28 Cdo 2340/2002
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky,
CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o
dovolání: 1. M. K., 2. M. R., 3. H. D., 4. V. P., 5. J. H., a 6. J. J.,
zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 26. 2.
2002, sp. zn. 24 Co 541/2001, vydanému v právní věci vedené u
Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 6 C 996/98 (žalobců M. K., H. D., M. R.,
V. P., J. H. a J. J., z nichž byla M. K. v řízení zastoupena J. K., a H. D.
advokátem, proti žalovanému Městu N., zastoupenému advokátem, o 923.860,- Kč s
příslušenstvím), takto:
I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Praze z 26. 2. 2002, sp. zn. 24 Co
541/2001 (s výjimkou výroku o částečném zastavení řízení), i rozsudek Okresního
soudu v Nymburce z 27. 6. 2001, č. j. 6 C 996/98-113.
II. Věc se vrací Okresnímu soudu v Nymburce k dalšímu řízení.
Žalobci se domáhali žalobou, podanou u soudu 16. 11. 1998 (v průběhu řízení
upravovanou), aby žalovanému městu bylo uloženo zaplatit peněžní částku
odpovídající hodnotě užívání (po dobu tří roků) budovy č. 244 ve V. V., okres
N., který žalované město užívalo pro účely organizování pečovatelské služby.
Jde o jednopatrový objekt o výměře podlahové plochy 864m2, který byl žalobcům
vydán rozhodnutím Okresního úřadu – pozemkového úřadu v N. z 26. 8. 1994 ve
smyslu ustanovení § 4 a § 9 zákona č. 229/1991 Sb.
Žalované město nevrhlo zamítnutí žaloby. Uvádělo, že již v roce 1994 vyzvalo
žalobce k převzetí nemovitosti; docházelo opakovaně k jednáním o uzavření
nájemní smlouvy, které však ztroskotávalo na výši nájemného (žalobci požadovali
roční nájemné 600.000,- Kč). V prosinci 1998 pak byl celý objekt ze strany
žalovaného města vyklizen. Žalované město poukazovalo na to, že v době svého
užívání vynaložilo na údržbu domu čp. 244 ve V. V. částku 81.318,- Kč. Žalované
město vzneslo proti žalobci uplatněnému nároku i námitku promlčení, a to za
dobu před 16. 11. 1998 (když užívání uvedeného objektu trvalo maximálně do 31.
12. 1998). Žalované město připouštělo, že by k úhradě vůči žalobcům zbývalo
155.053,- Kč.
Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce z 27. 6. 2001, č. j. 6 C 996/98-113, bylo
uloženo žalovanému městu zaplatit žalobcům 906.332,60 Kč, a to žalobkyni M. K.
302.110,90 Kč se 16% úrokem z prodlení ročně od 31. 12. 1998 do zaplacení,
žalobkyni H. D. 302.110,90 Kč s 16% úrokem z prodlení ročně od 31.
12. 1998 do zaplacení a žalobcům J. J., M. R., V. P. a J. H. každému z
nich po 75.527,70 Kč s 16% úrokem ročně od 31. 12. 1998 do zaplacení,
vše do 3 dnů od právní moci rozsudku. Byl zamítnut žalobní návrh žalobců na
zaplacení dalších 17.527,50 Kč. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že
žádný účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobcům M. R., V.
P., J. H. a J. J. bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně do pokladny
Okresního soudu v Nymburce 12.084,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Žalovanému městu bylo uloženo zaplatit na úhradu soudního poplatku 24.168,- Kč
a na náklady zálohované státem 14.410,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalované město
užívalo dům čp. 244 ve V. V. bez právního důvodu od 30. 9. 1994, kdy došlo k
vydání tohoto domu žalobcům podle zákona č. 229/1991 Sb. Podle názoru soudu
prvního stupně není možné na tento případ použít ustanovení § 25 odst. 1 a
násl. zákona č. 229/1991 Sb., protože žalované město tu nemohlo vstoupit do
práv a závazků pronajimatele, protože pronajimatelem nebylo a objekt užívalo
samo; nebyly tu ani zákonné předpoklady pro rozhodování podle ustanovení § 25
odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. správním orgánem. Při úvaze o stanovení úhrady
za získané bezdůvodné obohacení ze strany žalovaného města vycházel soud
prvního stupně ze znaleckého posudku, podaného v tomto řízení, podle něhož
vzhledem k hodnotě nemovitosti by toto obohacení mohlo činit 1,097.021,- Kč,
přičemž k nároku žalovaného soud prvního stupně započetl částku 17.527,50 Kč za
údržbu budovy; do výše této částky byl žalobní návrh zamítnut a ve zbývající
částce 906.332,60 Kč bylo žalobě žalobců vyhověno, a to žalobkyni M. K. z jedné
třetiny, žalobkyni H. D. z jedné třetiny a ze zbývající třetiny právním
nástupcům původního žalobce V. J., který v průběhu řízení zemřel 5. 9. 2000.
Úroky z prodlení byly žalobcům přiznány podle vládního nařízení č. 142/1994 Sb.
O nákladech řízení bylo soudem prvního stupně rozhodnuto podle ustanovení § 150
a § 148 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalovaného města proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně
rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem z 26. 2. 2002, sp. zn. 24 Co 541/2001.
Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen v
odvoláním napadeném výroku o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni M. K.
17.275,50 Kč, žalobkyni H. D. 17.275,90 Kč, žalobkyni M. R. 4.319,- Kč, V. P.
4.319,- Kč, J. H. 4.319,- Kč a J. J. 4.319,- Kč (u všech se 16% úrokem od 31.
12. 1998 do zaplacení) a řízení v této části předmětu řízení bylo zastaveno.
Dalším výrokem rozsudku odvolacího soudu byl zrušen výrok rozsudku soudu
prvního stupně týkající se povinnosti žalovaného města zaplatit žalobkyni M. K.
284.853,- Kč, žalobkyni H. D. 284.853,- Kč, žalobkyni M. R. 71.208,70 Kč,
žalobkyni V. P. 71.208,70 Kč, žalobkyni J. H. 71.208,70 Kč a také žalobci J.
J. 71.208,70 Kč (u všech se 16% úrokem z prodlení ročně od 31. 12. 1998
do zaplacení), a to tak, že tento žalobní návrh byl zamítnut. Ve výroku o
nákladech řízení a ve výrocích o soudním poplatku byl rozsudek soudu prvního
stupně zrušen a v tomto rozsahu věc byla vrácena k dalšímu řízení u soudu
prvního stupně.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo především uvedeno, že v důsledku
účinného zpětvzetí žaloby žalobci, pokud šlo o částku 51.954,80 Kč, byl zrušen
rozsudek soudu prvního stupně a řízení ohledně této částky bylo
zastaveno (§ 222a odst. 1 a 2 občanského soudního řádu).
Dále k odvolání žalovaného města odvolací soud přisvědčoval názoru, že pokud
šlo o nebytové prostory, užívané žalovaným poté, co stavební nemovitost byla
žalobcům vrácena, dopadá na projednávanou právní věc ustanovení § 22 odst. 9
zákona č. 229/1991 Sb., podle něhož nedošlo-li mezi dosavadním uživatelem a
vlastníkem nemovitosti (s výjimkou zemědělské půdy) k jiné dohodě, vznikne
dnem, kdy byla nemovitost podle části druhé tohoto zákona vydána, mezi nimi
nájemní vztah, který lze kdykoli vypovědět. Právě tak v této části dopadá na
tuto právní věc ustanovení § 25 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., podle něhož
nedohodnou-li se dosavadní uživatel a vlastník nemovitosti o výši nájemného a o
podmínkách jeho placení ohledně užívání nebytových prostor (tedy také prostor
určených pro poskytování sociálních služeb), rozhodne o výši nájemného
příslušný okresní úřad podle obecně platných cenových předpisů. Okresní
úřad v N. také v tomto směru rozhodl 1. 7. 1994 (pod č. j.050/242/99) a
toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozhodnutím Ministerstva financí z 29. 9. 1999
(pod č. j. 16/61777/99 – M+S). Stanovené výši nájemného odpovídají potom
částky, které žalované město uhradilo žalobcům: částka 155.160,90 Kč a v
průběhu odvolacího řízení další částka 51.959,30 Kč. V takto celkově poukázané
částce je podle názoru odvolacího soudu „obsažen i oprávněný nárok žalobců na
vydání neoprávněného majetkového prospěchu, vzniklého u žalovaného města tím,
že přejímal od uživatelů 16 bytů nájemné, ačkoli toto nájemné mělo být
poukázáno v souladu s ustanovením § 25 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. již
žalobcům“. Pokud se žalobci domáhali vyšších částek, než které jim žalované
město postupně poukázalo, posoudil odvolací soud tento nárok jako
neopodstatněný a změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se tento žalobní
návrh na zaplacení vyšších částek zamítá.
O nákladech řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §
221 odst. 1 písm. a/, § 142, § 146 a § 150 občanského soudního řádu a v tomto
výroku (jakož i ve výroku o soudním poplatku) byl rozsudek soudu prvního stupně
zrušen a věc byla vrácena k rozhodování o nákladech řízení a o soudním poplatku
vrácena k dalšímu řízení.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobcům (jejich zástupcům) ve dnech 9.
7. 2002, 10. 7. 2002, 11. 7. 2002 a 19. 7. 2002 a dovolání ze strany žalobců
bylo předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Nymburce dne 9. 9. 2002,
tedy ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé (zastoupeni advokátem) ve svém dovolání navrhovali, aby dovolací
soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatelé svým dovoláním napadli výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým byl
rozsudek soudu prvního stupně změněn a žaloba žalobců ve věci byla zamítnuta.
Své dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu pokládali dovolatelé za
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.a/ občanského soudního řádu a
jako dovolací důvody uplatňovali, že řízení v této právní věci bylo postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé zdůrazňovali, že po vydání rozhodnuti pozemkového úřadu podle zákona
č. 229/1991 Sb., které nabylo právní moci 30. 9. 1994, bylo povinností
žalovaného města předat neprodleně nemovitosti oprávněným osobám, ale k předání
nemovitostí došlo až 18. 12. 1998 a k vyklizení objektu čp. 244 ve V. V. došlo
až v lednu 1999. Žalované město tu vycházelo z účelového výkladu zákona č.
229/1991 Sb., že žalovanému vzniklo nájemní právo k předmětným nemovitostem a
bylo tedy oprávněno užívat nemovitosti a nakládat s nimi jako v
minulosti před rozhodnutím o jejich vydání. Žalované město i po 30. 9. 1994
nadále vybíralo od fyzických a právnických osoby úhrady za užívání a dokonce
uzavíralo nájemní smlouvy s Pečovatelskou službou okresu N. (tato organizace
ani nevěděla o tom, že nemovitosti již byly vydány v restituci). Podle názoru
dovolatelů žalované město užívalo v době od 1. 10. 1994 do 31. 12. 1998
nemovitosti neoprávněně, vybíralo úhrady od třetích osob, které nemovitosti
užívaly, a je proto povinno za toto neoprávněné užívání zaplatit cenu, která
odpovídá obvyklému nájemnému.
Podle názoru dovolatelů nedopadá na tento případ ustanovení § 22 zákona č.
229/1991 Sb.; žalovanému městu nemohlo vzniknout právo na uzavření
dohody o užívání bytu, pozemku nebo nebytového prostoru, protože není ani
jedním ze subjektů uvedených v ustanovení § 25 odst. 2 písm. a/ až d/ a e/ věta
první, zákona č. 229/1991 Sb.; pokud žalovanému nevzniklo toto právo, pak tu
není dána pravomoc okresního úřadu rozhodnout o výši nájemného (§ 25 odst. 4
zákona č. 229/1991 Sb.). Výklad ustanovení § 22 a § 25 odst. 2 zákona č.
229/1991 Sb., jak k němu dospěl odvolací soud, směřuje jak proti jejich
obecnému smyslu, tak je i v rozporu se zněním těchto ustanovení navzájem.
Dovolatelé vyslovovali své přesvědčení, že na straně žalovaného města skutečně
došlo k bezdůvodnému obohacení a soud prvního stupně správně uložil žalovanému
platební povinnost, která podle znaleckého posudku odpovídala žalovaným
získanému finančnímu obohacení. Naproti tomu odvolací soud, podle názoru
dovolatelů, svým rozhodnutím neposkytl žalobcům ochranu jejich vlastnických
práva a neposkytl jim právo na spravedlivý proces.
Žalované město ve svém vyjádření k dovolání dovolatelů vyslovovalo naopak
názor, že na tuto právní věci se vztahuje ustanovení § 25 odst. 2 písm. b/
zákona č. 229/1991 Sb., protože i u objektu čp. 244 ve V. V. šlo o dům, v němž
byly byty, jejichž uživatelům jsou poskytovány sociální služby, a také nebytové
prostory v tomto objektu sloužily potřebám poskytování sociálních služeb. Proto
se také i žalobci obrátili na Okresní úřad v Nymburce se žádostí o rozhodnutí o
výši nájemného ve smyslu ustanovení § 25 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. Z jeho
rozhodnutí také soud odvolací správně vycházel ve smyslu ustanovení § 135 odst.
2 občanského soudního řádu. Dovolatelé tedy nedůvodně přehlížejí, že se na
tento případ vztahují ustanovení § 22 odst. 9 a § 25 odst. 1 zákona č. 229/1991
Sb.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté
části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto
zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.),
platí i na řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000
Sb. (tj. před 1. 1. 2001).
Dovolání dovolatelů směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl
změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci, a bylo tedy přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu.
Dovolatelé uplatňovaly jako dovolací důvody, že řízení je tu postiženo vadou,k
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm.
a/ občanského soudního řádu), a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního
řádu).
O vadu řízení jde tehdy, jestliže došlo k takovému postupu soudu v řízení,
který se projevil v průběhu řízení před soudem (a nikoli při rozhodování) a
byl-li tento postup soudu v řízení nesprávný (srov. rozhodnutí uveřejněné pod
č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Podle obsahu spisu v daném případě, ale ani podle údajů uváděných v dovolání
dovolatelů nelze v postupu odvolacího soudu při projednávání odvolání
konstatovat takovou vadu (např. odnětí možnosti účastníka řízení jednat před
soudem), při níž sama nesprávnost tohoto postupu v řízení mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, jak to má na zřeteli ustanovení § 241a odst. 2
písm. a/ občanského soudního řádu, z jehož znění a z jeho srovnání s
ustanovením § 241a odst. 3 občanského soudního řádu vyplývá, že ustanovení §
241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu nemá na zřeteli neúplnost
zjišťování skutkového stavu věci a ani vady v hodnocení důkazů.
Nesprávné právní posouzení věci (ve smyslu ustanovení § 241a písm. b/
občanského soudního řádu) může spočívat buď v tom, že soud použije na
projednávanou právní věc nesprávný právní předpis, anebo si použitý právní
předpis nesprávně vyloží (srov. z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek na str. 13/45/).
V daném případě z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje
dovolání dovolatelů, vyplývá, že odvolací soud posoudil projednávanou právní
věci zejména podle ustanovení § 22 odst. 9, § 25 odst. 1, 2 a 4 zákona č.
229/1991 Sb., zatím co dovolatelé jsou toho názoru, že tato projednávaná právní
věc neměla být posuzována podle ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, nýbrž jako nárok na
vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 451 odst. 1 občanského
zákoníku.
Podle ustanovení § 451 odst. 1 občanského zákoníku musí ten, kdo se na úkor
jiného bezdůvodně obohatil, toto obohacení vydat.
Podle ustanovení § 25 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. vlastník věci, jemuž byla
věc podle tohoto zákona vydána, vstupuje do práv a závazků pronajimatele,
plynoucích z dohody o odevzdání a převzetí bytu, z nájmu pozemku nebo ze
smlouvy o nájmu nebytového prostru v převzaté nemovitosti.
Podle ustanovení § 25 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. dosavadní uživatelé bytů,
pozemků a nebytových prostor v převáděných nemovitostech, které slouží (kromě
jiného) poskytování zdravotnických a sociálních služeb, mají nárok vůči
vlastníkovi na uzavření dohody o užívání bytu, pozemku nebo nebytových prostor.
V těchto případech může vlastník dohodu vypovědět nejdříve po uplynutí 10 let
ode dne účinnosti tohoto zákona, nedohodnou-li se účastníci jinak; tento
závazek přechází na všechny další vlastníky v uvedené době. Podle ustanovení §
25 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. nedohodnout-li se o výši nájemného a
podmínkách jeho placení vlastník s uživatelem bytu, pozemku nebo nebytových
prostor (§ 25 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.), rozhodne o výši nájemného
okresní úřad podle obecně platných cenových předpisů.
Z citované právní úpravy vyplývá, že úprava práv vlastníků budov a pozemků,
jakož i uživatelů budov a pozemků podle ustanovení § 25 zákona č. 229/1991 Sb.
se vztahuje na ty, kteří byli vlastníky a uživateli budov a pozemků ke dni
účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., tak i na ty, kteří se jimi stali vydáním
nemovitostí podle druhé části tohoto zákona.
Za obecně platné předpisy uvedené v § 25 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. bylo
možné považovat např. vyhlášku č. 176/1993 Sb. (ve znění vyhlášek č. 30/1995
Sb. a č. 274/1995 Sb.), o nájemném z bytu a o úhradě poskytované s užíváním
bytu, nebo např. vyhlášku č. 585/1990 Sb., o cenové regulaci nájemného z
nebytových prostor.
Z ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. nevyplývá, že by mezi oprávněnou osobou
(oprávněnými osobami) a povinnou osobou (povinnými osobami) nemohl vzniknout
právní vztah z bezdůvodného obohacení, jaký mají na zřeteli ustanovení § 451 a
násl. občanského zákoníku; v době od vydání věci (věcí) povinnou osobou
oprávněné osobě může dojít k situaci, že povinná osobě získá na úkor oprávněné
osoby bezdůvodné obohacení (neoprávněný majetkový prospěch), jehož vznik a
povinnost k jeho vydání lze posoudit podle obecných ustanovení občanského
zákoníku. K závazku z bezdůvodného obohacení tu může dojít vedle existujících
práv a povinností, jež jsou upraveny v zákoně č. 229/1991 Sb., jmenovitě v
ustanovení § 22 a § 25 zákona č. 229/1991 Sb.
Bezdůvodné obohacení vzniká především tak, že majetek obohaceného rozmnoží o
nové majetkové hodnoty; může však spočívat i v tom, že se jeho dosavadní
majetek nezmenší, třebaže by jinak k tomu došlo, kdyby obohacený plnil svoje
povinnosti (srov. č. 25/1986, str. 104 a 105, Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Odpovědnost za neoprávněně získaný majetkový prospěch, který musí
být podle právní úpravy bezdůvodného obohacení vydán, vzniká bez zřetele na
zavinění (srov. č. 25/1986, str. 106, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Rozhodující přitom je to, o co se ten, kdo předmět bezdůvodného obohacení
získal, obohatil v době jeho získání, bez ohledu na to, zda v mezidobí, kdy byl
uplatněn nárok na vydání bezdůvodného obohacení (neoprávněného majetkového
prospěchu), došlo ke snížení takového prospěchu, k jeho spotřebování nebo i ke
zmenšení či k převedení na jinou osobu (srov. č. 25/1986, str. 106, odst. 4, a
str. 113, odst. 4, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výši bezdůvodného obohacení záležejícího v užívání nebytových prostor určí soud
peněžitou částkou, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a
čase na užívání obdobných nebytových prostor, zpravidla právě formou nájmu, a
kterou by nájemce za obvyklých okolností byl povinen plnit podle nájemní
smlouvy. Bylo-li nájemné v posuzovaném období regulováno, nemůže bezdůvodné
obohacení přesáhnout částku omezenou cenovými předpisy (viz rozhodnutí
uveřejněné pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Odvolací soud se v daném případě správně zabýval tím, jaké částky žalované
město poukázalo (a to i v průběhu odvolacího řízení) žalobcům na úhradu
pohledávky žalobců vůči žalovanému, související se žalobním návrhem žalobců v
této právní věci.
Bylo však nutno se zabývat tím, zda tu na straně žalobce nevzniklo případně
ještě jiné bezdůvodné obohacení, než ke kterému se vztahovalo rozhodnutí
Okresního úřadu – pozemkového úřadu v N. z 21. 2. 1999, č. j. 050/73/99,
potvrzené rozhodnutím Ministerstva financí ČR z 29. 9. 1999, č. j.
16/61777/99/N-8. Toto rozhodnutí se totiž týká jen nájemného z Domu soustředěné
pečovatelské služby v N. (jeho bytových a nebytových prostor) a nikoli např.
úhrady za užívání pozemku; Ministerstvo financí ČR také ve svém citovaném
rozhodnutí z 29. 9. 1999 výslovně např. uvedlo, že v daném případě nelze
„stanovit nájemné za dům čp. 244 ve V. V., okres N. jako celek, protože v tomto
objektu jsou prostory bytové, nebytové i společné“. Ministerstvo financí ČR
uvádělo ve svém citovaném rozhodnutí, že vycházelo jen ze stavební dokumentace,
kterou pokládalo „za průkaznou a odpovídající skutečnosti“ a nikoli „ze
znaleckého posudku ve správním řízení dodatečně předloženého“.
Za těchto uvedených okolností, kdy odvolací soud vycházel z právního názoru, že
žalobci uplatněný nárok na vydání žalovanými tvrzeného bezdůvodného obohacení
(podle § 451 občanského zákoníku), je možné v tomto případě jen tak, že tu jde
pouze o „nebytové prostory, užívané žalovaným poté, co nemovitost byla žalobcům
vrácena, dopadá na věc ustanovení § 22 odst. 9 zákona č. 229/1991 Sb.“, nebylo
možné dospět přesvědčivě k závěru, že je rozhodnutí odvolacího soudu správné
(jak to má na zřeteli ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního
řádu) z hlediska úplného rozsahu i obsahu dovolání odpovídajícího právního
posouzení. Proto dovolací soud pokládal za opodstatněné přikročit ke zrušení
rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního
řádu.
Podle názoru dovolacího soudu platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně
důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, a to z hlediska
opačně jednostranného posouzení žalobci uplatněného nároku na vydání tvrzeného
bezdůvodného obohacení, když byl toho názoru, že tu nebylo možné žalobci
uplatněný nárok posoudit zcela ani zčásti podle ustanovení zákona č. 229/1991
Sb. a že tedy „od 30. 9. 1994 žalovaný užíval nemovitosti bez právního důvodu
podle § 451 odst. 1 občanského zákoníku“. Zrušil proto dovolací soud i rozsudek
soudu prvního stupně podle ustanovení § 453b odst. 3, věta druhá, občanského
soudního řádu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž se soud právního
stupně v součinnosti s účastníky řízení (s využitím jejich případných dalších
důkazních návrhů) zaměří na úplné a všestranné objasnění toho, v jakém rozsahu
tu došlo k bezdůvodnému obohacení žalovaného města získáním neoprávněného
majetkového prospěchu v souvislosti s užíváním domu čp. 244 s pozemky parc. č.
241/1 a parc. č. 333/1 ve V. V., okres N., v období po vydání těchto
nemovitostí žalobcům, ať už by šlo o nároky založené ustanoveními zákona č.
229/1991 Sb. či o získání neoprávněného majetkového prospěchu jiného druhu ve
smyslu ustanovení § 451 a násl. občanského zákoníku.
Právním názorem dovolacího soudu bude soud prvního stupně v dalším řízení
vázán ve smyslu ustanovení § 243d odst. 1, věta první, občanského
soudního řádu. O nákladech řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne
soud prvního stupně ve svém novém rozhodnutí (§ 243d odst. 1, věta druhá,
občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 30. října 2003
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.
předseda senátu