28 Cdo 233/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida,
CSc., v právní věci žalobce Města Ú., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným
1) L. ČR, s.p., zastoupeným advokátem, a 2) České republice - Ministerstvu
zemědělství, se sídlem v Praze 1, Těšnov 17, zastoupené advokátem, o určení
vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp.
zn. 10 C 220/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 9.10.2002, č.j. 20 Co 554/2001-176, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem pozemků blíže popsaných v
petitu, podanou dne 13.12.1996, zamítl Okresní soud v Trutnově jako soud
prvního stupně rozsudkem ze dne 17.9.1998, č.j. 10 C 220/96-117. K
odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací usnesením ze
dne 29.10.1999, č.j. 24 Co 724/98-131, rozsudek soudu prvního
stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně nato rozsudkem ze dne 30.8.2001, č.j. 10 C
220/96-166, ve výroku I. zastavil řízení ohledně určení vlastnictví k pozemkové
parcele č. 830, blíže popsané v daném výroku. Současně ve výroku II. zamítl
žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem pozemků, blíže popsaných v tomto
výroku. Vyšel ze zjištění, že obec Ú. a pan B. P. ze S. – L. uzavřeli dne 8. a
22.9.1932 trhovou smlouvu a dodatek k této smlouvě byl sjednán dne 2. a
11.11.1949. Vzal za prokázáno, že výše uvedená trhová smlouva nebyla do
31.12.1949 vložena do pozemkové knihy. Rovněž vzal za prokázáno, že jako
vlastník předmětných pozemků je zapsána Česká republika - Lesy České republiky,
s.p. Uzavřel, že žalobce má naléhavý právní zájem na určení, že je vlastníkem
předmětných pozemků. Vyslovil závěr, že do 31.12.1950 platila pro převod
vlastnictví k nemovitostem právní úprava obecného zákoníku občanského z roku
1811 a podle ustanovení § 431 bylo k převodu vlastnictví nemovitých věcí
třeba zápisu nabývacích jednání do veřejných knih tzv. intabulace a až na
základě ní mohl nabýt nový vlastník vlastnického práva. Dospěl k závěru, že
žalobce obec Ú. tedy vlastnického práva k předmětným pozemkům do 31.12.1949
nenabyla, a to ani vydržením.
Na základě odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové jako soud
odvolací rozsudkem ze dne 9.10.2002, č.j. 20 Co 554/2001-176, potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a
ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Zaujal názor, že z hlediska
vlastnictví obcí jako právních subjektů má klíčový význam den 1.1.1950, kdy
nabyl účinnosti zákon č. 279/1949 Sb., o finančním hospodaření
národních výborů, který z bývalého obecního kmenového jmění vytvořil součást
národního majetku. Podle odvolacího soudu ode dne 1.1.1950 obce již žádný
majetek nabývat nemohly a ten, který vlastnily, výše uvedeným zákonem ztratily.
Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že pokud žalobce nebyl
vlastníkem předmětných pozemků ke dni 31.12.1949, nemohl toto vlastnické právo
nabýt ani po 1.1.1950, kdy vstoupil v účinnost občanský zákoník č. 141/1950
Sb., kterým byla zásada intabulace opuštěna.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 20.12.2002
dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam,
protože řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Tvrdil existenci
nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř. Podle dovolatele vzhledem k ustanovení § 562 zákona č. 141/1950 Sb. se
dnem účinnosti tohoto zákona dovršily podmínky pro převod vlastnictví i u
smluv, které byly platně uzavřeny před tímto datem a nebyly do té doby
vyznačeny ve veřejné knize. Dále poukazoval na skutečnost, že ani po účinnosti
zákona č. 279/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů, obce jako
právnické osoby nepřestaly existovat a jejich existenci předvídala i tehdy
platná Ústava - zákon č. 150/1948 Sb. Namítal, že na základě zákona č. 279/1949
Sb. nedošlo k omezení obce v možnosti nabývání práv a povinností, zejména
vlastnického práva k nemovitostem. Navrhl proto zrušení rozsudku odvolacího
soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto
dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté,
zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od
1. ledna 2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského
soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen
„o.s.ř.“).
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
Ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. v posuzovaném případě přípustnost
dovolání nezakládá, neboť rozsudek odvolacího soudu nebyl ve výroku o věci samé
rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť dovoláním napadený rozsudek
potvrdil rozsudek soudu prvního, aniž tomu předcházelo obsahově jiné rozhodnutí
soudu prvního stupně, které by bylo zrušeno odvolacím soudem s účinky vázanosti
tohoto soudu právním závěrem odvolacího soudu.
Zbývá posoudit, zda potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam s důsledky založení přípustnosti dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve vztahu k § 237 odst. 3 téhož zákona. O
takový případ v dané věci nejde.
Jak je patrno z obsahu odůvodnění odvolacího soudu, posouzení důvodnosti žaloby
na určení vlastnictví v této věci bylo závislé na zjištění, zda žalobce je
vlastníkem předmětných nemovitostí. Z nesporných skutkových zjištění učiněných
již soudem prvního stupně, z nichž odvolací soud vycházel, vyplývá přitom
dostatečně srozumitelný právní závěr odvolacího soudu, podle něhož obec Ú. se
do 31.12.1950 nestala vlastníkem předmětných nemovitostí, neboť do doby
účinnosti zákona č. 141/1950 Sb. nedošlo k zápisu převodu vlastnického práva k
nemovitosti do pozemkové knihy, tzv. intabulaci. Lze přisvědčit odvolacímu
soudu pokud dospěl k závěru, že o vlastnictví obcí již ode dne 1.1.1950, tj. od
účinnosti zákona č.279/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů,
nelze uvažovat s tím, že z bývalého obecního kmenového jmění zákon vytvořil
součást národního majetku. Dovolací soud se ztotožňuje s právními závěry
odvolacího soudu o tom, že v době, kdy žalobce mohl nabývat do vlastnictví, k
nutné intabulaci nedošlo a ke dni, kdy potřeba intabulace odpadla, nebyl
žalobce způsobilý nabývat do vlastnictví obce.
Spočívá-li potvrzující zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu na více důvodech, z
nichž alespoň z nich odůvodňuje závěr o správnosti jeho závěrů, postačuje to
pro závěr o neopodstatněnosti dovolání. Posouzení věci odvolacím soudem ve
shora uvedeném rozsah tak odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní
judikatury. Uvedené právní závěry nelze podřadit pod pojem právních otázek,
jejichž řešení by činilo uvedené rozhodnutí odvolacího rozhodnutím, které by
mělo po právní stránce zásadní význam.
Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání nelze dovodit z žádného
ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle §
243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 o.s.ř. za
použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř.
Dovolatel neměl se svým dovoláním úspěch a žalovaným v souvislosti s podaným
dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. února 2003
JUDr. Josef Rakovský, v.r.
předseda senátu