28 Cdo 2369/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
v právní věci žalobce Města T., zastoupeného advokátem, proti žalovanému F. E.,
zastoupenému advokátem, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v
Jindřichově Hradci pod sp. zn. 5 C 59/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10.7.2003, č.j. 22 Co
577/2003-213, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobou podanou dne 21.1.2000 u Okresního soudu v Jindřichově Hradci domáhal se
žalobce uložení povinnosti žalovanému vyklidit nemovitost blíže popsanou v
žalobě. Tvrdil, že dne 19.1.1994 uzavřel se žalovaným smlouvu o výpůjčce a
provozování sportovní haly, přičemž dne 19.2.1997 doručil žalovanému výpověď
pro neplacení splátek. Podle žalobce se jedná též dílem o smlouvu o nájmu
nebytových prostor, která je neplatná podle § 3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb.
Žalovaný tedy užívá předmětnou nemovitost bez právního důvodu.
Okresní soud v Jindřichově Hradci jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
31.10.2001, č.j. 8 C 59/2000-96, žalobu zamítl. K otázce, zda smlouva ze dne
19. 1. 1994 je platnou a jaká je její povaha, zaujal závěr, podle něhož nešlo
o smlouvu nájemní, nýbrž o smlouvu o výpůjčce. Tato však nebyla platně
vypovězena, neboť výpověď podal pouze starosta, aniž o tom platně rozhodla rada.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací
usnesením ze dne 28.2.2002, č.j. 22 Co 105/2002-119, zrušil rozsudek soudu
prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Učinil tak z důvodů
nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně, jemuž vytkl, že se
nevypořádal zcela s obsahem zápisů rady města. To se mělo týkat zejména
podmínek vypsání výběrového řízení a jeho realizace. Odvolací soud proto v této
souvislosti žádný právní závěr k posouzení věci nezaujal.
Soud prvního stupně poté dalším rozsudkem ze dne 29.11.2002, č.j. 5 C
59/2000-170, žalobu opět zamítl. Vyšel ze zjištění, že na základě smlouvy ze
dne 19.1.1994 žalobce (označen jako půjčitel ) a žalovaný (vypůjčitel ) se
dohodli na tom, že žalobce jako vlastník sportovní haly, jejíž provoz se ve
smlouvě označuje jako ztrátový, přenechává ,, do užívání a provozování “ tuto
sportovní halu a dále parkoviště, včetně vybavení a zařízení žalovanému na dobu
určitou od 1.1.1994 do 31.12.2009, a to s ohledem na zmíněnou ztrátovost
bezúplatně. Písemností ze dne 11.1.1997, která byla žalovanému doručena dne
12.2.1997, vzal za prokázáno, že starosta žalobce Ing. Jiří Houdek vedle
odvolání předchozí výpovědi ze dne 20.12.1996 opětovně vypověděl s tříměsíční
výpovědní lhůtou žalovanému vztah založený smlouvou z 19.1.1994 z důvodu
prodlení s placením povinných částek do fondu oprav a splátek na pořízení
restauračního zařízení. Rovněž vzal za prokázáno, že výslovně byla zmíněna
splátka 37.000,- Kč, která měla podle dodatku smlouvy být zaplacena do
31.12.1996. Dovodil, že rozhodnutí o konkrétní výpovědi z 11.1.1997 a v ní
uvedených důvodech neučila rada, nýbrž pouze dodatečně přijala informaci
starosty o ní, proto se jedná o neplatný právní úkon. Dospěl k závěru, že
žalovaný neužívá předmět výpůjčky bez právního důvodu. Uzavřel, že právním
důvodem užívání je i nadále platná smlouva ze dne 19.1.1994 a s přihlédnutím k
tomu, že sjednaná doba výpůjčky dosud neuplynula, je nutno žalobu na vyklizení
jako nedůvodnou zamítnout.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací
rozsudkem ze dne 10.7.2003, č.j. 22 Co 577/2003-213, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a
ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Podle odvolacího soudu městská
rada, která stanovila podmínky výběrového řízení též na základě takto
realizovaného výběrového řízení provedeného k tomu pověřenou komisí rozhodla o
tom, že smlouva bude uzavřena jako s provozovatelem právě s žalovaným. Zaujal
názor, že starostka coby statutární orgán obce provedla či realizovala právní
úkon, o němž předtím obecní rada rozhodla. V hodnocení této otázky se ztotožnil
se závěry Vrchního soudu v Praze vyjádřenými v rozsudku sp. zn. 5 Cmo 75/97 o
tom, že pokud starosta učiní právní úkony, které nebyly schváleny
zastupitelstvem či v rozporu s jeho rozhodnutím, jsou jeho právní úkony navenek
závazné pro obec, ledaže by bylo prokázáno, že třetí osoby nejednaly v dobré
víře, tj. že by znaly pravý stav věci a přesto by takové úkony starosty přijaly
( § 20 o.z.). Shodně se soudem prvního stupně vyslovil, že se jedná o smlouvu o
výpůjčce podle § 659 o.z. Odkazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp zn. 22
Cdo 522/2001 s odůvodněním, že smlouva, jejímž obsahem je přenechání
nemovitosti k dočasnému a bezúplatnému užívání, je smlouvou o výpůjčce. Dále
konstatoval, že i když smlouva o výpůjčce je bezplatná, není vyloučena dohoda o
určité náhradě za opotřebení půjčené věci, jak tomu bylo v daném případě.
Odvolací soud se dále ztotožnil rovněž se závěrem soudu prvního stupně, že v
řízení nebylo prokázáno, že by obecní rada o podání výpovědi (z důvodu
porušení povinností žalovaného ze smlouvy, neboť žalovaný byl v prodlení s
platbami do fondu oprav a splátek na pořízení restauračního zařízení )
rozhodla, ale až následně byla o této výpovědi informována starostou. Dovodil,
že starosta učinil právní úkon, tedy navenek projevil vůli, která ale uvnitř
obce jako právnické osoby vytvořena nebyla. Dospěl tedy k závěru, že takové
jednání bylo v rozporu s ustanovením § 45 písm. p) zákona č. 367/1990 Sb. o
obcích v tehdy platném znění a předmětná výpověď je v důsledku toho neplatná.
Dále poznamenal, že pro případ výpovědi nelze argumentovat shora citovaným
názorem vyjádřeným v rozhodnutí Vrchního soudu sp. zn. 5 Cmo 75/97 o tom, že
překročení oprávnění starostou obec navenek zavazuje, neboť v tomto případě se
nejednalo o dvoustranný právní úkon, kdy by bylo možné usuzovat na dobrou víru
třetích osob o jejich možné vědomosti o tomto překročení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 17.10.2003 dovolání,
jehož přípustnost dovozoval zřejmě podle obsahu z ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř. Namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Tvrdil, že v rozporu se skutkovým stavem je
závěr, že se městská rada rozhodla uzavřít předmětnou smlouvu se žalovaným,
neboť vybrala žalovaného jako vítěze výběrového řízení a uložila příslušnému
odboru zpracovat návrh nájemní smlouvy. Podle dovolatele výsledkem však bylo,
že došlo k podepsání smlouvy o výpůjčce. Dále vytýkal odvolacímu soudu, že v
rozporu se zákonem je zdůvodnění odkazující na judikát Vrchního soudu v Praze
sp. zn. 5 Cmo 75/97. Konstatoval, že na daný případ nelze aplikovat ustanovení
§ 20 o.z., neboť starosta nemůže sám vytvářet vůli obce a třetí osoby. V této
souvislosti odkazoval na nálezy Ústavního soudu II.ÚS 721/2000 a IV.ÚS
576/2000, které poukazují na porušení ústavních principů samosprávy obce.
Poukazoval též na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 522/2001 s tím, že v
dané věci bylo rozhodnuto zpracovat návrh nájemní smlouvy a žalovaný byl vybrán
jako nájemce nikoli jako vypůjčitel. Zdůvodňoval, že odvolací soud zcela
pominul vyjádření všech členů rady, že městskou radou bylo rozhodnuto nalézt
exaktně doložitelný výpovědní důvod a smlouvu vypovědět. V daném případě
starosta smlouvu vypověděl po předchozím souhlasu rady a tu pak o této výpovědi
následně informoval a plně respektoval vůli obce - nevytvářel jí. Pokud obec
měla vůli smlouvu vypovědět jakmile bude nalezen konkrétní důvod, nebylo nutno
ještě předem výpověď s konkrétním výpovědním důvodem schvalovat. Navrhl proto
připuštění dovolání a zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání
vycházel v souladu s body 1., 15.,17., hlavy první, části dvanácté, zákona č.
30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna
2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu
ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou -
účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem ( § 240 odst. 1 o.s.ř., § 241
odst. 1 o.s.ř. ). Dospěl však k závěru, že dovolání v této věci není přípustné.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem.
Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání je ve smyslu
citovaného ustanovení spojena se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce
právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek
právních; způsobilým dovolacím důvodem, kterým je možno dovolání odůvodnit, je
tedy důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze namítat, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (jiné
otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění,
přípustnost takového dovolání nezakládají). Z toho důvodu nemohl dovolací soud
se zabývat tou částí dovolání, v níž dovolatel zpochybňuje úplnost a správnost
skutkových zjištění, z nichž vycházel odvolací soud.
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím
důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívalo, jinými
slovy bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Ze shora uvedené rekapitulace průběhu řízení vyplývá, že rozhodnutí odvolacího
soudu, potažmo i soudu prvního stupně, spočívalo na vyřešení dvou okruhů
otázek. Prvou bylo posouzení, zda smlouva uzavřená mezi účastníky dne 19. 1.
1994, byla vůbec platně uzavřena vzhledem k mechanismu vzniku rozhodnutí orgánů
žalobce (rady a tehdejší starostky), na což navazovalo posouzení skutečné
povahy uzavřené smlouvy podle jejího obsahu.
Dovolací soud nemá důvodu k odlišnému hodnocení podmínek vzniku této smlouvy,
než to učinil odvolací soud. Jeho závěry považuje (vzhledem k skuktovému stavu,
jež není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat) za odpovídající zásadám pro
tvorub a výklad projevu vůle orgánů obce. Pokud odvolací soud vyšel ze závěru
(srov. k tomu odstavec poslední na straně 4. a první odstavec na straně 5
rozsudku odvolacího soudu), že městská rada stanovila podmínky výběrového
řízení, na jejím základě pak pověřila příslušnou komisi uzavřením smlouvy, jež
ostatně korespondovala s podmínkami výběrového řízení, pak podpis tehdejší
starostky na písemném vyhotovení smlouvy je třeba správně hodnotit jako na
realizaci předchozího rozhodnutí rady. Závěr o platnosti takto vzniklé smlouvy
považuje proto i dovolací soud za správné, odpovídající ustáleným výkladovým
postupům a právní úpravě v té době platné.
Ani v otázce posouzení povahy této smlouvy jako smlouvy o výpůjčce, nezaujímá
dovolací soud odlišné stanovisko. Za přiléhavý považuje dovolací soud odkaz
odvolacího soudu na závěry rozsudkuy Nejvyššího soudu České republiky ze dne
4.9.2002, sp. zn. 22 Cdo 522/2001, podle nichž předmětem výpůjčky může být i
nemovitost. Smlouvou o výpůjčce vznikne totiž vypůjčiteli právo věc po
dohodnutou dobu bezplatně užívat (§ 659 o.z.). Není-li dohodnuto jinak, nesmí
vypůjčitel přenechat věc k užívání jinému (§ 661 odst. 2 o.z.). Zákon neomezuje
předmět výpůjčky na movitosti a proto lze jeho ustanovení o výpůjčce aplikovat
i na bezúplatné přenechání nemovitosti k užívání po dohodnutou dobu. Smlouva,
jejímž obsahem je přenechání nemovitosti k dočasnému a bezúplatnému užívání, je
smlouvou o výpůjčce podle § 659 a násl. o.z.. V tomto směru jde tedy – z
hlediska právního posouzení – o otázku v judikatuře dovolacího soudu již
vyřešenou.
Ve vztahu k posledně uvedené právní otázce, totiž, zda výpověď daná žalovanému
starostou žalobce dne dne 11. 1. 1997, je třeba odkázat na skutková zjištění, z
nichž odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) vycházel. Závěr v tomto
směru učiněný odvolacím soudem totiž vyznívá tak, že v řízení nebylo prokázáno,
že by rada města rozhodla o podání výpovědi, a to z konkrétního důvudu, který
byl později ve výpovědi uveden. K tomu dovolací soud dodává, že na popsanou
skutkovou situaci se vztahuje právě argumentace, kterou dovolatel uplatňuje ve
svém dovolání, jmenovitě závěry rozhodnutí Ústavního soudu III. ÚS 721/2000, ze
dne 10. července 2001). Ze závěrů citovaného rozhodnutí plyne, že starosta obce
podle dřívější ani současné úpravy nemohl a nemůže vytvářet sám vůli obce, ale
pouze mohl a může tuto vůli navnek sdělovat a projevovat. S ohledem na
oprávnění obecního zastupitelstva dle § 36a zákona č. 367/1990 Sb. (a podle
názoru dovolacího soudu vztahuje se tento důsledek na radu města v tomto
případě), která jsou zákonem taxativně vymezena a zároveň výhradní, nemohou být
třetí osoby při právních úkonech podle citovaných ustanovení na pochybách, že o
takovém právním úkonu musí napřed kladně rozhodnout obecní zastupitelstvo
(resp. rada). Opačný výklad by ve svých důsledcích ignoroval ústavní princip
samosprávného řízení obce zastupitelstvem (viz k této větě závěry nálezu
Ústavního soudu ČR IV. ÚS 576/2000, ze dne 12. 4. 2001). I v této části
spočívá proto rozhodnutí odvolacího soudu na správném posouzení právní otázky,
o níž nelze dospět k závěru, že by byla otázkou zásadního právního významu ve
smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve vztahu k § 237 odst. 3 o.s.ř.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za použití § 218 písm. b)
o.s.ř. ve vztahu k § 237 odst. 1, písm. c) o.s.ř. a § 237 odst. 3 o.s.ř.
podané dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za
použití
§ 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce neměl se
svým dovoláním úspěch a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě
žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 22. prosince 2004
JUDr. Josef Rakovský, v.r.
předseda senátu