28 Cdo 2408/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Roberta
Waltra v právní věci žalobce P. B., zastoupeného advokátem, proti žalovanému L.
B. D. P., zastoupenému advokátem, o uzavření smlouvy o převodu nebytového
prostoru do vlastnictví, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm
27/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 5.
2005, č. j. 11 Cmo 400/2004-210, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 5. 2005, č. j. 11 Cmo
400/2004-210, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2004, č. j. 21
Cm 27/2004-189, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu
řízení.
Žalobou, podanou dne 1.3.1996 u Obvodního soudu pro Prahu 7 a doplněnou dne 4.
10. 1996, domáhal se žalobce vydání rozsudku, jímž by soud nahradil vůli
žalovaného k uzavření smlouvy o převodu nebytového prostoru blíže popsaného v
petitu. Tvrdil, že je členem L. B. D. P. od roku 1985 a nájemcem předmětných
prostor na základě smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 20. 12. 1990, že
dne 14. 2. 1992 vyzval žalovaného k převodu předmětného nebytového prostoru, a
to podle zákona č. 72/1994 Sb. a dne 17. 10. 1995 zaplatil částku 5.000,- Kč
jako zálohu určenou k převodu nebytové jednotky do vlastnictví.
Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 11.
5. 1996, č. j. 10 C 67/96-30, řízení zastavil. K odvolání žalobce Městský soud
v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 29. 9. 1998, č. j. 51 Co 351/98-42,
usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení. Soud prvního stupně dalším rozsudkem ze dne 15. 12. 1999, č. j. 6 C
27/97-89, ve spojení s doplňujícím rozsudkem téhož soudu ze dne 31. 3. 2000, č.
j. 6 C 27/97-103, žalobu zamítl. Poté Městský soud v Praze jako soud odvolací
usnesením ze dne 14. 8. 2000, č. j. 17 Co 326/2000, 17 Co 327/2000-111,
rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím rozsudkem téhož soudu
zrušil a věc postoupil Krajskému obchodnímu soudu. Tentýž soud zamítl rozsudkem
ze dne 10. 6. 2002, č. j. 21 Cm 265/2000-131, žalobu o nahrazení projevu vůle
žalobce a žalovaného o uzavření smlouvy o převodu nebytového prostoru do
vlastnictví člena družstva. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze
dne 13. 11. 2002, č. j. 11 Cmo 221/2002-149, potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 17. 12. 2003,
č. j. 28 Cdo 780/2003-167, rozsudky soudů obou stupňů zrušil. Vyslovil přitom
závazný právní názor, podle něhož ve vztahu k bytovým družstvům označovaným
podle dřívějších předpisů jako „lidová bytová družstva“ postačuje ve smyslu §
24 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb. ke vzniku práva na bezplatný převod členovi
družstva prokázání existence nájemního vztahu k bytu, garáži a ateliéru, který
musí svědčit fyzické osobě jako členu družstva, jakož i prokázání existence o
tom, že nájemní vztah skutečně vznikl na základě skutečností stanovených
zákonem. V poměrech těchto oprávněných osob tak předpoklad splacení členského
podílu nepřestavuje platný předpoklad vzniku práva na bezplatný převod
zmíněných nebytových prostor.
Dovolací soud ve výše uvedeném rozhodnutí dále vyslovil, že povinnost bytového
družstva k bezplatnému převodu nebytového prostoru uvedeného v § 24 odst. 3
zákona č. 72/1994 Sb. zavazovala to družstvo, které ku dni podání platné
žádosti člena bylo vlastníkem či spoluvlastníkem domu, v niěmž se takový
prostor nacházel. Tato povinnost ve stejném rozsahu ze zákona přecházela na
další právní nástupce takového povinného subjektu, spolu s vlastnictvím budovy,
v níž se předmětný nebytový prostor nacházel.
Soud prvního stupně nato rozsudkem ze dne 21. 10. 2004, č. j. 21 Cm
27/2004-189, žalobu zamítl. Vyšel ze zjištění, že ke dni podání žaloby v dané
věci byl žalobce nájemcem nebytových prostor, jejichž převodu do vlastnictví se
domáhal, avšak ke dni vyhlášení rozsudku již nájemcem nebyl. Dospěl k závěru,
že žalobci již nesvědčí právo nájmu, nelze mu tedy přiznat nárok na vydání
předmětných prostor, resp. na určení, že žalovaný je povinen s žalobcem uzavřít
smlouvu o převodu prostor do vlastnictví.
K odvolání žalobce poté Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
25. 5. 2005, č. j. 11 Cmo 400/2004-210, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Podle odvolacího soudu žalobce je členem žalovaného družstva, jeho nájemní
vztah, který existoval v době podání výzvy k převodu nebytového prostoru, jakož
i v době podání žaloby, vznikl na základě skutečností stanovených zákonem,
avšak existenci tohoto nájemního vztahu již prokázat nelze, neboť zanikl v roce
2001 a v současné době již žalobce nájemcem předmětného nebytového prostoru
není. Dospěl k závěru, že žalobce tedy nesplňuje jednu ze základních podmínek
ve smyslu ustanovení § 23 odst. 1 a 3 zákona č. 72/1994 Sb., totiž existenci
nájmu, který musí existovat v době uzavření smlouvy. Pro úplnost dodal, že
žalobce nesplňuje ani podmínku stanovenou ve stanovách žalovaného družstva,
resp. v Zásadách pro převádění jednotek pro L. B. D. P. (článek I. bod 1), v
němž se vyžaduje, aby nájemce, který má nárok na bezplatný převod do
vlastnictví, byl mj. členem družstva a řádným nájemcem bytu (nebytového
prostoru) a měl uzavřenou platnou nájemní smlouvu.
Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání,
jehož přípustnost dovozoval podle obsahu dovolání z ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Podle dovolatele rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam. Namítal, že splňoval všechny zákonem i družstvem
stanovené podmínky ke dni podané výzvy k převodu vlastnického práva k předmětné
jednotce a stejně tak i ke dni podání žaloby. V dovolání poukazoval na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 270/2003 s tím, že pro vznik
práva na bezplatný převod členovi družstva postačí prokázání existence
nájemního vztahu k předmětu převodu a tento vztah vznikl na základě skutečností
stanovených zákonem. Tvrdil, že mu tedy vzniklo právo na bezplatný převod
předmětné jednotky. Dále namítal, že nelze k jeho tíži přičíst důsledky 9 let
trvajícího soudního sporu na jeho postavení nájemce tak, že dnes již tuto
podmínku nesplňuje. Podle dovolatele v pozici nájemce tedy nemusel být i v době
vynesení rozsudku. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení
věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou -
účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1 o. s. ř., § 241
odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek
odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatnění.
Posouzení přípustnosti dovolání, které v této věci směřuje proti potvrzujícímu
rozsudku odvolacího soudu (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) se odvíjí od
zjištění, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. O takový případ jde ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. tehdy, řeší-li
rozhodnutí odvolacího soudu otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O posledně uvedenou alternativu jde v této věci, takže dovolání je rovněž
důvodné ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolací soud poukazuje na shora uvedené údaje o datu podání výzvy
žalobce žalovanému, k níž došlo dne 14. 2. 1992, a na datum uplatnění
neuspokojeného nároku formou podání žaloby u soudu prvního stupně dne 1. 3.
1996. Hmotněprávní účinky výzvy se váží přitom právě ku dni jejího podání.
Okolnost, že žalovaný, veden svým odlišným právním názorem, jeho nárok
neuspokojil, takže žalobce byl nucen uplatnit nárok formou podání soudní
žaloby, je výrazem ústavněprávně zaručeného práva účastníka soudního řízení
domoci se soudní ochrany u nezávislého orgánu, tedy soudu.
Podle § 154 o. s. ř. platí sice, že pro soud je rozhodující stav v době
vyhlášení rozsudku, avšak není tím míněno, že soud rozhodující o uložení
povinnosti žalovaného na základě hmotněprávního úkonu učiněného v minulosti
může odepřít takovému účastníkovi právo na soudní ochranu jen formalistickým
odkazem na § 154 o. s. ř. Zásada, že pro rozsudek je rozhodující stav v době
vyhlášení rozsudku, se plně uplatní tehdy, jestliže zjištěné skutečnosti mají v
době vyhlášení rozsudku význam pro hmotněprávní posouzení věci, neboť se
nedotýká ustanovení hmotného práva, která stanoví vznik, změnu nebo zánik práv
a povinností k určité době. Jestliže rozsudek může jen deklarovat práva a
povinnosti, která vznikla, změnila se nebo zanikla v minulosti, lze při
rozhodování věci vzít v úvahu pouze skutková zjištění, která mají význam z
hlediska hmotněprávního posouzení věci. V této souvislosti dovolací soud
připomíná závěry dosud platného rozhodnutí publikovaného pod č. 14/1975 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, které výslovně uvádí „Ustanovení § 154 odst.
1 o. s. ř. o tom, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení, se
nedotýká ustanovení hmotného práva, které váží vznik, změnu či zánik práva nebo
povinnosti k určitému času“.
Pak ovšem dovolací soud nemohl než přisvědčit argumentaci dovolatele, podle níž
je rozhodující datum uplatnění nároku žalobce formou řádně doručené výzvy
lidovému bytovému družstvu, jako vlastníku nemovitosti, v níž se žalobcem
užívaný nebytový prostor nacházel. Okolnost, jaký právní stav nastal v mezidobí
v průběhu vleklého soudního řízení, nemůže jít žalobci k tíži a soud
neopravňuje k odmítnutí soudní ochrany takovému věcně aktivně legitimovanému
subjektu.
Na základě výše uvedeného proto rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za
správné. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 o. s. ř. rozsudek odvolacího
soudu zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu,
platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i tento rozsudek
a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž rozhodne také o
dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§ 243d
odst. 1, věta třetí o. s. ř. )
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. srpna 2007
JUDr. Josef
R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu