28 Cdo 2364/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra
Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce
Nové bydlení Nymburk, družstvo se sídlem v Liberci 1, Zeyerova 891/35, IČ:
25451588, zast. Mgr. Janem Hraško, advokátem se sídlem v Liberci 4, Revoluční
123/17, proti žalovaným 1) H K., bytem v N., N. S. 2356, 2) M. K., bytem v N.,
N. S. 2356, oběma zast. JUDr. Bohuslavem Sedlatým, advokátem se sídlem v
Nymburku, Boleslavská 137, o vyklizení nemovitostí a o vzájemném návrhu
žalovaných na zaplacení 342.940,- Kč oproti vyklizení nemovitostí, vedené u
Okresního soudu v Nymburce pod sp.zn. 12 C 20/2010, o dovolání žalovaných proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2012, č.j. 28 Co 156/2012-146,
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Shora označeným rozsudkem odvolací soud změnil rozsudek Okresního
soudu v Nymburce ze dne 29. 7. 2011, č.j. 12 C 20/2010-113, tak, že žalovaným
uložil, aby vyklidili garáž bez čp/č.e. na st.p.č. pozemek st.p.č., vše v k. ú.
N. (dále jen – „předmětné nemovitosti“); současně zamítl vzájemný návrh
žalovaných na zaplacení 342.940,- Kč žalobcem oproti vyklizení předmětných
nemovitostí žalovanými (výrok I.). Výroky II. a III. bylo rozhodnuto o
nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalovaní nabyli předmětné nemovitosti od
žalobce na základě kupní smlouvy sjednané dne 20. 12. 2005 za kupní cenu
380.000,- Kč. Dne 21. 3. 2006 žalobce od kupní smlouvy odstoupil pro
nezaplacení celé kupní ceny žalovanými. Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze
dne 26. 5. 2009, č.j. 15 C 408/2007-180, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu
v Praze ze dne 12. 11. 2009, č.j. 28 Co 458/2009-250, bylo určeno, že po
platném odstoupení od kupní smlouvy je vlastníkem předmětných nemovitostí
žalobce. Nemovitosti jsou nadále v držení žalovaných. Na základě takto
zjištěného skutkového stavu odvolací soud dovodil, že poté, co došlo k
odstoupení od kupní smlouvy, vznikl mezi účastníky zrušené smlouvy
synallagmatický závazek, podle kterého jsou si navzájem povinni vrátit vše, co
podle smlouvy dostali (§ 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve
znění pozdějších předpisů, dále jen – „obč. zák.“). Žalovaní již svou vzájemnou
povinnost splnili, neboť bylo pravomocně rozhodnuto, že vlastníkem předmětných
nemovitostí je opět žalobce. Zbývá tedy vzájemná povinnost žalobce vrátit
žalovaným uhrazenou kupní cenu, kterou dosud nesplnil. Povinnost vrátit kupní
cenu ovšem nelze vázat na vyklizení předmětných nemovitostí kupujícími.
Důsledkem zrušení kupní smlouvy je totiž synallagmatický závazek vrácení kupní
ceny kupujícímu oproti převodu vlastnictví na prodávajícího a nikoliv oproti
splnění jiné povinnosti (např. vyklizení nemovitostí). Odvolací soud proto
vzájemný návrh žalovaných na zaplacení 342.940,- Kč žalobcem oproti povinnosti
žalovaných vyklidit předmětné nemovitosti zamítl. Současně vyhověl žalobě o
vyklizení žalovaných z předmětných nemovitostí vlastněných žalobcem, neboť
žalovaní je užívají bez jakéhokoliv právního důvodu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalovaní. Co do jeho
přípustnosti odkázali na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů měli za to, že rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně namítali, že za situace, kdy vlastnické právo žalobce k
předmětným nemovitostem bylo již obnoveno, lze vrácení kupní ceny podmiňovat
pouze jejich vyklizením. Navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle
občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl
napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek
II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu je přípustné
(§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.) a bylo podáno oprávněnými fyzickými osobami
(účastníky řízení), zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě
stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal, aniž nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1 věty prvé o.s.ř.), rozsudek odvolacího soudu a shledal, že dovolání
není opodstatněné. Jelikož dovolatelé vady řízení nevytýkají a z obsahu spisu se nepodávají ani
žádné vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z
povinnosti úřední (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přistoupil dovolací soud, vázán
uplatněným dovolacím důvodem, k přezkoumání správnosti právních závěrů
odvolacího soudu. Podle ustanovení § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena,
je každý z účastníků (smlouvy) povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Ustanovení § 457 obč. zák. upravuje kromě způsobu i rozsah povinnosti
účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy k vrácení vzájemného plnění a uplatní
se v případě, že na základě oboustranně zavazující smlouvy si obě strany
plnily. Typicky oboustranně zavazující smlouvou je smlouva kupní, kdy práva a
povinnosti obou účastníků smlouvy jsou vzájemně podmíněná, a rovněž tak jsou
vzájemně podmíněné jejich nároky na vrácení už přijatých plnění, je-li jejich
smlouva neplatná nebo byla-li zrušena. Obě smluvní strany jsou zároveň povinným
i oprávněným z právního vztahu bezdůvodného obohacení získaného plněním podle
neplatné či zrušené smlouvy. Jde o jejich synallagmatická práva ve smyslu
ustanovení § 560 obč. zák., podle nějž mají-li si ze smlouvy plnit účastníci
navzájem, může se domáhat splnění závazku jen ten, kdo sám splnil svůj závazek
dříve anebo je připraven jej splnit. Rozdíl oproti § 457 obč. zák. je v tom, že
jde-li o vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy, není synallagmatický
vztah založen smlouvou, jako je tomu v § 560 obč. zák., ale vyplývá přímo ze
zákona. V případě koupě nemovitosti jsou vzájemnými a navzájem podmíněnými plněními ze
strany prodávajícího převod vlastnictví a ze strany kupujícího zaplacení kupní
ceny.
Zaplacení kupní ceny je protiváhou vlastnictví k převáděné věci. Je-li
smlouva neplatná nebo byla-li zrušena a kupující tedy není vlastníkem věci,
ačkoliv zaplatil kupní cenu, prodávající je povinen kupní cenu mu vrátit;
vrácení kupní ceny je na druhé straně vyváženo tím, že vlastnictví k předmětu
převodu zůstává prodávajícímu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009 uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod R 32/2011). V posuzovaném případě tedy na základě kupní smlouvy ze dne 20. 12. 2005, která
byla posléze zrušena v důsledku odstoupení žalobce, vznikl mezi žalobcem a
žalovanými synallagmatický závazek ve smyslu ustanovení § 457 obč. zák., neboť
obě smluvní strany si podle kupní smlouvy plnily (prodávající převzal část
kupní ceny a vlastnické právo kupujících bylo zapsáno), a byly tedy povinny si
tato plnění způsobem podle § 457 obč. zák. vzájemně vrátit. Rozhodující je
vždy, co bylo podle smlouvy plněno a o co se tedy každý z nich obohatil v
době, kdy bezdůvodné obohacení vzniklo. Na charakteru jejich synallagmatického
závazku nic nemění okolnost, že vlastnické právo bylo na základě pravomocného
rozsudku „vráceno“ žalobci. Byl-li totiž vzájemný závazek žalovaných vrátit
žalobci vlastnické právo k předmětným nemovitostem již splněn, mohou se vůči
žalobci domáhat vrácení zaplacené kupní ceny, aniž by museli své právo vázat na
splnění jakékoliv další povinnosti. Na druhou stranu je ovšem nepřípustné, aby
žalovaní své právo na vrácení kupní ceny vázali na povinnost, která předmětem
vzájemného synallagmatického vztahu mezi prodávajícím a kupujícím není
(povinnost vyklidit nemovitosti). Rozsudek odvolacího soudu je tudíž z hlediska důvodu uplatněného dovolateli (§
242 odst. 3 o. s. ř.) správný. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 věta první
o. s. ř.). Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků,
neboť žalovaní, jejichž dovolání bylo zamítnuto, nemají na náhradu nákladů
řízení právo a žalobci v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady
nevznikly (§ 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty
před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 26. září 2012
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu