28 Cdo 2344/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla, o dovolání České
republiky – Státního pozemkového úřadu, IČ 0131 2774, 130 00 Praha 3, Husinecká
1024/11a, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2013, č. j.
70Co 68/2013, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod
sp. zn. 6C 25/2011 (žalobce Ing. J. Č., P., zastoupeného Mgr. Michalem Šimků,
advokátem, 110 00 Praha 1, Šítkova 233/1, proti žalované České republice –
Státnímu pozemkovému úřadu (dříve Pozemkovému fondu České republiky), Praha 3,
Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Jaroslavem Janáčkem, advokátem, 171 00
Praha 7, Trojská 140/593, o zaplacení 988.500,- Kč s příslušenstvím, t a k t o
:
I. V řízení bude pokračováno na straně žalované s Českou republikou - Státním
pozemkovým úřadem se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a.
II. Dovolání s e o d m í t á .
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení
o dovolání.
O žalobě žalobce, podané u soudu dne 24. 2. 2011, bylo rozhodnuto rozsudkem
Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 7. 12. 2012, č. j. 6C 25/2011-150. Tímto
rozsudkem soudu prvního stupně bylo původně žalovanému Pozemkovému fondu ČR
uloženo zaplatit žalobci 20.956,20 Kč s úrokem 7,75% od 4. 10. 2010 do
zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Byl však zamítnut žalobní
návrh, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci 967.543,80 Kč s úrokem z
prodlení 7,75% z částky 988.500,- Kč od 2. 10. 2010 do 3. 10. 2010 z částky
967.543,80 Kč od 4. 10. 2010 do zaplacení. Bylo také rozhodnuto, že se
žalovanému nepřiznává náhrada nákladů řízení.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku prvního stupně bylo rozhodnuto
rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 70Co 68/2013.
Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze
dne 7. 12. 2012, č. j. 6C 25/2011-150, změněn tak, že nyní žalované České
republice – Státnímu pozemkovému úřadu bylo uloženo zaplatit žalobci 967.543,80
Kč se 7,75% úrokem z prodlení od 4. 10. 2010 do zaplacení, a to do 15 dnů od
právní moci rozsudku odvolacího soudu. Žalované České republice – Státnímu
pozemkovému úřadu bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího
řízení 67.469,60 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud po
částečném zopakování dokazování (podle § 213 odst. 2 občanského soudního řádu)
listinnými důkazy (a to rozhodnutím o přípustnosti stavby, rozhodnutím o
vyvlastnění a podrobným územním plánem) přezkoumal v mezích odvolání žalobce
rozsudek soudu prvního stupně i řízení předcházející jeho vyhlášení podle § 212
a § 212a občanského soudního řádu a shledal odvolání žalobce důvodným.
Odvolací soud uváděl, že žalobce se svou žalobou domáhal zaplacení částky
967.543,80 Kč (se specifikovaným úrokem z prodlení) jako finanční náhrady podle
zákona č. 229/1991 Sb. za odňatou a nevydanou část pozemku parc. č. 4027 (o
výměře 3 594 m2) v katastrálním území S. Žalobce uvedenou pohledávku nabyl
postupným postoupením, když původními oprávněnými osobami tu byli V. K. a V. D.
Ohledně uvedené části pozemku bylo dne 12. 7. 1965 vydáno územní rozhodnutí o
umístění stavby – sídlištního celku N. S. v P., byl vyhotoven zastavovací plán,
dne 9. 8. 1967 bylo rozhodnuto o přípustnosti stavby a rozhodnutím odboru
výstavby bývalého Obvodního národního výboru v Praze 10 ze dne 6. 9. 1967
(které nabylo právní moci 28. 9. 1967) byla předmětná část pozemku vyvlastněna
k výstavbě sídliště N. S. (parcela nebyla určena k zástavbě rodinným domkem,
garáží nebo ke zřízení zahrádky). Po vydání zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o
půdě) bylo rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze
dne 18. 4. 2005, č. j. PÚ 6273/91, rozhodnuto, že oprávněné osoby V. D. a V. K.
nejsou vlastníky části pozemku parc. č. 4027 v katastrálním území S. a tuto
část nelze vydat z důvodu její zastavěnosti a že oprávněným osobám přísluší za
ni náhrada. V soudním řízení o této náhradě soud prvního stupně vycházel z
toho, že sporná část odňatého pozemku byla označena při odnětí role a právní
předchůdci žalobce tak přišli zásahem státu o možnost předmětný pozemek nadále
zemědělsky obhospodařovat a peněžní náhrada byla soudem stanovena částkou
20.956,- Kč. Soud prvního stupně byl toho názoru, že je tu „podstatný dopad
odnětí pozemku do sféry konkrétních osob, nikoli veřejný účel, pro který byl
pozemek odňat a způsob, jakým se tento účel realizoval“. Co do částky 20.956,20
Kč bylo žalobě žalobce vyhověno (s úrokem z prodlení od 4. 10. 2010 do
zaplacení) a ve zbytku byla žaloba žalobce zamítnuta.
Odvolací soud poukazoval na to, že se touto právní věcí zabýval již svým
předchozím kasačním usnesením ze dne 23. 2. 2012 (sp. zn. 70Co 16/2012
Městského soudu v Praze). Shodně s tímto rozhodnutím odvolací soud měl za to,
že žalobce je v této právní věci aktivně legitimován, když nárok na poskytnutí
peněžní náhrady ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. získal
smlouvu o postoupení pohledávky, uzavřenou dne 2. 11. 2010 mezi J. Š. a
žalobcem Ing. J. Č., přičemž předmětem postoupení tu byl restituční nárok jako
takový; finanční náhrada tu náleží ve výši ceny odňatého pozemku podle
ustanovení § 28a zákona č. 229/1991 Sb. (a to u věcí nemovitých v cenách podle
vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.). Odvolací soud byl
toho názoru, že pro určení výše finanční náhrady je tu rozhodující, zda
vyvlastněný pozemek (jeho část) byl v době rozhodnutí o vyvlastnění pozemkem
určeným pro stavbu, tedy části území určenou územním rozhodnutím k zastavění a
zda jde o pozemek, na němž stojí hlavní stavba (§ 14 odst. 1 zákona č. 85/1976
Sb.) Vyvlastněná část pozemku byla v daném případě územním plánem a územním
rozhodnutím určena k zastavění sídlištěm S. a šlo tedy o pozemek určený pro
stavbu ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění
vyhlášky č. 316/1990 Sb. ve spojení s § 6 vyhlášky č. 85/1976 Sb.). Vyvlastněná
část pozemku byla v daném případě územním plánem a územním rozhodnutím určena k
zastavění sídlištěm S. a šlo tedy o pozemek určený pro stavbu ve smyslu § 142
odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. a cena tohoto pozemku činí 250,- Kč za 1 m2,
jak to také bylo uvedeno v tomto řízení ve vypracovaném posudku znalce Ing. H.
ze dne 1. 6. 2006, v němž také nebyly žádné konkrétní skutečnosti, které by
mohly mít za následek úpravu ceny. Při výměře pozemku 3 954 m2 (když z
původních 4 494 m2 odpadá 540 m2, které nebyly předmětem postoupení na žalobce
Ing. J. Č. uzavřenou postupní smlouvou) činí tedy cena pozemku 988.500,- Kč,
dovozoval odvolací soud. Odvolací soud ještě dodával, že žalovaný Pozemkový
fond ČR se do prodlení dostal dne 4. 10. 2010, když podle výzvy k plnění ze dne
1. 10. 2007 měl ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. plnit
do 3. 10. 2010 a od 4. 10. 2010 je tedy v prodlení s poskytnutím finanční
náhrady.
Při posuzování námitky promlčení, uplatněné v tomto řízení původně žalovaným
Pozemkovým fondem ČR byl odvolací soud toho názoru, že v daném případě právní
mocí rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 29. 4. 2005 začala běžet lhůta dvou
let k uplatnění práva na převod jiného pozemku podle § 13 odst. 6 zákona č.
229/1991 Sb.; po uplynutí této lhůty (t. j. 29. 4. 2007) bylo možno uplatnit
právo na finanční náhradu v prekluzívní šestiměsíční lhůtě (§ 16 písm. b),
zákona č. 229/1991 Sb.) do 29. 10. 2007. Toto právo bylo uplatněno dopisem
právního předchůdce žalobce ze dne 1. 10. 2007, na jehož základě získal
žalovaný tříletou lhůtu k plnění podle § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.,
která marně uplynula dne 4. 10. 2010 a teprve tímto dnem začala běžet obecná
tříletá promlčecí doba k uplatnění nároku u soudu, která tu marně uplynula az
4. 10. 2013. Odvolací soud tedy dovozoval, že „byla-li žaloba podána v této
právní věci dne 24. 2. 2011, nemohlo tu k promlčení nároku dojít“.
Odvolací soud podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě žalobce vyhověl i co do
další částky 967.543,80 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 4. 10. 2010 do
zaplacení: v části zamítavého výroku získaný úrok z prodlení z částky 983.500,-
Kč od 2. 10. 2010 do 3. 10. 2010 zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen.
O nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo odvolacím soudem rozhodnuto
podle ustanovení § 142 odst. 3 občanského soudního řádu ve spojení s
ustanovením § 224 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 21. 4. 2013 doručen žalované České republice
– Státnímu úřadu pozemkovému a dovolání ze strany této nyní žalované bylo
podáno dne 20. 6. 2013 u soudu prvního stupně, tedy ve lhůtě stanovené v § 240
odst. 1 občanského soudního řádu. Uvedená dovolatelka navrhovala, aby dovolací
soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 21. 3. 2013 (sp. zn. 70Co 68/2013
Městského soudu v Praze) v celém rozsahu a aby věc byla vrácena odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelka má za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení § 237
občanského soudního řádu, když dovoláním „napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného práva, která by měla být dovolacím soudem posouzena
jinak a napadené rozhodnutí tak závisí na otázce hmotného práva, která dosud
nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu“.
Dovolatelka zdůrazňovala, že nesouhlasí s názorem odvolacího soudu na postup,
jak má být v daném případě finanční náhrada určena.
Dovolatelka má za to, že je třeba, aby v tomto případě byla splněna u pozemku o
náhradu, za nějž v tomto řízení jde, faktická podmínka (t. j. zda pozemek je
nebo byl a nadále má být zemědělsky obhospodařován) i podmínka právní (jak je
pozemek veden v evidenci nemovitostí co do druhu kultury ve smyslu ustanovení §
1 odst. 2 zákona č. 334/1992 Sb., o zemědělském půdním fondu). Podle názoru
uvedeného dovolání však pozemek parc. č. 4027 (o výměře 3954 m2) v katastrálním
území Strašnice byl ke dni účinnosti zákona o půdě (zákona č. 229/1991 Sb.)
zastavěn (tvoří součást sídlištního celku N. S.) a jde o pozemek, který byl v
době odnětí (t. j. v roce 1967) zemědělsky obhospodařován. Zákon č. 229/1991
Sb. pak nepředpokládá, podle názoru dovolatelky, poskytnutí náhrady za
nezemědělsky užívaný pozemek, protože reguluje vztahy týkající se majetku
zemědělského. Byl-li restituční nárok žalobce oceněn soudem prvního stupně tak,
že se vycházelo z evidované (i faktické) zemědělské povahy pozemku, pak to
nejvíce odpovídalo smyslu a účelu zákona č. 229/1991 Sb., když v daném případě
spočívala újma oprávněných osob, jimž byl pozemek odňat, v tom, že přišli
zásahem státu o možnost nadále zemědělsky obhospodařovat předmětný pozemek; od
toho by se měla odvíjet i výše náhrady za pozemek. Změna charakteru pozemku na
pozemek stavební se stala bez součinnosti s právními předchůdci žalobce a zcela
nezávisle na jejich vůli, takže není důvod tuto změnu zohledňovat při stanovení
výše náhrady za pozemek. Podstatný je tu dopad odnětí pozemků do sféry osob,
jimž byl pozemek odňat, nikoli (veřejný) účel, pro který byl pozemek odňat a
způsob, jakým se tento účel realizoval. Při postupu podle zákona o půdě se
zásadně předpokládá zmírnění křivd spojených s odnětím pozemku určeného k
zemědělskému užití a tomu by měl odpovídat i rozsah náhrady, ať již jde o
náhradu naturální či finanční. Pokud byl odebrán zemědělský pozemek (pole,
louka, pastvina apod.), náleží náhrada odpovídající jeho charakteru, který měl
v době přechodu pozemku na stát, i když se cena vypočítává podle cenového
předpisu platného ke dni účinnosti zákona o půdě (§ 28a zákona č. 229/1991
Sb.). Ve prospěch oprávněné osoby nelze počítat s cenovým navýšením pozemku, k
němu došlo po změně jeho charakteru v důsledku jeho zastavění po přechodu na
stát nebo právnickou osobu, bez přičinění původního vlastníka. Může být cenově
zohledněno i určení zemědělského pozemku pro stavbu, ovšem v souladu s tehdy
platnými předpisy, na něž odkazuje vyhláška č. 182/1988 Sb. ve znění pozdějších
předpisů.
Problematika oceňování nevydaných pozemků nebyla, podle názoru dovolatelky,
dosud jednoznačně soudní judikaturou vyřešena.
Pokud jde konkrétně o daný případ, je, podle názoru dovolatelky, specifický v
tom, že přecenění nároku se tu domáhá osoba, která není původní oprávněnou
osobou, která získala nárok na základě smlouvy o postoupení pohledávky; žalobci
tu tedy žádná „újma“ ani „křivda“ ve smyslu zákona o půdě přímo způsobem
nebyla. Původní oprávněné osoby (V. D. a V. K.) také proti ocenění pozemku,
které provedl Pozemkový fond ČR neměly námitky; původní oprávněné osoby tak
mohly postoupit svůj restituční nárok pouze ve výši tohoto ocenění (t. j.
23.818,20 Kč).
V průběhu dovolacího řízení byl s účinností ke dni 1. 1. 2013 Pozemkový fond
České republiky (původně žalovaný) zákonem č. 503/2012 Sb. zrušen (§ 23), do
jeho práv a povinností, včetně práv a povinností ze správních a soudních
řízení, jejichž byl účastníkem, vstoupila Česká republika a k výkonu těchto
práv a povinností se stal příslušným citovaným zákonem zřízený Státní pozemkový
úřad (§ 22 odst. 1). Nejvyšší soud proto podle § 107 odst. 1 a 3 o. s. ř.,
použitelným podle § 243c odst. 1 téhož předpisu, rozhodl, že v řízení bude
pokračováno na straně žalované s Českou republikou - Státním pozemkovým úřadem.
Podle ustanovení § 241a odst. 1 občanského soudního řádu lze dovolání podat
pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní
význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řešilo-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která byla soudy rozhodována rozdílně, nebo měla-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími
důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom
nepřihlíželo (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 241a odst. 1 občanského soudního řádu lze dovolání podat
pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci,
jestliže soud posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného právního
předpisu, anebo si aplikovaný právní předpis nesprávně vyložil (srov. z
rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13/45/).
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle
ustanovení § 16 odst. 1 a § 28a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému, zemědělskému majetku (v souvislosti i s ustanovením §
101 občanského zákoníku).
Podle ustanovení § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. za pozemky, které se podle
tohoto zákona nevydávají a za které nelze poskytnout oprávněné osobě jiný
pozemek, poskytne stát nebo jiná právnická osoba, jejímž zřizovatelem nebo
zakladatelem je stát, finanční náhradu podle zvláštních předpisů (srov. zejména
vyhlášku č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků a trvalých porostů, ve znění
vyhlášky č. 316/1990 Sb.). Finanční náhrada spočívá ve vyplacení hotovosti a v
cenných papírech, které nemají povahu státního dluhopisu, a to v cenách podle
zákona č. 229/1991 Sb.
Podle ustanovení § 28a zákona č. 229/1991 Sb. pokud tento zákon nestanoví
jinak, poskytují se náhrady podle tohoto zákona v cenách platných ke dni 24.
června 1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve
znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., a u věcí movitých v zůstatkových účetních
cenách, u věcí movitých s nulovou zůstatkovou cenou ve výši 10% pořizovací ceny.
Podle ustanovení § 101 občanského zákoníku je promlčecí doba tříletá (pokud
není v dalších ustanoveních občanského zákoníku uvedeno jinak) a běží ode dne,
kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo (na str. 123/257/), že
účel, jemuž má sloužit vydání rozhodnutí pozemkového úřadu podle ustanovení § 9
odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. je v převážné většině případů dvojí: vyřešit
otázku povinnosti k vydání nemovitosti, ohledně níž došlo k uplatnění
restitučního nároku, a rozhodnutí o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti.
Tak tomu bylo i v daném případě při vydání rozhodnutí Ministerstva zemědělství
– Pozemkového úřadu Praha ze dne 18. 4. 2005, č. j. PÚ 6273/91 (jímž bylo
rozhodnuto, že původní oprávněné osoby V. D. a V. K. nejsou vlastníky části
pozemku parc. č. 4027 v katastrálním území S., tuto část nelze vydat z důvodu
její zastavěnosti a oprávněným osobám přísluší za ni náhrada).
Náhrady za pozemky v případech, kdy je v zákoně č. 229/1991 Sb. stanoveno, že
nemovitosti nelze vydat (srov. § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.), poskytuje
stát (§ 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.
V nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 4. 3. 2004, III.ÚS 495/02 (uveřejněném pod
č. 33 ve svazku 32 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl zaujat
právní závěr (na str. 319 – 320), že Pozemkový fond stíhá povinnost dbát o to,
aby ohledně náhradního pozemku se cena, vyplývající z jeho velikosti,
lokalizace a kvality, co nejvíce přiblížila současné hodnotě původního
pozemku“. Náhrada z pozemku musí mít takové parametry, aby šlo o náhradu
přiznanou namísto uvedení v předešlý stav (srov. nález Ústavního soudu ČR ze
dne 13. 1. 2010, I.ÚS 3169/07, uveřejněný pod č. 5 ve svazku 56 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu ČR).
V návaznosti na někdejší právní závěr, vyjádřený ve stanovisku uveřejněném pod
č. 17/1990 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem,
že při stanovení ceny pozemku se zásadně vychází z údaje o jeho kultuře v
aparátech evidence nemovitostí a nebyla-li pozdější změna účelového určení
pozemku v evidenci nemovitostí dosud vyznačena, je pro účely stanovení ceny
pozemku nutno vycházet z platné územně plánované dokumentace (územního plánu
zóny, územního projektu zóny, z územního rozhodnutí o umístnění stavby,
popřípadě z územního rozhodnutí o využití území), dospěl např. dovolací soud v
rozsudku ze dne 26. 11. 2009, 28Cdo 2699/2008, k právnímu závěru, že jen byl-li
odebrán zemědělský pozemek jako pole, louka, pastvina apod., náleží náhrada
odpovídající tomuto jeho tehdejšímu charakteru, který pozemek měl v době
přechodu pozemku na stát, s výpočtem ceny podle cenového předpisu platného
ovšem ke dni účinnosti zákona o půdě (§ 28a zákona č. 229/1991 Sb.). Také v
rozhodnutí dovolacího soudu 28Cdo 1013/2012 (Nejvyššího soudu), na který bylo
poukázáno i v rozsudku soudu prvního stupně v této právní věci ze dne 7. 12.
2012 (č. j. 6C 25/2011-150 Obvodního soudu pro Prahu 3), byl zaujat právní
názor, že pokud byl odnímaný pozemek v souladu s tehdy platným územním
předpisem zařazen do stavebního obvodu, byl tím určen k zastavění a měl být pro
účely restitučního předpisu o ceně jako pozemek stavební.
Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů, i vzhledem k citovaným
právním závěrům ze soudní judikatury i z nálezů Ústavního soudu ČR, z nichž
vycházel i dovolací soud v této právní věci, nemohl dovolací soud dospět
přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud svým rozsudkem ze dne 21. 3. 2013
(sp. zn. 70Co 68/2013 Městského soudu v Praze), jímž bylo odvolací řízení
skončeno, se zabýval řešením otázky hmotného práva (o výši náhrady za pozemek
na základě rozhodnutí pozemkového úřadu v cenách platných ke dni 24. 6. 1991) a
řešil uvedenou otázku hmotného práva s odchýlením se od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, nebo otázku hmotného práva, která by dosud nebyla v
rozhodování dovolacího soudu vyřešena; zbývalo tedy jen posouzení té otázky,
zda se dovolatelka svým dovoláním důvodně domáhala, aby v daném případě byla
dovolacím soudem vyřešená právní otázka v tomto konkrétním případě posouzena
jinak (a jen v tomto posledně uváděném smyslu bylo možné posoudit dovolání
dovolatelky jako dovolání přípustné).
Odvolací soud však ve svém výsledném závěru, že „nárok žalobce je důvodný v
celé jím uplatněné výši“ dospěl až když měl doloženo, že k odnětí části pozemku
parc. č. 4027 v katastrálním území S. rozhodnutím o vyvlastnění (jež nabylo
právní moci dne 28. 9. 1967) došlo až poté, kdy dne 12. 7. 1965 bylo vydáno
rozhodnutí o umístění na uvedeném pozemku sídlištního celku N. S., kdy byl o
tom už vyhotoven zastavovací plán, kdy již dne 9. 8. 1967 bylo rozhodnuto o
přípustnosti této stavby, a kdy s přihlížením k těmto okolnostem měl za to, že
uvedenou část pozemku (odňatou jako pozemek stavební) bylo třeba ocenit pozemek
i pro účely restitučního zákona jako pozemek stavební. nebylo tedy možné, podle
názoru dovolacího soudu, přisvědčit názoru dovolatelky, že tu má být dovolacím
soudem už v jiných případech vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. §
237 občanského soudního řádu in fine).
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení § 243d písm. a) občanského
soudního řádu k odmítnutí dovolatelky, jako nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalobci v tomto řízení o
dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 25. září 2013
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu