28 Cdo 2364/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky,
CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání
V. Ch., zastoupené advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z
19.6.2003, sp.zn. 15 Co 141/2003, vydanému v právní věci vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 3 pod sp.zn. 16 C 314/2002 (žalobkyně V. Ch., zastoupené
advokátem, proti žalovaným: 1) Ing. V. M. a 2) L. M., zastoupeným advokátem, 3)
A. K. a 4) D. K., zastoupeným advokátem, o vydání nemovitostí), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Žalobou, podanou u soudu 20.12.2002, se žalobkyně domáhala, aby bylo uloženo
žalovaným Ing. V. M. a L. M. vydat jí jednu ideální devítinu domu čp. 889 a
pozemku parc. č. 1680 v katastrálním území P. – Ž., a také žalovaným A. K. a D.
K. vydat jí rovněž jednu ideální devítinu týchž nemovitostí, vše do tří dnů od
právní moci rozsudku. Podle názoru žalobkyně nabyli žalovaní uvedené
spoluvlastnické podíly kupními smlouvami z 11.10.1994 a z 26.10.1994 od
prodávajících Š. Č. a J. B., které však nenabyly tyto nemovitosti řádně soudním
rozhodnutím, jak ve smlouvách tvrdily, když totiž toto soudní rozhodnutí bylo v
dovolacím řízení zrušeno a v dalším průběhu soudního řízení již nedošlo k
vydání rozhodnutí, podle něhož by Š. Č. a J. B. nabyly nějaké nemovitosti.
Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby s tím, že v žalobě uvedené spoluvlastnické
díly nemovitostí jim prodaly prodávající Š. Č. a J. B. v době, kdy bylo v
právní moci soudní rozhodnutí, podle něhož spoluvlastnické díly získaly, takže
jejich spoluvlastnická práva k těmto dílům nemovitostí nemohly být
ve smyslu ustanovení § 243d odst. 2 občanského soudního řádu dotčeny tím, že
později došlo v dovolacím řízení ke zrušení rozsudku a v dalším průběhu řízení
již byly nároky Š. Č. a J. B. na tyto nemovitosti zamítnuty.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze 6.3.2003, č.j. 6 C 314/2002-28, byly
žalobní návrhy žalobkyně jak proti Ing. V. M. a L. M., tak i proti A. K. a D.
K. zamítnuty. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit do 3 dnů od právní moci rozsudku
žalovaným Ing. V. M. a L. M. na náhradu nákladů řízení 48.425,- Kč a rovněž
žalovaným A. a D. K. v téže lhůtě 48.425,- Kč.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že tento soud
nepokládá za důvodné tvrzení žalobkyně, že kupní smlouvy z 11.10.1994 a z
26.10.1994, kterými žalovaní získali své spoluvlastnické podíly na domě čp.889
a na pozemku parc. č. 1680 v P. – Ž., jsou neplatné pro údajný rozpor se
zákonem, jmenovitě s ustanovením § 424 občanského zákoníku; podle názoru soudu
prvního stupně účastníci této smlouvy právem vycházeli z pravomocných
rozhodnutí soudů obou stupňů, která v té době ještě nebyla zrušena dovolacím
soudem. Neplatnost těchto smluv nebyla soudem shledána ani v tom, na co
poukazovala žalobkyně, že totiž, podle jejího názoru, nebyly převáděné
spoluvlastnické podíly nemovitostí ve smlouvě postačujícím způsobem označeny a
identifikovány, zejména když tu bylo, jak na to poukazoval soud prvního stupně,
konkrétně a správně uvedeno katastrální území, kde tyto nemovitosti jsou.
Přihlížet bylo třeba k tomu, co je stanoveno v § 243d odst. 2 občanského
soudního řádu, podle něhož právní vztahy někoho jiného než účastníků řízení
nemohou být dotčeny novým rozhodnutím soudu, vydaným po zrušovacím rozhodnutí
dovolacího soudu.
Soud prvního stupně neshledával opodstatněnou námitku žalobkyně, že platnosti
uváděných smluv z 11.10.1994 až 26.10.1994 brání skutečnost, že na dohodě o
vydání dvou ideálních devíti nemovitostí, o něž v tomto řízení jde, není
vlastnoruční podpis žalobkyně; souhlas žalobkyně s dohodou o vydání
spoluvlastnických dílů na nemovitostech byl totiž nahrazen soudním rozsudkem,
jímž bylo uloženo ve smyslu ustanovení § 161 odst. 3 občanského soudního řádu
„prohlášení vůle“.
Soud prvního stupně neshledal důvodnými ani další námitky žalobkyně, které
podle jejího názoru bránily tomu, aby bylo možné považovat uvedené smlouvy z
11.10.1994 a z 26.10.1994, uzavřené mezi Š. Č. a J. B., jako prodávajícími, a
žalovanými, jako kupujícími, za platné a účinné – totiž, že údajně uvedenými
smlouvami došlo k obcházení zákona, dále že došlo k pochybení v řízení o vkladu
smlouvy o převodu nemovitosti do katastru nemovitostí, v němž nebylo se
žalobkyní jednáno jako s účastnicí řízení, a posléze, že průběhu řízení v této
právní věci (sp. zn. 16 C 314/2002 Obvodního soudu pro Prahu 3) brání jako
překážka řízení to, že u téhož soudu probíhá řízení (pod sp.zn. 18 C 188/2000
Obvodního soudu pro Prahu 3), v němž tatáž žalobkyně V. Ch. žaluje tytéž
žalované (Ing. V. M. a L. M. i A. a D. K.), jakož i Š. Č. a J. B. o určení
vlastnictví V. Ch. ke dvěma devítinám domu čp. 889 a pozemku parc. č. 1680 v P.
– Ž.
Z uvedených důvodů tedy soud prvního stupně žalobu žalobkyně v celém rozsahu
zamítl a o nákladech řízení rozhodl s poukazem na ustanovení § 142 odst. 1
občanského soudního řádu.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku ze dne 6.3.2003 (čj. 16 C
314/2002-28 Obvodního soudu pro Prahu 3) rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem
z 19.6.2003, sp.zn. 15 Co 141/2003. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o
nákladech řízení mezi žalobkyní a žalovanými V. a L. M.. Ve výroku
o nákladech řízení mezi žalobkyní a žalovanými A. a D. K. byl rozsudek soudu
prvního stupně potvrzen ve znění, že žalobkyně je povinna jim zaplatit na
úhradu nákladů řízení 48.435,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Na náhradu
nákladů odvolacího řízení bylo žalobkyni uloženo zaplatit žalovaným V. a L. M.
48.360,- Kč, a také žalovaným A. a D. K. 48.360,- Kč do 3 dnů od právní moci
rozsudku.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uváděl, že soud prvního stupně
aplikoval na správně zjištěný skutkový stav odpovídající právní předpisy, které
si také správně vyložil.
Odvolací soud poukazoval na ustanovení § 159 odst. 1 a 2 občanského soudního
řádu (ve znění účinném do 31.12.2000), podle něhož byl v daném případě doručen
účastníkům občanského soudního řazení rozsudek, který již nebylo možné
napadnout odvoláním, takže byl v právní moci a byl závazný pro účastníky řízení
a pro všechny orgány. Proto mohly Š. Č. a J. B. po vkladu smlouvy
o převodu jejich podílu na nemovitostech i do katastru nemovitostí realizovat
své spoluvlastnické právo a převést své podíly na žalované, aniž by tím
porušily zákon, nebo jej obcházely anebo by jednaly v rozporu s dobrými mravy
(§ 39 a § 3 občanského zákoníku).
Námitka žalobkyně, že kupní smlouvy z 11.10.1994 a z 26.10.1994 byly uzavřeny v
rozporu se zákonem anebo, že jimi došlo k obcházení zákona (ve smyslu
§ 39 občanského zákoníku) z důvodu nepřiměřeně nízké ceny převáděných podílů na
nemovitostech, podle názoru odvolacího soudu neobstojí, protože výsledky řízení
před soudy obou stupňů tuto námitku žalobkyně nedoložily. Pro tento důvod
relativní neplatnosti smluv podle ustanovení § 40a občanského zákoníku se také
žalobkyně této relativní neplatnosti nedovolávala postupem uvedeným v tomto
ustanovení. V daném případě ostatně kupní cena podílů na nemovitostech
nepodléhala cenové regulaci podle některého obecně závazného předpisu.
Odvolací soud poukazoval i na to, že ze spisu Katastrálního úřadu P., sp.zn. V
6-2385/94, nevyplývá, že by se žalobkyní nebylo v řízení před katastrálním
úřadem vůbec jednáno a došlo i k osobnímu jednání s ní; v souladu s ustanovením
i zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických i jiných věcných práv k
nemovitostem, tu pak nastaly účinky vkladu vlastnického práva k 1/9 nemovitostí
na Š. Č. a k 1/9 nemovitostí na J. B. ke dni 13.4.1994. Uvedené spoluvlastnice
podílů pak tyto podíly převedly na osoby blízké (srov. § 140 občanského
zákoníku), takže nebylo porušeno ustanovení § 603 občanského zákoníku
o předkupním právu.
Měl proto odvolací soud za to, že důvody, uplatněné žalobkyní v jejím odvolání
proti rozsudku soudu prvního stupně, nejsou dány a proto rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu jako věcně
správný. O nákladech řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na
ustanovení
§ 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení
zastupoval, dne 8.8.2003 a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno u
dovolacího soudu (Nejvyššího soudu) dne 6.10.2003, tedy ve lhůtě a způsobem
stanoveným v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Ve svém dovolání
dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i
rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné a jako dovolací důvody
uplatňovala, že řízení v této právní věci bylo postiženo vadou, která měla za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozsudek odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka namítala především nesprávnost názoru odvolacího soudu na to, že
„dobrá víra není předpokladem nabytí vlastnického práva postupem podle § 243d
odst. 2 občanského soudního řádu“. Dovolatelka byla toho názoru, že jestliže
nové rozhodnutí, vydané poté, co předchozí rozhodnutí bylo zrušeno dovolacím
soudem, může to mít vliv nejen na účastníky řízení samotné, ale i na právní
vztahy třetích osob. Dovolatelka připomínala, že v tomto řízení vždy uváděla,
že právní vztahy mezi prodávajícími Š. Č. a žalovanými Ing. V. M. a L. M.,
jakož i právní vztahy mezi prodávající J. B. a kupujícími A. a D. K. „nikdy de
iure nevznikly“. Novým rozhodnutím soudu, vydaným po zrušovacím rozhodnutí
dovolacího soudu nemohou být dotčeny pouze ty právní vztahy, které vznikly na
základě právního úkonu v souladu se zákonem. V daném případě žalobkyně v řízení
tvrdila a nabízela o tom soudu k provedení důkazy, že kupní smlouvy z
11.10.1994 a z 26.10.1994 byly učiněny v rozporu se zákonem, a proto na jejich
základě nemohly vzniknout žádné právní vztahy.
Dovolatelka zdůrazňovala, že tu šlo o převod nemovité věci na základě smlouvy,
takže vlastnictví tu bylo možné nabýt až vkladem tohoto převodu nemovitosti do
katastru nemovitostí. Proto byl rozsudek odvolacího soud (Městského soudu v
Praze sp.zn. 25 Co 609/93) z 28.1.1994, který byl později zrušen dovolacím
soudem, po materiální stránce nevykonatelný, a tedy soudem nahrazený projev
vůle a z něho vycházející smlouvy nezpůsobilé ke vkladu do katastru
nemovitostí. Přes tento nedostatek a zároveň i při porušení zákona č. 265/1992
Sb. (když totiž žalobkyně nebyla účastníkem řízení o vkladu do katastru
nemovitostí) došlo tu nesprávně ke vkladu vlastnického práva do katastru
nemovitostí ve prospěch žalovaných.
Dovolatelka uváděla také své přesvědčení, že v řízení uváděné kupní smlouvy
byly uzavřeny v rozporu se zákonem a s dobrými mravy. Tyto kupní smlouvy byly
uzavřeny pouze účelově, s cílem znemožnit uspokojení nároku žalobkyně V. Ch.
Dovolání dovolatelky směřovalo v daném případě proti rozsudku odvolacího soudu,
jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, takže přípustnost
dovolání dovolatelky bylo možné posuzovat podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) občanského soudního řádu, jak na to bylo účastníkům řízení poukázáno i v
písemném vyhotovení rozsudku odvolacího soudu.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu je přípustné
dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že
dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soud má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která
je odvolacími soudy anebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z obsahu soudního spisu v této právní věci, ani z obsahu dovolání dovolatelky a
ani z vlastních poznatků dovolacího soudu nevyplývá, že by tu v rozhodnutí
odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, byla řešena právní
otázka, která by byla rozhodována odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozdílně. V řízení
o dovolání bylo však třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil některou
právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která dosud
nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V daném případě projednávaly soudy obou stupňů žalobu o vydání nemovitostí
(spoluvlastnických podílů na nemovitostech), podanou proti žalovaným, jež tyto
podíly nabyli kupní smlouvou od prodávajících, kterou žalobkyně ve své žalobě z
18.12.200? označila (v části V. této žaloby) za absolutně neplatnou, a to jak
pokud šlo o smlouvu z 11.10.1994, tak i pokud jde o smlouvu z 26.10.1994.
Šlo tu o žalobu, kterou byl sledován cíl ochrany žalobkyní tvrzeného
vlastnického práva, tedy to, co vlastník uplatňuje obvykle žalobou o vyklizení
nemovitosti. V řízení o žalobě tohoto obsahu může soud předběžně posoudit
otázku platnosti smlouvy, i když účastníky řízení nejsou všechny osoby, které
smlouvu uzavřely (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 53/1994 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Protože šlo o případ, v němž předběžné posuzování smlouvy (z hlediska její
platnosti) souvisela se zrušením rozhodnutí odvolacího soudu v dovolacím
řízením, které se týkalo práv osob, od nichž žalovaní nabyli své
spoluvlastnické podíly na nemovitostech, jejichž vydání se žalobkyně domáhá,
měly soudy obou stupňů při svém rozhodování na zřeteli právní úpravu uvedenou
v ustanovení § 243d odst. 2 občanského soudního řádu, podle něhož nemohou být
novým rozhodnutím (vydaným po zrušení původního rozhodnutí dovolacím soudem)
dotčeny právní vztahy někoho jiného než účastníka řízení.
Z hlediska vývoje této právní úpravy ve srovnání s úpravou dříve platnou lze
konstatovat, že ustanovení § 243d odst. 2 občanského soudního řádu (zákona č.
99/1963 Sb. ve znění novel tohoto zákona provedených zákony č. 519/1991 Sb. a
č. 263/1992 Sb.) předcházela právní úprava, která byla obsažena v dříve platném
ustanovení § 243 odst. 3 občanského soudního řádu (zákona č. 99/1963 Sb.), jež
mělo toto znění: „Právní poměry někoho jiného než účastníka řízení nemohou být
novým rozhodnutím dotčeny, pokud jim nebylo známo porušení zákona.“
Z uvedeného vyplývá, že nelze v daném případě přesvědčivě vytýkat odvolacímu
soudu, že se nezabýval objasňováním a posuzováním dobré víry na straně
žalovaných co do jejich informovanosti ohledně průběhu a výsledků řízení v
právní věci (sp. zn. 4 C 119/92 Obvodního soudu pro Prahu 3), týkajícího se V.
Ch. a Š. Č. i J. B., když takové zákonný předpoklad není v ustanovení
§ 243d občanského soudního řádu zakotven. Stejně tak nelze vzhledem k obsahu
i slovnímu znění ustanovení § 243d odst. 2 občanského soudního řádu přesvědčivě
vytýkat, že soudy obou stupňů v tomto případě vycházely z právního názoru, že
právní postavení fyzických nebo právnických osob, jež nejsou účastníky řízení,
které bylo ovlivněno předchozím (zrušeným) rozhodnutím odvolacího soudu,
zůstává nezměněno bez ohledu na to, jaký dopad má nové rozhodnutí na práva a
povinnosti účastníků občanského soudního řízení, v němž k vydání zrušovacího
rozsudku dovolacího soudu došlo. Obsah a slovní znění § 243d odst. 2 občanského
soudního řádu nebrání tedy výkladu tohoto ustanovení v tom smyslu, že třetí
osoba je ustanovením § 243d občanského soudního řádu chráněna tak, jako by
nabyla např. koupenou věc, jíž se týkalo zrušovací rozhodnutí dovolacího soudu,
od vlastníka věci.
Z důvodů, které žalobkyně V. Ch. v tomto řízení uváděla k doložení svého
tvrzení, že smlouvy z 11.10.1994 a z 26.10.1994, které uzavřely Š. Č. a J. B.
se žalovanými, jsou neplatné, nelze vytýkat odvolacímu soudu (i soudu prvního
stupně), že vzhledem k ustanovení § 243d odst. 2 občanského soudního řádu
nespatřoval důvod neplatnosti uvedených smluv v tom, že by šlo o nabytí
spoluvlastnických podílů, jichž se tyto smlouvy týkaly, od nevlastníka.
Pokud pak žalobkyně v tomto řízení o vydání nemovitostí (spoluvlastnických
podílů na nemovitostech) uplatňovala další důvody neplatnosti smluv z
11.10.1994 a z 26.10.1994, jak na ně posléze poukazovala i ve svém dovolání z
1.10.2003 (založeném na č.l. 63 až 67 spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 sp.zn.
16 C 314/2002) je třeba konstatovat, že se jimi soudy obou stupňů zabývaly,
provedly ke jejich doložení i důkazy, které pokládaly za potřebné k doložení
skutkového i právního stavu věci, a že tyto provedené důkazy zhodnotily ve
smyslu ustanovení § 132 občanského soudního řádu. Je třeba v této souvislosti
poukázat na to, že již v rozhodnutí uveřejněném pod
č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem,
bylo vyloženo, že ani vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském
soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem uvedeným v ustanoveních
občanského soudního řádu a že také nejsou jako dovolací důvod stanoveny v
občanském soudním řádu vady či omyly při hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení
§ 132 občanského soudního řádu, které soudům nepochybně náleží, a že rozhodnutí
soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v
dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale
také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, které bez
dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá. Žalobkyní uváděné skutečnosti a
okolnosti slouží tedy k uplatnění výtek neúplnosti dokazování a vadného
hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů; nelze proto tyto skutečnosti a
okolnosti, uváděné žalobkyní, považovat za důvody, jež by mohly ovlivnit úvahu
dovolacího soudu o přípustnosti dovolání, zvláště když zkoumání dovolacích
důvodů přichází v posuzování dovolání dovolacím soudem zásadně v úvahu u
dovolání přípustného.
Úvaze dovolacího soudu o přípustnosti dovolání, podaného proti rozsudku,
vydanému v tomto občanském soudním řízení o žalobě domáhající se vydání
nemovitostí (spoluvlastnických dílů na nemovitostech), uplatněné proti osobám,
které nebyly účastníky smluv, jejichž platnost či neplatnost tu soudy jako
předběžnou otázku posuzovaly, nemůže být podložena ani tím, že soudy
neposuzovaly všestranně právní vztahy mezi žalobkyní a převodkyněmi nemovitostí
na žalované, tj. Š. Č. a J. B. (včetně případných vztahů odpovědnostních či
závazkových), tedy osobami, které nebyly účastnicemi tohoto občanského soudního
řazení.
Z uvedených důvodů proto dovolací soud neshledal, že by v daném případě byly
splněny i další zákonné předpoklady přípustnosti dovolání, jak jsou uvedeny v
ustanoveních § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, a to
pokud šlo o jiné důvody než rozdílnost rozhodování o téže právní otázce v
rozhodování odvolacích soudů nebo dovolacího soudu, na který již bylo shora
poukázáno.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelky podle ustanovení
§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu jako dovolání
nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů vynaložených
žalovanými A. a D. K. na vyjádření k dovolání dovolatelky, použil dovolací soud
ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 odst. 1 občanského soudního řádu
ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady
nákladů řízení i účastníku v řízení úspěšnému; dovolací soud tu přihlížel
zejména k povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření k
dovolání, rekapitulujícího v mnohém obsah přednesu uvedených žalovaných,
učiněných již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 24. června 2004
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.
předseda senátu