28 Cdo 2327/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobce MUDr. A. L., P., zastoupeného JUDr. Jiřím Štanclem, advokátem se sídlem
v Klatovech, Čs. legií 172, proti žalovanému J. Ž., P., zastoupenému Mgr.
Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v Postupicích 58, za účasti L. K., P.,
jako vedlejšího účastníka na straně žalované, zastoupeného Mgr. Františkem
Mészárosem, advokátem se sídlem v Praze 6, Pod Novým lesem 127/44, o zaplacení
částky 547 500 Kč s příslušenstvím, v řízení vedeném u Obvodního soudu pro
Prahu 9 pod sp. zn. 17 C 143/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2015, č. j. 58 Co 338/2015-154, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2015, č. j. 58 Co 338/2015
-154, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 29. května 2015, č. j. 17 C 143/2013-108, Obvodní soud
pro Prahu 9 (dále jen jako „soud prvního stupně“) uložil žalovanému zaplatit
žalobci částku 547 500 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % z uvedené
částky za dobu 1. 6. 2013 do zaplacení (výrok I), zatímco ohledně zbylé části
příslušenství – úroku z prodlení jsoucího za dobu od 10. 12. 2011 do 31. 5.
2013 žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce jako kupující uzavřel
s žalovaným (prodávajícím) dne 24. 3. 2010 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl
označený obraz
- olejomalba zvaná „Rybářská bašta u Starého Kolína v létě“, autora V. R., za
jehož koupi žalobce zaplatil žalovanému sjednanou kupní cenu ve výši 550 000
Kč. Po zapůjčení obrazu Galerii hl. m. Prahy vyšlo najevo, že obraz byl ve
vlastnictví jiné osoby, M. H., jemuž byl v květnu r. 2009 odcizen; v prosinci
r. 2011 byl proto zajištěn Policií ČR jako věc důležitá pro trestní řízení a
později předán do soudní úschovy, z níž byl – na základě usnesení Obvodního
soudu pro Prahu 4 ze dne 6. března 2013, č. j. 18 C 163/2012-60 (jež nabylo
právní moci dne 7. 3. 2013) – vrácen právní nástupkyni původního vlastníka. Se zřetelem na zjištění, že předmětný obraz nebyl v době koupě ve vlastnictví
prodávajícího (jenž – dle závěru soudu prvního stupně – při jeho případné koupi
sám nebyl v dobré víře), shledal soud účastníky uzavřenou kupní smlouvu
neplatnou, kdy jsou strany povinny vrátit si plnění, jež si podle smlouvy
vzájemně poskytly (§ 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“). Žalobce věc vydal vlastníku,
žalovaný (prodávají) mu ovšem kupní cenu nevrátil. Ačkoliv smlouva byla
uzavřena dne 24. 3. 2010 a žalobce právo na vrácení kupní ceny (po odečtení
částky 2 500 Kč představující hodnotu rámu v jeho vlastnictví) uplatnil u soudu
dne 24. 10. 2013, označil soud i žalovaným in eventum uplatněnou námitkou
promlčení za výkon práva, jenž odporuje dobrým mravům (§ 3 odst. 1 obč. zák.),
a to i se zřetelem na to, že o původ obrazu se žalobce prvně dozvěděl až v
souvislosti s jeho zajištěním Policií ČR v prosinci r. 2011, pročež žalovaným
byl následně ujišťován o možném vrácení kupní ceny. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále jen jako „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 12. listopadu 2015, č. j. 58 Co 338/2015-154, rozsudek soudu
prvního stupně v napadeném výroku pod bodem I změnil tak, že se žaloba o
zaplacení částky 547 500 Kč s žádaným příslušenstvím zamítá (výrok I) a
současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Odvolací soud vyšel z těchže zjištění jako soud prvního stupně a aniž by řešil
otázku, zda je účastníky uzavřená kupní smlouva (§ 588 a násl. obč. zák.)
neplatná (v tomto směru závěry soudu prvního stupně neprověřil, pokládaje to za
nadbytečné), dospěl k závěru, že žalobcem uplatněné právo na vydání
bezdůvodného obohacení (má-li jít o majetkový prospěch, jenž získal žalovaný na
základě neplatného právního úkonu – smlouvy; § 451 a násl. obč. zák.) je tak či
onak promlčeno, uplynutím tříleté objektivní promlčecí doby (§ 107 odst. 2 obč. zák.). Počátek běhu promlčecí doby odvolací soud spojil již s okamžikem
uzavření kupní smlouvy (24. 3. 2010) a dle jeho závěru tak promlčecí doba
uplynula dne 24. 3. 2013 (resp. 25. 3. 2013, připadl-li poslední den lhůty na
den pracovního klidu; § 122 odst. 3 obč. zák.), přičemž žaloba byla u soudu
podána až 24. 10.
2013. Přitom odvolací soud jako nesprávný odmítl i hodnotící
závěr soudu prvního stupně, že uplatnění námitky promlčení za daných okolností
je výkonem práva, jenž ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. odporuje dobrým mravům.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež pokládá za
přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (o. s. ř.), maje za to, že se
odvolací soud při řešení relevantních právních otázek napadeným rozsudkem
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; jako dovolací důvod
žalobce ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Za ně považuje posouzení otázky
promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení podle „§ 107 obč. zák.“, kdy
současně kritizuje postup odvolacího soudu, jež označuje za nepředvídatelný, v
situaci, kdy odvolací soud před vydáním rozhodnutí (jež zakládá na jiném
posouzení otázky promlčení práva, zahrnujícím též úvahu o tom, že uplatnění
námitky promlčení zde neodporuje dobrým mravům), účastníky o jiném právním
názoru nepoučil a nevyzval je k doplnění rozhodujících skutečností a označení
důkazů k jejich prokázání podle § 118a o. s. ř. Současně žalobce kritizuje
závěr odvolacího soudu, že sporná otázka vlastnictví k obrazu (jež má být
určující pro posouzení platnosti smlouvy) nebyla snad vyřešena rozhodnutím
soudu, jímž byl schválen smír ve sporu mezi žalobcem a Sylvou Bermannovou a jež
má účinky pravomocného soudního rozhodnutí (§ 99 odst. 3 o. s. ř.). Namítá, že
řízení odvolací soud zatížil vadami, jež mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí, zejména proto, že korigoval skutková zjištění soudu prvního stupně,
aniž k nim zopakoval dokazování (§ 213 odst. 2 o. s. ř.) a nezjišťoval další
okolnosti rozhodné pro objasnění stavu věci, ač i k jejich zjištění byly
účastníky označovány další důkazy. Žalobce navrhl, aby byl napadený rozsudek
zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Vedlejší účastník – jak plyne z obsahu jeho vyjádření – považuje napadený
rozsudek za správný, dovolání za nedůvodné a navrhl jeho zamítnutí. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném do 31. 12. 2013, které je – se zřetelem na data zahájení řízení a
vydání dovoláním napadeného rozhodnutí (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony) – rozhodující pro dovolací přezkum. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., a že je přípustné
podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se
končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení otázky hmotného práva (posouzení
otázky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení; § 107 obč.
zák.), při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, Nejvyšší soud přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu
ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.)
jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný
skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Protože ke vzniku práva na vydání bezdůvodného obohacení mělo dojít před 1.
lednem 2014, řídí se práva a povinnosti zákonem č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“ (srov. hlavu II. –
ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1, oddíl 1, § 3028 odst. 1 zákona č.
89/2012 Sb., občanský zákoník).
Podle ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně
obohatí, musí obohacení vydat.
Podle ustanovení § 451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením je majetkový
prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního
úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch
získaný z nepoctivých zdrojů. Podle ustanovení § 454 obč. zák. bezdůvodně se
obohatili ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám.
Podle ustanovení § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena,
je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
Podle ustanovení § 100 odst. 1 obč. zák. právo se promlčí, jestliže nebylo
vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 11). K promlčení soud
přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze
promlčené právo přiznat.
Podle ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. právo na vydání plnění z bezdůvodného
obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k
bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil.
Podle ustanovení § 107 odst. 2 obč. zák. nejpozději se právo na vydání plnění z
bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné
obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.
Podle ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák. jsou-li účastníci neplatné nebo
zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne
soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení
namítat.
V posuzované věci žalobce požaduje vrácení kupní ceny, jíž zaplatil žalovanému
(prodávajícímu) na základě účastníky uzavřené smlouvy o koupi movité věci,
kterou považuje ze shora popsaných důvodů za neplatnou.
Na posuzovanou věc je tak nutno vztáhnout i ustanovení § 457 obč. zák., jež
upravuje kromě způsobu i rozsah povinností účastníků neplatné nebo zrušené
smlouvy k vrácení vzájemného plnění a uplatní se v případě, že na základě
oboustranně zavazující smlouvy si obě strany plnily. Typicky oboustranně
zavazující smlouvou je smlouva kupní, kdy práva a povinnosti obou účastníků
smlouvy jsou vzájemně podmíněná, a rovněž tak jsou vzájemně podmíněné jejich
nároky na vrácení už přijatých plnění, je-li jejich smlouva neplatná nebo
byla-li zrušena. Obě smluvní strany jsou zároveň povinným i oprávněným z
právního vztahu bezdůvodného obohacení získaného plněním podle neplatné či
zrušené smlouvy. Jde o jejich synallagmatická práva ve smyslu ustanovení § 560
obč. zák., podle nějž „mají-li si ze smlouvy plnit účastníci navzájem, může se
domáhat splnění závazku jen ten, kdo sám splnil svůj závazek dříve anebo je
připraven jej splnit“ (k tomu srovnej rozsudek velkého senátu občanskoprávního
a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo
2250/2009, uveřejněný pod č. 32/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V případě koupě nemovitosti jsou vzájemnými a navzájem podmíněnými plněními ze
strany prodávajícího převod vlastnictví a ze strany kupujícího zaplacení kupní
ceny; při prodeji movité věci jsou vzájemně podmíněnými plněními zaplacení
kupní ceny a odevzdání věci.
Je-li účastníky uzavřená kupní smlouva neplatná (jak uzavřel soud prvního
stupně, kdy ovšem odvolací soud tento jeho závěr dosud neprověřil), vznikl mezi
účastníky synallagmatický závazek ve smyslu ustanovení § 457 obč. zák., neboť
obě smluvní strany si podle kupní smlouvy plnily (prodávající převzal kupní
cenu a kupující převzal předmětnou movitou věc), a byly tedy povinny si tato
plnění způsobem podle § 457 obč. zák. vzájemně vrátit. Rozhodující je vždy, co
bylo podle smlouvy plněno a o co se tedy každý z nich obohatil v době, kdy
bezdůvodné obohacení vzniklo; na charakteru synallagmatického závazku nic
nemění okolnost, že předmětná movitá věc byla vrácena nikoliv smluvnímu
partnerovi, ale skutečnému vlastníku (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2432/99; nebo usnesení ze dne 31. 1.
2007, sp. zn. 25 Cdo 663/2005, podle nichž „kupující z neplatné smlouvy tím, že
věc vydá nikoliv účastníku smlouvy, nýbrž přímo vlastníku, splní povinnost
vydat věc vlastně za prodávajícího, a tím také současně splní i svoji povinnost
vyplývající mu ze synallagmatického závazku vůči prodávajícímu, který není
vlastníkem převáděné věci“).
Podle ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák. pak platí, že „jsou-li účastníci
neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní
dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý
účastník mohl promlčení namítat“; není rozhodující, že se převod vlastnictví
právě z důvodu neplatnosti smlouvy neuskutečnil a kupující tak vlastnictví k
věci podle smlouvy platně nenabyl. Ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák., jehož
smyslem je zachování rovnováhy práv obou smluvních stran neplatné či později
zrušené smlouvy, dopadá na všechny případy, kde synallagmatický vztah vznikl ze
zákona. Toto ustanovení dopadá jak na převody nemovitých věcí, tak i věcí
movitých (k tomu znovu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod č.
32/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3041/2010, spolu s ostatními
rozhodnutími dostupný na www.nsoud.cz).
Nemůže-li tedy jedna ze stran namítat promlčení (zejména proto, že vlastnické
právo se podle § 100 odst. 2 obč. zák. nepromlčuje), není tato námitka k
dispozici ani druhé straně synallagmatického závazku (resp. podle § 107 odst.
3 obč. zák. soud k takové námitce nepřihlíží).
Již z takto podaného výkladu vyplývá, že řešení otázky promlčení práva
odvolacím soudem (jak je kritizuje dovolatel, byť i s použitím další
argumentace vztahující se také k otázce dobrých mravů) neobstojí.
Veden neúplným (a tím i nesprávným) právním posouzením věci v otázce promlčení
práva odvolací soud již také dostatečně neprověřil závěry soudu prvního stupně,
jde-li o řešení samotné otázky platnosti účastníky uzavřené kupní smlouvy (v
závislosti na posouzení, zda žalovaný byl vlastníkem převáděné věci či
nikoliv), jejíž řešení je určující pro závěr, zda mezi stranami vůbec vznikl
závazkový vztah z bezdůvodného obohacení (zda se účastníkům dostalo majetkového
prospěchu plněním na základě neplatného právního úkonu, smlouvy; § 451 odst. 2
obč. zák.).
Za daného stavu, kdy rozhodnutí odvolacího soudu nemůže obstát již z důvodu
shora uvedených, stávají se bezpředmětné či pro rozhodnutí věci nezávažné další
námitky dovolatele, jež se pak upínají k postupu soudu v odvolacím řízení
(jestliže k realizaci procesních práv, jejichž dotčení dovolatel odvolacímu
soudu vytýká, otevírá se znovu prostor v dalším řízení).
Protože napadený rozsudek není správný a nejsou dány podmínky pro zastavení
dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro
změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek zrušil (§ 243e
odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst.
2 věty první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro odvolací soud v
dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů
dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. srpna 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu