28 Cdo 2314/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Milana Pokorného,
CSc., v právní věci žalobkyně N. P., zastoupené advokátkou, proti žalované O.
K., zastoupené advokátem, o uzavření dohody o vydání nemovitostí, vedené u
Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 8 C 231/97, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 5. 2000, č.j. 11 Co 170/2000-120,
Zrušuje se rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 5. 2000, č.j. 11 Co
170/2000-120, se pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne
29. 10. 1999, č.j. 8 C 231/97-94, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 28. 1.
2000, č.j. 8 C 231/97-105, v odstavci I., jímž bylo žalované Obci K. uložena
povinnost uzavřít s žalobkyní N. P. dohodu o vydání věci, podle které žalovaná
byla povinna vydat žalobkyni ideální polovinu rodinného domku v K., ideální
polovinu parc. 316 - zastavěná plocha, ideální polovinu parc 317 - zastavená
plocha a ideální polovinu parc 318/1 - zahrada, vše v obci K., okr. O.,
katastrální území K. v. S., LV č. 1021, zapsané u Katastrálního úřadu v O., do
30 dnů od právní moci rozsudku., jakož i v odstavci III., jímž byla žalované
uložena povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení v částce 11.040.30 Kč do 3
dnů od právní moci rozsudku na účet advokátky.
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 5. 2000, č.j. 11 Co 170/2000-120,
se zrušuje rovněž v odstavci II. výroku, jímž byla žalované uložena povinnost
zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení 1.719,60 Kč do tří dnů od
právní moci rozsudku, na účet JUDr. advokátky.
Zrušuje se dále rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 29. 10. 1999, č.j. 8 C
231/97-94, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 28. 1. 2000, č.j. 8 C
231/97-105, a to v odstavcích I., III. a IV.
V uvedeném rozsahu se věc vrací Okresnímu soudu v Opavě k dalšímu řízení.
Podle tvrzení žaloby podané dne 18. 11. 1991 u Okresního soudu v Opavě
původní žalobkyní N. P. nabyla tato na základě postupní smlouvy sepsané
notářským zápisem bývalého Státního notářství v Opavě ze dne 10. 12. 1969
ideální polovinu nemovitostí popsaných blíže v petitu, a to od své sestry V. T.
Posledně jmenovaná však byla odsouzena rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne
20. 10. 1972 ve věci sp. zn. 7 T 731/72 pro trestný čin opuštění republiky. V
důsledku toho podle stanoviska tehdejšího Okresního národního výboru v O.
vyjádřeného v dopise ze dne 26. 2. 1974 byl tento převod považován za neplatný.
Nabyvatelka se proti postupu ONV soudně neohradila, neboť se obávala
eventuálních represálií se strany státních orgánů. Okolnostmi byla donucena v
tísni podepsat dne 9. 1. 1974 protokolární prohlášení, jímž uznala neplatnost
uvedené smlouvy. Po nabytí účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. dopisem ze dne 30.
6. 1991 uplatnila u Okresního úřadu v O. nárok na vydání uvedeného podílu
nemovitostí. Žádost byla postoupena Obecnímu úřadu v K., který s ní odmítl
příslušnou dohodu o vydání věci vydat.
Ve věci bylo naposledy rozhodováno Krajským soudem v Ostravě jako
soudem odvolacím. Ten výše uvedeným rozsudkem potvrdil Okresního soudu v Opavě
jako soudu prvního stupně ze dne 29. 10. 1999, č.j. 8 C 231/97-94 ve znění
doplňujícího rozsudku ze dne 28. 1. 2000, č.j. 8 C 231/97-105, jímž bylo
žalované uloženo uzavřít s žalobkyní dohodu o vydání ideální poloviny rodinného
domku v K., ideální poloviny parc. 316 - zastavěná plocha, ideální poloviny
parc. 317 - zastavěná plocha a ideální poloviny parc. 318/1 - zahrada, vše v
obci K., okr. O., k. ú. K. ve S., LV č. 1021, zapsaných u Katastrálního úřadu v
O. a zaplatit žalobkyni náklady řízení. V části, ve které bylo řízení výrokem
soudu prvního stupně zastaveno, a jež nebyla napadena odvoláním, zůstal
rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Rozhodl současně o nákladech odvolacího
řízení a proti svému rozsudku připustil dovolání.
Odvolací soud vyšel při svém rozhodování ze skutkového závěru, podle kterého
žalobkyně prokázala, že je občankou ČR, jejíž věc přešla v rozhodném období na
stát. Postupní smlouvou ze dne 10. 12. 1969, registrovanou Státním notářstvím v
Opavě dne 22. 12. 1969, kterou za postupitelku V. T. uzavřela na základě plné
moci zmocněnkyně K. O., se stala vlastnicí předmětných nemovitostí. Dále
vycházel ze zjištění, že písemná plná moc vystavená V. T. zmocňovala
zmocněnkyni k uzavření darovací smlouvy na převod uvedených nemovitostí. Ta pak
uzavřela za zmocnitelku smlouvu postupní, kterou předmětné nemovitosti převedla
na žalobkyni za sjednanou cenu 35.000,- Kč. Žádná z účastnic obsah smlouvy
nikdy nezpochybnila a V. T. úkon z 10. 12. 1969 již krátce po jeho provedení
akceptovala, cítila se jím být vždy vázána a v průběhu řízení jej tak, jak byl
uzavřen, schválila písemně. Způsob zaplacení dohodnuté ceny 35.000,- Kč byl
sjednán tak, že u žalobkyně nevznikla povinnost cokoliv převodkyni V. T. po
uzavření smlouvy zaplatit.
Odvolací soud poté vyslovil právní závěr, podle něhož je žalobkyně oprávněnou
osobou ve smyslu § 3 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích
(dále jen restituční zákon). Předmětné nemovitosti sice nabyla smlouvou
postupní (namísto darovací, jak zněla plná moc udělená písemně převodkyní V. T.
zmocněnkyni K. O.), ale vůle účastníků smlouvy o převodu nemovitostí byla
shodná, nikým z nich obsah smlouvy nikdy nebyl zpochybněn. V. T. úkon později
schválila písemně, přičemž se o způsobu převedení nemovitostí dověděla záhy po
jeho realizaci a s tímto souhlasila a cítila se být uzavřenou smlouvou
označenou jako postupní vázána. Odvolací soud dále konstatoval, že zákon
nestanoví lhůtu pro dodatečné schválení překročení oprávnění zástupcem, tzn.
smlouva byla uzavřena v předepsané formě, registrována Státním notářstvím,
způsob převodu byl ze strany převádějící akceptován a nebyl nikdy zpochybněn.
Navrhovatelka se tedy stala vlastnicí výše specifikovaných nemovitostí, a za
současného splnění dalších podmínek dnes též oprávněnou osobou podle
restitučního zákona. Majetek, o nějž se ve sporu jedná byl převzat státem bez
právního důvodu (§ 6 odst. 2 rest. zák.). Žalobkyně podala řádnou a včasnou
výzvu dle § 5 odst. 2 restitučního zákona vůči žalované, která je osobou
povinnou ve smyslu § 4 odst. 1 restitučního zákona.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala z
ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. Tvrdila existenci dovolacích důvodů podle § 241
odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. Nesouhlasila s právním názorem odvolacího soudu,
podle kterého přesto, že byl sjednán převod úplatný, ale na straně žalobkyně
nedošlo po uzavření postupní smlouvy k platební povinnosti, je možno na tento
právní úkon pohlížet jako na darování. Namítala, že výklad podle kterého není v
případě překročení rozsahu oprávnění zástupcem jeho schválení zastoupeným
omezeno žádnou lhůtou, je v rozporu s dobrými mravy a institutem právní
jistoty. Písemné dodatečné schválení překročení oprávnění pak k důkazu vůbec
předloženo nebylo. Shrnula, že vlastnictví předmětných nemovitostí nikdy na
žalobkyni nemohlo platně přejít, neboť plná moc k převodu musela být písemná,
neboť i smlouva o převodu nemovitostí musí být písemná. Požadavek písemné formy
tak platil i na dodatečné schválení překročení původního písemného zmocnění.
Obě tyto listiny však ke dni rozhodnutí o registraci smlouvy o převodu
nemovitostí neexistovaly, tudíž registrace byla provedena v rozporu se zákonem
a žalobkyně vlastnictví k předmětným nemovitostem nikdy nenabyla. Oprávněnou
osobou je pak V. T., která však v zákonné lhůtě výzvu k vydání nemovitostí
nepodala. Navrhla zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu
k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla "potvrzení" napadeného rozhodnutí, čímž zřejmě mínila
vyjádřit návrh na zamítnutí podaného dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo
podáno včas (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), osobou k tomu oprávněnou - účastníkem
řízení řádně zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o.s.ř.).
Pokud jde o přípustnost dovolání, zjistil dovolací soud, že žaloba byla původně
zamítnuta rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 15. 4. 1994, č.j. 8 C
246/91-39, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 12.
1994, č.j. 11 Co 545/94. Obě tato rozhodnutí byla zrušena rozsudkem Nejvyššího
soudu ČR ze dne 11. 8. 1997, č.j. 3 Cdon 329/96-72, kterým byla věc vrácena
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Teprve poté byl soudem prvního stupně
vydán shora uvedený rozsudek ze dne 29. 10. 1999, č.j. 8 C 231/97-94, potvrzený
v napadené části výše uvedeným rozsudkem odvolacího soudu. Uvedené okolnosti
neumožňují závěr o přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.,
neboť odlišné rozhodnutí soudu prvního stupně bylo vydáno při vázanosti tohoto
soudu nikoliv právním názorem odvolacího soudu, nýbrž soudu dovolacího, který
(mimo jiné) dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil. Stejně tak
nepřichází do úvahy přípustnost dovolání ve smyslu § 238 odst. 1 písm. a)
o.s.ř. Z obsahu spisu se jinak nenabízí závěr o existenci vad řízení uvedených
v § 237 odst. 1 o.s.ř., jejichž prokázání by mělo za následek založení
dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. a) o.s.ř.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání ve smyslu § 239 odst. 1 o.s.ř. Podle
tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci
samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací
soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o
rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Takový výrok může odvolací soud
učinit i bez návrhu. Jestliže odvolací soud
připustil proti svému potvrzujícímu rozsudku dovolání, aniž výrokem rozhodnutí
současně omezil rozsah přípustnosti dovolání, pak připustil dovolání pro řešení
všech právních otázek, o kterých ve věci rozhodoval. O takový případ jde v
posuzované věci, když odvolací soud pouze v odůvodnění svého rozsudku upřesnil,
že zásadní právní význam svého rozhodnutí spatřuje v tom, že "zkoumal platnost
postupní smlouvy ze dne 10. 12. 1969, přičemž posuzoval tento úkon z pohledu
rozsahu plné moci pro zmocněnkyni k uzavření smlouvy, způsobu a lhůty
dodatečného schválení tohoto úkonu zmocnitelkou". Z uvedeného vymezení
přípustnosti dovolání v této věci plyne, že vzhledem k ustanovení § 239 odst. 1
o.s.ř. je dovolání přípustné jen pro řešení právních otázek. Aplikováno na
projednávanou věc, je dovolatelka oprávněna napadnout rozhodnutí odvolacího
soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena výrokem odvolacího soudu,
pouze pro dovolací důvod uvedený v § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. (nesprávné
právní posouzení). V dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí
vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném
dokazování (§ 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.). Z toho důvodu dovolací soud nemohl
přihlížet k těm tvrzením dovolání, která se nesla k zpochybňování skutkového
zjištění odvolacího soudu, zejména v otázce, zda v souvislosti s plněním
uzavřené postupní smlouvy došlo k předání částky 10.000 Kč z titulu daru a ve
zbývající částce mělo jít o hodnotu práva věcného břemene ve prospěch K. O.,
případně k otázkám, zda částka 10.000 Kč měla být půjčena žalobkyní T. před
jejím odjezdem do Švédska, případně zda bylo vůbec v silách žalobkyně manželům
T. takovou částku předat.
Předmětem dovolacího přezkumu tak zůstává posouzení správnosti právních závěrů
odvolacího soudu, které jsou ve zbývající části dovoláním napadeny (§ 242 odst.
1, odst. 3 věta první o.s.ř.. Jde proto o posouzení:
1)otázky kladené dovolatelkou, zda postupní smlouva ze dne 10. 12. 1969 trpí
neplatností proto, že byla uzavřena při překročení rozsahu písemného zmocnění
převodkyně, které zmocněnkyni opravňovalo pouze k uzavření darovací smlouvy
ohledně ideální poloviny předmětných nemovitostí, když k písemnému schválení
takového překročení do dne registrace smlouvy státním notářstvím nedošlo, a
dále
2)otázky formulované pro dovolací přezkum odvolacím soudem, zda uvedená smlouva
je při jím zjištěném skutkovém stavu platná z hlediska rozsahu plné moci pro
zmocněnkyni k uzavření smlouvy, způsobu a lhůty dodatečného schválení tohoto
úkonu zmocnitelkou.
Vzhledem k datu uzavření shora uvedené smlouvy bylo zapotřebí použít k
posouzení těchto otázek použít ustanovení občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.,
ve znění účinném do 31. 12. 1991, před nabytím účinnosti jeho novely provedené
zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen "o.z.").
Podle § 23 o.z. vznikalo zastoupení na základě zákona nebo rozhodnutí státního
orgánu (zákonné zastoupení) anebo na základě dohody o plné moci.. Překročil-li
zástupce rozsah svého oprávnění, byl tím zastoupený vázán, jen pokud takový
úkon byl schválen. Ustálený výklad vyzníval tak, že ono dodatečné schválení
musel provést sám zastoupený (ratihabice) s právními účinky ex tunc. Nedošlo-li
k dodatečnému schválení, nebyl právní úkonem vázán ani zastoupený, ani
zástupce. Z hlediska náležitostí plné moci stanovilo ustanovení § 31 o.z. v
odst. 1) možnost, aby občan i - tehdejší socialistické organizace - se mohly
dát zastoupit jiným občanem nebo organizací. Za tím účelem udělil zastoupený
plnou moc, v níž musel být uveden rozsah zástupcova oprávnění. Podle ustanovení
odstavce druhého, první věty téhož ustanovení bylo-li třeba, aby právní úkon
byl učiněn ve zvláštní formě, musela být plná moc udělena písemně. Požadavek
písemné formy byl předepsán v ustanovení § 46 odst. 1) o.z., podle něhož
písemnou formu musely mít smlouvy o převodech nemovitostí, jakož i jiné
smlouvy, pro než to vyžadoval zákon nebo dohoda účastníků. Tak tomu bylo
typicky u smlouvy o budoucí smlouvě, k jejímuž platnému uzavření byla zapotřebí
rovněž písemná forma, kterýžto požadavek byl vzhledem k důsledkům vyplývajícím
z ustanovení § 46 odst. 2 věty druhé o.z. splněn jen tehdy, pokud projevy
účastníků byly obsaženy v téže listině. Nedodržení písemné formy právního úkonu
mělo za následek absolutní neplatnost právního úkonu podle § 40 odst. 1 o.z.
Konečně třeba zmínit ustanovení § 46 o.z., podle něhož smlouva byla uzavřena,
jakmile se účastníci shodli na jejím obsahu. Jestliže však zákon stanovil, že
ke smlouvě je třeba její registrace státním notářstvím, je smlouva účinná
registrací (§ 47 odst. 2 věta první o.z.).
Aplikační praxe k citovaným ustanovením se vztahující dospěla jinak k
jednoznačnému závěru, že požadavek písemné formy smlouvy je splněn, pokud jsou
v písemném projevu vůle účastníků vyjádřeny podstatné složky jejich projevu
vůle (srov. k tomu rozsudek bývalého Nejvyššího soudu SR z 30. 1. 1975, sp. zn.
1 Cz 129/74, publikovaný ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a
soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR 1970-1983, č. IV, Praha
1986). Podstatné náležitosti, tvořící obsah smlouvy o převodu nemovitosti,
musely být proto vyjádřeny v písemné formě. Proto ústní ujednání, týkající se
podstatných náležitostí, se nestala součástí smlouvy, pro kterou byla
předepsána písemná forma.
Z výše uvedeného tak vyplývá závěr, že právní úprava platná v době uzavření
předmětné postupní smlouvy ze dne 10. 12. 1969, registrované bývalým Státním
notářstvím v Opavě dne 22. 12. 1969, nevylučovala sice zásadně možnost, aby
zastoupený (v daném případě převodkyně V. T.) dodatečně schválil překročení
plné moci zmocněnkyně (K. O.), a to s účinky ex tunc. Muselo se tak však stát -
vzhledem k požadavku obligatorní písemné formy předepsané pro převod
nemovitostí - předně rovněž v písemné formě, která se vztahovala i na plnou
moc, jejíž rozsah byl zmocněnkyní překročen, a dále nejpozději do dne
registrace smlouvy státním notářstvím, neboť kladné rozhodnutí o registraci
dovršovalo účinky uzavřené smlouvy. Nestalo-li se tak, nezavazoval úkon učiněný
zmocněncem (K. O.) zmocnitele (V. T.), ani zmocněnce samotného. Úkon nesoucí se
k převodu nemovitostí uzavřený popsaným způsobem, při absenci písemného
dodatečného schválení ve shora uvedené lhůtě, tak trpěl absolutní neplatností
podle § 40 odst. 1 o.z.
V daném případě z písemné postupní smlouvy nevyplývá, že by mělo jít o darovací
smlouvu. O tom svědčí nejen její označení, avšak zejména její obsah, totiž
rozsah práv a povinností, které z ní měly pro strany vyplývat, z něhož je
dostatečně zřetelně patrno, že šlo o smlouvu úplatnou, když hodnota převodu
byla vyjádřena postupní cenou 35.000 Kč. Na tomto závěru nemůže nic měnit
ustanovení smlouvy, podle něhož k reálnému plnění mezi stranami v podobě
výplaty peněžní částky nemělo dojít. Ze smlouvy totiž závazek k úhradě postupní
ceny nade vší pochybnost jasně vyplýval, čemuž odpovídala další její ujednání o
způsobu vypořádání peněžního závazku takto vzniklého. V tomto směru lze jen
odkázat na ustanovení článku III. smlouvy, zahrnující ujednání, jímž byl tento
závazek - přinejmenším do částky 10.000 Kč - vyrovnán hodnotou daru V. T.
nabyvatelce N. P. Jedná se o samostatné ujednání o plnění směřující k zániku
peněžního závazku prvotně vzniklého z postupní smlouvy, nikoliv o vyjádření
bezúplatnosti uzavřené postupní smlouvy.
Ve shora vymezeném předmětu dovolacího přezkumu proto rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241 odst. 3 písm. d/ o.
s. ř.). Dovolací soud proto podle § 243b odst. 1 o.s.ř. rozsudek odvolacího
soudu v dovoláním napadeném rozsahu zrušil. Protože nesprávné právní posouzení
věci zatěžuje i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud rovněž
rozsudek tohoto soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud, případně soud prvního
stupně, závazný. V novém rozhodnutí rozhodne soud o náhradě nákladů řízení,
včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19.prosince 2000.
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová