28 Cdo 2318/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
v právní věci žalobce Družstvo K. 16, se sídlem v P., zastoupeného advokátem,
proti žalovaným 1) M. P., bytem v P. 3, ul. K. 16, a 2) E. P., bytem v P. 9,
oběma zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 23/2001, o dovolání žalovaných proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 9.5.2002, č. j. 15 Co 47/2002-104, takto :
Rozsudek Městského soudu v Praze, ze dne 9. 5.2002, č.j. 15 Co
47/2002-104 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Žalobou podanou dne 29.12.2000 u Obvodního soudu pro Prahu 3 domáhal se
žalobce vydání rozsudku, jímž měla být uložena povinnost žalovaným vyklidit byt
blíže popsaný v petitu žaloby a vyklizený předat, a to do 3 dnů od právní moci
rozsudku. Tvrdil, že je vlastníkem domu, v němž se předmětný byt nachází. Druhá
žalovaná získala tento byt jako přístřeší z důvodu návratu z emigrace na dobu,
než si vyřeší bytovou situaci. Účel poskytnutí bytu jako přístřeší se naplnil
na konci roku 1998, kdy se žalovaná odstěhovala ke svému příteli Ing. I. M. a
tím jí zanikl právní důvod bydlení v předmětném bytě. Dne 15.12.1993 se druhá
žalovaná stala zakládající členkou bytového družstva, ač jí v té době
nesvědčilo nájemní právo k bytu a s předchozím vlastníkem Městskou částí P. 3
neuzavřela nájemní smlouvu na byt. Nesplnila proto základní ustanovení stanov
družstva ze dne 15.12.1993. Dne 23.3.2000 uzavřela druhá žalovaná se žalovaným
dohodu o převodu členských práv a povinností, kterou týž den předložila
žalobci. Protože žalobce nepřenechal žalovaným smlouvou byt do nájmu, užívají
jej bez právního důvodu.
Obvodní soud pro Prahu 3 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
4.10.2001, č.j. 6 C 23/2001-72, žalobu zamítl. Po skutkové stránce vyšel ze
zjištění, že předmětný byt byl druhé žalované poskytnut jako přístřeší, a to
do doby vyřešení její bytové situace. Vzal za prokázané, že na podzim roku
1998 se druhá žalovaná odstěhovala i se synem ke svému příteli Ing. M. Věc
posoudil podle § 154 odst. 1 o.s.ř. Vyslovil závěr, že k datu podání žaloby u
soudu dne 29.12.2000 žalovaná v předmětném bytě nebydlela, neměla zde žádné své
věci a odhlásila se z evidence osob platících služby v předmětném bytě, takže
žaloba proti ní nemůže směřovat. Ohledně žalovaného M. P. uzavřel, že nenastala
v jeho případě dosud doba vyřešení jeho bytové situace jiným způsobem, proto v
předmětném bytě bydlí z titulu přístřeší.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
9.5.2002, č.j. 15 Co 47/2002-104 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
žalobě vyhověl zcela. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně.
Neztotožnil se však s jeho právním posouzením. Dospěl k závěru, že dohoda ze
dne 25.9.1991 je dohodou o odevzdání a převzetí přístřeší, nikoli dohodou o
odevzdání a převzetí bytu, jelikož by byla ve smyslu § 39 o.z. neplatná.
Zároveň vyslovil závěr, že vyhovění žalobě není v rozporu s dobrými mravy podle
§ 3 o. z. a navrhovaný výslech JUDr. S. nepokládal za rozhodující pro posouzení
dané věci.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní včas dovolání, jehož
přípustnost dovozovali s přihlédnutím k jeho obsahu z ustanovení § 237 odst. 1
písm. a) o.s.ř. Podle dovolatelů rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný
pro nedostatek důvodů a nesrozumitelnost, a to s ohledem na kusé a stručné
odůvodnění, z něhož nevyplývá jakými úvahami se řídil. Poukazovali na
skutečnost, že nebyl vyslechnut svědek JUDr. S., čímž došlo k vadě řízení v
důsledku neúplného a nedostatečného posouzení věci. Vytýkali odvolacímu soudu,
že se nezabýval otázkou členství druhé žalované v bytovém družstvu. Namítali
nesprávné posouzení otázky přístřeší v konkrétním případě. Podle dovolatelů na
základě předmětnou dohody o užívání bytu ze dne 25.9.1991došlo ke vzniku práva
osobního užívání předmětného bytu, které se transformovalo novelou občanského
zákoníku č. 509/1991 Sb. na právo nájmu bytu. Dále argumentovali tím, že právo
osobního užívání bytu v tehdejší době mohlo vzniknout i ústní či konkludentní
formou. nájmu. Dovolatelé nesouhlasili rovněž se závěrem, že na straně
žalovaných byla projevena vůle trvale opustit předmětný byt. Navrhli proto
zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání
vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č.
30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna
2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu
ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými -
účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem ( § 240 odst. 1 o.s.ř., § 241
odst. 1 o.s.ř. ). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení § 237
odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu,
jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolatelé
uplatnili přípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a §
241a odst. 3 o.s.ř. Dovolací soud proto přezkoumal dovoláním napadený rozsudek
odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatnění.
Podle § 242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. míří na pochybení ve zjištění
skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež bylo
podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí jít o skutkové
zjištění, na jehož základě odvolací soud posoudil věc po stránce právní a
které nemá oporu v provedeném dokazování. O takový případ se jedná, jestliže
výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o.s.ř. Skutkové
zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, jestliže
skutečnosti, které má odvolací soud za prokázané, byly též významné pro
rozhodnutí věci při aplikaci práva.
Posledně zmíněná podmínka existence tohoto dovolacího důvodu souvisí úzce s
dalším dovolacím důvodem, uplatněným v této věci podle § 241a odst. 2 písm.
b) o.s.ř. Nesprávným právním posouzením podle tohoto ustanovení je totiž
omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový
případ se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který
měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale
nesprávně jej vyložil.
Předmět řízení v této věci je vymezen tvrzeními žaloby a formulací žalobního
petitu tak, že jde o žalobu na vyklizení proti dvěma subjektům – fyzickým
osobám, o nichž žalobce tvrdí, že užívají byt v domě, který je ve vlastnictví
žalobce, bez právního důvodu. Jde tedy o žalobu na vyklizení podle § 126 o.z.
Předpokladem úspěšnosti takové žaloby je na straně žalobce průkaz o tom, že je
vlastníkem či držitelem předmětu vyklizení (bytu) a okolnost, že druhá osoba do
tohoto vlastnického (či užívacího) práva bezdůvodně zasahuje. Osoba, proti
které nárok na vyklizení, může v rámci obrany proti takové žaloba tvrdit (a
ovšemže prokázat) existenci platného právního titulu opravňujícího ji k užívání
předmětu vyklizení. Prokázání podmínek pro vyklizení nebo zamítnutí žaloby na
vyklizení musí být dáno nejpozději ku dni rozhodování (odvolacího) soudu.
V této věci žalobce již při zahájení řízení (viz protokol o jednání ze
dne 22.5.2002 na č.l. 29 a násl.) tvrdil, že nabyl vlastnictví k domu, v němž
se jednotlivé byty (včetně předmětného bytu) nacházejí, na základě kupní
smlouvy uzavřené mezi ním a Městskou částí P. 3. Tím bylo založeno jeho právo k
bytům, s nimiž hospodaří. Členům družstva žádné byty nepřiděloval, nájemní
právo k bytům vykonávali členové družstva z titulu svého členství v družstvu.
Žalovaná byla sice přijata za členku družstva žalobce, a to na
ustanovující členské schůzi družstva dne 15. 12. 1993. V té době však družstvo
nemělo přehled o tom, kdo je řádným nájemcem bytu a kdo není. Jiná listina,
než uvedený zápis z ustavující schůze o přijetí mimo jiné druhé žalované za
členku družstva, přitom neexistuje.
Žalobce ovšem současně tvrdil, že přijetí druhé žalované za členku družstva
nemohlo být platné proto, že této nesvědčilo právo řádného nájmu s dřívějším
subjektem – Městskou částí P. 3. Následně tak nemohl být platný ani převod
členských práv z druhé žalované na prvního žalovaného.
Proti tomu druhá žalovaná právě s odkazem na zápis z ustavující schůze ze dne
15. 12. 1994 dovozovala své právo předmětný byt užívat, resp. s právy člena
disponovat.
Je tedy zřejmé, že náležité posouzení žaloby v této věci závisí na vyřešení
prejudicielní otázky, zda druhé žalované v minulosti vzniklo platně členství v
družstvu žalobce, případně zda, kdy a jakým způsobem bylo ukončeno a následně
zda vůbec byla oprávněna k převodu členských práv a povinností.
Z důvodů úplnosti k námitce žalobce nesoucí se k povaze přístřeší, které svou
povahou nezakládalo právo osobního užívání bytu podle předchozích předpisů
účinných do 31.12. 1991, je třeba zmínit následující:
Podle § 154 odst. 1 a § 155 o.z. ve znění účinném před novelou provedenou
zákonem č. 509/1991 Sb. (dále \"o.z. před novelou\") rozhodnutím o přidělení
bytu vydaným místním národním výborem (nebo na základě jiných skutečností
stanovených zákonem, o kterýžto případ v souzené věci nejde) vzniklo občanovi
právo na uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu; právo osobního užívání
jako právo časově neomezené (srov. § 153 o.z. před novelou) vzniklo občanovi
dohodou o odevzdání a převzetí bytu, pro kterou zákon nestanovil písemnou
formu; dohoda mohla být tedy uzavřena i ústně, případně konkludentně.
Podle § 871 odst. 1 občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č.
509/1991 Sb. (dále \"o.z.\") právo osobního užívání bytu vzniklé podle
dosavadních předpisů, které trvá ke dni účinnosti tohoto zákona (zákona č.
509/1991 Sb.), se mění dnem účinnosti tohoto zákona na nájem.
Výklad ustanovení § 154 a § 155 o.z. před novelou se v soudní praxi ustálil v
tom směru, že předpokladem platně uzavřené dohody o odevzdání a převzetí bytu
bylo rozhodnutí o přidělení bytu; dohoda uzavřená bez tohoto rozhodnutí byla
vzhledem k ustanovení § 39 o.z. před novelou neplatná (srov. Občanský zákoník,
Komentář, Praha, Panorama 1987, díl I., str. 555). Uvedený názor zaujímá
konstantně i Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (srov. např. jeho rozhodnutí
ze dne 27.3.1997, sp.zn. 2 Cdon 335/97, uveřejněné pod č. 26 v příloze časopisu
Soudní judikatura č. 10/1998, ze dne 17.7.1997, sp.zn. 2 Cdon 837/97, ze dne
9.8.1999, sp.zn. 2 Cdon 1161/97, ze dne 27.7.2000, sp.zn. 26 Cdo 187/99, a ze
dne 15.1.2001, sp.zn. 26 Cdo 1049/200). Nejvyšší soud též zaujal právní názor
(srov. jeho rozhodnutí ze dne 9.8.1999, sp.zn. 2 Cdon 1161/97), že rozhodnutím
o přidělení bytu ve smyslu § 154 odst. 1 obč.zák. před novelou bylo pouze
takové rozhodnutí, kterým byl byt přidělen bez určení doby užívání (nikoliv
tedy rozhodnutí, kterým byl byt přidělen jako \"přístřeší\" - do doby, než si
občan opatří řádné ubytování - podle § 53 odst. 2 tehdy platného zákona č.
41/1964 Sb., zákona o hospodaření s byty). Soud přitom nebyl oprávněn
přezkoumávat správnost rozhodnutí správního aktu o přidělení přístřeší.
Ve vztahu k otázce vzniku členství druhé žalované v družstvu žalobce je však
třeba vyjít ze znění obchodního zákoníku ve znění účinném od 1.1.1992 do 30.
6. 1996. Členství v družstvu zde vznikala za podmínek § 227 obch. zák.,
podrobnější úpravu členství, jeho vzniku a zániku ponechávalo stanovám. Podle §
230 téhož zákona převod práv a povinností spojených s členstvím v bytovém
družstvu a základě dohody nepoléhal souhlasu představenstva. Členská práva a
povinnosti spojená s členstvím přecházela na nabyvatele ve vztahu k družstvu
předložením smlouvy o převodu členství příslušnému družstvu nebo pozdějším dnem
uvedeným v této smlouvě. Tytéž účinky jako předložení smlouvy o převodu
členství nastávaly, jakmile příslušné družstvo obdrželo písemné oznámení
dosavadního člena o převodu členství a písemný souhlas nabyvatele členství.
Členství mimo jiné mohlo zaniknout vyloučením podle § 231 odst. 3 téhož
zákona, obrana člena proti vyloučení byla upravena v ustanovení § 231 odst. 3,
věta poslední a odst. 4 téhož ustanovení téhož zákona.
V této věci vyplývá z obsahu spisu zatím nezpochybněný závěr, podle něhož se
druhá žalovaná stala členkou družstva žalobce v souladu se závěry ustavující
schůze družstva dne 15. 12. 1993. Nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by její
členství takto vzniklé bylo do doby rozhodnutí (odvolacího) soudu zrušeno
způsoby patrnými ze zákona či ze stanov. Ve vztahu k prvnímu žalovanému pak
vyplývá z výsledků řízení závěr, že na něj druhá žalovaná smlouvou ze dne
23.3. 2000 převedl členská práva a povinnosti, kterou téhož dne žalobci
předložila. Konečně z obsahu stanov schválených na uvedené zakládající schůzi
družstva plyne, že člen družstva má mj. právo užívat byt v domě přiměřený
velikosti jeho členského vkladu v poměru k součtu členských vkladů všech členů
družstva. Posledně zmíněný důsledek plyne jinak i z přílohy stanov obsahující
členské podílu v družstvu.
Soudu nepřísluší přezkoumávat jako prejudicielní otázku platnost přijetí člena
družstva v řízení o žalobě na vyklizení proti takovému členu. Vyplývá to z
platné právní úpravy, která otázky vztahů mezi členy a družstvem vyhrazuje
orgánům družstva, s možností soudního přezkumu v jednotlivých případech, kdy
tak zákon stanoví.
Aplikováno na projednávanou věc nutno dospět k závěru, že předně otázka
posuzování právní povahy bytu poskytnutého původně druhé žalované jako
přístřeší, nebyla v poměru mezi účastníky sporu právně významná. Nešlo totiž o
spor mezi původním orgánem, který druhé žalované přístřeší poskytl a mezi
žalovanou. V tomto řízení jde o spor mezi družstvem, které nejdříve druhou
žalovanou za členku řádně přijalo, poté neakceptovalo důsledky plynoucí z
dohody o převodu členských práv a povinností mezi druhou žalovanou a prvním
žalovaným, a nyní proti oběma nastupuje se žalobou na vyklizení spočívající na
tvrzení, že žádnému z nich právo užívání bytu nepřísluší. Takový závěr nelze ve
věci zatím učinit. Námitky obou žalovaných, jak bylo shora uvedeno, jsou tak
důvodné. Odlišnému právnímu posouzení zaujatému odvolacím soudem, pokud se z
jeho odůvodnění dá seznat, tak nelze přisvědčit.
Dovolací soud proto zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).
V dalším řízení bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§
243d odst. 1, věta za středníkem o.s.ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních
nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§ 243d odst. 1, věta
třetí o.s.ř. ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 27. prosince 2002
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu