II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobou podanou dne 1. dubna 1992 u Obvodního soudu pro Prahu 1 se
žalobci domáhali vydání věcí movitých, vesměs zlatých mincí a věcí, blíže
popsaných v žalobě. Tvrdili, že jde o věci, kterých se stát zmocnil bez
právního důvodu ve smyslu § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., neboť byly
odebrány z bytu rodiny žalobců v souvislosti s jejich pronásledováním v
důsledku toho, že patřili k vrstvě občanů samostatně výdělečně činných.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně zamítl žalobu v plném rozsahu
rozsudkem ze dne 14. května 1996, č.j. 27 C 111/92-45, ve znění doplňujícího
rozsudku ze dne 5. května 1997, č.j. 27 C 111/92-57. Řízení v části týkající
se žalobkyně I. B. zastavil z důvodu zpětvzetí žaloby a rozhodl o nákladech
řízení. K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením
ze dne 10. září 1977, č.j. 39 Co 456-457/97-66, rozsudek soudu prvního stupně v
zamítavých výrocích o věci samé a ve výroku o nákladech řízení zrušil a v tomto
rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soudu prvního stupně
uložil zjistit, zda u některé z věcí, jejichž vydání bylo požadováno, přichází
do úvahy nedostatek podmínek řízení spočívající v překážce věci pravomocně
rozsouzené podle § 159 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k předmětu řízení v jiných
věcech, které blíže odvolací soud v odůvodnění vyjmenoval. Konstatoval dále
nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně a vady řízení v souvislosti s
prováděním důkazů. Jmenovitě pak uložil soudu prvního stupně provedení důkazů
zaměřených k otázkám, zda žalobci jsou oprávněnými osobami (z hlediska jejich
vztahu k osobě původního vlastníka, jakož i v otázkách vztahujících se k pohybu
věcí, jejichž vydání se nyní domáhají tak, aby bylo zjištěno, u koho se ta
která individuálně určená věc zachovala. S odvoláním na závěry rozsudku
Nejvyššího soudu ČR ve věci 3 Cdon 523/96 vyslovil závazný právní názor, podle
něhož věcí movitou ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se
rozumí věc určená individuelně, rozlišení, zda jde o věc určenou individuelně
nebo druhově nevyplývá jen z povahy věci samé (jako v souzeném případě, kdy jde
o mince). Tatáž věc totiž může být určena individuelně nebo druhově, t.j. tak,
že ji nelze zaměnit nebo že ji zaměnit lze. Přitom individuelně určenou věcí
může být i věc jinak zaměnitelná, jestliže je identifikována svou stálou
odděleností od jiných věcí téhož druhu tím, že zůstává nesmíšena v konkrétním
prostoru, místě či obalu, čímž je zachována její totožnost.
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 3. března 1999, č.j. 27 C 111/92-87,
zamítl žalobu na vydání věcí blíže popsaných pod položkami 1 - 39 výroku
rozsudku, řízení ohledně položky 1) v počtu 2 265 ks zlatých svatováclavských
dukátů a položky 9) 25 ks zlatých amerických dvacetidolarů zastavil a rozhodl
o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že věci, jejichž vydání se žalobci
domáhali, náležely původně babičce žalobců, která byla odsouzena rozsudkem
bývalého Lidového soudu v Semilech ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v
Liberci k trestu odnětí svobody a k trestu propadnutí jmění. Oba rozsudky byly
zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. srpna 1990, sp. zn. 4 Tz
10/90. Žalobci jsou oprávněnými osobami ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., výzva
k vydání věcí však podle soudu prvního stupně neobsahovala náležitosti
vyplývající z ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Kromě toho soud
vyšel ze zjištění, že zabavené cennosti odeslal ONV S. Státnímu úřadu pro míry,
váhy a drahé kovy v zásilce ze dne 8. ledna 1958 pod č. E-3036, další zásilkou
pod č. 5421, z níž bylo vytříděno 57 kusů zlatých mincí, jež společně s
ostatními mincemi v ostatních cenných zásilkách byly předány bývalé SBČS dne
16. května 1961. Bance byly předány pod společným číslem 1 C - 119/61, takže je
nelze jednotlivě identifikovat, a to ani s přihlédnutím k tvrzením žalobců u
položek 1-5 a 10-14 o rok ražby. V jednotlivých letech ražby byl ražen větší
počet mincí, takže ani tento údaj nevede k individuálnímu určení těchto mincí.
V případě položek 28 až 39 (šperky a hodiny) nebylo zjištěno, kam tyto věci
byly předány. Podle tehdejší směrnice byly věci podobného druhu předány k
prodeji, pokud byly schopné prodeje, ostatní byly roztaveny Státní zkušebnou
pro drahé kovy a výtěžek šel do státní pokladny.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3.
dubna 2000, č.j. 39 C 457/99-105, rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku
o věci samé potvrdil ve znění, že se zamítá žaloba o vydání věcí. Ve výroku o
zastavení řízení a ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci zastoupeni řádně advokátem včas
dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení § 238 odst. 1 písm. b)
o.s.ř., případně z § 237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. Tvrdili existenci dovolacích
důvodů podle § 241 odst. 3 písm. a), b) a d) o.s.ř. Podle dovolatelů jde o
případ rozsudku soudu prvního stupně, potvrzeného rozsudkem odvolacího soudu za
situace, kdy soud prvního stupně rozhodl jinak, než svým rozsudkem ze dne 14.
května 1996, č.j. 27 C 111/92-57, a to proto, že byl vázán právním názorem
odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně svým usnesením
ze dne 10. září 1997, č.j. 39 Co 456, 457/97-66, v plném rozsahu zrušil.
Dovolatelé dále tvrdili, že dovolání je přípustné rovněž podle § 237 odst. 1
písm. g) o.s.ř., neboť „se domnívají, že v projednávané věci u Městského soudu
v Praze dne 10.9.1977 jednal a rozhodl soud, který byl nesprávně obsazen\".
Tvrdili, že tuto náhodně zjištěnou skutečnost, že totiž ke dni 10. 9. 1997 měl
být senát 39 Co JUDr. Č. S. obsazen jako přísedícími soudci vedle JUDr. D. B.
nikoliv JUDr. M. F., ale JUDr. Ch. Navrhli dále, aby dovolací soud zjistil, zda
byl odvolací soud správně obsazen dne 3. dubna 2000, kdy byl vynesen dovoláním
napadený rozsudek. Navrhli proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení
věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. je založena
předně tehdy, jestliže rozhodnutí vynesl soudce, ohledně něhož bylo postupem
podle § 14 až 16 o.s.ř. rozhodnuto nadřízeným soudem o vyloučení z projednávání
a rozhodování věci. Takovou skutečnost dovolatelé ani netvrdí, ani se z obsahu
spisu nepodává. Podmínky ustanovení § 237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. jsou dále
splněny tehdy, jestliže obsazení soudu neodpovídalo ustanovením § 36 až 36d
o.s.ř., ledaže místo samosoudce rozhodoval senát. Posledně uvedená výjimka se v
dané věci neuplatní, neboť krajský soud v odvolacím řízení jedná a rozhoduje v
senátu (§ 36a odst. 3 i.f. o.s.ř). Z obsahu spisu však nevyplývá, že by
požadavek senátního rozhodování krajského soudu jako soudu odvolacího nebyl při
rozhodování dne 3. dubna 2000 naplněn. Z uvedeného je zřejmé, že přípustnost
dovolání v této věci podle § 237 odst. 1 o.s.ř. nelze dovodit.
Než dovolání v této věci nemůže být přípustné ani podle § 238 odst. 1 písm. b)
o.s.ř., na něž dovolatelé výslovně poukazují. Ze srovnání výroků rozsudku
soudu prvního stupně ze dne 14. května 1996, č.j. 27 C 111/92-45 a ze dne 3.
března 1999, č.j. 27 C 111/92-84, vyplývá, že v obou případech soud prvního
stupně rozhodl tak, že žaloba byla zamítnuta. Posledně uvedenému rozsudku
soudu prvního stupně tak nepředcházelo jiné, obsahově odlišné, rozhodnutí. Není
tak naplněn ani základní předpoklad přípustnosti dovolání podle výše uvedeného
ustanovení.
Z obsahu spisu se nepodává - a ostatně to dovolatelé ani netvrdí - že by řízení
bylo postiženo jinou vadou, uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) až f)
o.s.ř., jejichž existence by jinak zakládala současně dovolací důvod podle §
241 odst. 3 písm. a) o.s.ř. Dovolání žalobců tak směřuje proti rozhodnutí
odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné. Dovolací soud proto
podle § 243b odst. 4 o.s.ř. za použití § 221 odst. 1 písm. c) o.s.ř. musel
dovolání odmítnout, aniž mohl přikročit k meritornímu přezkumu napadeného
rozhodnutí.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 o.s.ř. za
použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř.
Dovolatelé nebyli v dovolacím řízení úspěšní, žalované však zřejmě v
souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný žádný opravný prostředek
V Brně dne 31.října 2000
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová