28 Cdo 2410/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatele J. T., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 21. 3. 2006, sp. zn. 56 Co 558/2005, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 3 C 166/2004 (žalobce J. T., který byl v řízení před odvolacím soudem zastoupen advokátem, proti žalovaným: 1. Městu H. T., 2. P. f. ČR, a 3. F. H., zastoupené advokátem, o určení vlastnického práva), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
O žalobě žalobce, podané u soudu 24. 8. 2004, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích z 25. 11. 2004, č.j. 3 C 166/2004-73. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce o určení, že vlastníkem jedné ideální poloviny domu čp. ve V. a jedné ideální poloviny pozemku parc. č. 15/2 ve V. je Město H. T., jakož i o určení, že vlastníkem jedné ideální poloviny pozemku parc. č. 7/1 a pozemku parc. č. 41 ve V. je P. f. České republiky. Bylo také rozhodnuto, že Město H. T. a P. f. ČR nemají právo na náhradu nákladů řízení. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalované F. H. na náhradu nákladů řízení 10.150 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Plzni z 21. 3. 2006, sp. zn. 56 Co 585/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Bylo rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými Městem H. T. a P. f. ČR nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalované F. H. na náhradu nákladů odvolacího řízení 10.150 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobce nebylo shledáno důvodným.
Odvolací soud argumentoval tím, že je tu třeba mít na zřeteli existenci neskončeného restitučního řízení o nároku, uplatněném žalobcem J. T., jakož i o nároku uplatněném žalovanou F. H. (respektive její právní předchůdkyní), které probíhá u Pozemkového úřadu v D. pod zn. POZ 33/94/. Dále měl odvolací soud za to, že je třeba mít na zřeteli také to, že v občanském soudním řízení, vedeném u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 6 C 5/96, bylo rozsudkem z 21. 5. 1996 (č.j. 6 C 5/96-29) pravomocně určeno, že vlastníkem jedné ideální poloviny domu čp. 1 ve V. a jedné ideální poloviny pozemků parc. č. 15/2 a parc. č. 7/1 i parc. č. 4/1 v katastrálním území V. je B. M. (která je právní předchůdkyní F. H.).
Odvolací soud tedy dovozoval, že žalobce uplatňuje svou určovací žalobu za těch okolností, kdy o jím vznesených restitučních nárocích nebylo dosud pravomocně rozhodnuto. Např. v restitučním spisu, vedeném u Pozemkového úřadu v D., je součástí tohoto spisu zrušovací rozhodnutí Krajského soudu v Plzni z 15. 6. 1995, sp. zn. 15 Ca 30/94, jímž bylo pozemkovému úřadu uloženo zabývat se v restitučním řízení i otázkou nedokončeného pozemkového přídělového řízení ohledně přídělu B. M. podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) zákona č. 229/1991 Sb. Byl tedy odvolací soud v projednávané právní věci sp. zn. 3 C 166/2004 Okresního soudu v Domažlicích toho názoru, že nebylo-li dosud skončeno restituční řízení ohledně domu čp. 1 ve V. (s pozemky parc. č. 15/2, parc. č. 7/1 a parc. č. 4/1 v katastrálním území V.), „nemůže být shledán naléhavý právní zájem na nyní požadovaném určení“, uplatněném žalobcem ohledně vlastnického práva Města H. T. a P. f. ČR k těmto nemovitostem.
Odvolací soud však byl (na rozdíl od názoru soud prvního stupně) toho názoru, že pravomocný rozsudek, vydaný v řízení o určovací žalobě (vedeném, jak již bylo uvedeno u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 6 C 5/96) netvoří překážku věci rozhodnuto vůči řízení o jiné určovací žalobě ohledně vlastnictví týchž nemovitostí, „jestliže v novém řízení vystupují právní nástupci účastníků předchozího řízení o určení vlastnictví“.
Odvolací soud tedy rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu a o nákladech řízení rozhodl s poukazem na ustanovení § 224 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení před odvolacím soudem zastupoval, dne 26. 4. 2006 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno dne 23. 6. 2006 u Okresního soudu v Domažlicích, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Jako dovolací důvody dovolatel uplatňoval, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel především zdůrazňoval že na jeho straně je dán naléhavý právní zájem (ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu), když totiž „Katastrální úřad v Domažlicích zapsal vlastnické právo pro žalovanou F. H. jiným způsobem, než bylo určeno rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích z 21. 5. 1996, č.j. 6 C 5/96-29, tj. její vlastnické právo bylo zapsáno k celku nemovitostí ve V., třebaže podle uváděného rozsudku se F. H. stala vlastnicí jen jedné poloviny předmětných nemovitostí“. Podle názoru dovolatele, jestliže by v této právní věci (sp. zn. 3 C 166/2004 Okresního soudu v Domažlicích) bylo určeno, jak to svou žalobou navrhoval, že vlastníkem jedné ideální poloviny sporných nemovitostí ve V. je jednak Město H. T. a jednak P. f. ČR, mělo by to ten důsledek, že o těchto nemovitostech by rozhodoval pozemkový úřad v restitučním řízení, v něž je účastníkem i žalobce J. T.“.
Zatím co odvolací soud je toho názoru, že by se mělo konat v restitučním řízení u pozemkového úřadu a teprve poté by věc mohla být řešena soudem, podle názoru dovolatele „restituční orgán není tu dostatečně činný, vlastně je v této věci nečinný, a jen očekává soudní rozhodnutí“ v tomto sporu (sp. zn. 3 C 166/2004 Okresního soudu v Domažlicích) a zatím se vůbec neřídí rozhodnutími soudu, vydanými soudem při rozhodování o opravném prostředku proti rozhodnutí pozemkového úřadu (zejména rozhodnutím Krajského soudu v Plzni sp. zn. 15 Ca 30/94).
Dovolatel ještě dodával, že v řízení před soudy obou stupňů v této právní věci (sp. zn. 3 C 166/2004 Okresního soudu v Domažlicích) byla také nesprávně posouzena otázka, že právní předchůdci žalobce údajně v rozhodné době neuhradili příděl zemědělského majetku; tento závěr je ovšem v rozporu s jím předloženými doklady.
Podle názoru dovolatele neměla být jeho žaloba o určení vlastnictví zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu na jeho straně, ale měla být projednána soudy obou stupňů po věcné stránce.
Přípustnost dovolání dovolatele bylo tu nutno posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li odvolací soud ve svém rozhodnutí právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebo právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, anebo byla-li odvolacím soudem v jeho rozhodnutí řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 3 C 166/2004 Okresního soudu v Domažlicích), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by tu odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, řešil právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud ve svém rozsudku, napadeném dovoláním, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V projednávané právní věci, jíž se dovolání dovolatele týká, šlo o žalobu podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož lze žalobou uplatnit, aby bylo rozhodnuto i o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Při aplikaci a výkladu ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu se v daném případě zabýval odvolací soud v této souvislosti právní otázkou, jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými v zákoně č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, tedy správním předpisem restituční povahy, jenž je ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva předpisem speciálním.
Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz § 19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, 22 Cdo (31 Cdo) 1222/201, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle § 126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení právního předpisu restituční povahy.
Zásadní výklad k uvedené otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS – st. 21/05, ve věci žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů). Z toho výkladu je nutno zejména připomenout i v daném případě tyto právní závěry: 1. Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. 2. Úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou ve vztahu k předpisům obecným. Tam, kde existuje speciální úprava, nelze využít úpravy obecné; tato interpretace se týká aplikace předpisů restitučních jako celku s přihlédnutím k cíli, který jejich vydáním zákonodárce sledoval. 3. Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněním preventivní funkce žaloby podle § 80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána naléhavost právního zájmu na jejím podání.
Tyto uveřejněné právní závěry je nutno mít na zřeteli, podle názoru dovolacího soudu, i v daném případě, v němž byl žalobcem uplatněn žalobní návrh nikoli na určení svého vlastnického práva k nemovitostem, nýbrž vlastnictví žalovaného města i žalovaného státu (P. f. České republiky) k podílům na nemovitostech, na něž si ovšem v řízení před pozemkovým úřadem činí nárok také sám žalobce. Tento žalobní návrh na určení práva jiných subjektů než navrhovatele byl v řízení před soudy obou stupňů i v dovolání dovolatele dovozován jako opodstatněný tím, že tu jde „o souvztažnost rozhodnutí pozemkového úřadu (podle zákona č. 229/1991 Sb.) a rozhodnutí soudů a bez žalobou požadovaného určení nebude pozemkový úřad v řízení postupovat, nedojde k jeho rozhodnutí a k vydání tohoto rozhodnutí a záležitost nebude možno z restitučních hledisek dokončit“. Žalobce tedy v řízení před soudy obou stupňů a posléze i ve svém dovolání vychází z odlišného právního názoru na vztah žalob o určení vlastnického práva v relaci k uplatnění práva podle restitučních předpisů, než jak byl tento vztah jednoznačně vyložen v již citovaném stanovisku Ústavního soudu ČR.
Na rozdíl od uvedeného názoru, uplatňovaného žalobcem v řízení před soudy obou stupňů i v jeho dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu v této právní věci, dospěl odvolací soud při aplikaci a výkladu ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu ve vztahu k ustanovením zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, k právním závěrům, které nejsou protichůdné právním závěrům, vyloženým ve stanovisku Ústavního soudu ČR (uveřejněném v částce 166 Sbírky zákonů sdělením č. 477/2005 Sb.). Odvolací soud tu zaujal právní názor, že v daném případě není na místě uplatnění nároku žalobce o určení práva či právního vztahu podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu, nýbrž, že tu „zásah soudu do probíhajícího restitučního řízení může být odůvodněn pouze postupem podle části páté občanského soudního řádu“, upravující řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, a také, že nebylo-li restituční řízení (podle zákona č. 229/1991 Sb.) dosud skončeno, nemůže být shledán naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení“.
Za těchto uvedených okolností nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by tu byla rozsudkem odvolacího soudu z 21. 3. 2006 (sp. zn. 56 Co 558/2005 Krajského soudu v Plzni), proti němuž směřuje dovolání dovolatele, řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem (jmenovitě s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb.), popřípadě právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo shora uvedeno, neřešil odvolací soud v daném případě svým rozsudkem, napadeným dovoláním, ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo možné shledat u dovolání dovolatele zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 3 občanského soudního řádu.
Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného vzhledem k ustanovením občanského soudního řádu, stanovícím taxativně předpoklady přípustnosti dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., § 151 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch a ostatním účastníkům v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 29. listopadu 2006
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu