28 Cdo 2350/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Julie
Muránské o dovolání navrhovatelky A. Š., zast. advokátem, které bylo podáno
proti rozsudku Krajského soudu Praze ze dne 15. listopadu 1999, sp. zn. 30 Co
579/99 (v právní věci navrhovatelky A. Š., zast. advokátem, proti odpůrcům 1)
L. C., zast. advokátkou, 2) V. K., 3) dědicům po L. C., 4) M. K., o vydání
věci, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp.zn. 3 C 437/96) takto:
I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Praze z 15. 11. 1999, sp. zn. 30 Co
579/99, i rozsudek Okresního soudu Praha - západ z 20. 4. 1999, sp. zn. 3 C
437/96.
II. Věc se vrací Okresnímu soudu Praha - západ k dalšímu řízení
a k novému
rozhodnutí, v němž bude rozhodnuto i o nákladech odvolacího řízení a
řízení o dovolání.
Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 20. dubna 1999 pod č.j. 3 C
437/96 - 42 zamítl návrh na vydání sporných nemovitostí s tím, že navrhovatelce
se nepodařilo prokázat, že by povinnou osobu vyzvala k vydání věci v zákonné
prekluzivní lhůtě a její právo proto zaniklo. Soud dále navrhovatelce uložil
nahradit protistraně náklady řízení ve výši 3.450,- Kč do tří dnů od právní
moci rozsudku.
Na odvolání navrhovatelky Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15.
listopadu 1999 pod č. j. 30 Co 579/99 - 64 rozsudek soudu první instance
potvrdil. Návrhu na připuštění dovolání odvolací soud nevyhověl. Při posuzování
věci vycházel z důkazů provedených soudem I. stupně, které považoval za
dostačující k rozhodnutí. Odvolací soud uznal za prokázané, že navrhovatelka je
osobou oprávněnou dle ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. o
mimosoudních rehabilitacích, a to jako původní vlastnice předmětných
nemovitostí, která byla rehabilitována dle zákona č. 119/1990 Sb., a to
konkrétně rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995 sp. zn. 5 Tz
1/95. Zmíněný rozsudek nabyl právní moci dne 28. 6. 1995. Svůj nárok uplatnila
navrhovatelka výzvou vůči J. K., o němž tvrdila, že je osobou povinnou ve
smyslu § 20 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. V daném případě se stěžejní otázkou
stalo posouzení včasnosti uplatnění návrhu.
Výše zmíněný nárok bylo nutno uplatnit v šestiměsíční prekluzivní
lhůtě dané ustanovením § 20 odst. 3, ve spojení s § 5 odst. 2 cit. zákona, tedy
do 28. 12. 1995. Důkazní břemeno spočívající v prokázání doručení písemné výzvy
K. tížilo protistranu. Navrhovatelka tvrdila a prokazovala, že povinné osobě
doručovala jednak dne 20. 12. 1995 poštou na adresu trvalého bydliště - zásilka
byla uložena dne 21. 12. 1995 a vrátila se jako nevyzvednutá - a jednak dne 19.
12. 1995 kurýrní službou na tutéž adresu. K. se v té době zdržoval v Léčebně
dlouhodobě nemocných a převzetí zprávy bylo podepsáno jeho dcerou, paní K.,
která s ním žila ve společné domácnosti. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem
soudu I. instance, že navrhovatelka toto své důkazní břemeno neunesla a
konstatoval, že její právo zaniklo. K výzvě na vydání nemovitostí, doručenou K.
již dne 14. 5. 1991 soud dodal, že i zde bylo rozhodnuto správně, neboť v době,
kdy navrhovatelka tuto výzvu učinila, nebyla ještě oprávněnou osobou ve smyslu
§ 20 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb, a k této výzvě tudíž přihlížet nelze.
Navrhovatelka pro případ potvrzení rozsudku soudu I. stupně navrhla,
aby proti rozhodnutí krajského soudu bylo připuštěno dovolání, a to pro
posouzení následujících otázek, které považovala za otázky zásadního významu: -
zda pro doručování dle zákona č. 87/1991 Sb. v případě výzvy k vydání věci lze
analogicky použít ustanovení o.s.ř. o náhradním doručení; - zda lze mít výzvu
za doručenou, pokud je doručena za běhu lhůty do místa trvalého bydliště
povinné fyzické osoby a dostane se tak do její dispozice nebo zda je nutné, aby
povinná osoba výzvu osobně převzala; - zda lze mít výzvu za doručenou převezme-
li zásilku od mesengera příslušnice domácnosti povinné osoby, je-li ji známo,
že zásilka je adresována povinné osobě a zásilka přitom není odmítnuta; - jakým
způsobem by bylo možné doručovat výzvu dle zákona č. 87/1991 Sb. takové povinné
osobě jež se dlouhodobě nezdržuje v místě svého trvalého bydliště a nesdělí
poště místo a adresu svého pobytu; - zda je lhůta zachována tehdy, odešle-li
oprávněná osoba výzvu před skončením lhůty a výzvu se nepodaří za běhu lhůty
doručit; - zda je zachován nárok na vydání věci v případě, že oprávněná osoba
vyzve povinnou osobu za běhu obecné lhůty pro vydání věci, avšak předtím, než
dojde k soudní rehabilitaci oprávněné osoby a otevření speciální lhůty; - zda z
okolnosti, že příslušnice domácnosti převezme zásilku doručenou povinné osobě
od mesengera - tedy nikoliv od veřejné pošty - lze dovodit, že mezi příslušnicí
domácnosti a povinnou osobou vznikla dohoda o plné moci k přejímání takové
zásilky; - zda lze doručení výzvy dle zákona č. 87/1991 Sb. prokázat i
prostřednictvím nepřímých důkazů; - zda se nepřerušuje lhůta pro doručení výzvy
k vydání věci tím, že povinná osoba doručení výzvy faktickou cestou zaviněně
maří; - zda lhůta pro výzvu k vydání věci je lhůtou promlčecí či preklusivní.
Odvolací soud návrh na připuštění dovolání zamítl, jelikož uvedené otázky
nepovažoval za otázky zásadního právního významu a řešení některých otázek pak
vůbec pro rozhodnutí věci zapotřebí nebylo.
Do rozsudku krajského soudu podala navrhovatelka dovolání, v jehož
rámci znovu upozorňuje na skutečnost, že ještě před tím, než byla soudně
rehabilitována zaslala K. výzvu, na kterou reagoval. Navrhovatelka dovozuje, že
tato výzva je účinná. Kromě toho se zabývá okolnostmi doručení druhé výzvy a
nabádá přitom ke zohlednění přirozenoprávního hlediska.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou,
řádně zastoupenou advokátem (§ 240 odst. l o.s.ř., § 24l odst. l o.s.ř.).
Bylo však třeba především vyřešit otázku, zda je dovolání přípustné, když proti
rozhodnutí, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně dovolání
zásadně přípustné není (arg. § 238 odst. l písm. a) o.s.ř.). Dovolací soud se
tedy zabýval otázkou, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam (§ 239 odst. 2 o.s.ř.). Navrhovatelka vyslovila řadu
otázek, které považovala za zásadně právně významné a které většinou směřovaly
k okolnostem sporného doručení výzvy k vydání věci v rámci speciální lhůty.
Dovolací soud po projednání věci dospěl k přesvědčení, že zásadní právní význam
má závěr odvolacího soudu spočívající v nesprávném posouzení následků doručení
výzvy k vydání věci v obecné lhůtě dané zákonem o mimosoudních rehabilitacích
(§ 5 odst. 2). Jelikož byl dán i zákonem stanovený dovolací důvod (§ 24l odst.
3, písm. d) o.s.ř.), přezkoumal dovolací soud napadené rozhodnutí v rozsahu
plynoucím z podaného dovolání (§ 242 odst. l, 3 o.s.ř.), když nezjistil žádné
takové vady předchozího řízení, které by odůvodňovaly postup podle § 237 odst.
l o.s.ř.
Zákon o mimosoudních rehabilitacích č. 87/1991 Sb. se vztahuje na zmírnění
následků některých křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům v rozmezí let 1948 -
1989. Splnění cíle a účelu zákona vyžaduje, aby všechny orgány veřejné moci
vycházely z této speciální úpravy při posuzování nároků oprávněných osob. Také
judikatura vztahující se k restitučním zákonům zohledňuje širší rámec těchto
předpisů. Jestliže se připouští, aby bylo možné s právními účinky uplatnit
nárok i před účinností zákona č. 87/1991 Sb., jak bylo vysloveno v rozhodnutí
Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 2 Cdon 1230/96, bylo by nelogické nepřipustit
právní účinky úkonu, který byl řádně učiněn během obecné lhůty dle § 5 odst.
2 zák. č. 87/1991 Sb., i když v daném případě ještě nedošlo k počátku běhu
lhůty speciální (§ 20 odst. 3 cit. zák.). Je nepochybné, že navrhovatelka
ještě předtím, než byla soudně rehabilitována, učinila výzvu na vydání sporných
nemovitostí; což potvrzuje i tehdejší reakce protistrany. Pokud napadené
rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo z jiného právního hodnocení, jde podle
názoru dovolacího soudu o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Dovolání je tedy přípustné a dovolací soud má za to, že v daném případě je na
místě meritorní posouzení oprávněnosti restitučního nároku.
Za těchto okolností nelze dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je
správné a nezbylo proto než rozsudek podle ustanovení § 243b odst. l o.s.ř.
zrušit. Jelikož důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno,
platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně
(§ 243b odst. 2 o.s.ř.), zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení a k novému rozhodnutí, ve kterém bude
nově rozhodnuto o nákladech dosavadního řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d
odst. 1, věta druhá, o.s.ř.)
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 31. října 2000
JUDr. Oldřich J e h l i č k a CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová