ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a)
V. Š., b) D. Š., a c) D. M., zastoupených JUDr. Martinem Vlasákem, advokátem v
Kouřimi, Mírové náměstí 119, za účasti: 1) Státní statek Jeneč, státní podnik v
likvidaci, se sídlem v Jenči, Karlovarská 7, zastoupen JUDr. Petrem Tomanem,
advokátem v Praze 2, Trojanova 12, a 2) Státní pozemkový úřad, se sídlem v
Praze 3, Husinecká 1024/11a, o vlastnictví pozemků, vedené u Okresního soudu v
Kolíně pod sp. zn. 9 C 507/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 5. 1. 2012, č. j. 28 Co 196/2011-101, takto:
I. Dovolání žalobců ad a) a b) se odmítá.
II. Dovolání žalobkyně ad c) se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I.
změněn rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 21. 1. 2011, č. j. 9 C
507/2009-56, v části, v níž bylo rozhodnuto ve vztahu k žalobkyni ad c), a to
tak, že její žaloba byla odmítnuta. Ve zbytku byl rozsudek soudu prvního
stupně, kterým byla zamítnuta žaloba s návrhem na určení, že žalobci – tehdy V.
Š., M. H. a D. M. – jsou podílovými spoluvlastníky (každý k ideální 1/6) tam
specifikovaných pozemků, potvrzen (výrok II.). Odvolacím soudem bylo současně
rozhodováno o nákladech odvolacího řízení (výroky III., IV.).
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že
návrh žalobců na určení podílového spoluvlastnictví (každému ve výši ideální
1/6) k pozemkům nacházejícím se v kat. úz. K., označeným ve výroku I. rozsudku
první instance, není důvodný. V řízení podle části páté občanského soudního
řádu se žalobci domáhali nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství –
Pozemkového úřadu v Kolíně ze dne 7. 9. 2009, č. j. PÚ 4743/00/4-dou (UZ
4743/00/4), kterým bylo rozhodnuto, že M. H. (do jejíž práv v průběhu sporu
nastoupili žalobci), D. M. a V. Š. nejsou spoluvlastníky dotčených nemovitostí.
Soudy obou nižších stupňů se se stanoviskem pozemkového úřadu ztotožnily.
Dovodily, že žalobci nejsou oprávněnými osobami podle § 4 zákona č. 229/1991
Sb., o půdě, neboť předmětné pozemky přešly v době minulé na stát znárodněním
ke dni 1. 1. 1948 jako majetek akciové společnosti, tj. právnické osoby (J. a
Š., a. s. pro průmysl chemický v Kolíně). Oprávněnou osobou ve smyslu
ustanovení § 4 odst. 1 zákona o půdě může být pouze státní občan ČSFR (ČR),
tedy fyzická osoba (původní vlastník), jejíž majetek v rozhodném období od 25.
2. 1948 do 1. 1. 1990 přešel na stát, popřípadě její právní nástupci (§ 4 odst.
2 citovaného zákona).
Ve vztahu k žalobkyni ad c) odvolací instance rozhodnutí soudu prvního
stupně změnila tak, že její žaloba byla odmítnuta, neboť byla podána opožděně –
po uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené v § 247 odst. 1 o. s. ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu (do výroků I., II., III.) podali
žalobci dovolání, k němuž se jejich právní zástupce posléze připojil. Namítali,
že chemická továrna J. a Š., a. s., byla znárodněna zestátněním retroaktivně k
1. 1. 1948 podle dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., ve znění zákona
č. 114/1948 Sb., a to výměrem ministerstva průmyslu ze dne 20. 7. 1949. Uvedli,
že provedené znárodnění bylo protiústavní a nezákonné, vykonané na základě
právního paaktu v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, a jako takové je
neplatné. V rámci vylíčení dovolacích tvrzení bylo též akcentováno zastoupení
žalobkyně ad c) ze strany žalobce ad a) při podání žaloby v této věci.
Dovolatelé závěrem žádali, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu –
a současně i rozsudek soudu prvního stupně – a věc vrátil první instanci k
dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebyla podána.
Podle článku II. bodu 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. 1. 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze bylo vydáno dne 5. 1. 2012,
rozhodl dovolací soud o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění
účinném do 31. 12. 2012.
S ohledem na skutečnost, že zákonem č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu
a o změně některých souvisejících zákonů, byl s účinností od 1. 1. 2013 zrušen
zákon č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, je nynějším
účastníkem ad 2) Státní pozemkový úřad.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobci, zastoupení advokátem, podali
dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací
důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro tvrzenou
nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Dovolání žalobkyně ad c) je přípustné pro diformitu rozhodnutí nižších
instancí podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Není však důvodné.
Dovolání žalobců ad a) a b) není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
přípustné. Schází zde předpoklad zásadního právního významu napadeného
rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.
Odvolací soud rozhodl ve věci správně a v souladu s konstantní
judikaturou, pokud se ztotožnil se závěrem správního orgánu (pozemkového úřadu)
a neuznal nárok žalobců na určení spoluvlastnictví ke sporným nemovitostem.
Také jeho argumentace k opožděnosti žaloby žalobkyně ad c) podle § 247 odst. 1
o. s. ř. nepostrádá oprávněný zákonný podklad, přičemž ani v opačném případě by
žalobkyně ad c) nemohla být úspěšná s ohledem na důvody, pro něž bylo nutno
zamítnout žalobu ve vztahu k žalobcům ad a) a b).
Nejvyšší soud v posuzovaném případě zdůrazňuje, že – jak plyne z
ustálené rozhodovací praxe – ke znárodnění majetku zestátněním docházelo v době
minulé ex lege, s odvoláním na příslušný znárodňovací dekret prezidenta
republiky, za splnění tam uvedených podmínek, a nikoli až příslušným správním
rozhodnutím vydaným na základě znárodňovacího dekretu (viz např. nálezy
Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 336/01 a II. ÚS 275/95). Bylo-li znárodnění
dotčeného majetku provedeno zákonem č. 114/1948 Sb., kterým byl novelizován
dekret č. 100/1945 Sb., stalo se tak k datu vydání tohoto zákona, tedy ke dni
28. 4. 1948 (k tomu viz nálezy ÚS sp. zn. III. ÚS 114/93, IV. ÚS 136/97, aj.).
Retroaktivita zákona č. 114/1948 Sb., vztahující se k datu 1. 1. 1948, není v
tomto směru relevantní. Lze proto uzavřít, že přechod majetku na stát nastal v
období nesvobody, ohraničeném daty 25. 2. 1948 a 1. 1. 1990, které je rozhodné
z hlediska možného zmírnění křivdy ve smyslu restitučního zákona č. 229/1991
Sb., o půdě (§ 4 odst. 1 citovaného předpisu).
Podle § 4 odst. 1 zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku je oprávněnou osobou státní občan České a Slovenské
Federativní Republiky, jehož půda, budovy a stavby, patřící k původní
zemědělské usedlosti, přešly na stát nebo na jiné právnické osoby v době od 25.
2. 1948 do 1. 1. 1990 způsobem uvedeným v § 6 odst. 1 zákona. Podobnou definici
oprávněné osoby stanoví i § 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, zde ve spojení s § 6 odst. 1 písm. k) téhož předpisu.
Oprávněnou osobou, jak dovodily i nižší instance, může být ve smyslu
restitučních předpisů pouze fyzická osoba, jejíž majetek přešel v rozhodném
období na stát, případně její právní nástupci (§ 4 odst. 2 zákona o půdě,
shodně i zákon č. 87/1991 Sb.). Znárodnění zestátněním, jež proběhlo v roce
1948, se v dané věci vztahovalo na akciovou společnost J. a Š., tedy na
právnickou osobu. Přestože tato vznikla v roce 1942 v důsledku přeměny z
veřejné obchodní společnosti, a nelze vyloučit tvrzení dovolatelů, že se tak
stalo pod tlakem tehdejšího okupačního režimu, je nutno z tohoto skutkového a
právního stavu vycházet. Postup přeměny společnosti nebyl v době minulé – ani
mezi lety 1945-1948 – napaden, ze současného pohledu tedy není právně dotčena
jeho platnost ve smyslu zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých
majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z
jiných zásahů do majetku vzcházejících. Žalobci proto nejsou oprávněnými
osobami podle § 4 zákona č. 229/1991 Sb., a nebyli by jimi ani podle zákona č.
87/1991 Sb.
Dovolání žalobců obsahuje tvrzení, která, aniž by konvenovala
požadavkům restitučních předpisů, mohou být posouzena čistě z hlediska
individuální spravedlnosti. Není, jak už výše řečeno, zajisté vyloučeno, že
postup právních předchůdců žalobců za německé okupace (přeměna v. o. s. na
akciovou společnost) byl účelový ve snaze zachovat majetek českým vlastníkům
(včetně rozhodovacích oprávnění). Podobně nelze vyloučit, že žádoucí postup
vlastníků (zbylého vlastníka) po válce, tedy postup podle zákona č. 128/1946
Sb. (který by zneplatnil zmíněnou přeměnu), byl přinejmenším ztížen v důsledku
projednávání dědictví po v roce 1945 zemřelém V. Jaklovi. Přesto je však
výsledkem skutečnost, že v roce 1948 byla na základě novelizace znárodňovacího
předpisu z roku 1945 zákonem č. 114/1948 Sb. znárodněna akciová společnost,
nikoli majetek v individuálním vlastnictví. Ohledně možnosti restituovat
majetek právnické osoby dává jediné interpretační východisko stanovisko
Nejvyššího soudu Cpjn 50/1993 (Rc 34/1993) na str. 34/250/. Toto východisko se
vztahuje k někdejší veřejné obchodní společnosti, nikoli ke společnosti
akciové. I když došlo ke znárodnění majetku akciové společnosti v rozhodném
restitučním období (Rc 43/1995), zůstává neodstraněn fakt znárodnění a. s.,
jakož i fakt tehdy existující přeměny právní formy majetku právních předchůdců
žalobců za německé okupace. Restituční úprava se snažila i zde o zlepšení
právního statusu restituentů zákonem č. 116/1994 Sb. (novelou zákona č. 87/1991
Sb.), jenž v § 3 odst. 2 umožnil restituci i těm fyzickým osobám, které třeba
jen podaly návrh podle zákona č. 128/1946 Sb. Stalo se tak ovšem pouze ve
vztahu k rasově perzekvovaným restituentům. Lze tedy shrnout, že pokud by
dovolací soud zohlednil – minimálně praeter legem – všechny zcela výjimečné
okolnosti věci, jichž se dovolávají žalobci, ocitl by se zcela mimo právní
(zákonný) standard zmírnění jen některých majetkových křivd, jak jej umožnila
restituční legislativa.
Závěr odvolacího soudu o nepřiznání spoluvlastnického práva k
předmětným pozemkům žalobcům je správný.
Z výše řečených důvodů Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 věty první a
§ 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobců ad a) a b) pro nedostatek zásadního
právního významu napadeného rozsudku odvolacího soudu odmítl. Dovolání
žalobkyně ad c) pak jako nedůvodné zamítl, neboť uplatněný dovolací důvod nebyl
naplněn (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, §
142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., a to tak, že žádný z účastníků nemá na
jejich náhradu nárok, neboť žalobci nebyli v řízení o dovolání úspěšní a
ostatním účastníkům v tomto řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 13. února 2013
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu