28 Cdo 2314/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa
Rakovského v právní věci žalobce Města Ú. n. L., zastoupeného advokátkou,
proti žalovanému P. H., zastoupenému advokátem, o vyklizení nebytového
prostoru, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 9 C 149/2001, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12.
5. 2005, č.j. 9 Co 1012/2003-60, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem výše označeným došlo ke změně
rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 9. 2003, č.j. 9 C
149/2001-44, a to tak, že žalovaný je povinen vyklidit nebytovou jednotku č.
2713/25 v Ú. n. L. do dvou měsíců od právní moci rozsudku. Žádnému z účastníků
nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před oběma instancemi.
Odvolací soud sdílel právní názor soudu prvního stupně v tom směru, že pokud
žalovaný provedl na základě smlouvy s Podnikem bytového hospodářství okresu Ú.
n. L., s. p., jenž byl pověřen výkonem vlastnických práv žalobce, vestavbu v
podloubí předmětného domu (a podle ní se měl stát vlastníkem vestavěného
nebytového prostoru – prodejny), pak takto provedená stavba nemohla založit
vlastnické právo žalovaného a byla podle § 39 občanského zákoníku pro rozpor se
zákonem neplatná. Žalovaný tedy užíval a užívá nebytový prostor bez právního
důvodu. Ani po právní úpravě, provedené v zákoně č. 72/1994, o vlastnictví
bytů, se provedená vestavba nestala samostatným předmětem vlastnictví; zůstala
jen součástí věci hlavní, tedy domu ve vlastnictví žalobce. V řízení nebylo
rovněž prokázáno, že by mezi účastníky vznikl k nebytovému prostoru nájemní
vztah. Pokud se tedy odvolací soud odlišil od právního posouzení soudem prvního
stupně, a právě to bylo důvodem změny žalobcovým odvoláním napadeného rozsudku,
pak to byla kvalifikace věci podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku o výkonu
práva v rozporu s dobrými mravy. Na rozdíl od prvostupňového soudu dospěl
odvolací soud k závěru, že vyklizovací žaloba tu není výkonem práv v rozporu s
dobrými mravy; toto ustanovení lze použít jen ve zcela výjimečných případech a
jen na výkon již existujících práv a povinností (které žalobce vůči žalovanému
nemá).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Dovodil v něm, že
kolaudačním rozhodnutím z 23. 12. 1994 (jak je vydal Úřad městského obvodu Ú.
n. L.) bylo jen stvrzeno, že žalovaný, který jako investor a stavebník vestavbu
nebytového prostoru do podloubí domu provedl, se originárním způsobem stal
vlastníkem stavby jako samostatného předmětu vlastnictví; jeho vlastnictví
vzniklo ještě před účinností zákona č. 72/1994 Sb. Samostatnost nebytové
jednotky jako stavby a předmětu vlastnictví respektuje i zápis v katastru.
Pojem nebytová jednotka byl znám již v minulosti, v příslušných ustanovení
zákona č. 52/1965 Sb., o osobním vlastnictví k bytům. Odkaz na zvláštní
zákonnou úpravu vlastnictví k nebytovým prostorům byl obsažen i v tehdejším
znění občanského zákoníku. Od 1. 5. 1994, kdy nabyl účinnost zákon č. 72/1994
Sb., se pak stal nebytový prostor jednotkou a § 31 odst. 1 téhož zákona
stanoví, že se jím řídí i právní vztahy vzniklé před jeho účinností. Také další
v dovolání citovaná ustanovení uvedeného zákona potvrzují podle žalovaného, že
mu k nebytové jednotce náleží vlastnické právo. Odvolací soud proto podle
dovolatele pochybil při právním posouzení věci a dovolatel navrhl, aby byl
rozsudek této instance zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud shledal, že žalovaný, jenž byl zastoupen advokátem, podal
dovolání v otevřené lhůtě. Diformita rozhodnutí nižších instancí založila
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dovolací důvod,
spočívající v tvrzeném nesprávném právním posouzení věci, odpovídal ustanovení
§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Dovolání však není opodstatněné.
V důsledku vestavby, provedené v roce 1993 se žalovaný nemohl stát vlastníkem
nově vzniklého nebytového prostoru či spoluvlastníkem domu (vestavba se stala
jeho součástí). V té době bez výjimky platil právní závěr, podle něhož nebytový
prostor není věcí ve smyslu občanskoprávní úpravy a sám o sobě tedy nemůže být
předmětem vlastnictví (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10.
1995, sp. zn. 3 Cdo 317/93, publikovaný v Právních rozhledech č. 3/1996). Ani
zákon č. 52/1966 Sb., o osobním vlastnictví k bytům, neobsahoval takové
ustanovení, ze kterého by bylo možno dovodit, že se žalovaný mohl stát
vlastníkem předmětného nebytového prostoru. Smlouva, kterou žalovaný sjednal
dne 10. 11. 1991 o podmínkách vestavby obchodní jednotky s PBH okresu Ústí nad
Labem, tedy byla neplatná ve smyslu § 39 občanského zákoníku a její znění -
contra legem - nemohlo vyvolat žádné právní účinky; pro další průběh jednání
mezi účastníky tak platilo, že neznalost práva neomlouvá.
Ale ani po vydání zákona o vlastnictví bytů č. 72/1994 Sb. se právní stav nijak
ve prospěch žalovaného nezměnil. Citovaný zákon sice v § 2 písm. h) zakotvil
nebytový prostor jako jednotku (způsobilou být předmětem vlastnictví resp.
spoluvlastnictví), avšak pro žalobce jako obec a vlastníka domu z toho
nevyplynul žádný smluvní přímus vůči žalovanému. Zákon č. 72/1994 Sb. sice v §
24 odst. 4 umožnil převod nebytového prostoru, ale učinil tak pouze v relaci k
členům bytových družstev. Již vůbec – vzhledem k nemožnosti vzniku vlastnictví
v období předchozím – není možné aplikovat ustanovení § 31 odst. 1, 2
citovaného zákona, podle se ustanoveními tohoto zákona řídí i právní vztahy
vzniklé před jeho účinností.
Případné vlastnictví žalovaného k nebytové jednotce tedy záviselo na jejím
převodu ze žalobcovy strany. Žalovaný, po předběžném jednání účastníků, požádal
dopisem z 21. 2. 2000 o odprodej nebytového prostoru za cenu 55.060,- Kč. Po
tomto projevu vůle však účastníci smlouvu neuzavřeli a v průběhu dalšího
jednání učinil žalobce dne 13. 4. 2001 vlastní návrh na uzavření smlouvy o
převodu nebytové jednotky, který lze označit za změnu ve vztahu k předchozímu
návrhu žalovaného. Dopis žalobce z posledně uvedeného data obsahuje všechny
skutečnosti, z nichž bylo možné oprávněně dovodit, že žalobce má v úmyslu kupní
smlouvu se žalovaným uzavřít. Přiměřená byla také lhůta, kterou k přijetí
předběžné nabídky stanovil žalobce žalovanému do 20. 4. 2001.
Žalovaný však reagoval však dopisem z 18. 4. 2001 negativně, a to s odkazem na
svůj názor, že je po provedeném stavebním řízení vlastníkem stavby.
Následovala žaloba na vyklizení nebytového prostoru a teprve po jejím podání
připustil žalovaný, v dopise datovaném 27. 8. 2001, že je (znovu) ochoten
smlouvu o převodu nebytového prostoru za navrženou cenu uzavřít. Takový projev
vůle však již nemohl vyvolat právní účinky; žalobce již nebyl k uzavření kupní
smlouvy, a to ani naturálně, zavázán.
Byl to tedy žalovaný, kdo jako faktický uživatel předmětného nebytového
prostoru nepřistoupil na možnost kontraktu se žalobcem a za této situace dost
dobře nelze dovodit (jak správně uzavřel odvolací soud) případnou aplikaci § 3
odst. 1 občanského zákoníku o výkonu práva v rozporu s dobrými mravy.
Odvolacímu soudu či soudu prvního stupně pak nelze vytknout ani případnou
existenci tzv. zmatečnostních vad řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř.
Dovolací soud proto dovolání žalovaného zamítl (§ 243b odst. 2 věta před
středníkem o.s.ř.).
Žalobci nevznikly v řízení o dovolání žádné náklady.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 24. dubna 2006
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc., v.r.
předseda senátu