28 Cdo 2408/2004
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka
Davida, CSc., o dovolání O. D., zast. advokátkou, které bylo podáno proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. června 2004, sp. zn. 27 Co 211,
212/2004 (v právní věci žalobkyně O. D., zast. advokátkou proti žalované České
republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Praha
10, Kodaňská 1441/46, o stanovení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci,
vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 8 C 875/2001) takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. června 2004, sp. zn. 27 Co 211/2004
a rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 13. ledna 2004, sp. zn. 8 C
875/2001, společně s usnesením Okresního soudu v Mělníku ze dne 25.února 2004,
sp. zn. 8 C 875/2001 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Mělníku k
dalšímu řízení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 17.6. 2004, č.j.
27 Co 211, 212/2004–61 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne
13.1. 2004, č.j. 8 C 875/2001-35, spolu s usnesením téhož soudu ze dne 25.2.
2004, č.j. 8 C 875/2001-37, kterým byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně
domáhala povinnosti žalované uzavřít s ní dohodu o vydání pozemku
specifikovaného v enunciátu prvoinstančního rozhodnutí.
Žalobkyně v žalobě podané u nalézacího soudu dne 26.7. 2001 uvedla, že dne
22.4. 1991 vyzvala v souladu s ustanovením § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. o
mimosoudních rehabilitacích žalovanou o vydání sporné nemovitosti, s tím, že v
roce 1976 ji převedla na stát kupní smlouvou uzavřenou v tísni za nápadně
nevýhodných podmínek. Stejně tak vyzvala i Město M., neboť v době podání výzvy
nebylo zřejmé, kdo je povinnou osobou. Žalovaná přípisem ze dne 26.7. 1991
žalobkyni sdělila, že není osobou povinnou k vydání, neboť věc nedrží. Výzvě
naopak vyhovělo Město M., s nímž žalobkyně uzavřela dne 26.1. 1993 dohodu o
vydání věci. Následně ovšem žalovaná iniciovala řízení o neplatnost uvedené
dohody (resp. později o určení vlastnictví žalované), které bylo zakončeno
rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 30.9. 1998, sp. zn. 6 C 145/94 (ve
spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 11.1. 2000, sp. zn. 25 Co
521/99). Tímto rozsudkem okresního soudu bylo určeno, že vlastníkem sporného
pozemku je Česká republika, a to na základě právního závěru o neplatnosti
dohody o vydání ze dne 26.1. 1993, kdy vydávajícím subjektem nebyla skutečně
povinná osoba. Až tímto rozhodnutím se žalobkyně dozvěděla, že povinnou osobou
k vydání není Město M., ale Česká republika. Žalobkyně proto po právní moci
uvedeného rozhodnutí vyzvala žalovanou k vydání věci. V důsledku negativního
stanoviska žalované pak svůj nárok uplatnila u soudu.
Soudy obou instancí žalobkyní uplatněný restituční nárok zamítly. Nárok podle
zákona č. 87/1991 Sb. bylo třeba soudně uplatnit v propadné jednoroční lhůtě (§
5 odst. 4) vázané na účinnost tohoto zákona, konkrétně do 1.4. 1992. Žalobkyně
však podala žalobu až dne 26.7. 2001. Uplynutím prekluzivní lhůty nárok
žalobkyně domáhat se vydání pozemku soudní cestou zanikl. Jako odůvodněný nebyl
uznán ani právní názor žalobkyně, podle kterého se měla - po dobu řízení o
určení vlastnictví žalované k pozemku – uvedená propadná lhůta stavit. Zákon č.
87/1991 Sb. ani občanský zákoník nepředpokládají zastavení či přerušení
prekluzivních lhůt.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Dovolatelka
připomíná chronologii projednávané věci, kdy žalovaná odmítla vydání pozemku s
tím, že není držitelem, načež žalobkyně uzavřela dohodu o vydání ideální jedné
poloviny věci s Městem M. Dovolatelka byla na základě této dohody zapsána v
katastru nemovitostí jako spoluvlastník, a byla přesvědčena o svém vlastnictví
předmětné nemovitosti, kterou později darovala své dceři. Teprve až na základě
žaloby podané dne 31.1. 1994, která dospěla k rozsudku Okresního soudu v
Mělníku sp. zn. 6 C 145/94 dne 30.9. 1998 bylo hodnověrně určeno, že skutečnou
osobou povinnou ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. je žalovaná. Žalobkyně tedy ani
při nejlepší vůli a znalosti věci nemohla v propadné lhůtě do 1.4. 1992
uplatnit svá restituční práva u povinné osoby. Překážka uplatnění výkonu jejích
práv přitom byla způsobena jednáním žalované, která na počátku odmítala své
postavení osoby povinné a zmařila tak uplatnění majetkových restitučních práv
žalobkyně. Dovolatelka pokládá toto jednání ze strany českého státu vůči
občanovi za protiprávní postup zakládající další objektivní křivdu a vyzývá k
posouzení sporu v širších souvislostech jejích restitučních práv.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání
vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č.
30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna
2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu
ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Dovolací soud se nejprve musel zabývat přípustností (§ 236 odst. 1 o.s.ř.)
uplatněného mimořádného opravného prostředku. Dovolatelka v této souvislosti
upozorňují na vhodnost aplikace § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a to s tím
odůvodněním, že v dané věci bude posuzována otázka zásadního právního významu,
kterou je „zájem společnosti na spravedlivém, řádném a včasném rozhodování o
uplatněných právech občanů České republiky, zejména s ohledem na cíle
restitučního procesu, kterými je především zmírnění následků majetkových a
jiných křivd způsobených občanskoprávními úkony, správními akty nebo jinými
protiprávními postupy.“
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání je přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
Po projednání věci Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že v daném případě je
naplněna podmínka zásadní právní významnosti napadeného rozhodnutí, a to pro
jeho rozpornost jeho závěrů s hmotným právem.
Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou (účastnicí řízení), řádně
zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o.s.ř.), a splňuje
formální i obsahové znaky předepsané ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř.; vychází
z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. je
pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy
byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být
správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale
soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v
hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo,
stanovené dispozicí právní normy).
V předmětné věci soudy obou instancí dovodily prekluzi žalobkyní uplatněného
nároku uplatněného až 26.7. 2001 s tím, že příslušná zákonná lhůta skončila již
1.4. 1992.
Nejvyšší soud ČR připouští, že z formálního hlediska došlo k aplikaci správných
právních ustanovení, nemohl však přehlédnout, že okolnosti souzeného případu
nedovolují pominout úvahu o oprávněnosti použití ustanovení § 3 odst. 1
občanského zákoníku.
Žalobkyně vyzvala žalovanou řádně a včas o vydání předmětu sporu. Žalovaná její
požadavek přípisem ze dne 26.7. 1991 odmítla s tím, že není držitelem věci a
není tak povinnou osobou. Žalobkyně na základě tohoto stanoviska žalované (ve
spojení s postojem Města M., které uznalo svůj status povinné osoby) uzavřela
dohodu o vydání věci se třetím subjektem. Tuto dohodu žalobkyně považovala za
platnou až do soudního určení vlastnického práva žalované, která uvedené řízení
iniciovala a vyhrála s poukazem na to, že osobou způsobilou k vydání věci
původně nebylo Město M., ale právě žalovaná. Česká republika tak nejprve v době
výzvy žalobkyně deklarovala, že není povinnou osobou, aby následně zvrátila
mezitím vzniklý právní stav argumentem přesně opačným. Stát tak svým jednáním
vyvolal situaci, která by mohla vést k poškození oprávněné osoby.
Dovolací soud je toho názoru, že takovýto přístup nemůže požívat soudní
ochranu, zvlášť vyskytne-li se v rámci procesu legislativně upraveného úsilí o
nápravu minulých křivd. Dovolací soud, vědom si své povinnosti (§ 1 o.s.ř.)
postupovat tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů
účastníků, nemohl dojít k jinému závěru, než umožnit restituentce projednání
nároku uplatněného žalobou. Ostatně jak bylo vysloveno již v nálezu Ústavního
soudu ČR ze dne 27.11. 2002 sp. zn. IV. ÚS 691/01 (publ. ve Sb.n.u.US Svazek
č. 28 Nález č. 148 str. 341): „Smyslem zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, je zmírnit následky některých majetkových a jiných
křivd, učiněných v rozhodném období (§ 1 odst. 1). Z tohoto pohledu není
možno při aplikaci tohoto zákona postupovat příliš restriktivně a
formalisticky, nýbrž naopak je nutno používat jej velmi citlivě, vždy s
ohledem na okolnosti konkrétního případu a zejména s ohledem na
citovaný smysl a účel tohoto zákona.“
Stát, který je jedním z protagonistů restitučního procesu, se v předmětném
sporu ocitá v postavení, které je neslučitelné s jeho posláním. Pokud stát jako
zákonodárce při přijímání zákona č. 87/1991 Sb. deklaroval svou „vůli, aby k
podobným křivdám už nikdy nedocházelo“, není možné přitakat jednání, kterým by
stát k tíži restituenta profitoval z omylu, k jehož vzniku přispěl.
V dané věci oprávněná osoba neměla důvod uplatnit svůj nárok u soudu v zákonné
lhůtě vůči žalované, protože v té době již vedla (později úspěšně dokončené)
jednání o mimosoudním vypořádání svého nároku s jiným subjektem. Předmětná
žaloba o stanovení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci vůči žalované co by
– jak se teprve mezitím ukázalo - skutečně povinné osobě byla podána dne 26.7.
2001. Vzhledem k – do značné míry -jedinečným a zákonem stěží předvídatelným
okolnostem souzené pře lze konstatovat, že odmítnutí této žaloby pro nenaplnění
podmínky dané § 5 odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb. by bylo nejen v příkrém rozporu s
účelem a cílem celé restituční legislativy, ale i s dobrými mravy ve smyslu
ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku.
V souzené věci, kdy dovolatelka věc dohodou z roku 1993 zdánlivě úspěšně
restituovala a následně několik let užívala je třeba předestřený případ
interpretovat i v kontextu s obsahem jejího základního práva spočívajícího v
legitimním očekávání uspokojení jejího nároku tak, jak bylo vymezeno v např.
nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 642/03 ze dne 17.6. 2004. Pojem
\"majetek\" obsažený v první části článku 1 Dodatkového protokolu k
Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, má totiž autonomní rozsah,
který není omezen na vlastnictví hmotného jmění, a nezávisí na formální
kvalifikaci vnitrostátního práva. (viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská
práva ve věci Broniowski proti Polsku 2002). Může zahrnovat jak \"existující
majetek\", tak majetkové hodnoty, včetně pohledávek, na jejichž základě
stěžovatel může tvrdit, že na jejich splnění má přinejmenším \"legitimní
očekávání\" (ésperance légitime/legitimate expectation).
Dovolací soud proto ve světle výše uvedených vývodů uzavírá, že v dané věci se
jeví spravedlivým, aby oprávněná osoba dostala procesní možnost prokázat svůj
tvrzený restituční nárok oproti žalované na základě žaloby uplatněné u
prvoinstančního soudu. Dovolací soud se vzhledem k okolnostem sporu samozřejmě
zabýval i možností nápravy práv žalující strany formou odkazu na event. řízení
o náhradu škody. Toto řešení by však pro oprávněnou osobu znamenalo další
ztížení přístupu k jejím objektivním právům a jako takové jej nelze v rámci
rozhodování o restitučním nároku přijmout.
Dovolací soud proto vzhledem k výše uvedenému dospěl k závěru, že jsou dány
předpoklady pro zrušení rozhodnutí odvolacího soudu (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).
Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu (zamítnutí
nároku pro rozpor s § 5 odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb.), dopadají i na rozsudek
soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i prvoinstanční rozhodnutí a vrátil
věc nalézacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o.s.ř.), ve kterém bude
vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d a § 226 o.s.ř.).
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v dalším
řízení (§ 243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 30. srpna 2005
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu