právního významu, za kterou
označil otázku držby resp. vlastnického práva ke sporným nemovitostem ve
prospěch R. T. v rozhodném období podle restitučních předpisů. Dovolací důvod
potom žalobce spatřuje v nesprávném právním posouzení věci, neboť nevzal v
úvahu analogické rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17.12.1997, čj. II. ÚS
317/96, který dovodil, že kupující nabyli vlastnictví účinností občanského
zákoníku č. 141/1950 Sb. a to bez zápisu do pozemkové knihy a dále, že k
odebrání majetku došlo až v období komunistické totality a to postupem
porušujícím uznávaná lidská práva a svobody. I nadále ve svém dovolání setrval
na názoru, že matka žalobce se stala vlastnicí dnem 1.1.1951 na základě kupní
smlouvy ze dne 2. října 1939 přes nedostatek souhlasu podle vl. nař. 218/1939,
neboť nikde nebylo stanoveno, že tento souhlas musí být souhlasem předchozím,
přičemž ke dni 1.1.1951 již tohoto souhlasu nebylo zapotřebí v důsledku
odpadnutí branné pohotovosti státu. Konečně zdůraznil, že státem ve smyslu § 1
vl. nař. 218/38 Sb. byl protektorát, kterého ztěží lze dnes z pohledu
mezinárodního práva veřejného považovat za subjekt, který měl všechny atributy
státu a navíc okresním úřadem byl německy úřadující Landrat, který byl služebně
subordinován říšskému protektorovi, což jej vede k otázce, zda lze setrvávat na
principu kontinuity práva a dovozovat naopak, že nerespektováním existence
okupačních úřadů nebyla matka žalobce ze soukromoprávního pohledu v dobré víře.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zák. č. 30/2000 Sb., kterým se mění
zák. č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů a některé
další zákony se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedenou podle
dosavadních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních
předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001
(dále jen „o.s.ř.“).
Dovolání splňuje podmínky uvedené v ustanovení § 241 odst. 2 o.s.ř. a proto se
dovolací soud zabýval jeho přípustností. Dovolání je mimořádný opravný
prostředek, který je přípustný jen v případech zákonem stanovených. Vady řízení
ve smyslu § 237 odst. 1 o.s.ř. způsobující zmatečnost řízení nebyly tvrzeny ani
dovolacím soudem zjištěny. Protože odvolací soud potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně nelze aplikovat ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Stejně
tak nelze aplikovat ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., podle kterého je
dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším
rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější
rozhodnutí zrušil, neboť popsaná situace je dána v případě, kdy předchozí
závazný právní názor byl vyjádřen v rozsudku odvolacího nikoliv dovolacího
soudu. Právně závazný názor dovolacího soudu vyjádřený ve zrušujícím rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 30.6.1999, čj. 2 Cdon 1465/96-91, nelze pod pojem
odvolacího soudu podřadit. Rovněž tak odvolací soud proti svému rozsudku
nepřipustil dovolání, takže nepřipadá v úvahu přípustnost dovolání ani podle
ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. Zbývá tedy posoudit, zda lze přípustnost
dovolání dovodit z ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř., podle kterého je dovolání
přípustné, jestliže odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka na připuštění
dovolání, přičemž dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího
soudu má zásadní právní význam. V daném případě však návrh na připuštění
dovolání žalobce v řízení před odvolacím soudem neuplatnil, takže nebyla
splněna základní podmínka přípustnosti dovolání ani podle ustanovení § 239
odst. 2 o.s.ř.
Dovolání proto bylo jako nepřípustné odmítnuto (§ 243b odst. 4, § 217 odst. 1
písm. c/ o.s.ř.).
Podle výsledků dovolacího řízení by měl na náhradu nákladů v něm vzniklých
nárok žalovaný, tomu však prokazatelně náklady dovolacího řízení nevznikly.
Povinnost k náhradě těchto nákladů proto nebyla uložena žádnému z účastníků (§
243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 146 odst. 2, věta prvá, per analogiam o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 26. února 2002
JUDr. Iva B r o ž o v á , v.r.
předsedkyně senátu