28 Cdo 2385/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského
a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání
dovolatelů: 1. Z. H., a 2. Ing. J. H., zastoupených advokátem, proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové z 21. 11. 2007, sp. zn. 17 Co 142/2007,
vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn.
3 C 69/2004 (žalobců Z. H. a Ing. J. H., zastoupených advokátem, proti
žalovanému P. f. ČR, o vydání náhradních pozemků, za účasti vedlejší účastnice
řízení J. S., zastoupené advokátem), takto:
I. Dovolání dovolatelů se zamítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
O žalobě žalobců, podané u soudu 19. 8. 2004, bylo rozhodnuto rozsudkem
Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze 14. 12. 2006, čj. 3 C 69/2004-482. Tímto
rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalovanému P. f. ČR uloženo uzavřít se
žalobci Z. H. a Ing. J. H. smlouvu o převodu (do spoluvlastnictví žalobců,
každému z jedné ideální poloviny) nemovitostí: 1. zapsaných na listu
vlastnictví 10 002 pro katastrální území H. B. (pozemků parc. č. 407/7, parc.
č. 407/8, parc. č. 414/1, parc. č. 415/5, parc. č. 414/7, parc .č. 459, parc
.č. 462, parc .č. 465, parc. č. 585/24, parc .č. 635/1, parc .č. 649/1, parc
.č. 654/2, parc. č. 813/1, parc. č. 854, parc. č. 860, parc. č. 903/1, parc .č.
845/1 a parc. č. 1273/2), jakož i pozemků parc. č. 1839, parc. č. 1213 a parc.
č. 1288 v katastrálním území H. B., a 2. nemovitostí zapsaných na listu
vlastnictví 10 002 pro katastrální území S. u H.B. (pozemků parc. č. 591, parc.
č. 592, parc. č. 593, parc. č. 594 a parc. č. 711/7), a to vše k uspokojení
restitučního nároku žalobců, u každého z nich ve výši 2.523.987,33 Kč. Dalším
výrokem téhož rozsudku soudu prvního stupně bylo zastaveno řízení o uložení
povinnosti žalovanému P. f. ČR uzavřít se žalobci smlouvu o převodu nemovitostí
(pozemků parc. č. 856/1 a parc. č. 3687/1) v katastrálním území H. B.).
Žalovanému P. f. ČR bylo uloženo zaplatit žalobcům na úhradu nákladů řízení
198.182,- Kč do 15 dnů od právní moci rozhodnutí. Bylo také rozhodnuto, že ve
vztahu žalobců a vedlejší účastnice řízení nemá žádný z nich právo na náhradu
nákladů řízení. Žalovanému P. f. ČR bylo uloženo zaplatit Okresnímu soudu v
Havlíčkově Brodě na náhradu jím placených nákladů tohoto řízení 1.871,- Kč do
tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalovaného P. f. ČR proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně
bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové z 21. 11. 2007, sp.
zn. 17 Co 142/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního
soudu v Havlíčkově Brodě ze 14. 12. 2006, čj. 3 C 69/2004-482 (ve znění
opravného usnesení ze 17. 1. 2007, čj. 3 C 69/2004-490) ve výroku označeném I.
(týkajícím se uložení povinnosti žalovanému P. f. ČR převést na žalobce pozemek
parc. č. 585/24 v katastrálním území H. B. k uspokojení restitučního nároku
každého ze žalobců ve výši 12.912,79 Kč) zrušen a v tomto rozsahu bylo řízení
zastaveno. Ve zbývající části výroku (označeného I.) rozsudku soudu prvního
stupně došlo ke změně tak, že se zamítá žaloba, kterou se žalobci domáhali, aby
žalovanému P. f. ČR bylo uloženo převést na žalobce (na každého jednou ideální
polovinou) nemovitosti: A/ pozemky parc. č. 407/7, 407/8, 414/1, 414/5, 414/7,
459, 462, 465, 653/1, 649/1, 654/2, 813/1, 854, 860, 903/1, 845/1, 1273/2 a
pozemky parc. č. 1839, parc. č. 452, parc. č. 1213 a parc. č. 1285 v
katastrálním území H. B., a B/ pozemky parc. č. 591, 592, 593, 594, a 711/7 v
katastrálním území S. u H. B., a to k uspokojení restitučního nároku žalobců u
každého z nich ve výši 2.511.074,54 Kč. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak,
že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem
prvního stupně, ani před odvolacím soudem; ani státu – Okresnímu soudu v
Havlíčkově Brodě nebyla přiznána náhrada nákladů placených v tomto soudním
řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo především konstatováno, že
usnesením Krajského soudu v Hradci Králové z 13. 8. 2007, sp. zn. 17 Co
142/2007 (které nabylo právní moci 27. 8. 2007) bylo zastaveno odvolací řízení
o odvolání žalovaného P. f. ČR proti výroku (označenému II.) rozsudku soudu
prvního stupně, a to z důvodu částečného zpětvzetí odvolání; v tomto rozsahu
byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a řízení o této části žalobního návrhu
bylo zastaveno.
Odvolání podané žalovaným P. f. ČR a směřujícím do zbývající části výroku
(označeného I.) soudu prvního stupně bylo pak shledáno odvolacím soudem
důvodným.
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) byl toho názoru, že žalobci,
jako oprávněné osoby, mají nárok na bezúplatný převod pozemků z vlastnictví
státu,
a to jako náhradu za nevydané pozemky.
Odvolací soud dále uváděl, že od 13. 4. 2006 je režim uspokojování nároků na
vydání náhradních pozemků upraven ustanovením § 11a zákona č. 229/1991 Sb. (ve
znění zákona č. 131/2006 Sb.). Podle tohoto ustanovení převádí P. f. ČR
oprávněným osobám náhradní pozemky na základě veřejných nabídek a určuje, které
pozemky a za jakých podmínek mohou být pozemky do nabídky zařazeny, jaké údaje
musí nabídka obsahovat, jak má být nabídka zveřejněna, jak mají postupovat
oprávněné osoby, které chtějí nabídku využít a stanoví i postup v situaci, kdy
o některé z nabízených pozemků projeví zájem více oprávněných osob (v takovém
případě musí P. f. ČR všechny tyto zájemce vyzvat k nabídkám vyšších nároků,
než činí stanovená cena pozemku, a podle jejích nabídek pak určit pořadí, v
jakém jim bude převod pozemků nabízet. Ustanovení § 11a zákona č. 229/1991 Sb.
také určuje, kdy lze oprávněným osobám převádět náhradní pozemky výjimečně mimo
veřejnou nabídku, když je oprávněná osoba vlastníkem či spoluvlastníkem
nemovité stavby, která na převáděném pozemku stojí, anebo stavby, která s
dotčeným pozemkem funkčně souvisí).
V posuzované právní věci (dovozoval odvolací soud) není sporu o tom, že žalobci
jsou jedněmi z oprávněných osob, které se domáhají bezúplatného převodu pozemků
v daném katastrálním území jako náhrady za nevydané pozemky. Podle názoru
odvolacího soudu ze zákona č. 229/1991 Sb. nevyplývá přímo odpověď na otázku,
která z oprávněných osob má být upřednostněna (zda např. podle výše
uspokojovaného restitučního nároku). Z hlediska rovnosti oprávněných osob lze
takovou situaci řešit (dovozoval odvolací soud) pouze žalobou, která by
žalovanému ukládala povinnost zařadit určité pozemky do veřejné nabídky.
V uvedeném smyslu soud prvního stupně v daném případě, podle názoru odvolacího
soudu, nepostupoval a neobjasnil si otázku, zda v tomto případě, kdy část
žalobci uváděných pozemků je dotčena komplexními pozemkovými úpravami, byl
zpracován podle zákona č. 139/2002 Sb. o pozemkových úpravách
a pozemkových úřadech, návrh pozemkových úprav ohledně pozemků uváděných
žalobci a zda tento návrh byl schválen.
Vzhledem k uvedeným okolnostem odvolací soud podle ustanovení § 220 odst. 1
občanského soudního řádu změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku
(označeném I.) v části nedotčené zpětvzetím žaloby tak, že žalobu žalobců i ve
zbývající části zamítl.
O nákladech řízení mezi účastníky navzájem, jakož i o úhradě nákladů, placených
soudem v tomto řízení, rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení
§ 142 odst. 1, § 148 odst. 1 a §224 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu, avšak
s použitím ustanovení § 150 občanského soudního řádu ohledně nepřiznání náhrady
nákladů řízení žalovanému P. f. ČR (v řízení před soudy obou stupňů), ale i
ohledně nepřiznání náhrady placených nákladů řízení (za znalečné) ze strany
účastníků řízení vůči státu – Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení
zastupoval, dne 27. 12. 2007 a dovolání bylo žalobci podáno u Okresního soudu v
Havlíčkově Brodě dne 27. 2. 2008, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1
občanského soudního řádu.
Dovolatelé ve svém dovolání navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu (kromě výroku o zastavení řízení v rozsahu uvedeném ve výroku
označeném I.) a aby věc byla v uvedeném rozsahu vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatelé co do přípustnosti svého dovolání poukazovali na ustanovení § 237
odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, ale i na ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) občanského soudního řádu. Jako dovolací důvod uplatňovali, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§
241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Podle názoru dovolatelů řešil odvolací soud v této právní věci zřejmě otázku
zásadního právního významu, a to otázku správnosti postupu žalovaného P. f. ČR
v situaci, kdy je tento fond při vydávání náhradních pozemků oprávněným osobám
dlouhodobě nečinný a v rozporu se zákonem nevytváří podmínky pro uspokojování
těchto nároků oprávněných osob, které jsou tu vůči P. f. v postavení věřitelů a
žalovaný fond je tu naopak jako dlužník v dlouhodobém prodlení.
Dovolatelé poukazovali na to, že jako žalobci nepostupovali tak, že by si sami
vybrali určité pozemky a bez dalšího žádali jejich vydání. Opakovaně se
účastnili výběrových (ve skutečnosti pseudovýběrových) řízení, pořádaných P. f.
ČR, avšak účast na těchto řízení byla pro ně bezúspěšná. V těchto výběrových
řízeních docházelo i k převodu pozemků na jiné než oprávněné osoby. Za těchto
okolností přistoupili žalobci k podání žaloby s označením konkrétních pozemků
jako „subsidiárnímu a podpůrnému prostředku, kterým se mohou domoci svých
práv“. Podle názoru dovolatelů tyto okolnosti odvolací soud nedostatečně
zhodnotil a nesprávně je posoudil, když odepřel soudní ochranu žalobcům a
jejich ohroženému právu. Dovolatelé jsou přesvědčení, že „odvolací soud svým
rozhodnutím porušil ustanovení § 3 odst. 1, § 4 a § 388 občanského zákoníku“.
Podle názoru dovolatelů je neopodstatněná námitka žalovaného P. f. ČR, že
vyhověním žalobě žalobců by byly diskriminovány ostatní oprávněné osoby.
Dovolatelé mají za to, že k tomuto tvrzení žalovaný P. f. ČR nemá oprávnění,
když sám dlouhodobě převáděl pozemky způsobilé jako náhradní pozemky obcím a
jiným osobám než osobám oprávněným. Dovolatelé mají za to, že soudní rozhodnutí
ukládající povinnost převést na oprávněné osoby konkrétní pozemky by přispěla k
řešení neuspokojiví situace ve vydávání náhradních pozemků oprávněným osobám.
Dovolatelé poukazovali posléze i na to, že v daném případě trvají na uspokojení
svého restitučního nároku, který jim vznikl v důsledku postihu jejich otce v
50. letech minulého století, kdy byl tento původní vlastník nemovitostí uvězněn
a zbaven veškerého majetku, celá rodina byla vyhnána z místa bydliště a po
dlouhou dobu byla nejrůznějším způsobem diskriminována.
Ve vyjádření žalovaného P. f. ČR k dovolání dovolatelů bylo uvedeno, že by
tomuto dovolání nemělo být vyhověno, když dovoláním napadený rozsudek
odvolacího soudu je správný. P. f. ČR poukazoval zejména i na to, že žalobci se
od roku 2005 nezúčastnili žádné z veřejných nabídek pozemků stavovaných P. f.
ČR. Nevyužití této možnosti ze strany dovolatelů nelze klást k tíži P. f. ČR.
Žalovaný fond plní svou zákonem stanovenou povinnost ve vztahu k oprávněným
osobám a při veřejných nabídkách pozemků k převodu mají oprávněné osoby stejnou
možnost se o takové pozemky ucházet. Není opodstatněné tvrzení dovolatelů, že
P. f. ČR není ochoten splnit svůj dluh vůči žalobcům a že jsou takto
diskriminováni. Samotná existence křivd z minulosti na straně žalobců nemůže
být důvodem pro dovolávání se postupu, který by byl v rozporu se zákonem.
Přípustnost dovolání dovolatelů je v tomto případě dána ustanovením § 237 odst.
1 písm. a) občanského soudního řádu, protože dovolání dovolatelů směřuje svým
rozsahem jen proti výroku rozsudku odvolacího soudu z 21. 11. 2007 (sp. zn. 17
Co 142/2007 Krajského soudu v Hradci Králové), pokud jím byl změněn rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatelé ve svém dovolání uplatňovali jako dovolací důvod, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2
písm. b/ občanského soudního řádu).
Nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že soud posoudí
projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý
právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č.
3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
Odvolací soud posoudil tuto projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §
11a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 131/2006 Sb.), podle
něhož se oprávněným osobám uvedeným v § 4 zákona č. 229/1991 Sb., kterým podle
zákona č. 229/1991 Sb. nelze vydat pozemek odňatý jim způsobem uvedeným
v § 6 odst. 1 a 2 zákona č. 229/1991 Sb., převádí pozemkový fond jiné pozemky
na základě veřejných nabídek, pokud není v zákoně č. 229/1991 Sb. stanoveno
jinak. Osoby, na které právo oprávněné osoby přešlo děděním, se považují pro
účely tohoto zákona za oprávněné osoby.
Podle ustanovení § 11a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona
č. 131/2006 Sb.) pokud oprávněným osobám nelze vydat odňatý pozemek způsobem
stanoveným v zákoně o půdě, převádí pozemkový fond jiné pozemky na základě
veřejných nabídek.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní názor, že sice právo
oprávněné osoby na převod náhradních pozemků ve smyslu ustanovení § 11 odst. 2
zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) lze realizovat i
prostřednictvím žaloby na vydání konkrétních náhradních pozemků, ovšem jde-li o
pozemek vhodný, který byl nabídnut k převodu ve veřejné nabídce.
K postavení P. f. ČR při převádění pozemků na oprávněné osoby byl v nálezu
Ústavního soudu ČR ze 4. 3. 2004, III. ÚS 495/02 (uveřejněném pod č. 33 ve
svazku 32 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) zaujat právní názor: „I
v případech, kdy stát vystupuje jako účastník soukromoprávního vztahu, který se
řídí právními předpisy z oblasti soukromého práva, nelze jeho postavení bez
dalšího ztotožňovat s postavením jednotlivce. I v takových vztazích stát
nedisponuje skutečně autonomní vůlí, jeho jednání se musí vždy řídit zákonem, i
když stát zastupují z jeho pověření jiné subjekty. Při posuzování pozice státu
v takových vztazích nelze proto zcela abstrahovat od druhé dimenze státu, tj.
té, v níž vykonává svou hlavní funkci, tedy státní moc“.
Z uvedených ustanovení právních předpisů i z citovaných právních závěrů z
judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané
Nejvyšším soudem) i z nálezu Ústavního soudu ČR, vycházel dovolací soud i v
daném případě. Zároveň však musel dovolací soud konstatovat, že uvedená
ustanovení právních předpisů i citované právní závěry z publikované judikatury
soudů měl na zřeteli
i odvolací soud ve svém rozsudku z 21. 12. 2007, sp. zn. 17 Co 142/2007
Krajského soudu v Hradci Králové, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů.
Nebylo tedy možné dospět ohledně přípustného dovolání dovolatelů přesvědčivě k
závěru, že je toto dovolání také dovoláním důvodným, když odvolací soud
posoudil projednávanou právní věc podle odpovídajících právních předpisů a
aplikovaná ustanovení těchto předpisů si vyložil shodně s právními závěry z
uveřejněné judikatury ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i ze
Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR. Nemohl tedy dovolací soud
přisvědčit názoru dovolatelů, že jejich dovoláním napadený rozsudek odvolacího
soudu je nesprávný tak, že by bylo na místě jej zrušit podle ustanovení § 243b
odst. 2 občanského soudního řádu.
Přikročil proto dovolací soud svým rozsudkem (§ 243b odst. 6 občanského
soudního řádu) k zamítnutí dovolání dovolatelů jako dovolání nedůvodného (§
243b odst. 2 občanského soudního řádu).
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalovanému P. f. ČR v dovolacím
řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 29. října 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu