28 Cdo 2373/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida,
CSc. a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatele V. P. A., zastoupeného
advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 23. 11. 2005, sp. zn. 19
Co 486/2005, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod
sp. zn. 24 C 197/2002 (žalobce V. P. A., zastoupeného advokátkou, proti
žalovaným: 1. H. m. P., zastoupenému advokátkou,
a 2. Městské části P., zastoupené advokátkou, o určení vlastnictví k
nemovitostem), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhrada nákladů řízení o dovolání.
O žalobě žalobce, podané u soudu 30. 12. 2002, bylo rozhodnuto rozsudkem
Obvodního soudu pro Prahu 1 z 21. 4. 2004, čj. 24 C 197/2002-47. Tímto
rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba, aby bylo rozsudkem soudu
určeno, že vlastníky domu čp. 923 a pozemku parc. č. 796 v katastrálním území
S. m. (zapsaných na listu vlastnictví č. 576 pro katastrální území S. m. a obec
P. u Katastrálního úřadu P.) jsou V. P. A. a E. R. S., a to každý jednou
ideální polovinou. Žalovaným nebyla přiznána náhrada nákladů řízení.
O odvolání žalobce V. P. A. proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně bylo
rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 23. 11. 2005, sp. zn. 19 Co
486/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně v
zamítavém výroku o věci samé potvrzen tak, že „se zamítá žaloba na určení, že
žalobce je vlastníkem domu čp. 923 (na pozemku parc. č. 796) a pozemku parc. č.
796 v katastrálním území S. M., které jsou zapsány u Katastrálního úřadu pro h.
m. P. na listu vlastnictví č. 576“; byl také potvrzen výrok rozsudku soudu
prvního stupně o nákladech řízení. Žalovaným nebylo přiznáno právo na náhradu
nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobce nebylo
shledáno důvodným v této právní věci, v níž skutkový stav je mezi účastníky
řízení v podstatě nesporný, a právní závěry soudu prvního stupně se nelišily od
právních závěrů stanoviska Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005 k otázce žalob o
určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních
předpisů.
V daném případě, jak uváděl odvolací soud, žalobce V. P. A. a jeho sestra E. R.
S. (původní spolužalobkyně, která zemřela v průběhu tohoto soudního řízení, a
do jejich práv universální sukcesí podle ustanovení § 107 občanského soudního
řádu vstoupil žalobce V. P. A.) byli původními vlastníky nemovitostí, o něž jde
v tomto soudním řízení. Na tyto nemovitosti byla v období po 25. 2. 1948
uvalena národní správa a poté byl soudem nařízen výkon rozhodnutí usnesením
Obvodního soudu pro Prahu 1 z 3. 10. 1964, sp. zn. 17 E 1248/64, který byl
realizován rozhodnutím bývalého Státního notářství pro P. ze dne 12. 6. 1968,
čj. 1 Nsn 2701/66-26, prodejem nemovitostí pro pohledávku finančního odboru
Obvodního národního výboru v P. vůči V. P. A. a E. R. S.; v žalobě uvedené
nemovitosti přešly na stát v důsledku soudního výkonu rozhodnutí prodejem
nemovitostí (nikoli však v dražebním řízení provedeném zkrácenou formou). Podle
názoru odvolacího soudu nelze v uplatněném institutu prodeje nemovitostí v
soudním výkonu rozhodnutí k vymožení nedoplatku dluhu vůči státu spatřovat
případ přechodu věci na stát bez právního důvodu, ani v důsledku politické
perzekuce nebo postupu porušujícího uznávaná lidská práva a svobody. Žaloba o
vydání týchž nemovitostí, podané V. P. A. a E. R. S., byla v řízení vedeném u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 227/95 pravomocně zamítnuta.
Odvolací soud dále uváděl: „Pokud žalobce nyní tvrdí, že vlastnictví k
nemovitostem tu přešlo na stát v rozhodném období bez právního důvodu (neboť se
to stalo, jak uvádí žalobce, na základě rozhodnutí správního orgánu), pak je
nutno dovodit, že i tato skutečnost je restitučním důvodem podle ustanovení § 6
odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.“. Odvolací soud byl shodně se soudem prvního
stupně toho názoru, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát i bez
právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných
předpisů včetně žaloby o určení vlastnického práva, neboť by šlo o obcházení
restitučního předpisu jako předpisu zvláštního. Odvolací soud proto odvoláním
napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný podle
ustanovení § 219 občanského soudního řádu; výrok rozsudku soudu prvního stupně
ve věci samé byl ovšem odvolacím soudem potvrzen v upraveném znění, v němž
došlo vyjádření to, že žalobní návrh žalobce byl se souhlasem soudu změněn s
ohledem na právní nástupnictví žalobce podle ustanovení § 107 občanského
soudního řádu. Shodně tomu tak bylo i ve výroku o nákladech řízení,
vycházejícím z ustanovení § 150 občanského soudního řádu. O nákladech
odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto za použití ustanovení § 224
odst. 1 a § 150 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobce v řízení
zastupovala, dne 25. 1. 2006 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno u
Obvodního soudu pro Prahu 1 v pondělí dne 27. 3. 2006 (srov. § 57 odst. 2
občanského soudního řádu), tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského
soudního řádu.
Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i
rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst.
1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť jde tu o rozhodnutí odvolacího
soudu, které má po právní stránce zásadní význam. Z obsahu dovolání vyplývalo,
že dovolatel uplatňuje jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel především připomínal, že tu jde o nemovitý majetek, který byl za
války a nacistické okupace nuceně převeden z rasových důvodů z rodičů žalobce
jako židovský majetek na tzv. Vystěhovalecký fond pro Č. a M. Tento převod byl
22. 4. 1949 zrušen jako neplatný a byl obnoven knihovní zápis ve prospěch
původních vlastníků. V řízení o dědictví (vedeném u bývalého Okresního soudu
civilního v Praze pod sp. zn. D II 5/47 a D II 207/47) bylo dědictví odevzdáno
žalobci V. P. A. a E. R. S. každému jednou ideální polovinou.
Na nemovitý majetek, o nějž jde v tomto soudním řízení, byla zavedena národní
správa, ale vydané rozhodnutí bývalého Obvodního národního výboru pro P. ze
4. 12. 1954 (čj. 191-1-54 čp. 923/1) nebylo vlastníkům vůbec doručeno na jejich
známou adresu, takže dovolatel má za to, že toto rozhodnutí nikdy nenabylo
právní moci. Přesto však bylo u Obvodního soudu pro Prahu 1 zahájeno řízení o
soudní výkon rozhodnutí proti národnímu správci nemovitostí (Obvodnímu podniku
bytového hospodářství Praha 1), ačkoli tomuto subjektu nesvědčilo, podle názoru
dovolatele, právo s nemovitostmi nakládat a tedy nepřešla na něj vymáhaná
povinnost vlastníků. Předmětem výkonu rozhodnutí měla tu být pohledávka, která
byla uplatněna, aniž by o tom byli vlastníci vyrozuměni. V tomto řízení o výkon
rozhodnutí prodejem nemovitostí nebylo umožněno vlastníkům bránit se a celé
řízení probíhalo bez jejich vědomí.
Svůj nárok podle zákona č. 87/1991 Sb. žalobce (spolu se svou sestrou E. R. S.)
uplatnil žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 1 (pod sp. zn. 15 C 226/95), ale
žalobě nebylo vyhověno, třebaže exekuční řízení, shora uvedené, bylo podle
názoru dovolatele nezákonné.
Dovolatel je toho názoru, že nevyhověním ani jeho určovacímu žalobnímu návrhu v
této právní věci (sp. zn. 24 C 197/2002 Obvodního soudu pro Prahu 1) je
bezdůvodně „odnímána žalobci možnost domáhat se ochrany vlastnického práva
podle obecných předpisů“. Dovolatel má za to, že tu mezi obecnými předpisy o
ochraně práv vlastníka a mezi předpisy restitučními nejde o vztah předpisů
obecných a zvláštních, nýbrž o poměr subsidiární, pro který platí, že oprávněný
subjekt může postupovat k uspokojení svých práv podle předpisu zvláštního, ale
i podle předpisu obecného, a proto existence předpisu restitučního tu
nemůže být překážkou uspokojení jeho nároku, který je dán tím, že „stát převzal
věci na základě formálně existujícího právního úkonu“; celý případ je tedy
nutno posoudit při použití obecného předpisu. Dovolatel je přesvědčen o tom, že
by tu „nespecifikovaný požadavek právní jistoty neměl převážit nad zásadou
ochrany vlastnického práva, jednoznačně vyjádřené v mezinárodních smlouvách
(zejména v Úmluvě o ochraně lidských práv) a v Listině základních práv a svobod
(zejména v jejím článku 11 odst. 1)“.
Žalovaní ve svých vyjádřeních k dovolání dovolatele navrhovali, aby dovolání
dovolatele nebylo vyhověno, zejména s poukazem na to, jak je nyní řešena otázka
vztahu žalob o určení vlastnictví k předpisům restitučním dovolacím soudem, ale
i Ústavním soudem.
Přípustnost dovolání dovolatelů bylo třeba v tomto případě posoudit podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je
přípustnost dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru,
že dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 24 C 197/2002
Obvodního soudu pro Prahu 1), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z
vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem, proti
němuž směřuje dovolání dovolatele, řešil právní otázku, která je rozhodována
rozdílně odvolacími soudy anebo v současné době i dovolacím soudem. V řízení o
dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozhodnutím
některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku,
která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V této právní věci se soudy obou stupňů zabývaly základní právní otázkou, a to
jak posuzovat žalobu o určení práv a nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení
§ 80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a
právní povahou souvisí s nároky upravenými v zákoně č. 87/1991 Sb., o
mimosoudních rehabilitacích, tedy s předpisem restituční povahy.
Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu
občanskoprávního kolegia (viz § 19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, 22 Cdo
1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba jejíž nemovitost převzal
stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu,
nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např.
podle § 126 tohoto zákoníku) ani formou určení práva či právního vztahu podle
ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit (popřípadě
již neúspěšně uplatnila) nárok podle ustanovení předpisu restituční povahy.
Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna
Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl.ÚS-st.21/05, ve věci žalob o určení
vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů,
uveřejněného sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): „Žalobou o
určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního
zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany
vlastnického práva, k jehož zániku došlo i před 25. 2. 1948 a zvláštní
restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové
újmy“. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční
zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát
konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných
předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k
předpisům obecným. Bylo tu také uvedeno, že zákon č. 87/1991 Sb., o
mimosoudních rehabilitacích, se ve skutečnosti týká veškerého majetku státu,
který stát vlastnil ke dni přijetí tohoto zákona a který nabyl do konce roku
1989; nelze na tento majetek uplatňovat nároky podle obecných předpisů.
Poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před dlouhou
dobou, by tak byla narušena i právní jistota osob, které v průběhu této doby
věc nabyly od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat pouze na
zásadu důvěry v katastrální zápis.
S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i
v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve
svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatele a v němž vycházel v
podstatě z týchž právních závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s
hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v
rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu
ČR, jimž jsou obecně vázány). A protože, jak již bylo shora uvedeno, neřešil
odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, ani právní otázku, jež by
byla ještě nyní rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem,
nebyly tu u dovolání dovolatele splněny zákonné předpoklady přípustnosti
dovolání uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3
občanského soudního řádu. Nebylo tu proto možné shledat dovolání dovolatele
přípustným podle uvedených ustanovení občanského soudního řádu, ale ani podle
jiných ustanovení tohoto právního předpisu, v nichž je stanovena přípustnost
dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení
§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání
nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených
žalovanými na vyjádření k dovolání dovolatele, použil dovolací soud ve smyslu
ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 občanského soudního řádu ustanovení téhož
právního předpisu (a to § 150), umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení
i v řízení úspěšnému účastníku řízení. Dovolací soud tu přihlížel k povaze
projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření žalovaných k
dovolání dovolatele, vyjadřujícímu v podstatě již to, co tito účastníci řízení
uvedli v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 27. září 2006
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu