Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobce Lesů České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova
1106, adresa pro doručování: Frýdek-Místek, Nádražní 2811, proti žalovanému
Biskupství
ostravsko-opavskému, se sídlem v Ostravě 1, Kostelní náměstí 1, zastoupenému
Mgr. Romanem Krakovkou, advokátem v Ostravě – Slezské Ostravě, Jaklovecká
1249/18, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Novém
Jičíně pod sp. zn. 12 C 173/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 9. 2010, č. j. 11 Co 400/2010-111, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě shora označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 7. 6. 2010, č. j. 12 C
173/2009-86, kterým bylo určeno, že výlučným vlastníkem tam specifikovaných
pozemků, nacházejících se v kat. úz. Ž., obci Ž., je Česká republika. Odvolacím
soudem bylo dále rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, a to tak, že žádný z
účastníků nemá na jejich náhradu právo (výrok II.). Předmětem řízení byla žaloba o určení vlastnického práva České
republiky k označeným nemovitostem (zejména lesním pozemkům), k nimž žalobci
svědčí právo hospodaření. Původním vlastníkem nemovitostí zapsaných tehdy v
knihovní vložce č. 207 byl Katolický farní kostel v Ž., a pozemků zapsaných v
knihovní vložce č. 219 Římskokatolická fara ve Š. Uvedené církevní právnické
osoby pak své vlastnické právo pozbyly v důsledku výkupu těchto nemovitostí ve
prospěch státu na základě příslušných ustanovení zákona č. 46/1948 Sb., o nové
pozemkové reformě (výměry ze dne 14. 5. 1949, 8. 8. 1949 a 19. 10. 1949). Krajský národní výbor v Ostravě následně vůči těmto subjektům vypověděl
hospodaření na takto vykoupené půdě, a část nemovitostí (viz knihovní vložka č. 219) byla poté i formálně přidělena Československým státním lesům jako
přídělci. Ohledně pozemků zapsaných původně v knihovní vložce č. 207 byla do
pozemkové knihy zapsána poznámka o provedení jejich výkupu, svědčící pro
vlastnictví státu. Pokud jde o pozemky zapsané v knihovní vložce č. 219, zde k
vyznačení odpovídající poznámky nedošlo. Posléze (v roce 2001) došlo ke
sloučení obou církevních právnických osob v Římsko-katolickou farnost Ž., která
darovací smlouvou ze dne 20. 3. 2008 převedla předmětné nemovitosti na
žalovaného. V letech 2003 až 2008 se žalobce i posledně zmíněný právní
předchůdce žalovaného pokoušeli dosáhnout (změny) zápisu vlastnictví ke sporným
pozemkům ve svůj prospěch u Katastrálního úřadu, Katastrálního pracoviště N. J. Také vzhledem ke střídavému zápisu vlastnického práva ve prospěch žalobce i
žalovaného, resp. jeho právního předchůdce, byla uznána existence naléhavého
právního zájmu na podání předmětné určovací žaloby. Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru o
splnění podmínky naléhavého právního zájmu na požadovaném určení právního
vztahu (§ 80 písm. c/ o. s. ř.). Nepřijal právní argumentaci žalovaného,
založenou na možnosti žalobce docílit zápisu vlastnictví ke sporným pozemkům v
katastru nemovitostí postupem podle § 8 odst. 2 zákona č. 344/1992 Sb., o
katastru nemovitostí České republiky, tj. pokud by využil všech zákonných
opravných prostředků, příp. správní žaloby. Konstatoval, že v judikatuře je již
ustálen závěr, že spor o vlastnictví k určitým nemovitostem nemůže být řešen
prostřednictvím opravy chyb v katastrálním operátu, ale pouze v nalézacím
soudním řízení. Shledal za prokázané, že k předmětným pozemkům nabyl vlastnické
právo stát na základě příslušných (určitých a srozumitelných) výměrů Okresního
národního výboru ve F. a Okresního národního výboru v Novém Jičíně, a darovací
smlouvu ze dne 20. 3.
2008 (znějící ve prospěch žalovaného – obdarovaného)
proto posoudil jako absolutně neplatnou. Jako relevantní zohlednil též
skutečnost, že sporné nemovitosti žalobce a jeho právní předchůdci
obhospodařovali již od 1. 10. 1949 a spravovali je jako národní majetek státu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Dovodil
přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé
a jako důvod dovolání uvedl nesprávné právní posouzení věci. Za zásadně právně
významnou označil otázku, zda naléhavý právní zájem na určení vlastnického
práva k nemovitostem, které se zapisují do katastru nemovitostí, je dán vždy,
pokud má být rozhodnutím určené vlastnické právo zapsáno do této evidence a
tímto způsobem dosaženo shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v katastru
nemovitostí. Zpochybnil dále, zda za situace, kdy bylo nabyto vlastnictví k
nemovitostem na základě řádného vkladového řízení, může žalobce po více než
šedesáti letech namítat, že tyto nemovitosti v roce 1949 vykoupil stát
(nedemokratickým způsobem bez náhrady), a z tohoto titulu se domáhat určení
vlastnického práva. S odkazem na judikaturu dovolatel v rámci vylíčení
dovolacího důvodu tvrdil, že ačkoli je možné provést změnu v zápisu
vlastnického práva na základě rozhodnutí o určovací žalobě, nelze bez dalšího
pouze z tohoto faktu naléhavý právní zájem žalobce dovodit. To platí právě tam,
kde právní vztahy k věci byly dotčeny před několika desítkami let, a staly se
nejistými až prostřednictvím žaloby na určení vlastnického práva, kterou je
uváděno v nejistotu právo současného vlastníka věci. Poukazoval rovněž na
absenci legitimního očekávání na straně žalobce (a s tím spojené nenaplnění
preventivní funkce určovací žaloby), když stát, jenž legitimoval vůli k nápravě
křivd způsobených v letech 1948 – 1949 (v době nesvobody), nebyl doposud
schopen přijmout speciální restituční zákon ve vztahu k bývalému církevnímu
majetku, přestože zákon č. 229/1991 Sb., o půdě, vydání takového předpisu
předpokládá. Dovolatel proto žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání písemně vyjádřil. Trval na svých dosavadních
tvrzeních, nesouhlasil s dovolacími námitkami a navrhl, aby dovolací soud
dovolání žalovaného odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný, zastoupený advokátem, podal
dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaný
dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a
dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro
tvrzené nesprávné právní posouzení věci.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána,
jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř.
(změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního
stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce
zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak. Takový charakter však rozhodnutí odvolací instance nemá.
Nejvyšší soud v první řadě shledává, že podmínka naléhavého právního
zájmu na požadovaném určení právního vztahu (§ 80 písm. c/ o. s. ř.) je v
posuzované věci naplněna. Podle konstantní judikatury platí, že naléhavý právní
zájem je dán, jestliže má být dosaženo shody mezi stavem právním a stavem
zapsaným v katastru nemovitostí, a pokud by
bez tohoto určení bylo postavení účastníka nejisté. S ohledem na dosavadní
průběh projednávané věci a na zjištěný skutkový stav je možno nepochybně
uzavřít, že žalobce naléhavý právní zájem na podání určovací žaloby měl. Svědčí
o tom mimo jiné střídavý zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí ve
prospěch žalobce i žalovaného (potažmo pro jeho právního předchůdce).
K námitce dovolatele o majetkové křivdě způsobené jeho právním
předchůdcům je třeba uvést, že odnětí nemovitostí bez náhrady postupem podle
zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, je podle § 6 odst. 1 písm. b)
zákona o půdě restitučním důvodem
(to, že se vůči těmto osobám v době minulé odehrála křivda, nelze sporovat).
Pokud ale přídělce, resp. stát, ve vazbě na citovaný zákon své vlastnické právo
neztratil, nelze nemovitosti (dosud) vydat. V daném případě ke ztrátě
vlastnického práva státu ani přídělce sporných nemovitostí nedošlo, neboť
žalobce (resp. dříve jeho právní předchůdce) vykonává při hospodaření s tímto
majetkem státu veškerá práva vlastníka, včetně daňové povinnosti, drží je,
užívá a vede o nich řádnou evidenci i v současné době. K této otázce Nejvyšší
soud rovněž dodává, že oprávněnými osobami podle zákona o půdě jsou pouze osoby
fyzické. Ve vztahu k církevním právnickým osobám dosud nebyl vydán speciální
restituční předpis, ačkoli jeho budoucí existenci zákon o půdě v ustanovení §
29 předpokládá. Poněvadž
k jeho vydání nedošlo, nelze ve vztahu k těmto subjektům usuzovat na existující
restituční nárok. Dovolací soud v této souvislosti upozorňuje, že nález
Ústavního soudu ze dne
24. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 663/06, který podání žaloby stěžovatele v takovém
případě výjimečně nevyloučil (teze o zaplnění mezery vzniklé dlouhodobou
nečinností zákonodárce v rozporu se závazkem plynoucím z § 29 zákona o půdě),
nelze použít, jelikož citovaný nález byl založen na – zřejmě i podle Ústavního
soudu – jedinečných okolnostech případu.
Tím spíše pak absentuje na straně žalovaného možnost bránit se proti
uplatněnému nároku cestou obecných předpisů, neboť jejich prostřednictvím není
přípustné obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství (viz stanovisko
Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05).
Nejvyšší soud navíc poznamenává, že pokud jde o pozemky zapsané dříve v
knihovní vložce č. 219 (přidělené Československým státním lesům), u nichž na
rozdíl od nemovitostí vyznačených v knihovní vložce č. 207 nedošlo k zápisu
poznámky o jejich výkupu do pozemkové knihy (která měla podle § 10 odst. 3
zákona č. 46/1948 Sb. účinky přechodu vlastnictví k vykoupené půdě na
Československý stát), je žádoucí uvést, že její neprovedení není podle ustálené
judikatury překážkou pro konstatování vlastnického práva státu.
V tomto směru lze odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11.
1997, sp. zn. 2 Cdon 178/1997 (publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 35/98), podle něhož k nabytí vlastnictví k zemědělskému
majetku přídělcem podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. se
nevyžadoval vklad do pozemkových knih. Tento závěr je nepochybně možno použít i
v posuzované věci, bez ohledu na skutečnost, že ke změně vlastnického práva ve
prospěch Československého státu došlo v důsledku jiného právního předpisu (viz
výše).
Za účinnosti Obecného zákoníku občanského mělo právoplatné úřední
rozhodnutí konstitutivní účinky; podmínka zápisu do veřejné knihy byla
vyžadována u převodu nemovitostí (§ 431 o. z. o.). Vhodné je proto poukázat též
na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 1993, sp. zn. Odon 4/93 (Rc 35/93),
v němž bylo konstatováno, že za rozhodující pro nabytí práv k nemovitostem je
nutno pokládat rozhodnutí tehdy příslušných orgánů (zde Okresního národního
výboru ve Frenštátě pod Radhoštěm a Okresního národního výboru v Novém Jičíně),
i když o tomto nabytí nebyl proveden zápis do pozemkové knihy, popřípadě byl
proveden později. Vlastnické právo státu tedy bylo v předmětné věci prokázáno.
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalovaného pro nedostatek zásadního
právního významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu odmítl.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 146 odst. 3 a § 243c odst. 1
o. s. ř.,
a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu nárok, neboť žalovaný
nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobci v tomto řízení žádné prokazatelné
náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 10. srpna 2011
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu